Stejně jako předloni i loni jsem se letos zúčastnil filmového festivalu Jeden svět. Letošní 29. ročník přichystal řadu zajímavých filmových projekcí o lidských právech, které se promítaly ve 29 městech v ČR. Já jsem se vydal v Brně na 4 filmy, které se mi z nepřeberné nabídky zdály nejlepší a časově mi nejvíce vyhovovaly.
Film Hlad promítaný v sále Břetislava Bakaly byl, musím říct, ze všech čtyřech asi nejslabší, i když také pěkný. Námět je jasný z názvu filmu, a to nedostatek jídla v některých částech Země. Film byl působivý, zvláště pasáže o tom, že lidé musí prodávat své děti do otroctví, aby se uživili, jsou děsivé. Záběry na ženy, které připravují na prodej lidem z vesnice koláče z bláta, másla a soli také člověka příliš nepotěší. Ukazují však skutečnost, o jaké většina lidí nemá ani tušení.
Další vybraný film Země bez lidí, na kterém jsem byl v kině Art, měl podobný námět. Opět chudoba, hlad, snaha hlavně přežít. Film byl situován do tanzanského parku Serengeti, který je považován za jeden z nejhezčích národních parků na světě. Původní obyvatele však místní vláda vyhnala a přesouvá je stále na jiná místa. Důvod? S nadsázkou řečeno, podle vlády by místní Masajové bránili turistům ve výhledu na slony a místní divokou zvěř. Dalším paradoxem je, že místní lidé mají zakázáno lovit, aby neničili přírodu, pro ně to však byl hlavní zdroj obživy. Nyní hladoví, a turisté jezdí do parku lovit za tučné poplatky odváděné místní vládě. Pro ekonomiku země je to však výhodnější. Na celém filmu je vidět, v jaké míře mohou představy o ochraně národního parku zničit životy původních obyvatel této oblasti.
Film sirotci z Rangúnu popisuje osudy dětí, které zůstaly bez rodičů a příbuzných po cyklonu, který se přehnal Barmou v roce 2008. Desítky tisíc dětí ztratilo během chvíle svoji rodinu. Mnoho zemí okamžitě nabídlo svou humanitární pomoc, místní vláda však vše odmítla s tím, že pomoc dobře zvládají sami. Pravděpodobně z obav, aby lidé ze zahraničí nenarušili státní režim. Postižení lidé však nikdy žádnou pomoc neviděli. Po dlouhé době vláda malé množství humanitární pomoci povolila a s tím se do země dostali kameramani, kteří události zachytili. Pořizování záběrů bylo však přísně zakázáno. Jedná se o velmi silný snímek zachycující osud několika dětí. Jeden z reportérů byl za natočení filmu odsouzen k 13 letům vězení.
Poslední film v kině Art Rodinná dieta zakončil mé putování po projekcích tohoto festivalu. Narozdíl od ostatních, u tohoto snímku jsem se hodně nasmál. Poté, co se jedna rodina rozhodne, že bude rok žít bez výrobků z ropy, začíná tvrdá realita. Člověk si nedokáže představit, co všechno kolem nás je vyrobeno z ropy. Jedná se hlavně o plasty všeho druhu. Zajímavé, že není možnost např. v obchodech zakoupit některé potraviny jinak, než zabalené v plasu. Nemluvě o šamponech na vlasy nebo zubních pastách. Rodina tak přešla na minimální využití ropných výrobků. Místo auta kolo nebo autobus, domácí zubní pasta, vše balené v papíru a podobně. Manželka odhodlaného muže však jeho pokus na jejich rodině příliš nesdílí, a tak vznikají během roku různé problémy. Během filmu se celé kino směje, ale měli bychom se zamyslet nad tím, čeho tvůrci dosáhli. Dokázali snížit spotřebu výrobků z ropy na polovinu, a šlo by to ještě více. Proč bychom podobným způsobem nemohli žít všichni?
Jeden svět opět nezklamal, že je stále mnoho témat, o kterých lidé nevědí a přitom jsou takovým problémem. Věřím, že tento festival alespoň trochu pomůže v rozšíření informací o zemích, kde bychom sice žít nechtěli, ale mnoho lidí tam žít musí, nemají na výběr.
|
