O víkendu jsme s Martinou dokončili hledání nejtajemnější cache, kterou znám. Na její hledání jsem se chystal už dlouho, ale až nyní jsme se odvážili. Byl to jedním slovem - nářez. Do míst, kam nás cache zavedla, bychom se jinak asi nikdy neodvážili. Přece jen, do tunelu pod silnicí, kde teče potok, do vnitřku chladící věže, do vojenského krytu hluboko pod zemí nebo do kanalizační stoky se člověk tak často nedostane.
Cache jsem si vybral pro její výjimečnost. Popisy návštěvníků, které byly velmi nadšené, mě přinutili cache najít. Nebyl však nikdo, kdo by ji chtěl se mnou hledat. Minulý týden jsem se vydal s Martinou a první stanoviště cache. Došli jsme na začátek tunelu pod velkou křižovatkou, ve kterém tekl potok. Instrukce byly projít tunelem a nalézt další souřadnice. Bylo po dešti, takže to bylo docela zajímavé. Při kraji bylo naštěstí trochu suché místo. Zážitky v tunelu lze těžko popsat, to se musí zažít. Hluk z aut, dole voda, naprostá tma (měli jsme čelovky), pavučiny. Tunel zahýbal do zatáčky, tak jsme ani neviděli světlo na konci. Asi po 100m v tunelu jsme našli další indicie vedoucí k dalšímu zastavení této cache.
Na uvedeném místě jsme našli nějaký bývalý sklep, kde to vypadalo na obývák bezdomovců, kteří ale nebyli doma. Našli jsme další indicii a rychle zmizeli. S sebou jsme měli notebook, kde jsme zjišťovali další místo, kam nás pokyny posílají. Místa byla od sebe docela vzdálená, takže jsme první den prochodili pěšky celé Brno.
Dostali jsme se k Tescu, kde stojí chladící věž od bývalé cihelny. Věž znám jen z dálky, nikdy jsem si nemyslel, že budu stát uvnitř. Opravdu, stalo se. Roztržený plot oznamoval, že nejsme první, kdo se chtěli podívat dovnitř. Najednou jsme stáli uprostřed obrovské věže, která byla uvnitř podepřena mohutnými betonovými nosníky. Prohlédli jsme si místo, našli indicie a šli dál.
Poslední zastávka toho dne byl vojenský kryt v Maloměřicích. Když jsem to poprvé viděl, asi jsem ani nevěřil, že bychom tam vlezli. Ale vlezli. Velmi nízký profil vlezu se uvnitř zvětšil. Martina hlídala venku, já jsem šel najít další souřadnice. Prolezl jsem bývalým nouzovým východem a slezl asi 5 metrů dolů po železných kramlích. Samozřejmě s čelovkou, kolem byla úplná tma a docela zima. Uvnitř byl rozlehlý prostor krytu, kde jsem podle mapky v mobilu našel správné místo a indicie napsané na zdi. Vylezl jsem ven a šla se dovnitř podívat také Martina. Naším dalším úkolem bylo vyluštit číselné řady, které ale nebyly nijak jednoduché, navíc začalo pršet. Vrátili jsme se tedy domů a luštili později.
O několik dnů později jsme měli vyluštěno a věděli jsme další postup (informace o dalším postupu k jednotlivým místům byly vždy na internetu po zadání indicie z minulého místa). Tentokrát jsme jeli na kole. Dostali jsme se opět k Tescu k retenční nádrži, kam ústil velký tunel. V něm tekla nevábná, špinavá voda. Naším úkolem bylo projít tunelem někam dovnitř a hledat indicie. Nasadili jsme čelovky a vyrazili. Asi po 50m tunel končil a dostali jsme se do prostorné místnosti, o které jsem neměl nejmenší tušení, že by tady něco takového mohlo existovat volně přístupné. Kdesi tekla voda a dost zapáchala. Bylo jasné, že jsme došli někam, kam ústí kanalizace. Opravdu, byli jsme v místě, které slouží jako bezpečnostní přepad odpadové vody z místní továrny. Po chvíli hledání jsme na zdi našli další indicie a šťastni vyšli z tunelu ven.
Začalo slušně pršet a potkali jsme se s dalším cyklistou, který také hledal nedalekou cache. Udělali jsme tedy přestávku v našem postupu a šli hledat blízkou cache pod mostem, kde alespoň nepršelo. Po jejím nalezení a zalepení díry v Martině kole jsme pokračovali na poslední místo našeho zastavení, na Stránskou skálu. Tato oblast je mezi brňáky velmi známá, protože je tam hodně "tajemných míst". Jedná se o velký komplex umělých jeskyní, velkých, malých, samé chodby, plazivky atd. Za války zde byla podzemní továrna na výrobu zbraní. Současné výzkumy ukazují, že v podzemí je ještě velký zavalený prostor, kam se zatím nikdo nedostal. Podle plánku jsme vešli do jedné z jeskyní a po asi 200 metrech došli na konec. V jeskyni nic nebylo, kromě dřeva, které zde zanechali lidé, kteří dělají v jeskyni ohně. Našli jsme indicie a vyrazili domů, bylo už pozdě.
Další den jsme dojeli na kole k cílovému místu, kde měla být umístěna samotná cache. Tu jsme našli (Martina našla) bez problémů díky vyšlapané cestičce. Čekal jsem nějaké dobrodružnější umístění podobné těm předchozím. Krabice byla však uložena klasicky v lese, obložena kameny. Zapsali jsme se do návštěvní knihy, otiskli razítko a vyrazili zpátky. Cache byla pokořena.
Byla to ta nejlepší cache, kterou jsem kdy hledal. Cestou jsme prošli mnoha místy, o kterých jsem neměl ani tušení a kam by mě nikdo nedostal, kdybych nevěděl, že tam lidé chodí a je tam další indicie. Vše proběhlo v pořádku a bez problémů. Kéž by bylo takových cache více. Všechny zážitky nelze popsat, to se musí zažít. Jednoznačně doporučuji. Zajímavé by to bylo také v noci. Konec konců, stejně byla ve všech místech úplná tma.
|
