• Hobbies
• Geocaching
• Photography
• WWW design
• Elect. engineering
• Dance courses
• My cookbook
• Turtle Cilka
• Actions - join in
• Sport
• Cycling
• Hiking
• Bouldering
• Tennis
• Squash
• In-line skating
• Bowling
• Skiing
• Table tennis
• Tourism
• Education
• Primary school
• High school
• University
• Final exam
• Certificates
• Cycling stats
• Total abstract
• Overview
• Measurement
• Graphs
• Maintenance
• In-line stats
• Tag cloud

Maturita na nečisto

Dneska jsem si jako dalších 73 441 studentů napsal maturitu na nečisto. Doufám, že se mou zprávou nedotknu toho, kdo ty testy vymýšlel. Je to úplně na nic. Vůbec nechápu, proč se takové testy dělají. To, co se po mě chtělo, by zvládl i žák 9. třídy ZŠ. Pak taky nevím, proč se tomu říká "maturita na nečisto", když to s maturitou nemá nic společného. Jó, kdyby byla maturita takhle lehká, jako toto, to by se to studovalo. Češtinu jsem měl hotovou asi za polovinu času a angličtinu za ještě méně. No nic, uvidíme zítra, kdy píšu "maturitu" z matematiky. Třeba už budu muset trochu přemýšlet... Ale fakt nevím, k čemu to je, když si to každá škola opraví sama, tak z toho přece nikdo nemůže nic objektivně porovnávat. No jo, naše školství...

Maturita na nečisto - pokračování

Dneska jsem si dal pokračování maturity na nečisto. Kritika by pokračovala v podobném duchu jako včera, ale nerad bych se opakoval. I když, musím přiznat, že matika byla o trochu těžší než čeština a angličtina včera. Nicméně vzhledem ke konzultaci výsledků s ostatnímí spolužáky jsem zjistil, že mám všech asi 20 příkladů bez chyby. Nemyslím si, že jsem tak dobrý, asi to bude tím, že úrověň těchto zkoušek je opravdu směšně nízká. K úrovni maturity na nečisto se můžete vyjádřit pomocí ankety v předchozím článku.

Maturita z češtiny - slohová práce

Tak a je to tady! První část mé maturity dneska začala. Psali jsme slohovou práci z češtiny. Naštěstí se píše písemná práce pouze z češtiny, jinak by to bylo o hodně horší, kdyby se psala ze všech předmětů maturity. Poté, co jsem si 2 dny předem přečetl v jednom časopise článek o maturitních slohových pracích, zjistil jsem, že je konec. Doporučovali se připravovat celé čtyři roky, to mi teda říkají pozdě... No nic, musel jsem to zvládnout i bez velké přípravy. Poměrně změna na to, že jsme doposud slohovky psali téměř vždy doma s pomocí internetu. Každý student ví, co mám na mysli. Podvádět se nedalo, dokonce jsme museli mít batohy v rohu třídy... Napsat 4 stránky textu není jen tak, a i s časem 4 hodiny to bylo jen tak tak. Ale nakonec to vše dopadlo dobře, odevzdal jsem v řádném čase. Jen nevím, jak mou snahu ohodnotí profesorky češtiny...

Témata byla různorodá, já jsem se našel v tématu č.2. Kdyby tam toto téma nebylo, tak to teda nevím, nevím...

1. Příběh, který se nestal skutečností (vypravování)
2. Co je na světě nej... (zamyšlení)
3. "Není nám milé, co smíme. Co nesmíme, více nás láká." (Ovidius) (volný slohový útvar)
4. "Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neobživnou." (Jiří Mahen) (úvaha)

Národní srovnávací zkoušky

Jako jeden z mnoha jsem dneska absolvoval druhé kolo národních srovnávacích zkoušek. Vybral jsem si matematiku, protože v případě dobrého výsledku bych byl přijat na některé vysoké školy, kam bych chtěl příští školní rok nastoupit k dalšímu studiu. Na internetu jsem si poctivě udělal všechny cvičné testy, které tam byly, abych nic nezanedbal. Bohužel samotná zkouška mě zklamala. Nevím sice ještě oficiální výsledky, ale tuším, že to bude katastrofa. S tak těžkou verzí, jaká byla u zkoušek, jsem nepočítal. Už vzhledem k tomu, že jsem udělal většinu testů na internetu nad 80%. Nyní mám vyřešených asi 14 úloh z 36 a to ještě nevím, jestli správně. Bohužel, dnes se na mě štěstí neusmálo, ale na druhou stranu, jestli hodlá společnost Scio vydělávat tím, že naláká lidi na lehké cvičební testy a u zkoušky pak dá o dost těžší, tak nevím, nevím... Naštěstí to bylo těžké pro všechny a podle reakcí ostatních nebudu asi sám, komu tento typ testu nesedl. Nakonec mám před sebou ještě prý lehé přijímačky, že?

Národní srovnávací zkoušky II

Tak je to tady. Právě jsem se díval na výsledky národních srovnávacích zkoušek z matematiky, které jsem dělal a psal jsem o nich v předchozím článku. Pravda, moc se mi to nepovedlo, udělal jsem to "jen" na 48 %, ale bylo to asi opravdu těžké. Ostatní totiž na tom byli ještě hůře, a s percentilem 78 mě přijmou na další 3 vysoké školy. HURÁ!

Poslední zvonění

Dneska se uskutečnilo na naší škole poslední zvonění naší třídy. Akce probíhala vcelku poklidně. Ráno jsme vybírali drobné od příchozích do školy, nejvíce se však vytáhli ředitel a zástupce ředitele se svými 50 Kč. Celkem jsme vybrali něco přes 5000 Kč, takže zase něco k dobru do našeho třídního fondu. Poté program pokračoval v tělocvičně, kde jsme ještě 5 minut před začátkem vymýšleli, co tam budeme dělat. Nakonec zůstalo u několika scének a předání květin profesorům. Tak a teď už jenom svatý týden a pak maturita...

Pochod Praha - Prčice

Dneska jsem se zúčastnil známého pochodu Praha-Prčice. Na chození pěšky však moc nejsem, ale upoutala mě možnsost tří cyklotras, které jsou součástí této akce. Jeli jsme s celou rodinou autem do Tábora, odkud jsme pokračovali na kolech až do Prčic. Moc lidí na kole nejelo, to bylo dobré zvláště v cíli, kde bylo alespoň "kam si sednout". Zato pěšáků jsme potkali (zvláště pak na zpáteční cestě) strašně moc. Akce to byla ale celkem povedená, takový pěkný asi 60 kilometrový výlet.

Teď jsem zjistil, že celkový počet účastníků byl 20 177. To je docela síla. To bychom si u stánku v cíli asi nic nekoupili, kdyby jsme tam zastihli tyto davy... Jako pozornost jsme navíc dostali červenou botičku, symbol tohoto pochodu (i když pro naši trasu by se asi více hodilo kolečko)

Reality show

Našel jsem na internetu exklusivní reality show "Zrající sýr". Jedná se o sýr cheddar, který je snímán kamerou a všichni se mohou podívat, v jakém je právě stádiu.

Zde se můžete na sýr podívat: http://www.cheddarvision.tv

Maturita

Hurá! Je to za mnou. Dnes jsem na gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích skládal maturitu. Docela jsem se toho obával, ale poté, co jsem se šel na maturity v pondělí podívat, zjistil jsem, že to snad půjde dobře. A také že šlo. Čekal jsem to opravdu horší. I když musím přiznat, že jsem si vylosoval asi ty nejjednodušší otázky, co byly možné.

Z češtiny jsem mluvil o národním obrození, z angličtiny o ročních obdobích, z matematiky jsem si vylosoval lineární a kvadraticou rovnici a z programování cyklus "for". To byly otázky, které byly pro me opravdu víceméně lehké. Ani jsem nečekal, že prosměji s vyznamenáním. Z češtiny mám 2, z angličtiny také, z matematiky 1 a z programování také 1. Prostě paráda. Kdyby tak tyto úspěchy pokračovaly na vysoké škole...

Lidi jsou svi**

Dneska se na mě štěstí příliš neusmálo. Jel jsem poprvé na svou novou brigádu u nádraží v Českých Budějovicích. Ráno jsem zaparkoval u značky a odešel pracovat. Byl jsem velmi spokojen s výběrem této práce, protože jsem poznal, že mě to bude opravdu bavit. Po poledni jsem vyšel ven, abych se trochu protáhl, a co nevidím (slovo nevidím je zde myšleno doslova...) - u značky nic. Začínám si říkat, kam jsem asi ráno v tom spěchu zaparkoval své kolo. Po krátké chvilce bohužel docházím k závěru, že jsem ho nechal opravdu u této značky, kde nyní již nic není. Nadávám na lidi a na člověka, který se o mé kolo dneska obohatil, ale na druhou stranu, ve městě musí člověk s takovými věcmi počítat. Proto jsem také nejezdil na kole prvotřídní značky a kvality. Nyní mi nezbývá nic jiného, než urychleně zakoupit kolo nové, neboť na týdenní brigádu se mi 4x denně autobusem jezdit opravdu nechce.

Víkend na Vltavě

Od neděle do středy jsem absolvoval výlet na vodu se spolužáky z bývalé třídy z gymnázia. Bylo nás sice jenom šest, ale to bylo jenom dobře, protože jsme alespoň byli pořád spolu. 4 kluci, 2 holky, ideální kombinace. Možná to bylo způsobeno tím, že hned s oběma jsem spal ve stanu... no nic, nějak se to tak sešlo. Byly to opravdu povedené čtyři dny plné legrace, odpočinku a každý večer pak "oslavování" toho, že jsem v pořádku dojeli. Jeli jsme z Rožmberka nad Vltavou do Boršova u Českých Budějovic, což byla úplně indeální trasa. Musím pochválit hlavního organizátora Béžího.

Další akce je předběžně naplánována jako stanování někde v jižních Čechách, tak už se těším, až zase své kamarády uvidím.

Expedice Vladař

Je za námi několik volných dní v důsledku státních svátků a já jsem je opět využil sportovně. Každý rok vyrážíme v tomto období na cyklistický výlet s dalšími třemi rodinami, a nejinak tomu bylo i letos. Jako cílovou destinaci můj strýček, který vše každý rok organizuje a vymýšlí, zvolil karlovarsko.

Ve středu večer jsme přijeli do kempu Žlutice, kde jsme poté až do neděle spali. Na kolech jsme trávili od čtvrtka do soboty, v neděli jsme pak navštívili Karlovy Vary, někteří již poněkolikáté. Zatímco přes den byla naše činnost "aktivní cyklisticky", po večerech jsme nemohli nebýt aktivní v místním hospodském zařízení. Celkem nás byla poměrně velká skupina, asi 18 lidí. Denně jsme ujeli cca 70 km v "týmových", vlastnoručně vyrobených tričkách, které se letos opravdu vyvedli (velké díky patří rodině H.). Naštěstí si však narozdíl od dospělé části skupiny já mohu užívat dále, a to až do konce prázdnin, a plánovat další podobné akce.

Další informace a fotky naleznete na http://www.vladar.campula.cz.

Expedice Krkonoše

Stejně jako loňský rok, kdy jsem s dvěma kamarády ze školy jel po cyklotrase Greenway z Prahy do Brna, jsme letos naplánovali cestu na sever Čech. Plánovali jsme projet Krkonoše, Jizerské i Lužické hory. Naštěstí se vše podařilo bez větších prblémů a výlet se, myslím, vydařil.

V pátek 13.7. jsme nasedli do vlaku v Českých Budějovicích a s přestupem v Praze jsme vystoupili i s koly v Hradci Králové. První den byla naplánována kratší trasa, neboť jsme vyjížděli asi až v 1 hodinu odpoledne. Po cestě jsme měli v podstatě každý den nějaké to "rozptýlení z jízdy", první den jsme navštívili vojenskou pevnost Josefov. Další den byl nejtěžší z celého výletu, protože jsme se dostali do oblasti Krkonoš, a byly to opravdu velké kopce. Nicméně jsme to zvládli i s výjezdem lanovkou na Sněžku (viz. foto). Do kempu jsme dorazili velmi pozdě, asi před půlnocí, protože jsme omylem sjeli z velkého kopce až do Vrchlabí, kde jsme původně ani neměli být. Další den vedla naše cesta z Krkonoš do Jizerských hor. V Harrachově jsme se podívali na známé skokanské můstky a vyzkoušeli místní letní bobovou dráhu. Spali jsme v kempu v Liberci. V pondělí jsme vyrazili z Liberce na Ještěd, kde už jsem sice jednou byl, ale i druhá návštěva stála za to - i když výjezd na nejvyšší horu v okolí Liberce byl opravdu unavující oproti dřívějšímu pěšímu výšlapu. Naším dalším stanovištěm měl být kemp v Kyjově, ale dozvěděli jsme se, že byl asi před šesti lety zrušen. Nicméně bývalý kemp jsme našli a zakempovali u místních chatiček. Poslední den jsme vyráželi poměrně brzy ráno, abychom stihli vlak domů. I když po cestě byly některé "slušně velké" kopce, do Ústní nad Labem jsme dorazili asi 2 hodiny před odjezdem vlaku. A pak už nás čekala jenom čtyřhodinová cesta domů.

A na závěr několik statistických údajů: Celkem jsme najeli 420,4 km s průměrnou rychlostí 15 km/h, což bylo v těch kopcích opravdu dost. Trasa vedla z Hradce Králové přes Jaroměř, Úpice, Poříčí, Pec pod Sněžkou, Vrchlabí, Špindlerův Mlýn, Harrachov, Josefův Důl, Liberec, Ještěd - Jablonné v podještědí, Krásná Lípa, Kyjov, Jetřichovice a Děčín do Ústí nad Labem.

Nové kolo

Minulý víkend byl ve znamení samých nových věcí. Kromě toho, že jsem si zakoupil nový notebook, abych měl na čem pracovat ve škole, jsem si koupil také nové kolo. To původní mi totiž kdosi v Českých Budějovicích odcizil... viz článek Lidi jsou svi**. Vybral jsem si značku Favorit, asi kvůli tomu, že mi stačí obyčejné kolo, která Favorit vyrábí. V pátek jsem se na něj byl podívat a už v sobotu dopoledne stálo u nás ve sklepě. Nyní jsem ještě dokupoval různé doplňky, jako zvonek, odrazky, tachometr atd. Tak doufám, že mi vydrží alespoň tak dlouho, jako mi vydrželo to kolo předtím.

Ukrajina

Letošní letní dovolená, které se pravidelně celá rodina účastníme, se odehrávala na Ukrajině - v místě, kde se zastavil čas. Na východ od Čerské republiky jsme jeli vůbec poprvé. "Každý jezdí většinou na západ nebo na jih, ale na východ, to by mohlo být netradiční", říkali jsme si. A také že bylo. Ještě někdy bych se tam rád vrátil.

Rozhodli jsme se pro oblast Podkarpatské Rusi, tedy oblasti, která dříve připadala k Československu. Podle toho to také tam vypadá. Hodně lidí se k Čechům chová tak, jako bychom patřili stále dohromady. Jde také zároveň o nejchudší oblast Ukrajiny.

Odjezd s cestovní kanceláří byl naplánován z Brna ve večerních hodinách. Jednalo se o cyklistický zájezd, proto jsme s sebou měli všichni kola. Jelo nás ale jen 30, protože zbytek autobusu zaplňovala kola, neboť na Ukrajinu nesmí autobus s vlekem. Vše jsme naložili, a nabrali další účastníky na trase a vydali se přes celé Slovensko k ukrajinským hranicím. Kdo si představuje hraniční přechod jako známe my, se poměrně mýlí. Jedná se sice o klasické zděné budovy, závory atd., ale k tomu všemu je zde ještě několik vojenských budek, ale to není vše. Na Ukrajině panuje poměrně velká korupce, a to i na hranicích. My jsme přijeli k celní budce a čekali a čekali... Nikdo si nás asi hodinu nevšímal, až poté se odhodlali nám vybrat pasy. Teď byla situace ještě horší, neboť jsme neměli už ani pasy a čekali jsme nepochopitelně dál. Asi po třech hodinách jsme konečně opustili slovensko-ukrajinské hranice. Ráno jsme dojeli do města Užhorod, kde jsme se potkali s typickými ukrajinskými auty a autobusy. Jejich úroveň je asi tak o 50 let zpátky oproti našim zvyklostem. Často jsem měl pocit, že to snad nemylí vážně, že s tímhle někam jedou... Navštívili jsme místní skanzen, což je skoro jediné "hezké" místo v tomto městě. Odpoledne jsme dorazili do místa našeho ubytování. Byli to dřevěné sruby takové úrovně, kterou bych nečekal ani v Rakousku v Alpách. Opravdu luxus, který by se v okolí 100 km hledal jen těžko.

V následujícím týdnu jsme absolvovali cyklistické i pěší výlety, některé méně, některé velmi náročné. Jeden den začalo po cestě pořádně pršet, a tak jsme se schovali do nějaké garáže u domku, kde jsme právě projížděli. Hned přišel domácí a vyptával se, odkud jsme, kam jedeme atd., až nám zanedlouho přinesl domácí samohonku. Tak jsme dohromady vypili celou jeho láhev i naší s rumem a jelo se dál. Další den byl naplánován pěší výlet na vrcholky okolních hor. Byla to poměrně náročná túra, každý den by se takový výšlap absolvovat nedal :-) Dostali jsme se na nejvyšší vrchol naší oblasti, na vrchol Stoj. Cestou jsme procházeli neuvěřitelně velkými plantážemi borůvek. Poté jsme potkali desítky sběračů, kteří trahali a trhali, aby nakonec vše v údolní prodali. Později jsme je rozdělili na dvě skupiny. Jedni, kteří přišli pěšky a celý svůj náklad odváželi večer na koních, a druzí, kteří přijeli nákladními auty, ke sbírání si pouštěli velmi hlasitou hudbu a zase auty odjeli. Pokračovali jsme dále k železniční stanici na hlavní trase Užhorod - Kyjev. Vedl zde tunel skrz horu a nám se nechtělo šlapat do kopce, tak jsme přijeli na nádraží a zeptali se, kdy jede vlak na druhou stranu. Jede jen jeden denně, v námi nevhodnou dobu. Tak nás i s koly naložili na drezínu a jelo se. Zadarmo. Záleží ale na tom, kdo drezínu řídí. Loňský zájezd zaplatil úplatek 400 Kč.

Stravovali jsme se v místě ubytování, kde jsme měli snídani a večeři. Z místní stravy jsme měli zpočátku trochu obavy, ale po několika dnech jsme si oddechli. Všechna jídla byla poměrně chutná. Vždy to bylo ale trochu překvapení, co nám přinesou. Například když jsme měli mít rýži s mlékem, představovali jsme se klasickou českou rýžovou kaši s kakaem. Místo toho byla opravdu jen uvařená rýže a v tom asi čtvrt litru mléka.

Ukrajinská krajina a příroda je velmi krásná. Nikdy bych nečekal, že okolí bude tak hezké. Z přírodních krás jsme jednoho dne navštívili také Siněvirké jezero, největší jezero na Podkarpatské Rusi. Protože se zde každý stará o své políčko, nejsou sde lány jako známe u nás. Veliké celistvé pole zde není možné najít. O veškeré plodiny a zvířata se starají lidé ručně, výjimečně s traktorem. Seno sekají všichni kosou, žádná jiná zemědělská technika.

Cesty v místě, kde jsme se pohybovali byli velmi rozmanité kvality. Něco takového jsme však již předem čekali. Asfalt zde byl zastoupen asi tak z 25%, ostatní cesty jsou kamenité, hliněné, nebo vedou jen po louce. Většinou to bylo tak, že mezi městečky v údolí je asfaltová silnice a jakmile se odbočí, tak čím výš, tím je horší cesta, až se úplně ztratí. V jednom místě vedla cesta korytem potoka. Když je hodně vody, tak cesta není... Doprava na vesnicích rozhodně není frekventovaná, jezdí zde autobus, který asi nemá ani jízdní řád, a když přijede, tak přijede... Místo aut na vesnicích často využívají koně.

Na Ukrajině je oproti našem zvykům vemi levně. Zatímco loni v Norsku jsme nad každým nákupem dlouho uvažovali (nanuk stál v přepočtu asi 100 Kč), tak zde bylo vše opačně. Člověk si připadá jako naprostý boháč. Oběd (chléb, sýr, sušenky) pro čtyři lidi stál asi 20 Kč. V obchodech zásadně nemají drobné - proto když vracejí na větší bankovku (např. na 20 Kč), tak vrací zboží, jako třeba bonbóny, žvýkačky atd. Když přijde člověk do obchodu v přepočtu s 800 korunami, nedokáží vrátit vůbec. Tolik peněz prostě v kase nemají. V každé vesnici je prakticky jen jeden obchod, ve kterém se prodává úplně vše, co místní lidé potřebují. Sežene se zde vše od krmení pro zvířata, přes šampon, až po nanuky a chlazené pivo.

Místní lidé jsou velmi milí a družní. Jakmile se zastavíte, dají se s vámi do hovoru (pokud ovšem umíte alespoň částečně rusky - s jinou řečí ani ve městech nepochodíte). Několikrát se nám stalo, že nás pohostili i místní domácí samohonkou, kterou jsme opětovali dovezeným rumem. Obavy, že nás v této zemi hned někdo okrade, jsme hned po několika dnech vyloučili. To platí ale jen na vesnicích. Ve městech není nic neobvyklého, když se kolem vás utvoří skupinka lidí a chtějí od nás něco koupit, třeba brýle... Jednoho dne jsme projížděli kolem jakéhosi "kulturního domu". Prázdné haly, kde byl jen jeden stůl, asi šest bábušek a jeden strýc. On hrál na housle, ony zpívali a tancovali a naše návštěva je asi potěšila. Nabídli nám i občerstvení a vodku. Je skoro pravidlo, že pokud zastavíme v nějaké vesnici, hned se půl vesnice (tak 10 lidí) seběhne podívat, co se to děje. A jakmile zjistí, že přijeli nějací cyklisté, hned to běží oznámit dál, aby se také ostatní přišli podívat. Ani jim nevadí, že třeba prší. To je událost, o které si budou ještě asi dlouho povídat. Před jedním krámkem zastavil povoz s koňmi a sestra se dožadovala fotky s nimi. Žádný problém. Pán jí pomohl si sednout na koně i na vůz, který se s ní najednou rozjel... Docela zábava, těžko říct, kam by dojela, kdy pán koně nezastavil. Téměř každý, kdo se s námi dal do řeči a zjistil, že jsme Češi, nám začal jmenovat česká města, kde všude byl a kde má někoho známého.

Poslední den našeho zájezdu jsme si zbalili všechny věci a čekali jsme, až přijede auto, které nám odveze zavazadla do autobusu. Byl však zde problém, který Ukrajinci rychle vyřešili. Auto bylo třeba roztáhnout - inu přijel náklaďák a roztáhl ho. Poté zjistili, že má píchlé kolo - nevadí, nafoukali ho nožní pumpou. A už se mohli šroubovákem otevřít prorezavělé dveře, kterými bylo někde dírami vidět dovnitř a mohlo se začít nakládat... Odjeli jsme skrz vesnici, kde se prodává vše z proutí. Nakoupili jsme tedy několik košíků a pokračovali do města Mukačevo. To už bylo hezčí než Užhorod první den. Avšak místního zboží zde mnoho nebylo. Vše evropské. Měli jsme ale jeden pěkný zážitek. Řekli jsme si, že si dáme na závěr místní jídlo - šašlik. V restauraci jsme se zeptali, kde nám ho udělají, a číšník nás poslal na taxík, že taxikář bude vědět. Tak jsme nastoupili na a skutečně jsme dorazili do restaurace na druhé straně města, kde jsme se dobře najedli. Poté zase vrchní zavolal taxíka, a my jsme jeli zpátky k autobusu. Jedna cesta taxíkem vyšla na neuvěřitelných 28 Kč.

Zpáteční cesta se opět zasekla na ukajinsko-slovenských hranicích. Zde bylo prodlení ještě delší než cestou na Ukrajinu. Když jsme asi hodinu a půl bezdůvodně jen tak čekali, tak průvodcům už asi došla trpělivost a za úplatek 160 Kč jedeme hned dál. Na slovenských hranicích však bylo další téměř dvouhodinové zdržení, neboť kontrolují každé auto, jestli nepašují nějaké zboží z Ukrajiny ven. Pravděpodobně se tak děje velmi často.

Celý zájezd se naštěstí nepřihodilo nic špatného, kromě několika píchlých duší a utržených ventilků od kola. Na začátku byly mírné problémy mezi našimi průvodci. Potkali se totiž poprvé až v autobuse, a z toho nemohlo plynout nic dobrého. Nejvíce se problémy vyhrotili, když jeden, který měl celou skupinu uzavírat, skončil v místní hospůdce... Postupem času se ale vše obrátilo v dobré. Celá letošní dovolená nás poměrně uchvátila a určitě bychom se na Ukrajinu podívali ještě jednou.

Dovolená v Dolomitech - Itálie

Letos je co se týče dovolené pro mě tak trochu jiný. Nastupuji totiž na vysokou školu a učíme se až od začátku října, tím pádem mám o měsíc prázdnin navíc. Vzhledem k tomu, že ale mé mladší sestře rozhodně nevadí absence prvního týdnu na gymnáziu jsme se celá rodina rozhodli pro další dovolenou, tentokrát v horách (Dolomity) v Itálii.

Přípravy i odjezd byl tak trochu chaotický, neboť jsme vše řešili nezvykle na poslední chvíli. Nakonec se nám ale přeci jen s hodinovým zpožděním (zase někdo nastavil špatně budík...) podařilo odjet. Cesta probíhala klidně až před hranice s Itálií, kde nás rozesmála značka "pozor sněhové pluhy". Je sice pravda, že začaly padat sněhové vločky (bylo však 5.září), ale to nás nijak nerozhodilo a byla to dobrá příležitost k focení. Legrace však začala opadat, když auta před námi zastavovala a nám došlo, že to asi nebude jen tak. Po několika desítkách metrů jsme se také zastavili a kopec se stoupáním asi 9% se nám s plně naloženým autem na letních pneumatikách a bez sněhových řetězů (vždyť bylo 5.září, že) vyjet nepodařilo. Chvíli jsme čekali, co bude dál a zjišťovali z mapy délku kopce. Pak jsme se dali do tlačení. Přechod z vyhřátého auta do teploty okolo bodu mrazu v kraťasech a v tričku nic moc. Tlačili jsme auto téměř neuvěřitelné 2 kilometry. Jaké to bylo potěšení, když před námi byla první krytá galerie. Těch bylo naštěstí více za sebou, tak jsme to vždy naplno rozjeli na asfaltu, abychom dojeli alespoň k další galerii v 10 cm sněhu. Naštěstí vrchol kopce nebyl daleko a my jsme už ani vysílením nenadávali na poplatek 10 Euro za tuto "krásnou" cestu. No jo, ale jak dolů, také po 10 cm sněhu na letních pneu? Dost riskantní. Tak jsme chvíli čekali, tátu natočila rakouská televize ORF v kraťasech opřeného o auto s českou značkou... krásný záběr. Poté naštěstí dorazili sypače se solí a tak se asi po půl hodině mohlo jet dál.

Do městěčka Misurina jsme dorazili po obědě a hned se vydali na první výlet k masivu Tre Cime. Večer jsme dojeli do kempu, kde jsme se chtěli ubytovat. Zarazilo nás, že v kempu nebyl vůbec nikdo, ale i tak jsme zde zůstali. Trochu nám začala být zima, ale stavěním stanů se člověk zahřál. To jsme ještě nevěděli, že pohyb je to jediné, co nás tady zahřeje. Naše elektrická kamínka, která jsme s sebou preventivně vzali totiž měla tak velkou spotřebu, že to nevydržely jističe v kempu. Škoda - to byla naše jediná naděje na teplo. Přečkali jsme dost studenou noc, a ráno si udělali první teplý čaj a snídani. Poté jsme se vydali na cestu po místních horách k velkému vodopádu. Ten byl opravdu masivní, také asi díky tomu, že onen osudný den, kdy jsme zapadli na rakousko-italských hranicích, hodně sněžilo snad všude a nyní vše tálo. Impozantní byl i pohled "za vodopádem", tedy pod skálou, ze které voda před nás padala. Poté jsme slezli naši letošní první letošní ferratu (pro nezasvěcené - tzv. železná cesta, na skále s žebříky nebo s ocelovým lanem, kterého se člověk drží) a pokusili se o výstup na horu Col Rosa, ale kolmá, asi 6m vysoká stěna nás odradila. Bez horolezeckého jištění dost riskantní záležitost. Sestup k řece v údolí byl náročný jako každý jiný sestup, byli už jsme také dost unaveni. Už jsme si skoro říkali "hurá", když jsme se blížili k odbočce k silnici, kde jsme parkovali. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsme šli na opačnou stranu a musíme zese asi 2 km zpátky a pak ještě kus k autu. Naprosto vyčerpaní jsme dojeli do kempu. Nálada na sprchu vůbec nebyla, jenom rychle večeře v opět asi 2 stupních nad nulou a spinkat.

Další den jsme využili lanovku, který zde jezdí celoročně pro výjezd na horu v okolí, která byla našim výchozím bodem. Odtud po zasněžených kamenech (opravdu hezká cesta... :-)) až na jeden z vrcholů a pak zase po místy zledovatělé cestě dolů. Občas s lanem, občas bez lana. Zvláště dramatický byl pro mne okamžik, když se od člověka nade mnou utrhl asi stokilový kámen, který se nekompromistě valil dolů. Naštěstí jsem rychle uskočil na žebřík, na který se ostatní docela sápali, a byl v bezpečí. V bezpečí, jak se to vezme, já na žebříku, pode mnou asi padesátimetrový spád dolů... pro nás už normální situace. Odpoledne při svačině jsme dali kus housky jednomu z ptáků okolo a po chvilce jich přiletělo asi třikrát tolik, a že by se báli, to tedy ne. Asi jsou zvyklí na turisty. Také jsme jednoho ptáka identifikovali na orla, což by zde nebylo až tak výjimečné. Tento den především díky krásným rozhledům patřil k těm nejlepším. Večer se opakovala už klasická situace. Večeře v čepicích a v rukavicích, na sobě téměř vše, co jsme s sebou měli a v ruce ešus s teplým párkem a bramborovou kaší z pytlíku. Dneska už byla očista potřeba, naštěstí tekla v kempu teplá voda. Škoda jen, že sprchy byly jen za umělohmotnou stěnou, takže vlastně venku. Teda nic moc, když se člověk osprchuje teplou vodou a pak se jde před sprchu obléct (opět asi do 2 stupňů). Večer ve stanu pro 2 lidi, kde jsme byli čtyři, bylo trochu tepleji. Také tomu pomohlo to, že vždy jeden "chudák" co půl minuty nahazoval pojistky a tak nám vždy alespoň chvíli topilo topení (ovšem na nejnižší výkon). Když jsme probrali, kam půjdeme další den, šli jsme spát.

Ráno si jdeme čistit zuby, což vypadá asi tak, že z umyvadla vyndáme led, který se tam přes noc utvořil (už jsme si zvykli, že v noci mrzne - asi tak mínus 3 stupně), napustíme si teplou vodu ze sprchy a s částečně zmrzlou zubní pastou si vyčistíme zuby. Snídaně se uskutečňuje opět v jednom stanu, kde se navzájem obviňujeme, kdo nechal v noci otevřený stan! Pravda, byla mi "trochu" zima :-). Také jsme museli vyřešit problém se zapomenutými buchtami doma. Dnes vystupujeme na další vrcholy v okolí. Počasí přes den je mnohem lepší než v noci, občas si sundáme i čepici nebo rukavice. Sníh všude taje, ale v břečce po kamenech se také nejde nejlépe. Slézáme opět několi ferrat, na které když se člověk podívá po překonání z druhé strany, udělá se mu skoro špatně. Hrůza, jak jsme tam mohli jít... Tento den byl spíše takový odpočinkový, i když jsme večer také unavení a prosazujeme systém mytí jednou za dva dny. Takže dnes je přestávka - hurá.

Předposlední den se chystáme na náš nejnáročnějšěí výlet, což se opravdu potvrdilo. Začátek byl sice příjemný, výjezd lanovkou z údolí až do výšky přes 3200 m n. m. Poté přecházíme k ferratě, která vede na druhý vrchol. Cesta je náročná, podél skály, držíme se lana co to jde, pod námi přes 100 metrů spád dolů. Cesta je široká místy ani ne půl metru, kameny, sníh. Trochu nás zdržují italové před námi, na takové cestě se je ale nedá předejít. Mají totiž narozdíl od nás jištění, a trvá poměrně dlouho přecvakávat karabiny z jednoho lana na druhé. Rychlost chůze jsme dodatečně zjistili na cca 1 km/h. Nakonec jsme ale po úmorné a poměrně nebezpečné cestě došli na vrchol a dali si zde svačinu. Krásný výhled, okolo samé nižší kopce, než jsme byli my. Nezapomenutelný pohled. Pak nastává sestup dolů, který je sice po lepší cestě než nahoru, ale o to delší. Cestou se zastavujeme u chatky vytesané ve skále, kde je dřevo, kamna a nějaké jídlo pro případ nouze, že by někdo zůstal večer v horá. Nevím ale, jak by tuto chatku našel... Úplně vyčerpaní scházíme po sjezdovce, naštěstí UŽ bez sněhu, k autu. Dneska je den mytí.

Poslední ráno se vzbudím a naskytne se mi nezvyklý pohled. Před stanem postavil táta sněhuláčka, a odškrabával sníh a led z auta, kde ho bylo opravdu dost. V noci mrzlo ze všech dní nejvíce, teploměr však zůstal ve stanu. Naposledy rozbíjíme v kanystru led, abychom si mohli udělat čaj. Na stanu sníh, na autě sníh, na zemi jinovatka. Snídáme, balíme stany a odjíždíme na parkoviště před kemp k poslední kratší túře. Zvolili jsem horu Monte Piano, dějiště velkých bitev za první světové války. Pozůstatků z této doby je zde opravdu hodně, od zákopů a střílen až po chodby a šachty skrz velkou část hory. Užíváme si poslední den a kocháme se pohledy na okolí hory a na místní pozůstatky z války. Nakonec nás ještě nemine nečekaně dlouhý sestup a hurá domů. Cesta, na které jsme cestou sem uvízli, je bez probloémů sjízdná. Inu, co dokáže jedna velká sněhová přeháňka.

Počasí bylo na toto období poměrně chladné, ale přes den to na slunci docela šlo. Všechny trasy jsme měli doporučené od našich známých, a těm za to patří velká pochvala. Bez tohoto popisu bychom se asi všude, kde jsme byli, nepodívali. V místě je ale ještě velké množství tras, kam by se dalo jít, od lehkých až po těžké. Není vyloučeno, že sem pojedeme i příští rok.

Nová rubrika

Rozhodl jsem se tady vytvořit novou kategorii, a to "FIT VUT". A to z jednoho prostého důvodu. V letošním roce jsem začal studovat na Fakultě informačních technologií v rámci Vysokého učení technického v Brně. Budou se zde objevovat aktuality, informace a střípky z mého studentského života. Doufám, že se z toho alespoň někdo poučí, a když ne, tak se snad alespoň někdy pobaví.

První dojmy

Tak jsem přijel na kolej... Úspěšně jsem si našel svůj pokoj a začal se pomalu zabydlovat. Bez problémů jsem dostal povlečení, kde byli rozhodně příjemnější lidé než na vrátnici, kde asi nemají rádi, když jim tam chodí mnoho lidí. Tak jsem se tak trochu zabydlel, ale ne úplně, protože ještě nevím, jak to bude s případným stěhováním do jiného pokoje. Bydlím na dvoulůžkovém pokoji, ale stále ke mně nikdo nepřijel, možná dneska večer. Tak uvidím, koho budu mít za spolubydlícího.

Byl u mě na návštěvě Břéťa a uvědomil mě (to byl docela šok), že je výuka přesunuta první dva týdny někam jinam, protože ještě není dostavěná nějaká budova. Takže změna hned na začátku. Spolubydlící z druhé buňky ještě nepromluvil. Ani nevím, kde je, je tam nějaký klid. Ale myslím, že tam je. Jenom je naprosto zticha. Asi kouká na TV. Zjistil jsem, že na internetu, který jel včera mimochodem rychlostí 66 MBit /s (66x rychleji než doma), lze sledovat televizi. Tak už jsem to zkoušel, je to docela dobrý. Nepřijdu o své oblíbené pořady. Taky jsem dostal další mailovou adresu, tak teď už mám tři, nevím, jestli se z toho nezblázním. Protože třeba do školy se MUSÍ odesílat z jedné, v rámci sítě na koleji z druhé. Zrada: o víkendu nevaří menza. Tak jsme jeli do města si něco koupit, i na večeři a snídani a tak. Ale to je jenom teď, v průběhu roku vaří i o víkendech.

První studijní den

Dneska byl "velký" den :-). Začínala škola. Podle rozvrhu jsem si zjistil, kam mám jít, což je poněkud náročná operace. Nejdříve zjistit, jaký mám předmět. Poté, kde se tento předmět vyučuje, pak zjistit adresu tohoto areálu, najít si na mapě Brna, kde to je a na konec si zjistit vhodný spoj MHD. Začal jsem v počítačové laboratoři. První problém byl v šatně, kde se mi povedlo si zamknout boty do skříňky na kód tak, že už nešla otevřít.Po vyřešení tohoto problému jsem si sedl k počítači, který neměl myš, a proto příkazy typu: "Klikněte sem, klikněte tam" byly poněkud obtížné. I tak se mi podařilo si zapsat (potvrdit) termín této hodiny na internetu, a byl jsem naštěsí mezi těmi šťastlivci, kteří se do této hodiny vešli. Kdyby ne, asi by se mi to krylo v rozvrhu s nějakým jiným předmětem. To tady ale nikdo neřeší. Slyšel jsem, že někdo má třeba taky někde přednášku a po jejím konci má být za 10 minut na druhém konci Brna na jinou. Dobré, že?

Přistěhoval se ke mě Vláďa, a tak bydlíme teď spolu. Byli jsme ve Vaňkovce nakupovat nějaké věci, jako odpadkový koš a podobně. Vypadá to, že ač je to přes půl Brna a jede se tam tramvají (od teď budu používat výraz šalina, ať je to správně po brněnsku), je to jediný obchodní dům, kde mají úplně všechno a vyřídí tam člověk vše, co potřebuje.

Týden pokračuje

Dneska je druhý studijní den a jí začínám zjišťovat milé i nemilé zprávy. Tak například. Z matiky jsem si učivo představoval trochu jinak, ale to, jak jsem pochopil, asi všichni. Na začátek poměrně těžké, poté snad lehčí. Ale to bude až v letním semestru, kam nevím, jestli se vůbec dostanu :-). Dříve jsem očekával, že budu mít alespoň jeden den volna, ale podle rozvrhu se učí každý den. Naštěstí dneska jsem zjistil, že prakticky celé pondělí volno mám. Protože hodiny v tomto dni jsou pouze dobrovolné a to tak, že mám vlastně ve škole rezervované místo, abych se tam mohl učit. To můžu i na koleji nebo doma... Také středa už mi odpadla celá, takže se to vyvýjí správným směrem :-)

Dnes jsem si zapsal nepovinný předmět "seminář z fyziky", který mi, doufám, osvěží látku z gymplu, abych mohl bez problémů navázat klasickou fyzikou v letním semestru. Také se dnes od 8:00 hod. volili sporty, kterým by se chtěl každý věnovat. My jsme ale měli přednášku a tak nezbývalo nic jiného, než si vzít s sebou notebook a během výuky jsme se s Břéťou přihlásili na bouldering, tj. lezení na cvičné horolezecké stěně. Spíše mě do toho dotlačil on, tak doufám, že to bude za něco stát.

Trochu se mi zkomplikoval rozvrh. Seminář z fyziky mi končí 10 minut před další hodinou, která je však minimálně půl hodiny cesty napříč Brnem. Naštěstí je tento problém jen jednou za dva týdny. Dneska jsem to vyřešil sledováním přednášky po internetu (každá přednáška se v poměrně dobré kvalitě on-line vysílá) a bude to tak asi i nadále. Přece jen se mi nechce v 8 hodin večer končit s výukou někde uprostřed Brna. To se na to raději podívám v klidu na koleji.

Menza naštěstí po včerejším výpadku počítačového systému zase funguje. Sice byla dneska dlouhá fronta, ale prostředí je zde poměrně pěkné.

Druhý týden

Druhý týden na fakultě informačních technologií VUT v Brně probíhá zatím v pořádku. Dnes je pro mě naštěstí volný den, kdy nemám ani jeden předmět. Za to včera a zítra je studijní den poměrně dlouhý. Rozhodl jsem se, že přece jen využiji předraženou školní tiskárnu (1,5 Kč/str.) a vytisknu si z internetu skripta z několika předmětů, abych se měl alespoň z čeho učit.Setkal jsem se se svým prvním e-learningovým kurzem, který je pro všechny povinný a obsahuje látku, díky níž se studenti naučí pracovat s knihovním systémem školy a vyhledávat potřebné informace ke studiu. Tak doufám, že ho úspěšně absolvuji, končí někdy v prosinci.

Dneska jsem byl poprvé s Břéťou na našem přihlášeném sportu, na boulderingu - lezení na umělou horolezeckou stěnu. Byl to trochu šok, neboť ta dáma, která tento předmět vyučuje a prohlašuje o sobě, že je několikanásobná mystrině republiky, byla poněkud rázná. Asi jako p.uč. Linhartová, Radka bude možná vědět. Jedná se o lezení maximálně do výšky 4 metrů bez jištění. Dole je naštěstí měkká žíněnka :-). Podle toho, co jsem viděl, myslím, že to bude dost náročné, ale doufám, že to zvládneme. Každopádně po půl hodině budeme asi úplně hotový - lekce trvá hodinu a půl. Vyzkoušel jsem také úplně novou menzu v areálu školy. Naštěstí už se mi daří zamykat přezuvky do skříňky (viz. jeden z minulých příspěvků).

Na koleji se nic výrazného nezměnilo, bydlíme stále tak, jako dříve, a už to asi tak zůstane. Už to tady vypadá docela kultivovaně. I v kuchyni je už i nějaké jídlo. Jinak dneska jsem měl námořnickou masovou směs. Objednal jsem si mobil, tak uvidím, jak to dopadne. Včera jsem si udělal průzkumnou jízdu Brnem - projel jsem celou linku 12 z konečné na konečnou. Vláďa byl včera na plovárně. Říkal, že to byl úplný šok. Zlaté Budějovice. Stará budova, skříňky téměř nejdou zamknout, úschova cenností vypadá tak, že si je položí pokladní vedle klávesnice... Tak uvidím, až to prověřím já. Jdu pokračovat na projektu z programování...

FIT na mém webu

Vzhledem k tomu, že hodně lidí na FITu má své internetové stránky (i když jak jsem tak koukal kvalita rozhodně neodpovídá studentovi informačních technologií...), vytvořil jsem si i já jednu podstránku o škole na tomto webu. Můžete se na ní podívat po kliknutí na odkaz "Vzdělání > FIT VUT - info". Budou se tam objevovat informace o mém studiu a o projektech, na kterých právě pracuji. Nicméně hodně z toho bude i ve formě článků zde.

Jak jsem se dostal na černou listinu

Máme tady první problém. Včera jsem se chtěl podívat na nějakou internetovou stránku a prohlížeč mi nahlásil, že mám deaktivovanou přípojku na internet kvůli zavirovanému počítači. Dost jsem se tomu podivil a hned zkontroloval počítač antivirovým systémem. Žádný virus nenalezen. Bohužel to si myslím, že není moc velká výmluva. Dnes večer jsu za správcem sítě si to s ním vyříkat.Problém je v tom, že zavirovaný počítač je prohřešek proti kolejnímu řádu a jestli se se mnou nebude chtít bavit, tak mám na měsíc od internetu pokoj. Prostě bude 31 dní zablokovaný. No co, počkám, ale to situaci neřeší. Co když bude po měsíci a jednom týdnu situace znova taková? Další měsíc...? Tak doufám, že to nějak vyřeším. Takhle musím na internet jenom ze školy, nebo od Vládi. Přes něj se však nechci připojovat, aby to nezablokovali i jemu.

Aktualizace: Problém vyřešen. Stačilo zajít za správcem, ten však nedodržuje svou pracovní dobu a přišel až o hodinu později. Povídal, že to tam vidí, že je to nějaká chyba. Pěkně děkuji za takové chyby... jsem nemohl na internet, ani se přihlašovat do případných projektů. Dneska jsem musel zajít za někým jiným z cizího pokoje, aby mě pustil k internetu, abych se alespoň mohl přihlásit na nějaký vhodný termín na počítačové cvičení. Tak doufám, že se to nebude opakovat.

Nové zážitky

Zatím ještě stále studuji, pravděpodobně proto, že ještě nebylo zkouškové období... :-) Minulý týden jsme uspořádali sešlost s naší spolužačkou z gymplu. Byli jsme sice jenom tři (víc se nás prostě nesešlo), ale i tak to stálo za to. Zjistil jsem, že zdaleka nemám nejvíc učení v celém Brně, a že vlastně můžu být rád, že je toho "jen" tolik, kolik si na nás škola vymyslela. Tento víken plánuji zůstat opět v Brně bez cesty domů. Narozdíl od minulého, který jsem víceméně proflákal na průzkumných jízdách Brnem, se teď už asi budu učit. Začíná to přibývat. Prokejty na předměty se stále množí, nevím, jak to všechno stihnu.

Co se týče výuky, povinně se účastním e-learningu, což je internetový kurs, jehož dokončení je nutné pro získání zápočtu z jednoho předmětu. Jedná se o oblast knihovnictví a jak získávat různé informace na internetu. Je to naprosto triviální, zabere mi to asi tak 10 minut týdně.

Dneska jsem byl opět na boulderingu, o kterém jsem psal již dříve. Už to bylo trochu lepší než minule, dokonce jsem ani nespadl vysílením ze stěny a po hodině lezení i udržel na obědě příbor v ruce. Ne, to bych přeháněl, ale je to prostě náročné. Ve sportovním duchu pokračují i úterky, kdy chodím na plovárnu. Doufám, že se má kondice bude i nadále zlepšovat, naposledy jsem uplaval pro mne neuvěřitelný 1,5 kilometru za 50 minut.

Dneska jsem se také zkontaktoval s některými spolužáky z minulých let (že, Kláro, Zuzko...), za což jsem velmi rád. Doufám, že se také někdy v budoucnu potkáme, abychom si mohli naše zážitky vylíčit.

Na koleji je také několik novinek. Včera byla na vedlejším pokoji první větší pařba, táhli to asi do dvou do rána. Když začali asi v půlnoci dělat na pánvi játra, nevěděl jsem, co si o nich myslet... Ráno přišla pokojská, co že se to tady dělo, a po pokárání bylo zase vše OK. Zářivka, která se rozbila už minulý týden, a která nám neustále blikala nadl hlavou mě donutila zajít za pokojsou a oznámit jí, že už to není schůdné (už totiž týden čekáme na novou). Kromě toho dneska přestala téct voda na WC. To bylo ale spíše pozitivní, neboť tato věc už se řeší jako neodkladná havárie a hned přišel opravář a spravil to dohromady i s tou zářivkou. Navíc máme teď i novou polovinu WC.

Náš pokoj

Myslím, že kdo pravidelně čte články v této rubrice si už někdy zavzpomínal na svá studentská léta a na život na kolejích. Rozhodl jsem se (částečně také proto, že od minulého týdne mám možnost v Brně fotit s novým mobilem), že sem umístím pár fotek z koleje, aby si každý udělal obrázek o tom, jak dnešní studentská mládež žije. Podotýkám, že toto jsou pravděpodobně nejlepší koleje v Brně. Jsem zde poměrně spokojený a doufám, že se mi podaří takový pokoj získat i příští rok.

Imatrikulace

Dneska byl velký den. Konala se totiž slavnostní imatrikulace studentů prvního ročnku Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického v Brně. Poučen od mého kamaráda, který má již imatrikulaci za sebou, jsem věděl, že si jen tak sedneme na půl hodiny do posluchárny, oni nám něco řeknou, a pak zase půjdeme. u nás to však bylo trochu jinak.

Před polednem jsme se sešli v největší posluchárně, kterou fakulta má na jakýsi nácvik. Zpočívalo to v tom, že jsme podepsali prezenční listinu a šli si sednou do lavic pole abecedy, což byl trochu zmatek, nicméně se to skoro podařilo. Pak nastala čas, o kterém jsem předpokládal, že si dojdeme na oběd, ale nemohli jsme opustit místa, aby se zachovalo abecední pořadí. No nic, budeme hlady. Asi v jednu hodinu to začalo. Fanfára děkana, česká hymna, představení vysoce postavených lidí z vedení fakulty. Poté pronesl proslov děkan a zástupce z řad studentů ze Studentské unie. Následoval přednes imatrikulačního slibu a jeden po druhém (350 studentů) jsme chodili tzv. na stupínek a přísahali na insignie fakulty. Poté jsme dostali imatrikulační list, kterým škola stvrdila studentům definitivní zařazení do řad studentské obce. Celý tento ceremoniál se vedl ve slavnostním duchu a byl zakončen studentskou hymnou Gaudeamus Igitur.

Text imatrikulačního slibu:
Slavnostně slibuji, že budu svědomitě plnit všechny povinnosti, které vyplývají z mého studia na Fakultě informačních technologií Vysokého učení technického v Brně. Budu studovat a pracovat tak, abych byl co nejlépe připraven na své budoucí povolání a neprovinil se proti základním principům poctivosti. Slibuji, že vždy budu vystupovat tak, abych nepoškodil vážnost své fakulty a univerzity.

Přednáška o autorském zákoně

Před nějakým časem jsem si na webových stránkách KolejNetu, což je kolejní počítačová síť, všiml ankety a o pořádání přednášky na téma autorský zákon. Samozřejmě jsem zvolil možnost "přijdu" a čekal, co bude dál. Skutečně, před několika dny se tam objevila informace, že se přednáška koná, navíc jen 50 m od mé koleje. Měl jsem poměrně náročný den, ráno jsem byl na boulderingu, přes den na Invexu a večer jsem chvátal na tuto přednášku. Předpokládal jsem, že to bude trvat maximálně 2 hodiny, vzhledem k tomu, že přednáška začínala v 7 hodin večer. Nicméně když vše končilo, už jsem skoro usínal, neboť diskuse se protáhla do 22:45. Téměř 4 hodiny bez přestávky někteří posluchači nevydrželi a po skončení nás byla v sále jen vetší polovina než na začátku.

Přestože byla tato debata dlouhá, byla poměrně zajímavá. Sešli se zde zástupci sítě KolejNet, zástupci z vedení školy a sítě CESNET, právník VUT, a další odborníci na toto téma. Každý měl připravenou přednášku, která se týkala jeho práce v tomto oboru a dozvěděl jsem se mnoho podstatných věcí z této problematiky. Zejména se přednášelo a diskutovalo o ochraně autorského díla v jakékoliv podobě, licencích na školní software, stahování a sdílení dat a o bezpečnosti počítače. Dozvěděl jsem se, za jakých okolností je možné využívat školní software i na domácích počítačích, což je podstatné při tvorbě některých projektů na této škole.

Nejvíce se asi hovořilo o sdílení a stahování dat, kde jsem si znovu ověřil, že stahovat je legální, sdílet ne. Během přednášky chodili přednášejícím dotazy e-mailem, na které v průběhu večera odpovídali. Přednáška se totiž streamovala na internet, díky čemuž také nebylo v kině Magnet mnoho lidí.

Kromě jiného se diskutovalo také o postizích, které čekají uživatele, kteří se proviní vůči řádu kolejní sítě nebo vůči zákonu. Dozvěděl jsem se, jakým způsobem např. policie najde uživatele, který sdílí nelegální data a jak se pak dále postupuje. Přednášku uzavřelo sdělení, že v Ústavě České republiky je napsáno, že veškerá moc, je v rukou lidu. A tak to i zůstane. Jde jen o to, jak bude svět korigovat narůstající množství nelegálních kopií dat.

Takovéto přednášky jsou určitě dobré pro rozšíření znalostí studentů v jejich oboru i z právnického hlediska, ale když se podívám na kolejní síť, kde je momentálně přes 4 TB sdílených dat (jejich legálnost rozvádět nebudu...), divím se, že to vedení KolejNetu toleruje.

Invex a Digitex 2007

Před několika dny jsem se zúčastnil veletrhu Invex a Digitex 2007 na brněnském výstavišti. Asi před třemi lety jsem zde byl také a rád bych porovnal tyto dva ročníky výstavy a poohlédnul se za tím, co ve mně tato akce zanechala. Když si vzpomenu právě na rok, kdy jsem byl na Invexu naposledy, tak příliš výstavní počasí nebylo. Pršelo, byla zima a počet lidí by se dal témeř spočítat na prstech jedné ruky. Letos tomu bylo podobně. Teplota nestoupla nad 10 stupňů, takže akce, které byly před pavilonama na volné ploše byly trochu zbytečné, neboť u nich nebyl vůbec nikdo. Všichni, a že jich nebylo mnoho, se kochali v pavilonech, kde bylo alespoň trochu teplo.

Před výstavištěm byly stánky, které lákaly na "skvělou akci", a to pivo zdarma! V létě možná vynikající nápad, kdy by se lidé tlačili ve frontě, nyní jsem zde potkal jen jednoho pána, který se bavil s prodavačem o dnešní zimě s párkem v rohlíku v ruce. Spolu se spolužákem jsme vstoupili do areálu výstaviště a rozhodovali se, kam jít. Na výběr bylo asi 6 pavilonů, 3 se týkaly Invexu, což je mezinárodní veletrh komunikačních a informačních technologií, další 3 patřili do výstavy Digitex, což je veletrh spotřební elektroniky a zábavy. Z mé zkušenosti byl Digitex mnohem zajímavější než, možná známější, Invex. Na Invexu se prezentovaly firmy z oblasti hardware, software, komunikační techniky, státní správy a veřejného sektoru; na Digitexu se jednalo zejména o spotřební elektroniku, záznamová média, a digitální elektroniku. Součástí veletrhu bylo i mistrovství České republiky v počítačových hrách.

Pokud porovnám Invex s ročníkem, kdy jsem zde byl naposledy, mnohé se změnilo. Především pak počet vystavovatelů a výstavní plocha. Tam, kde byly dříve stánky firem, průchozí kamiony s různými prezentacemi atd. nebylo letos nic. Vše se odehrávalo uvnitř pavilonů, a to někde ještě jen v jejich menší půlce. Výstava byla nicméně zajímavá, zvláště z hlediska získání základního povědomí o nejnovějších technologiích v oblasti informačních technologií, ale nechala se zvládnout cca za 4 hodiny. Pro některé lidi byly asi 4 hodiny chůze mezi stánky příliš, tak využili služeb výstaviště, které jim zde připravilo odpočívací zóny, kde se hodně lidí posedávalo, povalovalo, nebo i spalo...

Perlička na závěr: Společnost E.ON, s.r.o. se zde snažila přimět lidi ke svícení úspornými žárovkami a pořádala zde soutěž ve šroubování žárovek. Vybrali si jednu slečnu, která soutěžila spolu s vybraným pánem. Pobavení však přišlo hned na začátku. Slečna totiž šroubovala žárovku opačným směrem, a tak jí to jaksi moc nešlo. Moderátor však zkušeně soutěž ukončil, a po rozhovoru, že slečna šroubuje žárovku poprvé v životě a po komentáři, že všechno je jednou poprvé, soutěž pokračovala již "správným směrem"...

Výstavy se podle statistiky účastní zejména lidé mezi 20-30 lety, kteří už někdy na Invexu v minulosti byli. Kvalitu výstavy lidé hodnotí jako stejnou nebo horší než dříve. Zajímavé statistiky jsou na http://www.magent.cz/mResearch/invex2007.

Na mě osobně zapůsobil veletrh jako zajímavý, pokud se na něho dostanete nějakou speciální cestou, např. díky volné vstupence. Přecejen cena 500 Kč za vstup mi přijde poměrně hodně na to, co zde bylo k vidění. Je ale pravda, že tato cena byla jen polovinu týdne a druhou polovinu byla snížena na 200 Kč.

Bouldering pokračuje

Včera jsem byl opět na hodině boulderingu. Přesto, že jedna hodina trvá maximálně hodinu a půl, je člověk pořádně unavený a je rád, že potom udrží příbor v ruce... Nicméně se mi zdá, že hodinu od hodiny je to lepši a lepší, že už ten příbor udržím. :-) Rozhodli jsme se ve dvojici s Břéťou, že je zapotřebí zakoupit si magnésium, což je v podstatě uhličitan hořečnatý. To je prášek, díky kterému se člověku nepotí ruce a neklouže to při držení na stěně. Tak doufám, že příští středu poznáme pozitivní změnu. Spolu s magnésiem jsme koupili i pytlík na magnésium, který je tak pěkný, že je mi škoda do něk prášek nasypat. :-)

Novinky na FITu

Tento víkend zůstávám opět na koleji, jako každý druhý týden. Zatímco minule jsem se o víkendu více méně nudil, teď už to tak není. V pondělí totiž odevzdávám projekt z předmětu Základy programování. Mám ho sice už hotový, ale ještě dolaďuji nějaké ty maličkosti. Proto jsem musel jít v sobotu (!) do školy, abych si svůj program vyzkoušel na Linuxu, který se ve škole používá, a na kterém budeme své projekty obhajovat.

Naše fakulta konečně dostavila nový posluchárenský komplex "Božetěchova II", což je několik posluchárenských místností, ta největší je asi pro 350 lidí. V tomto komplexu také probíhá největší část mé výuky. Není od věci, když se člověk učí v nové budově vybavené nejmodernější techinikou. I když i ta někdy selhává, tak doufám, že se to bude do budoucna lepšit. Například minule jsme se dozvěděli, že přednášející (který používal bezdrátový mikrofon), mluvil asi 10 minut do jiné přednášky, kde si jeho projev vysvětlovali jako "hlas ze záhrobí". Nedávno zase vypadl proud a seděli jsme tam po tmě.

Co se týče života na koleji, nic se výrazně nezměnilo, kromě toho, že místo lenošení dělám na projektu. Do svého jídelníčku si přidávám další dvě jídla, a to krupicovou kaši a tvarohové knedlíky. Jo, jednou ze mě bude asi kuchař. Již poněkolikáté jsme s Vláďou využili možnosti zahrát si stolní tennis přímo na koleji v jedné z předělaných studoven.

Týden ve znamení pohody

Tento týden byl až na několik vyjímek ve znamení pohody. To zejména díky to mu, že byl sudý týden, kdy máme málo předmětů, a ještě další nám odpadly. Navíc se k tomu všemu konalo slavnostní otevření nového posluchárenského komplexu, a tak v den, kdy mám nejvíce předmětů, odpadla celá výuka. Když to shrnu, tak za celý týden jsem byl ve škole 7 hodin čistého času, což není až tak moc :-)

Celý týden jsem se tedy, když jsem zrovna neležel a nekoukal na televizi, věnoval dokumentaci projektu z programování. Nakonec z toho vznikl asi 12 stránkový dokument, který mi dal opravdu trochu zabrat. Dneska mi přišel e-mail s hodnocením projektu předcházejícího. Bylo v něm uvedeno, že jsem obdržel polovinu bodů z celkového počtu, neboť jsem nesplnil jednu z podmínek - obhájení před vyučujícím. Já jsem však svůj projekt obhájil, takže jsem zvědavý, jak to celé dopadne.

Ve čtvrtek byl docela dobrý den. Nejdříve mi ho trochu zkazila zpráva o náhradním vyučování ráno od 7:00, ale po chvilce rozhodování jsem do školy šel. A udělal jsem dobře. Jednalo se o počítačové cvičení z předmětu asemblery a získal jsem další 3 body do svého hodnocení, což považuji jeden z největších úspěchů celého týdne (mimochodem, ani tyto body mi zatím nebyly připsány).

Kromě studia, kterého opravdu mnoho nebylo, jsem také zašel do kadeřnictví u našich kolejí. Opravdu, je znát, že se nacházím ve společnosti technicky vzdělaných lidí. Nečekal bych, že objednání k holiči tady probíhá přes e-mail nebo klienta ICQ. Tak jsme podiskutovali na internetu s kadeřníkem, kdy mohu přijít, a bylo vše vyřešeno. Také mě, mimo jiné, mile překvapilo, že holicí strojek, který používá, je poněkud lépe funkčí a ostřejší než v kadeřnictví v Českých Budějovicích. Tam ho mají kadeřnice už asi od doby studia na škole...

Týden ve znamení stresu

Nedávno jsem psal o týdnu, kdy jsme měli opravdu málo práce, co se školy týče. Další a tento týden se ovšem v tomto směru změnil a měli jsme co dělat. Začalo to tím, že jsem obhajoval projekt z předmětu Základy programování, naštěstí úspěšně. Ten samý den jsme odevzdávali příklady z matematiky, které byly poměrně abstraktní, a ani člověk pořádně nevěděl, co mu vlastně vyšlo a co si z toho vzít. Tyto úlohy nám zbývají ještě 4 a zbývá měsíc studia. Nevím, jak to máme stihnout, když jsme zvládli od října úlohu jednu.

Následující čas jsem věnoval přípravě na půlsemestrální testy z předmětů Základy programování a Asemblery, které se konaly minulý týden ve čtvrtek. Test z programování jsme psali už v 7 hodin. Obával jsem se, abych u testu neusnul, ale naštěstí se tak nestalo :-). Písemka byla poměrně lehká, a nyní již vým výsledek: 13,5 bodu z 15, což je jedna chyba. Pro mě vynikající.

Následoval test z Asemblerů, což už byla jiná káva. Tedy v tom horším slova smyslu. 4 příklady, 2 hodiny. Hodně těžké už podle toho, kolik na to bylo času. Několik lidí si jen přečetlo zadání, zasmálo se, a odevzalo... My, co jsme se věřili :-), jsme pokračovali v psaní až do konce časového limitu. Bylo nás v přednáškové místnosti na test asi 350. Oproti písemkám ze střední školy měl tento pár zvláštností. Za prvé se nedalo opisovat, neboť na nás neustále mířili kamery a učitelé pomocí nich sledovali u počítačů, jestli někdo neopisuje (několik lidí bylo vykázáno z 0 body). Za druhé, každý (z 350 lidí) měl vlastní zadání, a to v tom smyslu, že součístí zadání byly souřadnice pozice židle, na které student seděl. To jsem ještě nezažil. Příští test si sedám na souřadnice [1;1]. S těmito čísly se mnohem lépe počítá... Jak dopadne tento test, zatím není jasné, ale růžově to nevidím. Včera nám učitel ukazoval, jak by se měla celá písemka počítat, a udělal v řešení asi 15 chyb, na které jsme ho museli neustále upozorňovat; měl by tedy 0 bodů... Doufám, že budu lepší než učitel.

Ani tento týden testy neskončili. V úterý jsme absolvovali test z předmětu Teorie obvodů. Naštěstí pro nás, učitel rád dává dobré známky, a tak ani test nebyl příliš obtížný. Výsledek zatím neznám, ale předpokládám, že bude příznivý.

Aktualizace: Test z Aseblerů nedopadl nejlépe, avšak podle očekávání. Celkem 7 bodů z 20.

Základy programování na plný plyn

O předmětu Základy programování se zmiňuji v těchto článcích asi nejčastěji. Řekl bych, že je to stěžejní předmět tohoto semestru. Už podle toho, že mu věnuji nejvíce času. V průběhu semestru řešíme 4 projekty, které spočívají v napsání programu na dané téma, sepsání technické dokumentace a obhájení projektu u asistenta vyučujícího.

První projekt byl, řekl bych, nejsložitější, asi hlavně kvůli tomu, že jsem si musel zvyknout na požadovanou syntaxi programu a na dalších několik důležitých věcí. Jednalo se o převod čísel v rámci různých číselných soustav. I přes velkou složitost, hodnocení dopladlo dobře, 5 bodů z 5.

Druhý projekt dopadl podobně. Řešil jsem vypočtění funkcí, jako sinus, logaritmus a podobně. Tento projekt byl zatím nejjednodušší, ale musel obsahovat technickou dokumentaci, což je asi 10 stránkový dokument o čemsi, čemu člověk sotva rozumí :-). Hodnocení však dopadlo také dobře, 17 bodů - plný počet.

Třetí projekt jsem teprve dneska dokončil. V tomto programu zpracovávám matici, a to její součet, součin, test na hru sudoku a podobně. I tento projekt musí být doplněn dokumentací, kterou budu psát zítra.

Čtvrtý projekt, řazení seznamu podle abecedy - o tom ani nechci psát, protože mi z něho vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Je to prý něco neobyčejně složitého, že např. z předchozího ročníku podobný program odevzdala jen polovina lidí. Tak uvidíme, mám na to dva týdny.

Tím, že jsem získal zatím plné počty bodů z prvního i druhého projektu, a s půlsemestrální písemky jsem dostal srážku jen 1,5 bodu, jsem se zařadil do nejlepších 100 studentů v tomto předmětu (z celkových 700), což je přinejmenším milé.

První brněnská cache

Dneska jsem měl odpoledně chvíli času, a tak jsem se rozhodl, že se projdu okolo našich kolejí. A tak jsem po dvou měsících v Brně zjistil, jak to vypadá o kus dál, tam, kde jsem ještě nikdy nebyl, na konci Brna. Nečekal jsem, že hned vedle našich kolejí jsou pole a poměrně velké kopce. Nedaleko je právě chráněná lokalita Medlánské kopce. Procházku jsem spojil s hledáním dvou geocache (pro nezasvěcené viz. http://www.campula.cz/menu/zaliby/geocaching.phtml). Jedna byla umístěna 4,5 metru nad zemí na stromě. Muselo to být asi lidem, co šli na procházku se psem, divné, proč lezu po stromě, ale dělal jsem, že něco fotím... :-) Druhá cache už tak snadná nebyla Hledal jsem ji asi hodinu, a už jsem to chtěl vzdát, když na mě vykoukla z nápadného úkrytu (viz. foto). Tak mám za sebou první geozážitky z Brna, možná se ještě vydám večer nedaleko pro třetí cache, ale pak bude zase asi déle odmlka. Hledat cache se dá stíhat akorát o víkendu, a to bude nejdříve za 14 dní, kdy budu mít zase čas.

Víkend na konci semestru

Studium prvního semestru na VŠ se pomalu blíží ke konci. Práce už tolik není, když tedy opominu učení se na zkoušky. Tím myslím, že už mám hotovy všechny projekty z různých předmětů, které byly nutné k získání zápočtu. Takže teď o víkendu je docela pohoda. Tak jsem si vyrazil dopoledne do města, nakoupit nějaké dárky na Vánoce a porozhlídnout se po okolních cache.

Doma jsem si předtím vyhlídl 3 cache a zakreslil mapu a nějaké poznámky k nalezení. Vzhledem k tomu, že je víkend, nejezdí mnoho autobusů ani tramvají, a tak jsem se musel po městě pohybovat pěšky. Když jsem se vrátil, byl jsem docela hotový. Nakonec jsem našel jen dvě cache, třetí jsem musel vzdát, nedařilo se mi ji ani po půlhodině odhalit. Poznal jsem Petrov, což je místo v Brně s velkým kostelem, na který koukám pokaždé, když sem jedu vlakem. Tak teď už vím, jaké to tam je. Pěkné, hlavně ten rozhled.

Cestou jsem zašel na Moravské náměstí, kde se asi před měsícem stala taková zvláštní věc. Kdosi tam v noci postavil do parku 3 hlavy na sloupech. Nikdo neví, kdo to byl, tato informace byla i ve zprávách v televizi. Tak jsem se tam šel podívat. Opravdu tam stály, zvláštní, ale celkem pěkné. Slyšel jsem, že pokud se k nim nikdo nepřihlásí, tak je město nechá zbořit, ale stojí tam stále. Pak jsem ještě zahlédl cestou zvláštní druh popelnic, který jsem tady v Brně viděl poprvé. Jsou totiž podzemní. Jedná se o popelnice na tříděný odpad, a kouká z nich jen kus nad zem. Nedalo mi to, a šel jsem do jedné z nich vyhodit nějaký papír. Ten padl kamsi pod zem, kde se skrývala velká díra právě na papíry. Vedle byla díra na plasty, a na sklo. Zvláštní.

Co se týče studia, zatím to celkem jde. Uvidíme v lednu při zkouškovém období. Jenom předmět Asemblery je obtížnější, než jsem čekal. Naštěstí jsem zatím bodově v té největší části studentů. Ač nemám bodů mnoho, přede mnou je jen málo lidí. Tak uvidíme, co bude dál.

Zkoušky, zkoušky, zkoušky...

Omlovám se těm, kteří sledují tento blog pravidelně a už dlouho se nedočetli nic nového. Je to způsobeno jednou věcí, která k vysokoškolskému studiu neodmyslytelně patří - zkouškové období. Nyní mám mezi učivem trochu času, tak se pokusím přiblížit nynější atmosféru.

Všechny naše zkoušky jsou písemné. Zatím mi to připadá, že je to lepší, než ústní. Minulý týden jsem psal zkoužku z Teorie obvodů. Mnou očekávané záchranné příklady nebyly do testu jaksi zařazeny. Oprávněně jsem se pak obával, jak to dopadne. Dnes již vím, že naštěstí dobře. Tento týden je naplánován takto: Pondělí - Assebmlery, středa - Úvod do softwarového inženýrství, pátek - Diskrétní matematika.

Assemblery jsou za mnou, no - nevím, nevím. Na můj vkus tam bylo až moc možností udělat chybu a tím pádem "získat" velké bodové srážky. Dnes jsem byl na zkoušce ze softwarového inženýrství. Zatím mi tato zkouška připadala nejjednodušší, tak nevím, jestli to není špatné znamení. Doufám, že ne.

Celkově je tady dost napjatá atmosféra, protože oprava zkoušek trvá hodně dlouho, tak týden. Ale na druhou stranu můj den vypadá asi takto: Ráno (cca v 10:45) se nasnídám, ne moc, za chvíli bude oběd. Ten přijde na řadu tak ve 13:30, kdy už v menze není moc velká fronta. Poté následuje tak hodinka dvě učení doplněná o další 2 hodiny spánku, který je nezbytný při tak "velkém" soustředění a zapálení do studia. :-) Odpoledne mám čas jít třeba pro něco do města, nebo jen tak "na vzduch". Večer při večeři shlédnu zprávy, abych zjistil, že se zase nic zvláštního nestalo a jdu se zase tak 2 hodiny učit, když to takovou dobu vydržím. Spát jdu cca ve 23:30, poté, co projdu servery jako Spolužáci.cz a fakultní fórum.

Zkoušky: hotovo - 1. ročník - zimní semestr

Konečně nastal ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsem se dozvěděl definitivní výsledky všech zkoušek. Naštěstí vše dopadlo dobře, tak nemusím jít na žádný opravný termín, ani žádný předmět opakovat příští rok. Vše dopadlo podle plánu, i když občas to bylo jen tak tak.


Výsledky zkoušek:

Celkový vážený průměr přepočtených známek je 2,483, což není zas až tak dobré, ale hlavně, že všechno dobře dopadlo. Kdyby to tak bylo i v následujícím semestru, vůbec bych si nestěžoval. Všichni moji kamarádi dopadli též úspěšně, tak jsem rád, že můžeme spolu strávit dalších půl roku.

Start nového semestru

Počátkem února začal další semestr mého studia na VUT. Ještě před tím, než semestr začal, se konala internetová registrace volitelných předmětů. Byla to honička jako pokaždé, když se registruje cokoliv jiného. Např. v jednom předmětu bylo asi 200 míst, já jsem se registroval 2 sekundy po termínu začátku registrace a byl jsem asi 150. takže nářez jako vždy. Nakonec jsem se ale dostal všude, kam jsem chtěl. Jediné, co mě mrzí je, že se na naší fakultu nedostalo dostatek míst výuky angličtiny, takže budu zase semestr bez cizího jazyka. to to už asi všechno zapomenu...

A co je v letním semestru nového? Co se týče předmětů vlastně všechno. Nezůstal nám ani jeden, všechny se změnily. Některé nepatrně, některé více. Takže: Fyzika - to bude doufám bez větších problémů zvládnutelné, probíraná látka mi už něco říká :-). Matematická analýza - pokrývá konec učiva na gymnáziu a navazuje s novými věcmi, tak to snad také půjde. Návrh číslicových systémů - příliš nevím, co od tohoto předmětu očekávat, ale zatím se zdá, že je to OK. Operační systémy - toto už rozhodně do balíku lehce zvládnutelných předmětů nezahrnuji. Už od začátku se částečně ztrácím a poté, co nám zadali projekty, teda nevím, nevím... Prvky počítačů - tento předmět vede snad nejlepší učitel na škole, takže doufám, že bude mít při zkoušení dobrou náladu a kromě toho to snad nebude tak těžké. Jazyk C - pokračování předmětu Základy programování - s trochou snahy to snad půjde. Doufám, že mi tento předmět nezabere tolik času jako právě Zákldy programování. Typografie a publikování - obsahem předmětu je výuka sázecího systému LaTeX, což je s trochou představivosti něco jako HTML. Tento předmět byl stejně jako Jazyk C volitelný. Zvolil jsem si ho, protože jak to tak vidím, tak bez LaTeXu se stejně na této škole neobejdu.

Jak je vidět, předmětů je více než v zimě, tím pádem je i více celkových hodin týdně. Tak doufám, že to nějak zvládnu. Předměty jsou kreditově ohodnoceny o trochu méně než v zimním semestru, tak by snad mohli být o trochu lehčí :-) Na druhou stranu máme zadány projekty, které musíme během studia řešit. A není jich málo. Jsou vlastně v kažném předmětu, ať už jde o samostatné projekty nebo práce ve skupinkách.

Co se týče sportu, stále pokračuji boulderingem, navíc s dalším spolužákem, kterého jsme nalákali.

Aktuality z kolejního života

Tento týden byl ve škole tzv. doháněcí. Minulý týden jsem byl v Itálii na lyžařské dovolené, a tak nezbývalo nic jiného, než to teď vše dohnat. Naštěstí nového učiva nebylo tolik, a myslím, že jsem to zvládnul. Lyžařský týden se na podepsal i na mém zdravotním stavu. Vystihl bych to asi tak, že když píšu tento článek, tak mi teče z nosu do klávesnice a bolí mě v krku :-) Ale snad už to přechází.

I když je práce na dohánění učiva dost, tak večer se najde chvíle, kdy mám volno. A právě na jednu takovou chvíli jsme si naplánovali sraz s bývalou spolužačkou ze základní školy, o které jsem se nedávno dozvěděl, že studuje také v Brně. bylo to příjemné setkání, jsem rád, že jsem ji poznal :-). Ona stejně jako já provozuje geocaching, tak na závěr jsme ještě odlovili ve večerním Brně 2 cache.

Rozhodli jsme se, že si pořídíme na kolej mikrovlnnou troubu. Nejdříve jsem asi týden chodil po Brně a hledal tu správnou, levnou, ale aby alespoň něco ohřála. Nakonec jsem skončil v Tescu, kde se mi trouba zdála přijatelná. Druhý den jsme pro ni jeli, na koleji vybalali, zapojili a ohřáli první hrnek čaje. Funguje bez problémů, a doufám, že ještě nějaký ten čas bude.

Bylo také třeba trochu zútulnit náš pokoj, a tak jsem si v nákupním centru Královo pole koupil kytku, aby nebyly na pokoji jenom kabely od počítačů :-) Doufám, že se jí bude u nás dařit, a že za týden neuschne, abych musel kupovat další.

Když jsem byl vybírat mikrovlnnou troubu, zastavil jsem se ve Sparu pro nějaké jídlo. V oddělení s ovocem jsem zahlédl zvláštní věc. Jednalo se o krabičky, ve kterých bylo různé ovoce. Například jahody s jogurtem, směs jablek, mandarinek atd. Kromě dalšího tam byla i směs grepů. Pod tím cenovka 10 Kč. Řekl jsem si, že tolik rovnou nakrájených grepů za 10 Kč, to je skoro zadarmo. Tak jsem ho tedy koupil, a když jsem jel domů a neměl co dělat, koukal jsem na účet z toho Sparu. Nevím, kde tedy nastala chyba, ale zjistil jsem, že těch několik kousků grepu stálo asi 40 Kč. Tak doufám, že bude alespoň dobrý.

První brněnské kilometry

Tak jsem tento víkend byl po třech týdnech na koleji zase doma. V neděli jsem se jako vždy sbalil, ale ke všem věcem jsem ještě přibral kolo, protože už je začátek března a pomalu se otepluje. A to je hlavní důvod, proč ho s sebou vezu. Cesta s kolem vlakem nebývá většinou nijak náročná. Tedy pokud netáhnete dvacetikilovou krosnu a průvodčí vám neřekne, že je výluka... Naštěstí výluku behem cesty zrušili, takže jsem si oddechl, že nemusím tahat kolo někam do autobusu apod.

Na nádraží v Brně na mě už čekal Vláďa, který mi ochotně vzal krosnu a odvezl mi ji na kolej - na kole by se to opravdu nedalo. A já jsem vyrazil na kole.Již ve vlaku jsem si prostudoval mapu Brna a nalezl optimální trasu, kudy bych měl jet. Vše se dařilo bez nejmenších problémů, cestu jsem v pořádku našel. Až jsem se divil, jak je možné přejet přes půlku města tak pohodově. Přejel jsem asi 2 křižovatky, ale jinak cestami víceméně bez provozu, bez lidí, pořád po cyklostezce (shodou okolnosí s číslem 1) kolem řeky, prostě paráda. Na koleji jsem si dal kolo do kolárny, kde ho, doufám, ještě někdy najdu. Ale jak jsem tak koukal, když jsem si kolo uklízel, že jsem musel odemknout asi 4 zámky, abych se do kolárny dostal, tak je kolo snad v bezpečí.

Nyní už nezbývá než vymyslet nějakou trasu na severozápad od Brna (abych nemusel zase přes celé město), počkat na dobré počasí a vyrazit.

Přechod na Linux

Tento článek píšu trochu opožděně, protože jsem poslední dobou tak trochu nestíhal. Studium na FITu mě donutilo hlavně předmětu Operační systémy začít používat jiný operační systém než dosud. Měli jsme na výběr z několika možných, ale vzhledem k rozšířenosti a podpoře jsem si vybral Linux. Vůbec jsem nevěděl, co čeho jdu, a tak mi kamarád nabídl distribuci Linux Mandriva 2008, která je zdarma.

Tak jsem začal používat Linux. Momentálně souběžně s Windows Vista. Nyní, když zapínám počítač, už zapínam Linux, což je dobrá zpráva. Zvykl jsem si. Poměrně slušné uživatelské prostředí mě neodraďuje tento systém nepoužívat. Ale Windows se také jen tak nevzdám. Přece jen, několik programů, jako např. na synchronizaci mobilu s počítačem, nemá v Linuxu podporu, a tak nezbývá, než Windows používat dále.

Důvodů by bylo více. Možná, že si na Linux tak zvyknu, že ho nebudu chtít opustit, ale až přijdu někam do práce nebo kamkoliv jinam - co tam najdu - Windows. Tak nezbývá než používat oba systémy, abych základní věci nezapomněl.

Z Linuxu jsem měl nedávno "pěknou" příhodu, kdy jsem myslel, že to byl Linuxu poslední den na mém PC. Najednou při startu počátače se mi objevilo oznámení, že je poručen disk. Nezbývalo nic jiného, než ho celý zformátovat a najet ze zálohy. Bohužel bylo těsně před koncem měsíce, kdy zálohuji, tak byla záloha měsíc stará.

Aktualizace: Potkal mě další problém. Najednou se mi na disku vytvořilo asi 150 000 divných souborů (minimálně, protože pak už jsem zrušil jejich sčítání, trvalo to dost dlouho). Vyřešilo to zformátování diskového oddílu a náběh ze zálohy. Ještě že ty zálohy mám...

První větší cyklovýlet

Dneska nastal ten velký den, kdy poprvé od října opustím vlastními silami své studijní město Brno. Minulý týden jsem si přivezl kolo, a dneska se na něj konečně dostalo. Z kolárny nezmizelo, což mě potěšilo, že mám na čem jet (narozdíl od paní vrátné, které jsem byl vyloženě na obtíž, když musela sáhnout do šuplíku a podat mi klíč). Vybral jsem si ze začítku poměrně náročnou trasu, a tak jsem musel plán zkrátit, protože bych asi do večera nepřijel. Navíc je to jeden z prvních výletů v této sezoě, a tak to nechci ze začátku nějak přehnat.

Z Brna jsem vyjel snadno, během chvilky jsem o něm nevěděl. Nastala ale nepříliš čekaná situace, kdy jsem zjistil, že v okolí Brna (zvláště na sever) jsou pěkné kopce. Pěkné, jako pěkně velké... převýšení na jednom kopci 200 m žádná zvláštnost. Nicméně trasa byla pěkná, většinou po lesních cestách. Asi v polovině výletu jsem narazil na jednu zajímavost. U obce Lelekovice jsem nalezl "Lelkovadlo" (viz. foto). Jednalo se o past na lelky, kterou jsem nezapomněl vyzkoušet stejně jako ostatní, kteří tam zrovna byli.

Z cedulky na Lelkovadlu:
Od nepaměti lidé věnují velkou část svého života "chytání lelků". Lelci se šíří do světa právě ze zdejší oblasti, a proto svazek obcí "PONÁVKA" zřídil tuto past. Přelelkování je pro člověka nebezpečné, a tak se doporučuje minimálně jednou za rok pastí projít. Potom se člověk může dále věnovat práci, zábavě, turistice, sportu atd.

Návod:

• Vejdi do pasti
• Pohledem vzhůru se přesvědči jestli tě lelci opustili a chytli se
• Jestli jsi odlelkován, rychle opusť past

Tak dneska to mám za sebou, tak zase za rok... Do Brna jsem přijel před šestou hodinou večer, ale asi další třičtvrtě hodiny jsem hledal cestu na kolej. Celková vzdálenost: 60km.

Náročný týden

Dneska usedám k PC, abych sem napsal několik novinek, které se v poslední době udály ve škole, na koleji, a tak... Tento týden byl pěkně unavující. Odevzdávalo se několik projektů snad do všech předmětů... Navíc k tomu byly naplánovány dvě půlsemestrální zkoušky, takže o učení také nebylo nouze. Vezmu to pěkně popořádku.

Pondělí: Odevzával jsem protokol do Fyziky z minulého měření teplotního záření. Když cvičící začal větou: "Tak, tady jste měl spočítat tu směrnici, že ano...", bylo mi jasné, že je problém. O žádné směrnici jsem neměl ani ponětí. To také po chvíli zjistil. Naštěstí nění jako ostatní, a snažil se to ze mě vypáčit. Tak jsem nadhodil asi 2 vzorce, z nichž jeden byl správně. Poté jsem dosadil 4 jakási skoro náhodná čísla, které jsem někde přečetl mezi asi 50-ti dalšími. Naštěstí z toho vyšlo něco, co přesně nevím, co je, ale cvičící byl spokojený a dal mi jedničku. Uff...

Úterý: Dodělal jsem projekt do předmětu Typografie a publikování, který je už třetí v pořadí. Naštěstí tento nebyl tak časově náročný, jako ty předchozí. Tento projekt jsem také hned odevzdal, protože nedávno se hodně lidem nepovedlo odevzdat elektronicky projekt, neboť byla chvíli před konečným termínem přetížená počítačová síť. Nechtěl bych kvůli tomu přijít o nějaké body. Kromě projektu jsme také psali půlsemestrálku z INC (návrh číslicových obvodů). Ta snad dopadla dobře. Doufám, že budu mít jenom jednu chybu v příkladu, se kterým jsem ani nehnul.

Středa: Dneska den začal tříhodinovou naprosto nezáživnou přednáškou z fyziky, ze které vím jen to, že zkouška bude nářez.... Pak přišla matika a odevzdávání několika úloh. Byla to skupinová práce, ale o polovině úloh jsme moc nevěděli. Naštěstí jsme prezentovali relativně lehkou úlohu s animací, kterou jsme si vytvořili v matematickém software. 9 bodů. Pak mě ještě potěšilo rozdání minulé písemky - bez chyby. Další 2 body. Nechci vidět další podobné úlohy, obtížnost se zvyšuje.

Čtvrtek: Tak trochu oddychový den. Po přednášce z Operačních systémů jsme zašli na boulder. Byl jsem docela zničený z úterní návštěvy, ale nějak to šlo. Večer jsem se ještě učil na další půlsemestrálku. Najednou přišel Břéťa s nápadem, že mám k němu se Standou jet, a že u něho přespíme. Tak jsme jeli. Navíc jsme našli cache blízko jeho bytu - bylo 0:20. Mimo jiné jsme potkali na chodínku dva pochodující ježky.

Pátek: Ranní dvouhodinovou matiku jsme prospali. Prý to nebylo moc zajímavé, naštěstí. Ale pak to přišlo. Očekávaná písemka z Prvků počítačů. Loňskou jsem si vypočítal bez chyby. Tuto jsem napsal možná bez jediné správné odpovědi. Bylo to hodně těžké, s něčím jsem ani nevěděl, co mám dělat. Nějak to dopadne. Naštěsí mám do tohoto předmětu hodně bodů z laboratoří, které mě docela baví.

Už asi půl roku máme ve škole skříňky na zámek k ukládání věcí. Je jich tam poměrně dost, v několika řadách nad sebou. Většinou to ale probíá tak, že si věci někam dám, a když se snažím pro ně dostat, tak se pokouším odemknout všechny skříňky plus mínus 3 vedle do všech stran, než naleznu tu moji. Tak už mi došla trpělivost a napsal jsem mail, jestli by skříňky nešly očíslovat a vymést z nich piliny, které tam už dlouho jsou po jejich instalaci. Po několika hodinách přišel mail s tím, že už tam všechna čísla jsou. Tak vida, všechno jde...

Tento týden nám také na koleji "nastavovali" termostaty na radiátorech. Později jsem se dozvěděl, že šlo o to, aby nešly otevřít naplno. Asi chtějí ušetřit. Ihned se však na studentském fóru objevili názory typu "kdo to vymyslel", "tady byla vždycky zima" a "s tím se musí něco dělat". Ano, po chvilce už mám ze stejného zdroje k dispozici návod přímo od výrobce, kde je popsáno, jak termostat rozebrat a "omezovač" odstranit. Našeho pokoje se to sice netýká (tady je pořád hodně teplo), ale s takovou vynalézavostí studentů asi společnost Koleje a menzy nepočítala.

Takže to byl tento náročný týden. Teď už jenom odpočívám, poslouchám nějakou uklidňující hudbu a těším se, že se zítra pořádně vyspím.

Aktualizace: Výsledek půlsemestrální zkoušky z "Prvků počítačů": 19 (plný počet). Ani nevím, jak se to mohlo stát...

Zkouškové období - 2.semestr

Tak je to tady. Po přibližně třech měsících výuky zase zkouškové období. Na začátku semestru jsem si myslel, že je předmětů více, ale budou jednodušší. Mýlil jsem se. Předmětů je více, a jsou těžší. V květnu mě čeká celkem7 zkoušek. Některé z nich, zvláště na načátku května, jsou snadné, ale pak jsou tam i takové, o jejichž absolvování pochybuji. Momentálně mám za sebou již 2 zkoušky, které dopadly úspěšně. Tak doufám, že to tak bude i s těmi ostatními.

Pokroky v tvorbě webu

Dneska se musím pochválit. Poslední dobou jsem celkem pokročil v tvorbě internetových stránek. Zvláště jsem některé nově naučené novinky aplikoval na těchto stránkách. Je to asi tím, že mám teď už více času, než když jsem se musel připravovat na zkoušky nebo na ostatní projekty do školy.

Změnil jsem kompletně CSS (pro nezasvěcené - grafický styl) stránek, ale návštěvník nic nepozná. Jen se změnila kompletní struktura ve zdrojovém kódu stránek. Dále, co už návštěvnící poznají, je administrační systém na vkládání článků. Dosud jsem měl články zveřejněné na serveru pise.cz. Odteď už budou články zde. Kromě toho mají návštěvníci možnost si nechat odeslat e-mail, který je informuje o vložení nového článku. Toto považuji za programátorský vrchol týdne :-)

Zkoušky: hotovo - 1. ročník - letní semestr

Hurá, konečně je za mnou letní semestr, a i všechny zkoušky, které k němu patří. Zkouškové období začalo na začátku května, od té doby jsem měl 7 zkoušek. Naštěstí většina z nich dopadla úspěšně, hned na první pokus. Až na předmět "Jazyk C", který mi příliš nevyšel a zkoušku jsem nudělal. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o nepovinný předmět, tak mě to ani tak netíží, protože to mému dalšímu studiu nijak nevadí. Oproti očekávání jsem všechny zkoušky napsal lépe, než jsem si myslel. Průměr známek 1,66 jsem ani nečekal. Zde jsou výsledky:

Výsledky zkoušek:

Nejlepší citace

Dneska jsem narazil na krásný web. Věnuje se citacím z internetových chatů a programů, jako je ICQ apod. Vzhledem k tomu, že jsou příspěvky moderované, je většina z nich je opravdu povedená.

Můžete se sami přesvědčit zde: http://lamer.cz/quotes/best

Rapidshare jede na kočky

Také vás štve, že čím dál častěji musíte na internetu při různých činnostech opisovat znaky z obrázku? Je to čím dál častější jev, ke kterému jsou nuceni administrátoři webů, aby se ochránili od spamu a robotů, kteří by automaticky např. rozesílali e-maily a podobně. Stejně je tomu na serveru Rapidshare.com, který slouží ke sdílení souborů.

Dříve musel návštěvník opisovat 4 znaky z obrázku. Kromě toho, že se mezi stahováním souborů muselo slouho čekat, se to dalo ještě vydržet. Nyní však Rapidshare přišel s novinkou, kterou nemohu vystát už po pěti minutých používání tohoto serveru. Musíte opisovat Pouze ty znaky, u kterých je nakreslena kočka. Zdá se to jednoduché, ale hned při stahování prvního souboru jsem udělal několikrát chybu. Uznejte sami (správný výsledný kód je R6KW).

Nová práce

Minulý týden jsem nastoupil na moji novou brigádu v Brně. Našel jsem ji na internetu přes jednu personální agenturu. Teď, když už mám po zkouškách, mám v Brně alespoň co dělat. Jedná se o práci ve výrobní hale, kde se balí elektronická zařízení do krabic a na palety. Mým úkolem, spolu s dalšími lidmi, je tyto palety zvážit, změřit a zabalit do fólie. A toto se opakuje celý den. Pracuji na odpolední směnu, od 14 do 22 hodin. Práce docela jde, ale myslím, že za dva týdny už toho budu mít dost. I přesto doufám, že zde vydržím až do konce června. Pak mi totiž vyprší ubytování na koleji a pojedu si užívat prázdnin domů.

Konec článků na píše.cz

Až donedávna jsem využíval k publikování článků služeb serveru píše.cz. Dnes se tam však můj blog stává neaktivní, neboť jsem veškeré články přesunul sem. Učinil jsem tak hlavně kvůli přehlednosti a sjednocení všech mých aktivit do jednoho webu. Nové články proto už nehledejte na www.roman.pise.cz, ale zde.

Registraci na píše. zatím rušit nebudu, protože mi ještě na tomto webu zbývá doladit několik věcí. Až budou hotové, zruším definitivně i blog na píše.cz.

Nový foťák

Hurá, konečně jsem se odhodlal a po dlouhé době vybírání jsem si koupil foťák. Skoro rok jsem v Brně fotil mobilem. Ten sice nedělal špatné fotky, protože je osazen poměrně kvalitním 3MPix foťákem, ale nebylo to ono. Nyní už mám po problému.

Nakonec jsem si vybral Panasonic Lumix DMC-FZ18, který se mi zdál nejlepším kompromisem mezi cenou a tím, co očekávám. Občas, když jedu někam ven, nebo jen tak se projít, tak vidím něco pěkného, co by stálo za fotku, ale bohužel to s mým mobilem kvalitně vyfotit nejde. Zvlášť, když je už méně světla, třeba v podvečer. Nyní mám, doufám, po starostech a můžu si užívat focení až až. Už se těším, až někam ven s novým foťákem vyrazím. Nyní mám však každý den brigádu, tak nevím, kdy na to bude čas. Snad někdy o víkendu. Od teď budou z pochopitelných důvodů více přibývat fotky do sekce "fotogalerie".

Festival One World a Red Bull káry

Tento víkend se docela vydařil. Říkal jsem si, že si konečně odpočinu od brigády, ale o odpočinku to rozhodně nebylo. Nevěděl jsem, co budu přesně dělat, a tak jsem si na internetu našel dvě akce, na které jsem se byl podívat. V sobotu to byl festival One world, a v neděli akce 3.Red Bull káry.

One world byl festival především na náměstí v Brně, který trval 4 dny. Účel tohoto festivalu bylo poukázat na to, že všichni patříme do jednoho světa, od sportovců, až po vozíčkáře. Nějaké doprovodné akce se konaly také na Špilberku. Já jsem se ale uchýlil na náměstí, kde se střídaly různé hudební skupiny, hrály ze zde míčové hry a soutěžilo se v gymnastice. Z hudebního představení mě nejvíce zaujala skupina Vindex, která hrála opravdu dobře. Co se sportovních utkání týče, tak se zde hrál floorball, basketball a házená. Týmy se sem sjely z celé Evropy. Na soutěži dětí v gymnastice jsem si vyzkoušel svůj nový foťák hlavně ve focení rychlých akcí. Večer se ještě konala show afrických bubnů, na kterou už mi ale nezbyly síly. Přece jen vracet se večer znovu do města a zpátky, na to už jsem byl dost unavený.

V neděli po obědě jsem se vydal do Žebětína na Red Bull káry. Cesta byla poněkud komplikovaná, ale i 4 přestupy jsem zvládl bez problémů. Narozdíl od soboty, kde bylo na náměstí alespoň trochu stínu, zde skoro žádný nebyl. A v teplotách přes 30 stupňů to byl opravdu nářez. V davu jsem slyšel něco o tom, že stojí lístek 200 Kč, což mě s mými 200 Kč v kapse docela zaskočilo. Naštěstí se ale žádné vstupné neplatilo. Zřejmě jim dost vydělávají ty Red Bully, které tam všude prodávali.

Jednalo se o závod po domácku vyrobených vozidel, které se mezi sebou utkali v závodu, který vedl jen z kopce. Takže žádná vozidla neběla svůj vlastní pohon, ale musela mít hlavně účinné brzdy. Trať byla dlouhá 400m a zúčastnilo se 44 týmů z Čech i ze Slovenska. Hodnocena byla kreativita (jak je vůz originální), kostýmy týmu a celkový čas jízdy. Podívaná to byla vskutku nádherá. Člověk by nevěřil, co všechno mohou lidé sestrojit. Postupem času se uvolňovala místa podél tratě a už to nebyla taková tlačenice jako na začátku. Mezi nejzajímavější vozidla z mého pohledu patřila např. sekačka, šnek nebo tank. Cena pro vítěze byla 150 000 Kč, alespoň mají na postavení nové káry pro další ročník.

Fotky z celého víkendu si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Zeď úspěchů 2008

Blízko kolejí, kde bydlím, je místo, kde je postavena místo plotu zeď. Tuto zeď studenti každoročne využívají pro roční zvěčnění jejich úspěchů po státních zkouškách. Nyní jsou státnice už za nimi, a tak těm, kterým se podařilo získat svůj většinou první titul, malují na zeď různé obrázky, podpisy atd. Každý rok se tato zeď změní, jen několik obrázků vždy zůstane nedotčeno. Záleží, kterou část zdi si studenti vyberou pro svou kresbu. Ke svému výtvoru si připíší rok ukončení, a za rok už tento obrázek zase přemalují další.

Zeď už měla být zbořena kvůli výstavbě na vedlejším pozemku, ale po dohodě se studenty stále stojí. Mimo tuto zeď je pokreslený chodník před ní, i silnice vedoucí ke kolejím obrázky, podpisy a děkováním.

Fotky zdi si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Odjíždím z Brna

Je za mnou rok na VUT a s tím spojené i bydlení na koleji. Za tři dny mi vyprší ubytovací smlouva, a musím pokoj opustit. Mohl bych zde bydlet i přes prázdniny, ale chci jet domů, vždyť tady budu zase za rok. Dneska jsem zbalil většinu svých věcí, zbyl jen počítač na stole a nějaké jídlo v lednici. Zítra za mnou přijede zbytek rodiny na návštěvu, a po cyklistickém výletu naložíme mé věci do auta a hurá domů. Doufám, že to půjde takto hladce. Pokoj totiž musí zkontrolovat uklízečka, musí se vystavit nějaké potvrzení, odevzdat klíče, odevzdat povlečení a odhlásit se z ubytování. Zřejmě bude o víkendu končit hodně studentů, tak nevím, jak to všechno půjde. Ale snad to nějak dopadne a v září se zase nastěhuji zpět.

Cyklistická statistika

Od začátku roku 2005 si vedu podrobnou statistiku všech výjezdů na kole, ať už jedu jenom do města nebo na větší výlet. Zapisuji si termín výjezdu, vzdálenost, průměrnou rychlost, případně i tep zjištěný ze sport testeru a mapu, která se s pomocí GPS automaticky vytvoří. Všechno toto si můžete prohlédnout v mých cyklistických statistikách.

Dosud jsem využíval systém, který jsem si vytvořil jen pro vlastní počítač. Začal jsem však zjišťovat, že to nebyl nejlepší nápad, protože jsem neustále řešil problémy kompatibility jednotlivých systémů Windows. Proto jsem jako součást mých webových stránek vytvořil podobný systém, ale s tím rozdílem, že všechna data jsou na internetu. Vyvaruji se tím problémům s kompatibilitou, a navíc mohu do statistik vstupovat odkudkoli.

Kromě procházení jednotlivých záznamů je možné podívat se i na rekordy roku v ujeté vzdálenosti a nejvyšší průměrné rychlosti. Na několika pravidelných úsecích si měřím čas, za který daný úsek ujedu. K lepší přehlednosti je k dispozici i několik grafů. Co se týče údržby kol, tak si zaznamenávám i informace o nákupu a výměně nových dílů.

Na celou statistiku se můžete podívat v sekci "Sport, Cyklistika".

Nová tiskárna

Už na začátku minulého semestru jsem pocítil vliv toho, že nemohu na koleji v Brně jednoduše tisknout ani kopírovat. Ve škole sice tuto možnost máme, ale komu by se chtělo pořád chodit do školy si vytisknout jen pár listů. V bloku kolejí je také copycentrum, ale obsluha, která tam je, neumí pomalu ani zacházet s počítačem, natož aby něco dokázali vytisknout. Několikrát už se stalo, že mě obsluha pustila k sobě za stůl, a já si to vytiskl z jejich počítače a svázal do desek sám.

Proto jsem se rozhodl, že si pořídím multifunkční zařízení, které bude umět skenovat i tisknout. Před několika dny jsem koupil tiskárnu Canon PIXMA MP220, která mé požadavky splnila. Není to sice první třída v tiskárnách, ale mým potřebám doufám bude postačovat. Umístím si jí na kolej do pokoje, a tak bude mít možnost tisknout i můj spolubydlící.

Konec výpadků stránek

Poslední dobou jsem zaregistroval velkou četnost výpadků těchto stránek. Jsou to chyby na straně poskytovatele, kde leží můj web. Možná že se to ale za chyby nedá počítat, protože jsem měl tyto služby zdarma, kde se s takovými situacemi musí počítat. Nyní se výpadky objevovali čím dál tím více, což znemožňovalo moji práci na tomto webu a nebyl často dlouhou dobu dostupný.

Proto jsem se rozhodl objednat si placený hosting, kde poskytovatel garantuje dostupnost 99,5 %. Ode dneška jsou stránky přesunuty na jiný, dostupnější a výkonnější server. Doufám, že bude tento krok pozitivní pro budoucí dostupnost mých stránek.

Nový přírůstek do naší rodiny - želva

Už déle uvažuji o tom, že bych si pořídil nějaké zvíře. Doma máme psa, sestra má křečka, rybičky, ale já nic. Tak jsem jednoho dne začal uvažovat o želvě. Je to zase něco jiného než křeček, něco víc exotického. Pročetl jsem hodně informací o želvách, ať už na internetu nebo v různých knížkách. Až mě překvapilo, jak se jednotlivé informace liší. Nakonec jsem si z toho odnesl, že každý doporučuje něco jiného a bude tedy nejlepší zeptat se přímo tam, kde bych si želvu koupil.

Človek si řekne: "Koupím si želvu", ale ono to není zase až tak jednoduché. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že jsou želvy chráněné, ale není jich v prodeji mnoho. V Českých Budějovicích jsem našel pouze jeden obchod, kde želvy měli. Ale tak dlouho jsem se rozmýšlel, jestli koupit nebo nekoupit, až byly skoro všechny vyprodány a nebyl v nich velký výběr. Možná také kvůli znatelně vyšší ceně než přímo od chovatele jsem se rozhodl, že nejlepší volba bude právě nákup od chovatele. Na konci srpna jsem byl na dovolené na kolech v Černé Hoře. Odjezd i příjezd byl do Brna, kde se zrovna v den příjezdu konala terarijní burza. Vyrazil jsem tedy na ni a asi po hodině si už odnášel želvičku domů.

Koupil jsem si želvu vroubenou, jediný druh, který tam prodávali. Vzhledem k tomu, že se jedná o chráněný druh, bylo zapotřebí vyplnit nějaké papíry o prodeji a nahlásit to na Odboru ochrany životního prostředí v Českých Budějovicích. Nyní žije želva v provizorním teráriu, kde již však má zajištěny všechny důležité podmínky chovu. Dnes jdu koupit terárium, které bude pro ni už napořád. Doufám, že se mé želvě bude dobře dařit a vydrží mi dostatečně dlouho :-)

Černá Hora

Konečně po delší době zase jeden postřeh ze života. Skončili mi prázdniny, které byly poměrně nabité, tak jsem ani neměl příliš času na psaní. V průběhu roku jsme se doma domlouvali, kam pojedeme na letní dovolenou. Bylo víceméně jasné, že to bude dovolená cyklistická, stejně jako v posledních dvou letech. Nakonec zvítězila Černá Hora v termínu na konci srpna.

Na autobusové nádraží v Brně jsme dorazili jen tak tak. Na dálnici nás zdržela kolona, ale s tím se na D1 musí počítat. Na smluveném místě však ještě mnoho lidí nebylo, a tak jsme vyložili věci z auta a čekali. Za nedlouho přijel autobus a s ním i naši dva průvodci Jirka a Dana. Průvodcovství od Jirky jsme se trochu obávali, měli jsme s ním jisté zkušenosti už z loňska. Ve večerních hodinách jsme opustili Českou republiku.

Další den jsme stále pokračovali v cestě přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko do Černé Hory. Na Hranicích mezi Srbskem a Černou Horou jsme měli trochu zdržení, když měl jeden účastník zájezdu odlepenou fotku na pasu a nechtěli ho pustit dále. Nakonec vše nějakým způsobem dobře dopadlo. Nechtěl bych být na jeho místě a zůstat sám na hranicích těchto zemí. Večer jsme konečně dojeli do místa, kde jsme byli další 3 dny. Národní park v okolí Biogradského jezera pro nás připravil „krásné“ a jediné místo na postavení stanů. Po nějakém čase už mi ani nepřipadalo divné, že spíme mezi stromy na kořenech a kamenech, že se sem pravidelně večer sjíždí místní mladí lidé a v pravidelných intervalech, rádoby v rytmu, na sebe z aut troubí. Pravda, když asi v 7 hodin ráno přijela dvě nákladní auta, z nich vyběhli nějací maníci, a asi půl hodiny přehazovali (opravdu to házeli) trubky na lešení z jednoho auta na druhé, to mě trochu zaskočilo. Zřejmě nebylo v okolí vhodnější místo než národní park.

Následující tři dny jsme z tohoto místa vyjížděli, a zase se sem vraceli. Terén byl převážně kopcovitý, a na jedné trase bylo více možností, kudy jet. Jirka nás informoval, že to jsou zkratky, a všechny vedou nahoru. Tak jsem jednu z nich využil, a najednou nikdo za mnou, nikdo přede mnou. Kolem byly jenom hory, pode mnou kamenitá cesta, která se více než příjemně zvedala nahoru. Ale na to, kolik jsem toho už vyjel, se mi nechtělo vracet. Bez mapy, bez GPS, jsem odhadem jel směrem, který jsem považoval za správný. Najednou jsem skupinu našel. To byla jedna z povedených Jirkovo informací. Přes vrchol Trešněvik a Zekovu Glavu jsme se vrátili zpátky k jezeru. Další den jsme podnikli podobný výlet se zajížďkou do města Kolašin, které bylo největší v širokém okolí. Taková naše větší vesnice, ale byly tam i obchody, což nás uspokojilo. Po začátečním dlouhém stoupání po kamenité cestě jsme dorazili do jediné občerstvovny na cestě, a to k salaši, kde nás místní pohostil pivem Nikšičkem, Colou a domácím sýrem. Nápoje chladil ve studené vodě, kterou jeho žena asi tak každých 15 minut nosila odkudsi v kýblech. Večerní dojezd k jezeru se podobal časovce na Tour de France, neboť naděje stihnout večeři ve smluvený čas se pomalu rozplývala, ale hlad nás tlačil kupředu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem v závěrečném kopci dojel kuchařku (která také byla kdesi na kole) asi 5 minut před časem večeře. Jídlo se nám tak protáhlo a všichni to stihli.

Další den jsme ráno sbalili věci, naložili vše do autobusu, silou 10ti lidí zapojili vlek za autobus a na kolech jeli po silnici až do Žabljaku, našeho dalšího místa, kde jsme pár dní spali. Velká část cesty vedla okolo kaňonu řeky Tara, který je druhý největší na světě. Byli zde krásné pohledy a často jsme stavěli na focení. Docela jsme se do „kempu“ těšili, protože Jirka říkal, že tam bude i sprcha a WC. Ano, vše tam bylo, jenom škoda, že netekla voda. Jak jsme zjistili, nedostatek vody byl celém městě. O to hůře, neboť tam bylo také jezero, ale asi půl hodiny pěšky daleko. Nakonec voda tekla vždy asi dvě hodiny večer a pak ještě chvíli ráno. Ti šťastnější měli dokonce i teplou.

Přesunem do Žabljaku jsme se dostali do národního parku Durmitor. Na programu byla dále naplánována pěší túra na nejvyšší horu právě pohoří Durmitor nebo výlet k ledové jeskyni. Naše rodina musela samozřejmě stihnout obojí, a to i přes to, že sestře sundali jen pár dní před odjezdem sádru z nohy. Autobus nás vyvezl do sedla, ze kterého byl výstup jednodušší. Ale i přes to jsme šli poměrně dlouho, než jsme dorazili na vrchol Bobotov Kuk (2522 m n. m.). Zde jsme posvačili, a zanedlouho zase pokračovali dále, protože na kopci poměrně foukalo. Nastal sestup, který byl, jako asi vždy, náročnější než výstup nahoru. Nekonečnou cestu po kamenech, které ujíždí pod nohama, přerušila odbočka na Ledenu pečinu. Ledová jeskyně byla skutečně nádherná. I přes teplo na povrchu se v otevřené díře ve skále udržely veliké rampouchy. Několik lidí se odvážilo až do jeskyně, a to byla výzva i pro nás. Když při sestupu dolů vedle nás spadl asi 100kg kus ledu ze stěny, každému asi dost zatrnulo. Sestup se však podařil a my jsme okukovali ledové stalagmity z bezprostřední blízkosti. Po dostatečném ochlazení jsme se zase vydali nahoru, kde jsme se najedli a pokračovali v sestupu do Žabljaku. Měli jsme doporučeno, že se máme vykoupat v Černém jezeře, protože možná zase nepoteče voda. Jezero bylo šíleně studené. Večer jsme si přečetli, že voda v Černém jezeře je tak studená, že i v letních měsících se tam koupají jen ti neodvážnější. Alespoň, že to víme.

Následující den jsme absolvovali královskou bikovou etapu pohořím Durmitor. 83 kilometrů a 2000 metrů převýšení hovoří za vše. Pro ty, kteří si to neumí představit: byl to nářez. Ráno náročný výjezd kamsi do oblak, neboť byla mlha. Ta se však okolo poledne rozplynula a bylo krásně vidět do okolí. Po kamenitém sjezdu, pod kterým si hodně účastníků ošetřilo svá zranění, následoval stejně dlouhý výjezd po cestě snad ještě horší kvality. Asi v polovině výletu jsme však najeli na asfalt a toho se drželi až do konce. Ve vesnici Trsa, kde byla jenom hospoda a studna (více budov jsem si nevšiml), jsme svým obědem vyjedli velkou část zásob tohoto restauračního zařízení. Pivo ve žlabu, které chladili sněhem dovezeným z hor, také skoro došlo. Serpentinami mezi ovcemi jsme dojeli zpátky do Žabljaku.

Ráno jsme všechno sbalili a přesouvali jsme se na kolech směrem na jih. Cesta vedla skoro 70km mírně z kopce, a tak jsme ani neměli problémy s časem dojezdu. Výlet končil velkým stoupáním, na konci kterého byli všichni dost vyčerpaní. Po Jirkovo komentáři, že bychom se měli umýt, se všichni začali oplachovat u potoka, který ani nechci pomyslet, odkud tekl a co obsahovala ta voda. Jenom vím, že v místě, kde jsem se myl já, bylo vhozeno do vody několik kýblů plných nějakého betonu, několik plechovek od Coca Coly a několik desítek střepů. Ale voda byla příjemná :-). Spali jsme na louce, bez jakéhokoliv zázemí, ale byla tam řeka, i když studená. Odvážnější se i myli.

Předposlední cyklistický den jsme se přiblížili k hlavnímu městu Černé Hory - Podgorice. Cesta vedla údolím horního úseku řeky Tary a pohořím Komovi. Tento den nám počasí příliš nepřálo. Dopoledne přišla první přeháňka, kterou jsme přečkali u domku, který byl zrovna po cestě. Pak jsme ale přijeli více do hor a přišla bouřka. Nic lepšího než bouřku v horách jsme si nemohli přát… S přibývajícím časem jsme vyndali pláštěnky a po mírném utišení bouřky pokračovali dále. Zrovna když jsme dorazili na vrchol stoupání, pršet přestalo a vysvitlo sluníčko. Tak jsme se usušili a dojeli do místa posledního kempování, což byla opět jen louka, ale na jejím počátku byla hadice, ze které dokonce tekla voda.

Nyní nám už zbýval jen dojezd do přímořského Kotoru. Autobus nás popovezl do města Cetinje, odkud jsme za poprchávání vyrazili. Cesta stoupala dlouho vzhůru, a opět když už jsme byli skoro nahoře, začala bouřka. Schovali jsme se v domě, ze kterého už zbyli jen obvodové zdi a kus plechové střechy. Trochu jsem se v bouřce obával nedalekého železného vysokého sloupu elektrického vedení. Po dešti jsme sjeli krásným sjezdem do Kotoru. Cestou jsme ještě koupili v jednom domě po cestě sýr a pršut. Ve městě jsme měli asi 4 hodiny času do odjezdu domů. Došli jsme až k pláži, kde byl i volně přístupný bazén se slanou vodou. Ale hlavně tam byli sprchy, kterých jsme okamžitě využili. U autobusu jsme ještě viděli želvu, jak si pochoduje okolo nějakého domu. Ještě nikdy jsem neviděl želvu jen tak v přírodě, pokud se toto město dá nazvat přírodou. Večer jsme odjeli domů a další den dopoledne dorazili do Brna.

Černá Hora na mě zapůsobila jako bezproblémová zem k turistům. Možná je to tím, že turistický ruch je významnou položkou jejich příjmů, tak se chovají přátelsky. Lidé jsou zde příjemní, když tedy na někoho narazíte. V celé zemi je nízká zalidněnost, mluví se zde černohorsky, píše azbukou a platí tady euro. Černá Hora je podobná Ukrajině, kde jsme byli v roce 2007, ale na rozdíl od Ukrajiny se zde „tluče“ chudoba s novostavbami, které nevím, pro koho staví.

Měli jsme zajištěné snídaně a večeře, které vařila kuchařka z cestovky v polní kuchyni. Toto stravování máme ověřené z minulých zájezdů a i letos všechno proběhlo bez problémů. Ze začátku jsme se trochu obávali zkušeností mladé kuchařky, ale naše obavy se ukázaly zbytečné. Tento zájezd byl náš třetí za sebou pořádaný cestovní kanceláří Alpina z Brna. Nevím, zda naší příští dovolenou bude pořádat opět Alpina, ale věřím, že se opět rozhodneme pro nějakou hezkou zemi.

První týden třetího semestru

Tak mi to zase začíná. 22.9. mi jako všem ostatním studentům VUT v Brně začala škola. Pro mě to znamenalo přijet na začátku víkendu na kolej se všemi věcmi, vše vybalit a zabydlet se. Předání pokoje proběhlo až podezřele rychle a bez problémů. Asi po čtyřech hodinách práce jsem byl více méně vybalený a vše bylo na svém místě.

V pondělí mám podle rozvrhu jen dvě přednášky, ovšem každá je tříhodinová. Tak jsem celé odpoledne strávil ve škole a zjistil, že sedět 6 hodin v jedné místnosti a něco se učit se opravdu nedá. Už čtvrtou hodinu nevíte, o čem je řeč. Budu to tak ale muset vydržet celý semestr. Vyrazil jsem také na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Očekávaná fronta nebyla na první den ani tak dlouhá, tak jsem si nechal vystavit 4 potvrzení, abych posléze zjistil, že mi další 4 dají automaticky. Tak alespoň jich mám nyní dostatek.

V úterý jsme měli další tříhodinovou přednášku, po které navíc následovalo cvičení ze stejného předmětu. Takže 4 hodiny jedné látky. Paráda... Měl jsem také první hodinu angličtiny. Loni jsem se zařadil do pokročilé úrovně na základě jakéhosi testu. Zjistil jsem, že budova, kde se angličtina vyučuje, je v centru Brna, zatímco naše škola i koleje jsou na okraji. Takže každé úterý budu muset podstoupit nepříjemné cestování po Brně. Hodinu jsem ale navzdory rozbitému trolejbusu stihl, a dokonce jsem i učitelce rozuměl. Stihli jsme akorát říct něco o sobě a šli jsme domů.

Středa měl být původně volnější odpočinkový den. Nakonec to moc o odpočinku nebude, protože mám stejně hodin jako jiné dny. Pravda, středa je rozdělena na sudé a liché týdny, takže bude volno alespoň jednou za 14 dní. V tento den mám zaregistrované cvičení na předmět o Microsoft Windows, který se koná v nějakém školícím středisku. Zatím nevím, kde to je, tak to snad příští týden najdu. Večer jsme si registrovali ještě další předmět. Jako každé přihlašování se to opět zvrhlo v tzv. Refresh war, což bych přeložil jako Obnovovací válka. Jde totiž o to, se zaregistrovat co nejdříve, protože je jednotlivé termíny jen málo míst. Mě se registrace povedla, Břéťovi ani Standovi ne, takže budeme chodit samostatně, co se dá dělat.

ve čtvrtek nám naštěstí odpadly první dvě hodiny, takže jsem nemusel brzy vstávat. Další týdny už to tak ale nebude. Následovala přednáška z matematiky, kde jsem se ujistil, že učitel na INM je opravdu přísný. Loni on něho neudělalo předmět asi 100 studentů, tak nevím, nevím... Náladu mi ale zlepšila přednáška Microsoft Windows, která bude asi jediná, na kterou se budu každý týden těšit. Odpoledne budu mít tento den příjemné volno.

V pátek budu mít vždy jen jednu přednášku, ale končí ve 13 hodin, což není příliš optimální pro mé odjezdy domů. Přijedu pozdě večer, ale s tím se nedá nic dělat.

Tento rok jsme si stejně jako loni zaregistrovali bouldering, a to na úterý a čtvrtek. Bohužel čtvrteční termín se překrývá s Břéťovo a Standovo cvičením, tak ještě nevím, jak to uděláme. Kromě toho bych také chtěl v zimním semestru chodit na plovárnu, na kolo je příliš zima.

To byl tedy můj první týden dalšího školního roku. Jak jsem už poznal, obtížnost narůstá, a tak doufám, že budu moct v lednu napsat o úspěšném složení všech zkoušek.

Přednášky česky nebo slovensky?

Dneska jsem měl první přednášku předmětu o Microsoft Windows, na kterou jsem se docela těšil. Jednak proto, že se v tomto předmětu probírá mě blízké učivo, ale i proto, že výstupem bude certifikát od Microsoftu, kterým bude doloženo, že se v dané problematice orientuji. Abych ho získal, musím v lednu složit nějakou extra zkoušku, tak doufám, že dobře dopadne. Když přišel do učebny učitel, připadal mi velmi sympatický a říkal jsem si, že z tohoto pohledu s ním nebudou žádné problémy. Překvapení však přišlo ve chvíli, kdy začal vysvětlovat osnovu předmětu. Mluvil totiž slovensky.

Já nemám nic proti Slovákům, kromě toho, že mě zaráží štědrost našeho školství, díky němuž studují slováci na našich vysokých školách zdarma. Nicméně tento problém se mě osobně netýká, a nechci ho rozvádět. Překvapil mě ale právě slovenský vyučující tohoto předmětu. Copak nemáme na škole stejně odborně zaměřeného učitele, který umí česky? Nechtěl bych našemu učiteli brát právo výuky na FITu, ale přijde mi to z principu zvláštní. Nikde nebylo uvedeno, že by se přednášky konaly ve slovenském jazyce jako je tomu např. u anglických verzí přednášek. Nemám nic proti slovenštině, nemám ani žádný problém s porozuměním. Ale takhle to nemusí být u všech. Můj kamarád má problémy s domluvením se se Slováky, jak by se pak vypořádal s tímto předmětem, kdyby na něj chodil?

Ještě jednou opakuji, že nemám nic proti slovenštině ani vyučujícímu na tento předmět, spíše naopak. Jsem rád, že mohu poslouchat slovenský výklad, alespoň se člověk něčemu přiučí. Ale z principu výuka ve slovenšině mi připadá nevhodná, zvláště, když není nikde uvedeno, že přednášky budou právě v tomto jazyce.

Sledujte články pomocí RSS

Zpřístupnil jsem kanál RSS, na kterém jsou všechny publikované články. Kanál si můžete zobrazit pomocí internetového prohlížeče, e-mailového klienta nebo dalších programů. Popis těchto možností naleznete na stránce věnované RSS.

Pokud používáte portál Seznam.cz, máte možnost si přidat na hlavní stránku nejnovější články z tohoto webu. Postup je jednoduchý. Přihlaste se na Seznam na domovskou stránku, poté na těchto stránkách klikněte na tlačítko umístěné na konci každé stránky, a na Seznamu potvrďte přidání článků. Nyní budete mít nové články na hlavní stránce Seznamu.

Technologie RSS umožňuje lépe sledovat aktuální články na tomto webu. Celý systém funguje na principu zobrazování, kontroly a automatickém stahování nových článků. Nemusíte se již déle starat o to, zda byl publikován nový článek, speciální program vás na to sám upozorní a článek zobrazí.

K tomu, abyste mohli těchto možností využít, potřebujete RSS čtečku. Tato čtečka může být integrovaná do prohlížeče nebo to může být samostatný program.

Moderní internetové prohlížeče jako Internet Explorer 7, Firefox nebo Opera již RSS čtečky obsahují. Obsah RSS kanálu si můžete zobrazit většinou kliknutím na ikonu v prohlížeči. Podpora sledování těchto kanálů je také v některých e-mailových klientech jako například v Microsoft Office Outlook. Uživatelé systému Windows Vista mohou zobrazovat zdroje RSS v postraním panelu na ploše.

Další možnost je použít některý z programů, jejichž hlavním účelem je RSS kanály sledovat. Mezi nejznámější čtečky patří FeedReader. Má jednoduché ovládání, jednoduše přidáte nový RSS kanál a o další se již program postará. Pravidelně vám zobrazí nové články, jejich náhled a odkaz na celý text. Tento program si můžete stáhnout například na Slunečnici.

Nová kalkulačka

Během svého studia na od základní až po vysokou školu jsem zatím vystřídal 3 kalkulačky. Jednalo se samozřejmě o stále lepší a lepší, aby zvládala požadované výpočty. Poslední kalkulačku jsem zakoupil asi před čtyřmi lety na střední škole. Nyní jsem se rozhodl, že zase o krok povýším, a pařídím si věc, kterou už do konce studia nebudu muset nahradit. Zvítezil model Casio Algebra FX 2.0 plus.

Pokud sháníte na internetu kalkulačku, téměž vždy narazíte na rozdělení na kalkulačky pro základní, střední a vysoké školy. Poté, co jsem zjistil, že má dosavadní kalkulačka spadá do kategorie pro střední školu, uvědomil jsem si, že mají autoři e-shopu vlastně pravdu. Když jsem si vybavil několik posledních přednášek a cvičení z letošní matematiky, uvědomil jsem si, že s mojí dosavadní kalkulačkou bych potřeboval v lednu u zkoušky asi 2x tolik času, než budeme mít. Rozhodl jsem se pořídit si kalkulačku novou, která nahradí nemálo pokročilých výpočtů, které bych musel počítat na papíře.

Vybírání netrvalo ani tak dlouho, byl jsem rozhodnutý pro značku Casio, se kterou mám dobré zkušenosti. Vyhledávač zboží na Seznamu mi poradil opravdu dobře, výsledná cena byla o 25% nižší než je standard. Zvolil jsem kalkulačku Casio FX 2.0 plus. Tento "stroj" dokáže v podstatě cokoliv, na co si člověk může vzpomenout. Dneska jsem jí byl na poště vyzvednout.

Po rozbalení krabice, která byla asi tak 10 krát větší, než kalkulačka, jsem začal pochybovat o mém nákupu. Krabice byla totiž ze všech stran vyplněna reklamními letáky a časopisy obchodního domu OBI, německého nábytku a elektro zařízení. Oddechl jsem si, když jsem pod haldou těchto časopisů nalezl, co jsem si objednal. Netuším, proč seriózně vystupující internetový obchod balí zboží do reklamních letáků.

Kromě kalkulačky jsem také vybalil návod - knihu. Velikou knihu. Zatím nevím, co se na 240 stranách prvního, a 100 stranách druhého dílu návodu ukrývá. Ale doufám, že se do ledna, kdy bude zkouška z matematiky, naučím používat alespoň základní výpočty.

Nalezena 200. cache

Dnes byl velký den, alespoň co se geocachingu týče. Měl jsem v Brně volný den, a tak jsem se rozhodl, že ho vyplním právě hledáním cache. Našel jsem si 8 souřadnic, kde bych rád hledal, a vyrazil. Hned u první cache mě příjemně překvapil druh cache (viz. foto). Předměty a logbook byl umístěn uvnitř knihy. Velmi nápadité, zvláště když se cache vázala k Moravské zemské knihovně. Asi ve čtyři hodiny odpoledne se stal zlomový okamžik, kdy jsem blízko náměstí nalezl svou 200.cache. Škoda jen, že tato cache byla běžná, jako desítky dalších, žádný veliký nápad...

Celé odpoledne jsem hledal a hledal, až jsem našel všech osm, což mě potěšilo, to už je poměrně hodně na jedno odpoledne. Vrátil jsem se asi v šest hodin večer dost promrzlý. Nyní je stav mých nalezených cache 203 a doufám, že další budou přibývat alespoň stejně rychle jako doposud.

Hodnocení předmětů v prvním ročníku

Nedávno jsem na internetu četl hodnocení předmětů z prvního ročníku na FIT VUT v Brně. Rozhodl jsem se, že své zkušenosti a připomínky k předmětům také zveřejním. Mohlo by to být například užitečné pro osatní studenty, aby vědětli, co od kterého předmětu očekávat. Hodnocení jsem dodatečně napsal za zimní i letní semestr. Zajímavé jsou i počty studentů, kteří jednotlivé předměty úspěšně zakončili. Až jsem si někdy divil, že tak málo studentů postupuje dále. Hodnocení si můžete přečíst u informací o jednotlivých semestrech.

Opravdu veselé Veselé paničky windsorské

Herci činoherního souboru Mahenova divadla v Brně na tuto sobotu jen tak nezapomenou. Těžko říct, zda se více smáli herci, kteří nutně nemohli udržet vážnou tvář hraných postav, nebo diváci, kterým připravili nevídané vystoupení. Shakespearovské drama Veselé paničky windsorské není třeba představovat. Ovšem tak, jak ho viděli diváci tento víkend, ho už asi dlouho nikdo neuvidí.

V sobotu odpoledne mě od učení vytrhl telefon. Břéťa mi nabídl vstupenku na hru o Siru Johnu Falstaffovi a veselých paničkách windsorských. Ani mě nemusel dlouho přemlouvat. Do divadla tak často nechodím, a tak jsem se rozhodl, že dnes půjdu. To jsem ještě netušil, že po shlédnutí této hry se budu chtít do Mahenova divadla co nejdříve vrátit na další představení.

V popředí kulis zámku ve Windsoru představení začalo. Postupem času jsme poznali všechny hlavní postavy. Hra probíhala jako každá jiná bez nejmenších problémů. To však vydrželo asi jen hodinu. Během rozhovoru mezi francouzským lékařem Cajusem a velšským pastorem Ewansem nastal první zádrhel této hry. Slova lékaře "Já jsem..., já jsem..., já jsem..." dala po chvíli najevo, že představitel dr. Cajuse zapomněl svůj text. Hra dále chvíli pokračovala v duchu commedia dell'arte, kde dr. Cajus asi 5 minut úplně improvizoval. Jeho krásná improvizace byla několikrát přerušena mohutným potleskem a smíchem ze všech řad hlediště. Nápověda zpoza jeviště doktorovi zjevně nepomohla. Toto dějství dr. Cajus elegantně zakončil a spolu s pastorem se odebrali za závěsy kulis. Hra pokračovala dále. Na ostatních hercích byla znát snaha o zadržení smíchu z toho, co se právě odehrálo.

V jednu chvíli přišel na jeviště opět pastor Ewans, který zjevně očekával, že ho bude následovat dr. Cajus. Ten ale pravděpodobně v tu dobu ještě studoval v zákulisí svou roli. S přibývajícím smíchem z hlediště začal pastor improvizovat při čekání na příchod dr. Cajuse. Diváky rozesmála zejména jeho písnička "Ta naše voděnka zurčí po stráni...". Velkolepý potlesk přivítal po chvíli dr. Cajuse opět na jevišti. Po uklidnění záchvatu smíchu mezi oběma herci se pokračovalo dále. Na přestávku, která zanedlouho přišla, se museli všichni, zejména dr. Cajus, velmi těšit.

Během přestávky všichni diskutovali, jak se těší, jak to doktor dohraje. Hned na počátku dalšího dějství byla scéna opět s dr. Cajusem a pastorem Ewansem. Oba měli v rukou kordy a chystali se k boji. Po té, co dr. Cajus několikrát uděřil svým kordem do kordu pastora, rozpadla se pastorova zřejmě špatně vyrobená zbraň, a ten se se smíchem svalil na podlahu. Pastorův sluha však obratně přinesl ze zákulisí zbraň novou. V průběhu boje, během kterého se herci více smáli než bojovali, doktor i pastor jen naznačovali doteky kordů, aby nedošlo ke zničení dalšího.

Kulisy byly důmyslně vymyšleny tak, že měli závěsy, odkud herci vycházeli a odcházeli. Tento systém však nebyl zřejmě příliš důkladně propracován. Když za sebou zatahoval závěs pastorův sluha, polovina závěsu spadla. To však nebránilo v tom, aby se za smíchu z hlediště pokračovalo. O této události se ale zřejmě herci navzájem neinformovali, a tak nastalo dalších několik veselých scének. Když někdo opouštěl jeviště, zatáhl za sebou závěs. Netušil přitom, že je to jen jeho polovina, a tudíž že nevystačí na celou plochu kulis. Takže zatáhl za závěs, a na druhé polovině se závěs odkryl. Šel ho tedy zatáhnout zpátky, ale zase odkryl polovinu původní. Takto to udělali asi 4 herci, pokaždé odměněni potleskem. Když závěs zatahoval dr. Cajus, už se nemohl smíchy udržet. Tolik nepředvídatelných věcí se během představení asi nestává.

Celá hra byla úspěšně dohrána do konce, na který se asi nejvíce těšil dr. Cajus. Během večera byla komedie přerušována smíchem diváků i herců a několika potlesky. Dlouhý potlesk na konci představení však dával najevo, že se divákům hra líbila, a výpadky textu dr. Cajuse a další divadelní problémy to ještě umocňovaly.

Břéťovi jsem poděkoval, že mě přemluvil na tak úžasné představení, a domluvili jsme se, že musíme do Mahenova divadla zase někdy jít. Především, když bude hrát Bedřich Výtisk, který představoval dr. Cajuse.

Mahenovo divadlo na mě zapůsobilo velkolepým dojmem. Interiér budovy z konce 19.století je mnohem krásnější, než jak vidí budovu kolemjdoucí z Malinovského náměstí. Protože jsme podcenili víkendové jízdní řády městské hromadné dopravy, přišli jsme do divadla docela na čas. Ani jsem si nestihl pořádně prohlédnou všechny ty lóže, které byly po obvodu celého hlediště. Nakonec jsem ale usoudil, že třetí řada v hledišti byla snad lepší než všechny lóže dohromady. Alespoň jsem se vyhnul bolesti za krkem, kterou museli snad všichni trpět, dívajíce se celou dobu na stranu.

Kdyby jenom přednášky

Nedávno jsem zde upozornil na možné problémy, které souvisí s přednáškami ve slovenštině. Mám totiž zapsán jeden předmět, který se právě slovensky vyučuje. Nechtěl bych se Slováků nijak dotknout, ale myslím, že na české škole by se mělo vyučovat česky. Mě ale slovenština nijak nevadí a je pro mě příjemným zpestřením přednášek.

Před několika dny jsme z tohoto předmětu psali půlsemestrální zkoušku. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset psát zkoušku v jiném jazyce než česky. Ano, bylo tomu tak. Všichni dostali slovenské zadání, další instrukce byly také slovensky. Přednášející totiž pochází ze Slovenska. Mě to však nedělalo žádný problém. Z principu si však myslím, že u slovenských přednášek by to mohlo skončit a zkouška by mohla být česky. Určitě tento počin udělal radost slovenským studentům, ale o to méně potěšil mého kamaráda, který se slovenštinou poměrně zápasí. A myslím, že se to nemusí týkat jen jeho. Přihlásil se na českou školu, proč by zkoušky neměl psát slovensky, že...?

Festival Hory a město

V úterý a ve středu 18. a 19. listopadu se v Brně uskutečnil festival horského filmu a dobrodružství Hory a město. Na přípravě festivalu a výběru filmů se podílela i Hana Podhorská, která je garantem boulderingu. Právě na jedné z hodin boulderování nás upozornila a nalákala na tuto akci.

Byl trochu problém si vybrat správný čas, protože filmy se promítaly jen dva dny. Navíc ve dnech, kdy jsem měl hodně práce do školy. I přes to jsme se se Standou domluvili, že se půjdeme v úterý večer na dva z filmů podívat. Vybrali jsme blok filmů Volání ticha a Ledové jeskyně. Zvláště první z jmenovaných byl velmi vydařený. Jednalo se o dramatickou rekonstukci, která popisovala pokus Tonyho Kurze o prvovýstup na horu Eiger. Vše vyprávěl známý horolezec Joe Simpson.

Filmy se mi celkem líbili i přes to, že bílé titulky nebyly na bílém sněhu příliš čitelné. Alespoň mě potěšilo, že většinu anglicky mluveného komentáře jsem celkem bez problémů pochopil. Už se těším na další ročník.

Film končil až někdy k půlnoci. Díky tomu jsem se opět ujistil v tom, že bydlet jako Standa v Bystrci opravdu není šťastná volba. V době, kdy já už jsem ležel v posteli, on asi ještě stál někde na zastávce a doufal, že něco přijede.

Microsoft Certified Professional

Když jsem si zaregistroval předmět Desktopové systémy Microsoft Windows, věděl jsem, že je možné zakončit ho nějakým certifikátem. V té době jsem o tom však měl velmi málo informací. Nyní, na konci zimního semestru, jsem si zjistil, jak to s těmi certifikáty je a jaký to má význam ve škole. Nedávno jsem právě jednu takovou Microsoft zkoušku složil.

Předmět Desktopové systémy Microsoft Windows jsem si vybral proto, abych se dozvěděl něco více o tomto systému. Musím říct, že mi tento kurz dal poměrně hodně a dost věcí jsem se naučil, o kterých jsem předtím neměl ani tušení. Předpokládal jsem, že závěrečná zkouška nebude těžká, resp. možná bude, ale nebude problém ji udělat. Nicméně dozvěděl jsme se o možnosti složit speciální zkoušku u společnosti Microsoft, právě pro systém Windows Vista.

Netrvalo dlouo, a domluvil jsem si termín. Měl jsme k dispozici ukázkové testy, ale v těch bylo poměrně hodně chyb, takže se na ně člověk nemohl spolehnout. Zkouška se konala v testovacím centru Microsoftu v Brně. Skládala se z 50 úkolů. Některé byly obyčejné otázky, některé byly simulace, kdy se v různých oknech něco nastavovalo. Zkouška byla v angličtině, což nebyl až takový problém. Horší byla nejednoznačnost některých odpovědí a možnost více správných odpovědí k jedné otázce.

Nejhorši byl okamžik od kliknutí na tlačítko "End test" do doby, než program zpracoval výsledky. Stále jsem koukal do bílé obrazovky a čekal, co se na ní zobrazí. Naštěstí se po několika minutách objevila gratulace ke složení zkoušky a počet bodů. Získal jsem 893 bodů z 1000, pro složení bylo potřeba minimálně 700. Druhý den už jsem si na internetu stáhl certifikát, že jsem absolvoval tuto zkoušku.

Na základě tohoto úspěchu mi bylo přičteno 100 bodů do předmětu Desktopové systémy, a ještě před zkouškou jsem dostal známku "A". Alespoň mám od jednoho předmětu klid.

Nutno uznat, že příliš nevím, k čemu mi tento certifikát bude. Za rok se objeví další verze systému Windows, a můžu dělat zkoušku další... Nicméně, alespoň jsem dostal dobrou známku z jednoho předmětu. V další řadě, kdyby někdo potřeboval poradit se systémem Windows Vista, může se na mě obrátit. Nyní jsem oficiálně Microsoft Certified Professional Technology Specialist :-)

Největší projekt zimního semestru ve druhém ročníku

V rámci v podstatě každého předmětu na FITu mají studenti za úkol vytvořit nějaký projekt. Zatím se vždy jednalo o relativně jednoduché úkoly, které se daly zvládnout do týdne. V tomto semestru však máme předmět Formální jazyky a překladače, a samozřejmě i do tohoto předmětu je zadán projekt. Ovšem oproti ostatním, tento byl hodně náročný. Nakonec se nám podařilo vše stihnout v předepsaném termínu a teď nezbývá než doufat, že nás hodnocení příjemně překvapí.

Projekt byl zaměřen na konstrukci interpretu, což je program, který zkontroluje vstupní zdrojový kód programu a vykoná ho. Práce měla být skupinová, a tak jsme se domluvili, že budeme dělat projekt v pěti lidech. Každý si vybral některou část projektu a na té pracoval. Postupem času jsme však zjistili, že se jednotlivé části významně překrývají, a v závěru každý řešil vše, co mohl.

O náročnosti projektu vypovídá už to, že zadání bylo na 12 stran. Jenom vše přečíst a pochopit, byla záležitost na několik dní. Navíc, když na každém slově velmi záleží, a vše v zadání má svůj účel. Společně s Břéťou jsme se zaměřili zejména na konstrukci lexikálního a syntaktického analyzátoru. Ještě že jezdíme spolu vlakem domů, jinak bychom si na společné řešení projektu asi těžko hledali čas. Dohodli jsme se, že do projektu zakomponujeme co nejvíce rozšíření a funkčnosti navíc, abychom získali hodně prémiových bodů za nadstandardní aktivitu.

Všichni členové týmu pracovali, jak se dá, a přibližně týden před termínem odevzdání bylo vše skoro hotovo. Jak už to tak bývá, ostatní studenti nestíhali, a vše dělali na poslední chvíli. Nakonec byl na jejich žádost prodloužen termín odevzdání. Kdo však odevzdal v původním termínu, dostal navíc několik bonusových bodů. Takže máme další body navíc.

Nyní je projekt odevzdán a už jen čekáme na počet bodů, které nám budou přiděleny. K celé práci jsme ještě museli vypracovat dokumentaci, a příští týden musíme vše obhájit u komise. Jsem na to zvědavý, protože obhajovat bude náhodně vybraný člen týmu. Každý dělal nějakou část, takže všichni z nás znají svou část, ale práci ostatních už tak dobře neovládají. Doufám, že obhajoba dopadne dobře, a získáme co nejvíce bodů, které se vždy hodí.

Vlastní kuchařka

Jakmile jsem nastoupil do Brna na kolej, zjistil jsem, že o víkendu nevaří žádné menzy. Z toho vyplývá, že si musím každý týden vařit o víkendu sám. Postupem času jsem se ustálil na několika jednoduchých jídlech. Nyní jsem k Vánocům dostal dvě kuchařky pro začátečníky :-), tak čas od času nějakou další specialitu do okruhu svých jídel přidám. I vy se můžete podívat na to, co si vaří obyčejný student každý obyčejný víkend. Více v menu Záliby, Moje kuchařka.

Zkoušky: hotovo - 2. ročník - zimní semestr

Hurá, hurá, hurá! Konečně jsem si oddechl od zkoušek zakončující zimní semestr. Už několik dní si užívám pohody bez učení a stresu. Pro většinu lidí jsou Vánoce svátky klidu a pohody, pro mě to bylo stejně jako v prvním ročníku zejména učení, co jsem během té doby dělal. Už před Vánoci jsem měl hotové 2 zkoušky z předtermínu, ale i tak toho bylo hodně. V lednu jsem zkouškové období začal pro mě ne zrovna oblíbenými předměty Matematikou a Návrhem počítačových systémů. Právě druhý zmiňovaný byl náplní mých vánočních dnů. Během semestru jsem nechodil na přednášky, protože jsem zjistil, že se tam nic nedozvím a je to ztráta času. Nyní jsem si to s trojnásobným zrychlením prohlédl a něco i pochopil. Nicméně úroveň těchto přednášek je velmi špatná.

Tyto dvě zkoušky se podařili dobře, ani jsem to tak nečekal. Dále následovali Algoritmy a Formální jazyky a překladače. To byla taková oddechovka, k absolvování předmětu mi stačilo málo bodů, a tak to nebyl problém. Zkouškové období jsem zakončil zkouškou z předmětu Signály a systémy. Této zkoušky jsem se dost obával. Nakonec vše dopadlo dobře, ale asi jenom díky tomu, že jsem měl naučené typy příkladů z několika minulých zkoušek.

Teď mě čeká volno až do 9. února, ani nevím, co budu dělat. Asi si budu žívat volna a "těšit" se na další semestr.

Výsledky zkoušek:

Logbooky konečně kompletní

Letec, Kotek, Locus perenis a Omlenicka. To jsou 4 cache, které jsem během 3 let založil. Jako návštěvní knihu používám velké osvědčené logbooky na papír A4. Jenomže jejich kapacita je celkem omezená. Na jeden list se vejde jen 14 záznamů. Často tedy chodím logbooky vyměňovat a už se mi doma z nich dělá velká kopice. Rozhodl jsem se, že budu všechny logbooky, které z cache přinesu domů, scanovat. Alespoň budou mít všichni možnost podívat se více do historie návštěv dané cache.

Logbooky jsou dostupné na tomto webu v sekci Záliby, Geocaching. Pro ostatní je na ně odkaz na stránkách jednotlivých cache na geocaching.com.

Cyklistická statistika - mapy u vybraných tras

Až do dneška si bylo možné u delších tras, které mám zapsané v části "cyklistická statistika", stáhnout soubor PLT. Toto byl soubor pro program OziExplorer, ve kterém bylo možné zobrazit celou trasu na mapě. Nyní si mohou mapy prohlížet všichni návštěvníci a nezáleží na tom, zda používají tento program nebo ne.

Již nelze stáhnout soubry PLT, což ale není na škodu. U každé trasy, která má vytvořenou mapu, je odkaz na její zobrazení. Mapa se zobrazí každému návštěvníkovi, což byl hlavní cíl této změny. Mapy jsou vytvořeny v aplikaci společnosti Google. Jejich zobrazení je poměrně propracované, lze se podívat na silniční síť nebo na letecký pohled. Mapy lze přibližovat, oddalovat atd.

Cilka úspěšně odhibernovala

Od začátku zimy si u nás doma snad spokojeně užívala zimní spánek moje želva. Neustále jsem se obával o její probuzení a chodil jí kontrolovat. Minulý týden se Cilka úspěšně probudila. Velký dík přitom patří mé rodině. Nyní už si libuje ve svém teráriu a momentálně je zahrabaná až po krunýř.

Když jsem si kupoval loni na přelomu léta a podzimu želvu, věděl jsem, že by měla (leč nemusí) mít alespoň jeden měsíc zimní spánek. Pročetl jsem několik internetových fór a když jsem zjisitl, že se jednotlivé informace velmi liší a někdy jdou i proti sobě, uvažoval jsem podle "zdravého rozumu". Nejdříve Cilka přestávala dostávat potravu a asi dva týdny jsem jí snižoval teplotu. Želvu jsem pak ubytoval v krabici s cypřišovou kůrou a dále snižoval okolní teplotu až na 5-10 stupňů. V těchto podmínkách přečkala svůj první zimní spánek.

Doma ve sklepě byly ideální teplotní podmínky, ale celá rodina musela tepotu často kontrolovat a upravovat otvíráním/zavíráním okna. Naštěstí nedocházelo k žádným velkým teplotním výkyvům, takže želva nezmrzla, čehož jsem se bál. Cilku jsem relativně rychle probudil postupným zvyšováním teploty. Nyní už je zase ve svém teráriu vyhřátém na 30 °C a doufám, že je spokojená a už se těší na letní zahradní výběh.

Czech Wood Geocoin

Když jsem se na konci roku 2005 pustil do geocachingu, byl jsem ze začátku zaměřen zejména jen na hledání co nejvíce cache. U toho jsem zůstal, ale nyní hledám i další aktivity, které s touto hrou souvisí. Tento týden došlo na Czech Wood Geocoin.

Poté, co jsem měl nalezeno několik desítek cache, zjistil jsem, co jsou to travel bugy a jiné "trackovatelné" předměty. Pořídil jsem si tedy několik geocoinů a vyslal je do světa. Dnes již žádný z nich nikam neputuje, neboť se vždy po cestě někde ztratily... Z geocoiny jsem teď na nějakou dobu přestal a věnoval se opět jen hledání nových cache. Minulý měsíc jsem si během jednoho hledání vzpomněl, že v cache občas najdu jakési dřevěné kolečko. Vždy jsem ho tam nechával s tím, že nevím, co to je a nerad bych o něj někoho připravil jako v případě mých geocoinů. Zjisitl jsem, že se jedná o tzv. Czech Wood Geocoin. Je to dřevěný suk o průměru 35mm, který si může každý cacher nechat vyrobit. Poté ho může vkládat do cache, u kterých to uzná za vhodné. Kdo CWG najde, může si ho nechat a tím si tvořit vlastní sbírku.

Rozhodl jsem se tedy nechat si vyrobit také několik takových CWG. Chvíli jsem se rozmýšlel nad obrázkem, nakonec zvítězil kompas. Výroba trvala snad měsíc, což mi přišlo docela dlouho. K mému potěšení však včera 50 kusů CWG přišlo poštou. Budu je vkládat do mimořádně pěkných cache, jaké mám např. uvedeny v sekci "záliby, geocaching".

Geocaching - premium member

Při hře geocaching se dělí lidé do dvou skupin. Member a Premium member. Member je každý, kdo si založí účet na www.geocaching.com. Kdo má zájem využívat více služeb, musí si zakoupit účet Premium. Právě takto jsem se rozhodl minulý týden a zatím jsem velmi spokojen.

Podle profilů na geocaching.com je většina lidí pouze Member. Více než dva roky jsem měl také takový účet. Nedávno jsem zjistil, jaké další možnosti mají účty Premium a docela se mi to líbilo. Řekl jsem si, že to na rok zkusím, a když to nebude ono, zase to zruším. Nyní už vím, že je to dobrá věc a že u účtu Premium zůstanu. Je tam hodně dalších funkcí, zejména vlastní seznamy nejhezčích cache, zobrazení cache v okolí naplánované trasy, detailní statistiky hledání, upozorňování na nové cache, spolupráce přímo s GPS, filtry při hledání cache a další.

Účet Premium member stojí 20$ za rok, což si myslím není zase až tak tolik na to, na kolik si tuto hru cením. S účtem Premium member se mi podstatně usnadní přípravy před samotným hledáním.

Hledám si střechu nad hlavou

Jsem v Brně. Mám pokoj na studentských kolejích, na okraji města, blízko přírodní rezervace Medlánské kopce. Ideální pozice pro výjezdy na kole do okolí Brna. Mám skoro vlastní kuchyňku, úplně vlastní postel :-) i pracovní stůl. Tak co mě vede k tomu si hledat střechu nad hlavou? Touha...

Touha po něčem novém, touha po trochu jiném způsbu bydlení než masově na koleji, ale hlavně touha po klidu. Ze zkušeností ostatních i podle mého názoru jsem usoudil, že pokud bych bydlel na privátě s takovými spolužáky, kteří nehrají do 3 hodin do rána na počítači nebo nechodí denně ve 3 hodiny v noci z hospody, bylo by pro mě bydlení určitě na vyšší úrovni než nyní.

V současné době bydlím na koleji rok a půl a už mi pomalu dochází trpělivost se zahraničními studenty, kteří venku každý druhý den anglicko-francouzsko-španělsky pozdě do noci. To se stalo už pravidlem, na které si chtě nechtě musí človšk zvyknout. Naše sousedy z druhého pokoje bych ještě loni možná označil za poměrně tiché, letos už však ne. Jejich rozvrh se podstatně ztenčil pouze na výuku jeden den v týdnu, a ty další mají pochopitelně volno k pořádání svých kamarádských akcí na pokoji. Vzhledem k tomu, že se nároky na ně ze strany Podnikatelské fakulty budou dále asi ještě snižovat, neočekávám výrazné změny.

Když se zamyslím, co mě na koleji drží, těžko něco takového hledám. Dříve to možná bylo více faktorů než dnes. Na bouldering, který je blízko kolejí, už asi příští rok chodit nebudu. Menzu u kolejí nepotřebuji, stačí chodit na obědy do školy. Stejně tam každý den v době oběda jsem. Blízké kadeřnictví, které navštěvuji jednou za měsíc nebude problém vyměnit za nějaké jiné v jiném místě. Kolejní počítačová síť, na které se nechalo najít téměř vše, pomalu zaniká. A koneckonců 100MBitový internet člověk také k žívotu nepotřebuje.

Tak jsem začal přemýšlet o možnosti bydlet na privátě. Nechtěl bych se přidávat k nějaké skupině, která hledá jednoho studenta. Myslím, že by nebyl až takový problém najít 4 spolužáky, kteří by měli o takové bydlení také zájem. Pak už si stačí jen najít správný byt. Cenové podmínky jsou podle toho, co jsem zjišťoval, srovnatelné s cenami na koleji. Tento semestr ještě na koleji zůstanu, ale příští rok už mě tady možná nenajdete. Ale nikdo neví...

Myš VX Nano součástí mé výbavy

Nedávno jsem celý den ve škole řešil jeden projekt. Celou tu dobu jsem na notebooku místo myši používal trackpoint. Když jezdíte s kurzorem sem a tam po obrazovce tak hodinu dvě, nechá se to vydržet. Když ale pracujete na počítači celé odpoledne, už toho máte dost. Tak jsem se rozhodl, že si pořídím myš, kterou budu nosit s sebou v batohu spolu s notebookem. Vyhrála myš Logitech VX Nano Cordless.

Na koleji samozřejmě myš mám, ale tak je poměrně velká, aby se s ní dobře dlouhodobě pracovalo. Nyní jsem potřeboval nějakou menší, která nezabírá mnoho místa v batohu, ale hlavně aby nevyžadovala velkou údržbu a připojení k PC bylo bezproblémové. Zvolil jsem proto osvědčenou značku Logitech a z její nabídky začal vybírat. Bylo jasné, že myš musí být bezdrátová, dnes už bych jinou nekupoval. Kam pak zase s případnými kabely... Navíc, když u bezdrátová, tak ne tím způsobem, že mi povede kabel o notebooku kamsi k vysílači. To si můžu koupit rovnou myš s kabelem. Hledal jsem tedy v poslední době pomalu se zoršiřující "nano reciever", což je mini vysílač, který se zapojí do USB bez jakýchkoliv kabelů a už tam může navždy zůstat.

Po celovečerním hledání a porovnávání jsem vybral a na internetu objednal myš pro notebooky s označením VX Nano. Druhý den dopoledne už jsem ji měl doma. Myš má 6 tlačítek, což byl můj požadavek, čtyřsměrné kolečko a laserový snímač, což mile zlepšuje její použití. Baterie prý vydrží až půl roku, tak jsem na to zvědavý...

Všude nás učí, že když dostaneme k zakoupenému výrobku ovladač, je dobré ho nejdříve nainstalovat a až poté připojit zařízení k počítači. Spustil jsem tedy instalaci, která začínala klasickým anglicky psaným průvodcem. Vývojáři v Logitechu ale asi zapomněli na to, že jsem se zatím nestihl naučit čínsky, a instalace dále pokračovala v čínštině (nebo co to je za jazyk...). Poté, co jsem si stáhl z internetu nový ovladač a situace se opakovala, spokojil jsem se s ovladačem systému Windows. Myš pracuje spolehlivě i bez speciálního software, a to včetně včech funkčních tlačítek. USB nano reciever jsem zapojil do notebooku a myslím, že už tam zůstane navždy. Nijak nepřekáží.

Projekt ICE - skutečnost nebo hoax?

Už je to déle, co vím o britském projetku ICE. Dříve jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, ale nedávno jsem si na tuto kampaň opět vzpomněl a rozhodl se, že se také zapojím do skupiny lidí, kteří ICE využívají. Jedná se o zkratku In Case of Emergency a tento projekt má za cíl v případě nutnosti dát na vědomí záchranným složkám informace o blízkých příbuzných postiženého člověka. Je tato kampaň skutečná, nebo se jedná o druh poplašné zprávy? Kdo ví...

Princip toho projektu spočívá v tom, že u každého člověka bude snadno objevitelý kontakt na jeho příbuzné, kteří znají jeho zdravotní stav a mohou tak významně pomoci při případném zranění člověka. Vychází se z toho, že u sebe lidé nejčasteji nosí mobilní telefon, který se k tomuto účelu dobře hodí. Do seznamu kontaktů si přidáte položku s názvem ICE a k ní číslo na blízkou osobu. Na telefon pak umístíte nálepku ICE. Pokud by došlo k vážnému zranění, kdy by člověk s lékaři nemohl komunikovat, bude u něj alespoň možné nalézt mobilní telefon s touto nálepkou. Tím lékař pozná, že je v seznamu kontaktů uvedeno toto číslo a může zkontaktovat příbuzné s dotazy ohledně alergických reakcí na určité léky apod.

Otázkou však zůstává, pokud dojde například k dopravní nehodě, jestli někdo takové kontakty může hledat. Má někdo právo u vás hledat mobilní telefon? A když najde tuto nálepku, má prohlížet ve vašem telefonu kontakty na příbuzné? Na celou věc jsou dva názory. Jedni tvrdí, že jde o vynikající nápad a ICE kontakty ve svém telefonu mají. Druzí opnují s tím, že stejně v případě potřeby by nikdo tyto informace nehledal. To tvrdí i zástupce českého integrovaného záchranného systému.

Nedávno jsem i já telefonní seznam v mobilu obohatil dvěma kontakty ICE1 a ICE2 a na svůj mobil nalepil nálepku ICE. Nevím sice, jestli to může být k něčemu dobré, když se k tomu pravděpodobně nepřihlíží, ale i kdyby ne, mně na telefonu ta nálepka nijak nevadí. V rámci rozšíření tohoto projektu doporuji všem, aby se nad kampaní ICE zamysleli a věnovali 10 minut času vyrobení nálepky (která není nijak standardizovaná) a přidali si kontakt ICE do svého telefonního seznamu.

Nedávno jsem se dostal do situace, kdy jsem na ulici nalezl mobilní telefon cizince. Jak má člověk poznat, na jaké číslo má zavolat, aby mobil vrátil svému původnímu majiteli? Pokud není v seznamu kontaktů žádná položka "mother" a podobně, kontakt ICE je podle mě možným řešením.

Festival Jeden svět 2009

Minulý víkend jsem navštívil jeden z nejvýznamějších festivalů dokumentárních filmů o lidských právech. Projekce, které jsem navštívil, se konaly v brněnském kině Art a v sále Břetilsva Bakaly. Na výběr bylo opravdu velké množstív filmů, zato málo času na to, aby člověk stihl všechny, které by ho alespoň trochu zajímaly. I přes to jsem si některé filmy vybral a vypravil se na ně.

Festival trval v Brně jeden týden, což je poměrně dlouhá doba na to, abych si udělal na filmy trochu času. Jenomže projekcí bylo hodně, a alespoň podle jejich popisu jich bylo hodně zajímavých. Jenomže ve stejných časech se překrývaly na různých místech v Brně, tak jsem se vypravil alespoň na nějaké. Vybral jsem si 3 filmy, a to Jedovatý plamen, Ropná apokalypsa a Z lásky k vodě. Film Vítejte v KLDR, který vyhrál divácké hlasování, jsem už nestihl.

První blok filmů, které zahrnoval první dva jmenované, se věnoval problematice získávání a zpracování ropy ve světě. Poté, co člověk shlédne tento film, by si už asi nenatankoval auto u benzinové pumpy, ale podobné problémy určitě nejsou jen u ropy, jen se o nich nemluví. První film se věnoval výhradně firmě Shell, která v africké deltě řeky Nil těží z podzemních vrtů ropu. Vedení firmy však nebere ohled na vesnice, které tam jsou a lidi, kteří v nich bydlí. Záběry, kde se zemědělci brodí po kotníky v ropě, která uniká z potrubí, nahání člověku hrůzu. Když bych pominul neustálé úniky ropy z vrtů a potrubí, je zde další problém, a to zemní plyn. Ten se spolu s ropou vytěží, ale jde v podstatě o odpad. Protože narozdíl od ropy je plyn drahé přemisťovat, spaluje se. Firma Shell ho však spaluje takovým způsobem, že velmi ničí prostředí, kde místní lidé žijí. Přišli o úrodu, mají zdravotní problémy, ale nikoho to nezajímá. Při spalování dochází k úniku skleníkových plynů z jednoho hořáku jako z 18 milionů aut. Takových hořáků jsou tam desítky. Poté si člověk říká, zda má smysl, aby se on sám jako jednotlivec choval k přírodě šetrně.

Druhý film navazoval na "ropnou" problematiku ne tím, jak ji těžit, ale jak dlouho se ještě bude těžit. Jde o známý problém s docházející ropou. Tento problém je však možná palčivější, než se na první pohled zdá. Nejsou totiž správné odhady toho, kolik ropy na světě ještě je. Většina je v Asii v oblasi Saúdské Arábie, odkud není jednoduché informace o množství získat. Nedávno se zjistilo, že Arábie uváděla, že má 100 "jednotek" ropy, ale další nezávislá šetření zjistila, že vlastní jen 20 "jedndotek". Takže jestli nyní někdo odhaduje, že je ropa na dalších 30 let, může také už být třeba jen na 5. A nikdo si asi nedovede představit, co by se stalo, kdyby najednou během 2 let ropné zásoby došly. Maximálně v horizontu 100 let se to však stane.

Posledí film byl na téma voda. Stejně jako je nedostatek ropy, tak v některých částech světa i vody. Zvláště v Africe a v zemích jižní Asie lidé nemají přístup k čisté vodě, která je pro život nezbytná. Podle filmu jsem ale pochopil, že se jedná z velké části o politický problém. Lidé by vodu měli, kdyby stát neprodal vodní zdroje soukromým firmám. Ty nyní od lidí chtějí za vodu peníze, které ale lidé nemají. Proto nemají ani kvalitní vodu a každé páté dítě z tohoto důvodu zemře. Ale ani stát tuto situaci nemůže často ovlivnit. Pokud se jedná o rozvojovou zemi, která je závislá na finančních dotacích od jiných států, tak tyto státy si samozřejmě diktují podmínky. A jedna z nich bývá privatizace vodních zdrojů. Celé je to jeden velký začarovaný kruh a šance na kvalitní vodu je mizivá. Zaujal mě také postřeh ohledně různých darů. Lidé se snaží pomoci například tím způsobem, že peníze na výstavbu studen v Africe. Jakmile se ale studny postaví, mají k nim přístup stejně jen lidé z nejvyšších vrstev. Tito bohatí lidé se přestanou starat o dodávky vody, protože pro sebe ji už mají. A tím, jak se o ni přestanou starat, jsou na tom chudí lidé ještě hůř, než když v Africe studny nebyly.

Všechny filmy, které se v rámci tohoto festivalu promítají, mají jedno společné. Lidská práva. Tak se může člověk alespoň zamyslet nad tím, jak si žije on, a jak se žije jinde. Věřím, že se vydám i na další pokračování festivalu Jeden svět i v příštím roce.

Sportů není nikdy dost

Nedávno jsem se bavil s Břéťou o tom, jak jezdí v Brně v létě na brusích. Později jsem o tom uvažoval a rozhodl se, že si také inline brusle pořídím. Všechno se má jednou zkusit. Po vyhodnocení toho, kde se vlastně dá v Brně bruslit jsem měl jasno. Možností je hodně a je třeba shánět. Po dlouhém vybírání vyhrály brusle značky Rollerblade Astro 7.0.

Neočekávám, že ze mě bude nějaký rychlobruslař, takže jsem vybíral v kategorii fitness, která je pro rekreační a sportovní jízdu vhodná. Přečetl jsem si na internetu několik článků a názorů na to, jaká mají být kolečka, jaké jsou rozdíly v ložiskách apod. Jeden víkend jsem si udělal cestu po nákupních centrech. Objel jsem v Brně snad všechno co se dalo a udělal si představu, z čeho můžu vybírat. Překvapilo mě, že modely, které se prodávají v obchodech, nejsou většinou ke koupi na internetu. Takže se příliš nedá porovnat cena. Byl jsem ale rozhodnutý, že bych šel maximálně do ceny 3000 Kč. Tak to nakonec také dopadlo. Vzhledem k tomu, že na nich nebudu jedit každý týden, nepotřebuji ty nejlepší.

Po návštěvě obchodů jsem si udělal seznam možných typů, ale v podstatě už jsem měl jasno. Jen jsem si potřeboval najít ty správné důvody k tomu, abych si potvrdil, že jsem vybral dobře. Tento týden jsem v centru Vaňkovka koupil brusle Astro 7.0 od značky Rollerblade. Podle toho, co jsem o nich četl, myslím, že budou vyhovovat mým potřebám a snad nebudu zklamán. První zkoušku už mají za sebou, a to jízdu po dlouhých chodbách na koleji :-) Ještě že je na konci vždy zeď, o kterou se člověk zastaví, jak to bude venku, to teda nevím... Už se těším, až s Břéťou vyrazíme na Masarykův okruh, kde se jezdí Grand Prix České republiky.

Nový chodník po roce (skoro) dokončen

Celý jeden rok trvalo městu Brnu, aby postavilo asi 200 metrů chodníku od nově vybudované tramvajové zastávky Technologický park k areálu studentských kolejí. Je sice pěkné, když vám zavedou šalinu blízko koleje, ale když se chcete dostat na zastávku a boty si obohatíte nánosy bahna, začnete přemýšlet, proč tu zastávku vlastně stavěli. Dnes už je tomu jinak. Nedávno byl dokončen chodník, který zastávku a areál Kolejní spojuje. Tedy skoro...

Od května 2008, kdy začaly jezdit tramvaje na Technologický park, si dopravní podník začal myslet, že studentům vyhověl s výstavbou bližší zastávky. Toho času se objevovaly zprávy jako: "Prodloužení trati přivítají hlavně studenti brněnské techniky, kteří museli po cestě na výuku nebo na koleje složitě přestupovat." Místo toho se zaplnila studentská fóra kritikou dopravního podniku a odesílaly se stížnosti do časopisu Šalina. Tím, že tramvaje začaly jezdit blíže ke kolejím, dopravní podnik omezil jízdy autobusu 53, kterým studenti na koleje jezdí. Avšak na nově vybudouvanou zastávku se bylo obtížné dostat. Cesta, které vedla po okraji pole, nebyla nic příjemného. Bahno, které studenti, kteří se po této cestě vydali, nasbírali, se roznášelo do tmvají, což se nelíbilo řidičům. Když šel člověk zpátky na kolej, měl strach, aby ho přes vrátnici s tak zablácenými botami vůbec pustili. Do dneška se jízdní řády nezměnili, co se však změnilo, je přístupová cesta.

Někomu už asi došlo, že taková situace opravdu není možná, a začal se stavět chodník. Nevím, co je obtížného na výstavbě symetrického rovného chodníku, ale stavba trvala několik měsíců. Pravda, při třech dělnících, z nichž dva jsou neustále opřeni o krumpáč, jde práce pomalu. Nakonec se jim chodník podařilo dostavět. Okolo zřejmě bude ještě strouha na vodu odtékající z pole, ale to asi až za dlouho, jestli se někomu bude chtít práci dodělat. Chodník bychom tedy měli. Neradujme se ale zbytečně, dlážděná cesta končí v polovině cesty na kolej a dále je opět bahno a hlína. Sice stojí u cesty palety s dlažebními kostkami, ale podle tempa první etapy chodníku můžeme čekat dokončení řekl bych nejdříve za půl roku.

Na straně k zastávce Technologický park jsou vybudovány schody vedoucí na silnici. Na druhé straně to ovšem asi projektanta netrápilo, a tak jsou tam jen vyhloubeny a štěrkem vysypány zářezy do svahu, aby se po něm lépe škrábalo nahoru, nemluvě o cestě dolu. Můžeme být alespoň rádi, že je hotová část chodníku. Obsazenosti autobusové linky 53 se ulevilo, protože nyní už chodí velká část studentů rovnou na tramvaj. Dokonce i za deště, což bylo dříve naprosto nereálné.

Do Brna přišlo jaro

Do Brna definitivně přišlo jaro. Minulý týden jsem ještě šel do školy v zimní bundě, odpoledne sněžilo. Nyní už teploty ve dne přesahují 20 stupňů. V okolí kolejí se jako každý rok objevují studenti vyhřívající se na dekách v místním "parku". Na chodbě je opět slyšet z jednoho pokoje papouška, který ruší denní i noční klid, ale nic si z toho nedělá :-) Do města vyrazili cyklisté a dnes byla oficiálně zahájena turistická sezóna. Jaro je tady!

Jakmile přijdete k nám ke kolejím, vyzařuje to zde neuvěřitelnou pohodou. Studenti místo toho, aby seděli na pokoji u počítačů, vyrážejí ven a užívají si jarního počasí. Někteří se ve stínu stromů učí, někteří vysedávají na dekách a diskutují o všem možném. Každý den se sejde několik partiček, které hrají frisbee, jiní se zase drží zažitého standardu a dopřávají si rozcvičku ve formě běhu na autobus (viz. foto).

V rámci rozvoje mých nových sportů jsem byl dnes na prvním cyklovýletě od září, který přesáhl 50 kilometrů. Hrůza, jaká doba to je, kdy jsem na kole moc nejezdil. Jel jsem totiž prozkoumat okolí Brna, kde se dá jezdit na brusích. Jak možná víte, minulý týden jsem si je koupil, a vůbec to na nich neumím. Tak jsem dnes hledal vhodný terén, kde bych při pádu zničil pouze sebe, a ne okolní zaparkovaná auta. Zjistil jsem, že na cyklostezce č.1 se dá poměrně v pohodě bruslit, a tak toho všichni využívají. Cyklostezka je v polovině Brna u výstaviště rozdělena kopcem, takže tady máme 2 skupiny bruslařů. Jedni jezdí od kopce směrem na sever, druzí, kterých je většina, jezdí od kopce k Olympii a do Modřic. Tento druhý úsek je opravdu fantastický, rovná cyklostezka, málo přejezdů přes silnice, ideální pro bruslení. Je to asi nejlepší stezka v Brně, podle toho je na ní také hodně lidí. Já jako začátečník bych se asi v nepřetržitém pelotonu bruslařů asi moc dobře necítil.

Zítra vyrážím na méně bruslařsky frekventovaný úsek, skoro od koleje k Anthroposu a zpět. Doufám, že mi to půjde a budu moct jezdit s Břéťou. Každý pátek od 17.dubna je pro veřejnost otevřen Masarykův okruh, kde se může bruslit. Okruh má asi 4 kilometry s perfektním povrchem. Navíc se nemusí člověk obávat, že tam bude přeplněno. Akorát nevím, jak se tam bez auta dostat, ale snad to nějak půjde. Bez návštěvy závodního okruhu na bruslích z Brna neodjedu.

Kdybyste nevěděli, co si koupit k večeři, můžete zkusit speciální jarní chléb z místní Brněnky. Pravda, vypadá na první pohled jako trochu plesnivý :-), ale uvnitř jsou zapečené vlašské ořechy.

Návštěvnost webu přesáhla 10 000

V dubnu roku 2008 jsem si zaregistroval tuto doménu campula.cz O dva měsíce později jsem zprovoznil statistiky webu. Většina z nich je přístupná pouze mě, ostatní návštěvníci vidí pouze celkový počet návštěvníků. Dnes toto počítadlo překročilo stav 10 000 návštěvníků. Takové číslo jsem za necelý rok vůbec nečekal.

Na druhou stranu je pravda, že přibližně 20 % návštěv pochází ode mne při úpravě a kontrole webu. Dnešní 10000.návštěvník přišel z Brna z areálu studentských kolejí. Pro zobrazení webu použil operační systém Linux s prohlížečem Mozilla. Na webu hledal informace o příkladech z předmětu Matetematicá analýza. Dále se můžete podívat na některé statistické údaje, které změřila služba Google Analytics:

• Průměrný počet návštěv: 90/den
• Průměrný počet zobrazených stránek: 4/den
• Průměrný čas strávený na webu: 00:03:30
• Nejčastější prohlížeč: Firefox (51 %)
• Nejčastější operační systém: Windows (71 %)
• Nejvíce návštěvníků přichází ze sítě VUT Brno
• Návštěvníky nejvíce zajímají stránky s projekty na FIT VUT, a to ze 30 %
• Z vyhledávačů přichází 25 % návštěvníků, většina z Googlu na dotaz "roman campula"
• Nejčastěji vyhledávané dotazy: roman campula, campula, optické klamy, fitkit, gjvj, fit vut, geocaching
• Dostupnost webu: 99,7 %

Zde se ještě můžete podívat na mapu, odkud přicházejí návštěvníci. Zejména se jedná o Brno, pak další města. Uvidím, jak bude návštěvnost pokračovat. Doufám, že na mém webu naleznou návštěvníci to, co hledají, a budou se na něj občas vracet. Těší mě, že jsem se v některých vyhledávacích dotazech umístil na předních místech. Například na dotaz "maturitní slohová práce" jsem na Seznamu na šesté pozici, na dotaz "krupicová kaše z krupice" dokonce na první :-)

Nakonec došlo i na mě

Postupem času, jak se tento web vyvíjí, přibývá i možností přidávat k jednotlivým sekcím komentáře. Často diskutovanou problematikou na internetu je v tomto směru ochrana právě takových komentářů před automatickými roboty, které přidávají místo komentáře reklamy na nejrůznější zboží. Nedávnou jsem se i já stal cílem takového útoku, ale během dvou dní už s tím byl naštěstí konec. Doufám, že napořád.

V současné době je možné přidávat komentáře k článkům, do fotogalerie a k nabídkám akcí. Právě u jedné akce jsem se jednoho dne zděsil, když jsem zjistil, že je zde umístěno přes 100 "komentářů" nabízející různé zboží. Tak nějak jsem to čekal. Říkal jsem si, že tato situaci musí nutně někdy nastat, ale nechával jsem to zatím bez povšimnutí. Až tyto inzeráty mě donutily učinit takovému spamu přítrž. Přidal jsem proto do svého webu skripty, které nedovolí vložit komentář, dokud návštěvník neopíše několik znaků z obrázku. Tento obrázek se stále mění, proto není možné, aby nějaký automat vložil najednou 100 komentářů, jako se to stalo. Uznávám, že návštěvníky obtěžuje opistovat tyto znaky, ale jiná cesta není a na internetu se tento způsob běžně používá. Nyní je již vše v pořádku a doufám, že tak bude ještě dlouho, než někdo nevymyslí, jak tento systém obejít.

Příliš velké nasazení

Jak člověk prochází jednotlivými semestry na škole, dochází mu, že je každý následující semestr obtížnější než ten předešlý. Nyní jsem ve čtvrtém semestru a doufám, že tady někde se obtížnost konečně zastaví, protože tolik práce, co mám za sebou za poslední měsíc, se snad nedá ani popsat. Obávám se však, že tady ještě všechno nekončí...

Když se podívám v kalendáři na jeden měsíc školy, většinou tam bývá zapsáno pár projektů a nějaká cvičení ve škole. To je situace, kterou lze dobře zvládat. Pokud však otočím na měsíc duben, nechce se mi věřit vlastním očím. Ze 30 dní, které duben má, mám vypracovat, odevzdat nebo splnit asi 15 úkolů a projektů. Problém je v tom, že na každý projekt jsou potřeba mimimálně 4 dni. Takový problém však nemám jenom já. Nedávno jsem si uvědomil, že na přednášky chodí čím dál tím méně studentů. Dvě přednášky byly dokonce zrušeny pro malou účast (účas 4 studentů z 300 je už opravu málo...). Všichni mají tolik práce, že není čas vůbec na nic, natož chodit na přednášky. Nevím, jestli je to ze strany školy úplně správné nám dát tolik projektů na jeden semestr, ale to nikdo neřeší. Každý učitel si zadá projekty své a to, že jich pak mají studenti dohromady příliš, nikoho nezajímá.

Hodně projektů bylo v tomto semestru skupinových, což má své výhody i nevýhody. Práci lze rozdělit mezi několik lidí, ale zato bývají tyto projekty náročnější. Nejsložitější projekt byla aplikace "kalendář", která toho podle specifikace měla umět tolik, že ani nevím, na co bych všechny funkce pak v praxi použil. A to, že nám jako inspiraci dají k nahlédnutí program, který vyvíjely desítky lidí v Googlu, také mému optimismu příliš nepřidá.

Nyní je konec dubna, některé projekty mám hotové, jiné jsem už na začátku vzdal s tím, že se stejně nedají stihnout. Nyní mi nezbývá než doufat, že napíšu úspěšně zkoušku i bez těchto vynechaných prací. Pokud bych je dělal, asi bych se z toho musel dočista zbláznit.

Jarní Paříž

Přibližně v lednu jsem si všiml, že cestovní kancelář Kojan stejně jako loni vyhlásila jarní zájezd do Paříže. Tento zájezd bývá velmi rychle plný, proto jsem neváhal a začal shánět, kdo by se mnou jel. Nakonec souhlasil jen Břéťa, a tak jsme se přihlásili. V té době jsem ještě netušil, že mi to pořádně zamíchá se školou. Nakonec však vše dobře dopadlo, školu jsem dohnal a výlet se podařil.

Protože jsme jeli s CK Kojan, očekával jsem, že bude zájezd složený zejména ze studentů GJVJ. Opravdu, většinu představovali studenti, ale z mého bývalého gymnázia však ani jeden účastník nebyl. Po zběžném shlédnutí zájezdu mě překvapilo, že asi třetina jsou anglicky a německy hovořící studenti. Posléze jsem zjistil, že byli z mezinárodní školy v Hluboké nad Vltavou. Druhou třetinu tvořila střední zdravotní škola. Většina lidí se na zájezdu znala, což nejsou až tak dobré podmínky pro navazování nových kontaktů, ale přece se někdo našel...

Na prohlídku Paříže a jejího okolí jsme měli 3 dny. To není až tak mnoho, a proto jsme hned první den podnikli poměrně náročný program, kdy na konci dne byli všichni dokonale unaveni. Výpravu po pařížských památkách jsme začali na Eiffelovce, kde jsme byli jako první návštěvníci ještě před začátkem prodeje vstupenek. Několik z nás hned využilo nabídky početného množství černochů, kteří na místě prodávali přívěšky. Někdo získal po chvilce smlouvání i 5 ks za 1 Euro. Po pohledu z 274 m nad zemí jsme pokračovali k Invalidovně. Ti, kteří už byli unaveni, rychle pochopili, že na upravovaných pařížských trávnících se nemá sedět. Poté, co to jen na chvíli někdo zkusil, už k nám rychlým krokem kráčel uniformovaný strážce trávníku. Po prohlídce hrobky Napoleona III. a zdejšího muzea vojenství jsme se měli přesunout směrem k Pantheonu. Nikdo z nás však netušil, že se bude jednat o úmornou chůzi po nábřeží Seiny. Když jsme pak dostali asi dvouhodinový rozchod, většina zamířila do okolních občerstvení či rovnou k místu srazu, ale hlavně si někam sednout. K přesunu k autobusu jsme využili pařížské metro, ve kterém nám náš průvodce předvedl dokonalou orientaci. Malé překvapení nastalo ještě po příjezdu na hotel Formule 1, když jsme se dozvěděli, že mají téměř plno a všichni se tam nevejdeme. My šťastnější jsme se vešli, ostatní včetně průvodce odjeli hledat jiný nocleh. Naštěstí úspěšně.

Po snídani v místnosti, která kapacitně zdaleka nedostačovala, jsme odjeli do Versailles. Cestou autobusem jsme trochu bloudili, takže město Versailles známe nyní křížem krážem dokonale. Dostali jsme asi dvě hodiny rozchod, což vzhledem k rozlehlosti zámku není až tak moc. My jsme proto zvolili prohlídku zahrad místo návštěvy zámku. Usoudili jsme, že zámky jsou všude stejné a podíváme se raději ven, dokud neprší. Společně se Zuzkou a Janou jsme utvořili čtyřčlennou skupinu a šli se podívat na versailleské stromky, cestičky a fontány, které bohužel až na výjimky nestříkaly. Odpoledne jsme odjeli zpátky do Paříže, do moderní čtvrti La Defense. Dneska se orientační smysl našeho průvodce ani řidičů příliš neprojevil. Nejprve ráno bloudění ve Versailles, nyní zase bloudění pod zemí i nad zemí v La Defence. Nakonec jsme zaparkovali na autobusovém nádraží a odešli do oblasti největšího obchodního centra v Evropě. Pod známou budovou Grand Arche jsme se vyfotili, najedli a po chvíli odjeli metrem k chrámu Sacré-Coeur. Na tamějších schodech některé z nás (no, některé... mě a Zuzku) odchytli dva černoši a už nám vázali na ruku náramek. Za 5 Euro, neberte to... Někdo z autobusu nám doporučil, ať si zajdeme koupit na malé náměstíčko palačinky. Neměly chybu, možná proto, že jsme dlouho nic nejedli :-) Poslední zastávka byla u známého kabaretu Moulin Rouge. Zde nás ani tak nezaujal tento zábavní klub, jako výfuk teplého vzduchu z metra. S oblibou jsme přecházeli po mříži, ze které foukal vzduch, a měli z toho zábavu na celou dobu rozchodu po čtvrti Montmartre.

Poslední den ráno jsme se zabalili a za deště odjížděli vstříc dalšímu dni v Paříži. Po Champ Elysées jsme autobusem dojeli k Vítěznému oblouku, kam jsme vystoupali. Následovalo krmení pařížského ptactva v místním parku a přesun do muzea Louvre. Tam nastal u pokladen celkem zmatek, když nám průvodce řekl, abychom si vstupenku koupili nenápadně jednotlivě, jako že nejsme skupina. Ale ono když si 30 lidí z Čech kupuje za sebou jednotlivé vstupenky, moc nenápadné to není. Naštěstí tam bylo pokladen více, tak se problém se skupinou vyřešil. V Louvru jsme shlédli daVinciho Mona Lisu a část věnovanou antice. Více se stihnout nedalo, ale i tak jsme toho měli po chvíli dost. Pokračovali jsme ke katedrále Notre Dame, kde jsme při odchodu potkali dva cestovatele, kteří na chodníku vybírali peníze na vlak. Prý cestují už několik měsíců po celé Evropě, teď jsou v Paříži, a rádi by se podívali zase domů. Krátce jsme s nimi pohovořili a šli hledat něco k snědku. Před hladem nás zachránil gyros v restauraci, kde uměli česky... Poslední "atrakcí" v Paříži byla večerní projížďka po řece Seina. Možná, že byla původně plánována na odpoledne, ale kvůli ztracení části výpravy v metru :-) jsme se dostali na loď asi až v 8 hodin večer. Plavba stála opravdu za to, i když na první sedačce na přídi lodi dost foukalo. Štěstí se na nás usmálo a my viděli i třpytící se blikající Eiffelovku. Po desáté hodině večerní jsme opustili Paříž.

Prohlídky pamětihodností nám ještě více zpřístupnilo nařízení, které udává, že ve většině francouzských památek neplatí studenti žádné vstupné. Na zpáteční cestě jsme shlédli "kvalitní" film Dědictví, který asi nikdo z nás nedokoukal. Cesta domů se zdála delší než směrem do Francie, což bylo zase vyváženo lepším spolucestujícím (sorry Břéťo... :-)). Opravdu jsem nečekal, že se doba od projížďky po Seině do příjezdu do Budějovic výrazně zapíše do mého života...

Další z Microsoft certifikátů, další áčko

Třikrát hurá! Právě jsem úspěšně absolvoval další, v pořadí již druhou zkoušku Microsoftu, a získal za ni certifikát. Tentokrát to bylo všechno trochu narychlo, takže jsem se obával výsledku. Nakonec se ale podařilo, a počet získaných bodů mile překvapil. Navíc mi to zajistilo známu "A" do předmětu Serverové systémy Microsoft Windows.

Na konci zimního semestru se mi podařil certifikát na konfiguraci systému Windows Vista. Nyní v letním semestru jsem si zapsal předmět o serverech, kde jsem se dozvěděl užitečné věci ohledně systému Windows Server 2008, zejména z oblasti Active Directory. Nedávno jsme se dozvěděli, kdy je z tohoto předmětu zkouška. A já si říkal, že když před ní udělám certifikát, už na ni nebudu muset jít. Tak jsem se dva dny před zkouškou začal učit na certifikát. No, učit... Prošel jsem si dvakrát otázky, které jsem našel někde na internetu a to bylo vše. Pak jsem doufal, že to všechno vyjde.

Za běžných podmínek bych šel dělat certifikát až někdy na konci zkouškového období, kdy bych měl více času. Ale nyní mě přinutila touha nejít na naší zkoušku, a navíc, certifikát byl kvůli nějaké akci zdarma. Zkouška Microsoftu se skládala asi z 50 anglických otázek, na které ale k mému překvapení nebyl problém odpovědět. Nakonec jsem získal z celkového počtu 1000 bodů 925. K absolvování stačilo 700, čili naprostá spokojenost. Dokonce jsem nyní získal více bodů, než při minulém certifikátu na systém Windows Vista.

Tímto jsem se připojil k dalším 34600 lidem na světě, kteří tento certifikát mají. Uvidím, zda mi v budoucnu k něčemu bude, ale kdyby ne, alespoň jsem se vyhnul naší zkoušce a získal automaticky známku "A".

QR code - jedinečné řešení pro mnoho situací

QR kód(Quick Response Code) je jedním ze způsobů, jak vizuálně zakódovat určitou informaci. Do stejné skupiny spadají čárové kódy, které známe např. z výrobků v obchodech. QR kód je příklad dvojrozměrného kódu zapisovaného do čtverce. Kód tvoří černé a bíle bloky, které mohou zakódovat text o délce až 4300 znaků. Nyní je tento kód dostupný na každé stránce tohoto webu a obsahuje adresu právě prohlížené stánky.

Kód má vyspělý mechanismus ošetření chyb, který dokáže obnovit až 30 procent chybně přečteného kódu např. z důvodu nekvalitního tisku kódu. Standard ISO na QR kód vznikl roku 2000 a od té doby se rozvinul zejména v asijských zemích, kde je velmi oblíbený. U nás se zatím takové oblibě netěší, ale to vše je otázka času. Pokud se na takové kódy zaměříte, zjistíte, že na některých výrobcích již uvedeny jsou.

Tyto kódy slouží například ke zjednodušení získávání informací. Představte si, že si v obchodě vybíráte z několika výrobků a opisujete si jejich parametry do mobilního telefonu, abyste je mohli doma v klidu zhodnotit. Vše trvá dlouho, můžete udělat chybu. Pokud by obchod uváděl u každého výrobku QR kód, přišli byste jen s mobilem, kód načetli a všechny parametry by se vám ihned uložili do telefonu.

V takovém kódu je možné uložit různé textové informace. Speciální scanner pak kód přečte a informace zobrazí. V dnešní době má většina nových mobilních telefonů čtečku QR kódů zabudovanou. Touto vlastností se chlubí zejména telefony Nokia.

Na tomto webu jsem začal QR kód používat zejména z důvodu, že mi to přijde přinejmenším zajímavé. Celý systém funguje na principu, že při zobrazení každé stránky se vygeneruje jedinečný QR kód, který je zobrazen v pravém menu. Obsahem kódu je informace o adrese stránky, na kterou se právě díváte. Pokud si tedy chcete zapsat určitou adresu stránky tohoto webu do telefonu, stačí naskenovat zobrazený kód.

K tomu, abyste mohli těchto možností využít, potřebujete mobilní telefon, který čtení QR kódů podporuje. S postupným vývojem se tyto čtečky integrují do stále většího počtu telefonů.

Dlažební nadšení

V sobotu 16.května proběhla v Brně Brněnská muzejní noc. Tato pravidelná akce přitáhne každý rok tisíce návštěvníků. Až do půlnoci se mohou lidé bezplatně podívat do brněnských muzejí a galerií. V návalu učení jsem si vůbec neuvědomil, že se tato akce koná. Večer už jsem měl dost učení a rozhodl se, že se půjdu podívat do města a vyfotit veřerní Brno. Ještě jsem ale nevěděl, že se opravdu bude na co dívat.

Už když jsem nastoupil v deset hodin večer do přeplněné šaliny, došlo mi, že se asi něco děje. Pak mi to teprve došlo. Z klidného večerního fotografování moc nebylo, protože ve městě bylo asi tolik lidí jako přes den. Všude bylo živo, na každém druhém rohu hrála skupinka amatérských hudebníků. Prošel jsem si tedy centrum a s vidinou fakírských ohňů se vydal na Špilberk. Cesta z náměstí mi tam však trvala asi hodinu, neboť mě zastavil dav před Špilberkem. Později jsem se probojoval dopředu a zjistil, co všichni tak obdivují.

Na právě rekonstruované ulici Husova byly připraveny pytle s malými dlažebními kostkami, které zřejmě přijdou okolo tramvajového pásu. Stavaři si však zřejmě neuvědomili riziko, které jim kostky přinášejí. Když jsem k ulici přišel, v délce asi 100 metrů stály po celé šířce silnice nejrůznější stavby z dlažebních kostek. Pytle byly rozebrány a lidi dělali jako diví, aby si každý něco postavil. V podstatě už nebylo ani kam stavět, a tak si začali přehazovat kostky z jednoho pytle do druhého, odnášeli várky kostek dále a stavěli tam, kde ještě bylo místo. Úžasné. Celou stavbu sledovaly stovky lidí, kteří horlivě pobíhali s foťáky a kamerami mezi "stavaři". Akce si všimla i místní televize a ve dvanáct hodin večer natáčela místní atmosféru.

Odešel jsem na Špilberk, kde byla sposta lidí, ale to bylo asi tak všechno. Když jsem se vrátil zpátky na Husovu, lidí už ubývalo. Měl jsem tak možnost si lépe prohlédnout to, co zde bylo za neuvěřitelně krátký čas vytvořeno. Ploché i prostorové stavby, nápisy, pozdravy, sluníčka, věže, hrady... nechyběl ani postavený záchod. Nevěřím, že by si této události nikdo z pořadatelů nevšiml, tak asi nechávali lidi si vyhrát. Nevím, co budou v pondělí stavaři se stavbami z kostek dělat, protože jestli chtěli dláždit, tak by měli zaměstnat tak desítku brigádníků, kteří jim kostky rozmístěné po velké části Husovy ulice sesbírají zpátky.

Na více fotek, které jsem na místě pořídil, se můžete podívat ve fotogalerii.

Moderní zábava zvaná NeoCube

Může to být krychle, může to být koule. Může být plná, může být dutá. Mohou to být nejrůznější zvířátka, korále, náramky. Může to být cokoliv, co vás napadne. V neposlední řadě vám to může zničit veškerou domácí elektroniku :-). Ale co je to určitě - je to Neocube.

Neocube je 216 malých, silně magnetických kuliček. A to je vše, co vám postačí k tomu, abyste se zabavili na několik hodin při čekání na vlak, když nemáte co dělat ve škole, v čekárně nebo chcete ze sebe setřást stres před písemkou. Ručím vám za to, že jakmile se vám tyto kuličky dostanou do rukou, pokud jste student, tak zapomeňte, že v nejbližší době budete mít čas učit se na nějaké zkoušky :-). Stejně tak tomu bylo i u mě. Když jsem balíček z Neocube rozbalil, říkal jsem si pěkný... Ale když už jsem se asi 3 hodiny snažil skládat veškeré možné obrazce, které mě napadly, začal jsem přemýšlet, jestli byl nákup tohoto výrobku ve zkouškovém období to pravé. Pokud vás to chytne, opravdu se s touto malou věcí zabavíte na velmi dlouho.

Já jsem zatím pokročil jen to té úrovně, že jsem schopný vyrobit z těchto kuliček krychli nebo dutou kouli. Velké množství nápadů je ale na serveru Youtube, který je v tomto směru názorný a spolehlivý zdroj návodů. Když například vytváříte z kuliček, které jsou v neforemném chuchvalci řetízek, ten, kdo by se na vás díval, řekl by, že jsou kuličky něčím spojené. Podobně jako je tomu například u špuntů do vany. Ale opak je pravdou, kuličky pohromadě drží jen jejich magnetická síla, která je však natolik velká, že bez problémů chytnete za několik kuliček a z koule vytahujete spojitý řetízek. Prostě nádhera. Kdo nezkusil, nepochopí.

Neocube lze zakoupit běžně na internetu, ovšem cena se pohybuje poměrně vysoko. Podle mého názoru je lepší zdroj aukční portál Aukro, kde je možné kuličky koupit méně než za polovinu ceny, cože je přibližně 400 Kč. Pravda, může se to zdát i tak hodně, ale takový moderní zdroj zábavy, jakým Neocube je, za to stojí. Přinejmenším jako dárek.

Při práci s Neocube ovšem pozor - vzhledem k magnetizmu kuliček je velmi nebezpečné se s nimi pochybovat v blízkém okolí veškeré elektrotechniky. Už několikrát jsem se přistihl, jak mám položenou ruku s hodinkami na kapse, kde Neocube byl. To by se mohlo rychle stát hodinkám osudným, o notebooku nemluvě.

Tři týdny v Anglii

Tak jsme se rozhodli. Definitivně. Na konci června odjíždím s kamarádkou do Anglie, konkrétně do Londýna. Celou věc jsme projednali se zprostředkovávající agenturou, která většinu věcí zajistí. V Londýně budeme bydlet ve čtvrti Wimbledon právě v době konání nejznámějšího tenisového grandslamu. Ubytování je zajištěno v místní rodině, tak jsem zvědavý, jak se s nimi domluvíme. Během týdne budeme navštěvovat místní jazykovou školu Milner School of English.

Ve volném odpoledni a večer se pak podíváme na nejznámější místa Londýna. Dnes jsme si koupili jízdenky na autobus společnosti Student Agency, takže doufám, že o komfort bude cestou postaráno :-). Nyní už jen zpracovat nějaký ten program, co bychom chtěli věechno vidět, kam se podívat, ale hlavně jak. Londýnské metro je poměrně spletitá síť, tak jsem zvědav, jak se tam zorientujeme. Doufám ale, že vše dobře dopadne a budeme s třítýdenním výletem spokojeni.

Zkoušky: hotovo - 2. ročník - letní semestr

Tak jsem si po 3 měsících opět oddechl. Začátkem tohoto týdne jsem se dozvěděl výsledky posledních zkoušek, a vše dopadlo dobře. Tento semestr opravdu stál za to... Byly to 3 měsíce plné práce, stresu, neustálého řešení nějakých problémů. Do školy bylo hodně projektů, zejména v druhé polovině semestru. Navíc, nebyly až tak jednoduché, jako jsem byl zatím zvyklý. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Naštěstí.

Měl jsem zapsáno 8 předmětů, ale jen malá část z nich mě tento semestr uspokojila. Buď to byl předmět, jehož problematika mě až tak nezajímá, nebo by mě zajímala, ale přednášky se nedaly poslouchat. Ke konci semestru už jsem na přednášky ani nechodil, protože bylo moc práce. Přece jen, 15 projektů a cvičení v jenom měsící je opravdu moc. Navíc, když každý projekt zabere několik dní. Během zkoušek jsem dospěl k názoru, že nyní nejsou vůbec důležité známky, ale hlavně, abych předmět udělal alespoň na požadovaných 50 procent bodů. To se podařilo, i když někde jen velmi těsně. Doufám, že bude další, v pořadí už pátý, semestr zajímavější, i když se proslýchá, že je to nejtěžší semestr na této škole. Tak uvidíme.

Výsledky zkoušek:

Prázdninová optimalizace webu

Už je skoro tradicí, že když mi v létě skončí škola, věnuji přibližně týden optimalizaci tohoto webu. Přes rok se práce nashromáždí, ale na realizaci není čas. Letos jsem se to úprav pustil také. Byla o náročná a zdlouhavá práce, ale jak tak koukám na své výsledky, stála za to. Na rozdíl od loňska, kdy se změnila struktura webu, nyní návštěvníci nic nepoznají. Letošní změny se týkaly pouze úprav zdrojového kódu jednotlivých stránek.

Zásadní změny se týkaly layoutu webu. Až do teď bylo vše řešeno pomocí tabulek, což je klasický styl používaný v začátcích tvoby webu. Tabulkový layout však není to nejlepší, zejméne z hlediska SEO - optimalizace pro vyhledávače. Proto jsem se zaměřil na výraznou úpravu kódu kaskádových stylů, které se na tomto webu používají. Součástí toho bylo nahradit co nejvíce tabulek moderními metodami s pomocí CSS. To se až na několik výjimek podařilo. Na webu zůstává stále mnoho tabulek, ale úprava většiny z nich by znamenala celkové znepřehlednění kódu.

Druhá část optimalizace bylo formátování HTML kódu stránek. Editor, který používám pro tvorbu webu sice nějaké formátování používá, ale ne takové, aby mi úplně vyhovovalo. Nyní jsem přepsal všechny soubory webu tak, aby při zobrazení zdrojového kódu bylo jasně vidět, která část co znamená. Tato část byla velmi časově náročná. Úprava znamenala nově zformátovat celkem 16984 řádků kódu. Od této změny si slibuji lepší optimalizaci pro vyhledávací roboty, ale cílem byla i snaha, aby se odborný návštěvník v HTML kódu stránek vyznal.

Cilka překročila 100 gramů

Volejte sláva a tři dni se radujte! Dneska je velký den. Právě dnes, 3. června 2009 nastal historický okamžik. Moje téměř dvouroční želva Cilka přesáhla hranici 100 gramů své váhy. Když jsem jí koupil, měla něco málo nad 40 gramů. Nyní, po jednom zimování a půl roce v teráriu se už tedy její váha více než zdvojnásobila. To je dobrá zpráva. Vypadá to, že želva je zdravá a snad jí nic nechybí. Zatím jí vše, co dostává, chutná, včetně piškotů, které naprosto zbožňuje a doslova za nimi utíká, jakmile jí je do terária položím.

Doufám, že bude nadále přibírat na váze a růst. Přes léto bude mít venku nový výběh, který už jí asi dva měsíce s přestávkami vyrábím. Tam bude mít zelené rostlinné potravy až až, snad se jí tam bude líbit. Nedávno jsem přemýšlel, jestli roste. Ale asi ano, jinak nevím, kam by těch 60 gramů dala... :-) Mě se to moc nezdá, asi jak jí vidím každý den. Uvidíme, co budou říkat doma, kde jí dlouho neviděli, jestli se jim bude zdát, že vyrostla. Určitě ano. Právě je zahrabaná pod kamenem a užívá si teplíčka pod žárovkou. Cilko, přeji Ti všechno nejlepší k dovršení základní váhy 100 gramů a doufám, že se Ti bude dařit nadále dobře a budeš u mne spokojená.

Ignis Brunensis 2009

Jako každý rok, i letos se v Brně konal festival Ignis Brunensis - Brno, město uprostřed Evropy. V rámci tohoto dvoutýdenního festivalu se pořádalo velké množství akcí, ať už v Brně, nebo v jeho okolí. Ve městě byla spousta divadelních představení, průvody masek, různé venkovní atrakce atd. Nejvíce lidí však tradičně přilákaly přehlídky ohňostrojů.

Letos bylo naplánováno 6 ohňostrojů, z toho čtyři na přehradě v Bystrci, další na Špilberku a Petrově. Já jsem si vybral ty na přehradě, protože už z loňska vím, že jsou nejhezčí. Už také proto, že se jedná o soutěžní přehlídku týmů z různých zemí. Stejně jako loni byl o ohňostroje velký zájem, ale když to porovnám s loňským rokem, lidí bylo na přehradě určitě méně. Ale i tak, abych se postavil do první řady, bylo potřeba přijít tak hodinu před začátkem ohňostroje. I přes značnou zimu na hrázi jsem to nějak vydržel, a pokusil se udělat pár fotek. Na výběr z nich se můžete podívat ve fotogalerii. Ohňostroje tradičeně doprovázely atrakce lunaparku, i atmosféra byla podobná jako loni. Co se týče kvality ohňostrojů, u mě jednoznačně vyhrál poslední tým z Protugalska. To byla podívaná, která se jen tak nevidí.

Nový domov pro Cilku

Konečně se mi po několika týdnech podařilo dokončit nový příbytek pro želvu Cilku. Dočetl jsem se, že přes léto mohou být želvy venku, a tak jsem se rozhodl pro její nový domov. Práce trvala docela dlouho, hlavně kvůli tomu, že jsem mohl pokračovat jen když jsem byl doma v Budějovicích.

Celý želví příbytek má rozměry přibližně 1,5 x 1 metr. Pro želvu, která měří asi 5cm je to možná dost velké, ale alespoň bude mít pocit velkého výběhu :-). Základ tvoří dvě sady kůlků pro ohraničování záhonů. V horní části je umístěno otevírací dělené víko. Jedna třetina je zakryta deskou, aby měla želva v případě potřeby stín. Zbytek je volný pro její oblíbené vyhřívání se na sluníčku. Celý příbytek je zpevněn, aby jej bylo možné přenášet.

Měl jsem obavy, aby želvu nenapadly kočky od sousedů, ale myslím, že nemají šanci. Pletivo, kterým je příbytek shora "zastřešen", bude chránit Cilku dobře. Alespoň v to tedy věřím. Do nového domečku dostala zatím dvě korkové větve dovezené z Korsiky, vodu a salát. Věřím, že se jí bude v jejím obydlí líbít více, než v uzavřeném teráriu.

Odjíždím

Zítra asi v 5 hodin konečně odjíždím do Anglie. Dlouho plánovaná akce tak vypukne naplno, a jsem zvědav, jak nakonec všechno dopadne. Odjíždím z Prahy, autobusem společnosti Student Agency, tak doufám, že bude o komfort po cestě postaráno.

V Praze bych se měl setkat s Hankou, která jede na tuto dobrodružnou akci se mnou. Doufám, že ji v autobuse najdu, protože sám nikam nejedu :-). Už nyní mám sbaleno, aby nebylo všechno jako vždy na poslední chvíli. Krosna váží asi dvakrát tolik, než když jezdím na kolej do Brna a překračuje asi všechny limity velikosti zavazadla, které mohu s sebou mít. Snad to nebude nikomu vadit. Do centra Londýna bychom měli dorazit v neděli okolo poledne. Teprve poté nastane to pravé dobrodružství.

Den první: příjezd do Londýna

Po náročné noci v autobuse jsme se probudili u eurotutelu. Vlak nám zrovna těsně odjel, takže jsme měli asi půl hodiny čas. Poté celý autobus i s námi najel do vagónu, a po čtvrt hodině z něho vyjel na pobřeží Velké Británie. Přetočili jsme si hodinky, zařadili se na co nejlevější část dálnice do levého pruhu a vyjeli směrem k Londýnu. Autobus nás vysadil kdesi na silnici, protože se prý nádraží, kam jsme měli jet, zrovna opravuje.

Po delší době jsme našli stanici metra a zakoupili si lístky (jeden za 120 Kč). Náš cíl byla konečná stanice Wimbledon, takže nebyl problém stihnout z metra vystoupit. Mimochodem, metro jelo asi polovinu cesty nad zemí. S těžkými, mnohakilovými krosnami jsme vyrazili na adresu naší hostitelské rodiny, a tam odvážně zmáčkli zvonek. Otevřela nám sympatická paní, naše hostitelka. Po krátkém rozhovoru o cestě jsme se šli ubytovat. Bydlíme ve třetím patře domu, který je asi tak třikrát vyšší než širší. Poté jsme oba s Hankou usnuli, asi za to mohla ta únava z cesty.

Večeře byla domluvená na půl sedmou. Ještě před ní nám Stewart dal klíče od domu a vysvětlil, jak se zapíná a vypíná alarm. Ten se spouští i na noc, už se těším, až to tady začne houkat. Jak jsme pochopili, tato rodina má v oblibě kuřecí maso, takže asi bude kuřecí na mnoho způsobů. Večeře byla dobrá, porce dostatečné. Doma mě strašili, že dávají malé porce, ale nemusíme se ničeho bát. Po věčeři následoval dezert v podobě extra velkých borůvek s jogurtem. Poté ještě čaj nebo káva. Večer jsme debatovali o všem možném na jejich malé, ale hezké zahrádce. S Hankou jsme pak byli obhlídnout Wimbledon a naší školu, kam zítra vyrážíme.

Den druhý: první školní den

Dneska se dostávám k psaní opět až kolem půlnoci... Je tady tolik věcí co dělat, že na takové maličkosti jako psát články není moc čas. Třeba dnes jsme přišli domů asi až v 6 hodin večer. První školní den předčil mé očekávání a byl jsem spokojen. Snad to tak zůstane i nadále.

Ráno jsme začali zřejmě typickou anglickou snídaní. Toasty, müsli, cereálie s mlékem. Čaj, džus, káva. Ve třičtvrtě na devět jsme se dostavili do školy na první hodinu. Napsali jsme vstupní test a pohovořili s místní učitelkou, která nás na základě našich výsledků rozřadila do jednotlivých skupin. Já jsem ve skupině Intermediate B. Dopoledne jsme měli vyučování rozdělené jednou přestávkou až do času oběda. Ve skupině je nás asi 10, z toho kromě mě ještě jeden Čech. Výuka probíhala standardně, poměrně dost mluvení (hlavně ze strany učitelky :-)), různá cvičení v zapůjčené učebnici nebo z jejich okopírovaných papírů.

Celý tento týden máme výuku ještě odpoledne. V půl druhé jsme se tak dostavili do jiných učeben, mezi jiné skupiny, s jiným vyučujícím. Odpolední lekce jsou více zaměřeny na mluvenou řeč. Zde bylo 8 studentů, z toho 4 Češi. Mnoho lidí by řeklo, že Češi ve skupině nejsou dobrá věc, já si to zatím nemyslím. Jsou jako ostatní, máme "zakázáno" mluvit v hodinách česky. Takže je to člověku jedno, jestli je z Brazílie nebo z ČR. Po odpolední výuce následovaly "welcome drinks" pro nové studenty. Přišlo jen asi 5 Čechů :-) Tak mám alespoň nějaké nové známosti, alespoň z české části studentsva.

Následovalo poměrně složité nakupování předplatní jízdenky na metro. Mysleli jsme si, že budeme mít nějaké slevy, protože jsme studenti. Neměli jsme. Nevím proč, ale ta paní za pokladnou na wimbledonském nádraží stále nechtěla pochopit, co chceme :-). Nakonec jsme si ujasnili, že opravdu na žádnou slevu nárok nemáme, tak jsme si museli koupit obyčejnou předplatní jízdenku pro dospělé. Stejné zkušenosti měli i ostatní. Nyní alespoň už ale necestujeme za 120 Kč za jednu cestu jako včera, ale zhruba za polovinu.

Na večeři bylo filé. Druhé oblíbené jídlo naší hostitelské rodiny. Stewart na večeři s námi dneska nebyl, protože hrál někde ve městě bridge. I my jsme se domohli karet a spolu s Inge hráli různé hry, Inge je také studentka na Milner School a bydlí s námi. Jinak žije v Estonsku. Bylo trochu komplikované pochopit v angličtině smysl některých her, ale trochu to šlo. Zítra jsem zvědav na další studijní den, možná půjdeme večer do nějakéhu místního pubu spolu s ostatními.

Den třetí: prohlídka Wimbledonu

Dnes jsem unavený, jako jsem tady ještě nebyl. Podnikli jsme totiž s Hankou velmi dlouhý výlet v okolí. Bylo to asi 15 km pěšky. Po škole jsme se rozhodli, že se porozhlédneme po Wimbledonu. Už jsme jednou jen tak do části nakoukli, ale dneska jsme to vzali kompletně. Jsem rád, že už ležím v posteli, poslochám MTV a vše je OK.

Na ulici Broadway jsme si prohlédli wimbledonské divadlo a velké nákupní centrum. V centru bylo opravdu hodně lidí, kvůli tenisovému grandslamu. Všude chodí spousta lidí s tenisovými suvenýry, míčky, dalšími sportovními potřebami a místními novinami. Je trochu zvláštní, že všude v obchodech zavírají v 7 hodin. I v tom největším nákupním centru. Pak jsme pokračovali uličkami Wimbledonu a došli do parku Wimbledon Common. Tam jsme trochu s obtížemi našli místní velmi známý větrný mlýn. Pravda, museli pomoci až rodiče na telefonu, neboť jsme vyráželi bez toho, aniž bychom věděli, kde mlýn je...

Po obhlídce mlýna jsme pokračovali do parku Wimbledon Park. Kvůli tenisu zde bylo strašně lidí. Právě v tomto parku se vše významné odehrává, hrají se turnaje, kupují se lístky, stojí se přes noc ve frontách. Doprava na stupni 4. Kvůli tomu jsme nemohli park projít po běžných cestách, ale museli ho obejít velkým okruhem. Domů jsme se tak vrátili asi až v půl desáté večer.

Je zajímavé a velmi pěkné, jak jsou tady jednotlivé menší ulice ve stejném stylu. Stejné domky, většinou červené cihlové, předzahrádka. Domek má většinou více než dvě patra a je velmi úzký, stejně jako náš. Z našeho pokoje se dneska prý začali ozývat nějaké divné zvuky. Tak jsme společně zjistili, že je nějaký problém na vodovodním potrubí do koupelny. Prý se na to někdo podívá, tak to snad bude v pořádku. Voda teče normálně, ale v celém domě je to slyšet, když ji pustíme.

Dnes jsem zase o něco rozšířil ohruh svých nových přátel, už mi došly všechny vizitky s kontakem. Začínáme plánovat společné výlety do centra Londýna.

Den čtvrtý: hledání Central Courtu

Dneska ráno jsme to jako každý den stihli do školy jen tak tak. Už to takhle dál nejde, budeme muset trochu dříve vstávat. Přesto, že začínáme v půl a já jsem přišel v 8:31, byl jsem ve třídě první. Všichni se dostaví tak do třičtvrtě. Přes den probíhala výuka jako každý jiný den a po večeři jsme šli hledat slavný Central Court, což nebylo vůbec snadné.

Ve škole jsme se dozvěděli, že příští týden se bude všechno měnit. Třída, rozvrh hodin, možná učitel a učebnice. Je to kvůli prázdninám, a že začínají nějaké specializované kurzy na jazykové zkoušky. V odpolední hodině jsme jako téma měli peníze, stejně jako včera. Docela zajímvá diskuse, každý student je z jiné země, a tak je možné porovnat jednotlivé zvyky ve světě.

Odpoledne jsme se vrátili domů a prohlíželi nějaké materiály, které nám ve škole stále dávají a je jich tolik, že ani nevím, co se tam všechno píše. Většinou se jedná o nabídky různých akcí na výlety do centra Londýna. Na večeři byl salát s různými přísadami, které jsem v životě neviděl :-), ale chutnal dobře. Elayne a Stewart odešli hrát bridge ke známým a my jsme vyrazili hledat Central Court. Nikde tady nejsou žádné mapy ani cedule, jak se tam dostat. Na wimbledonském nádraží jsme jednu pochybnou černobílou mapu sehnali a podle ní vyrazili. Na této mapě však byl zakreslen jenom Wimbledon Park a kromě toalet žádné další informace. Obešli jsme tedy celý park, aby jsme posléze zjistili, že kdybychom se vydali na druhou stranou, byli bychom u Central Courtu asi za 10 minut. Takhle jsme šli tak hodinu a půl. Na druhou stranu jsme si zase prohlédli tento park.

Všude bylo spousta lidí čekající ve frontách na vstupenky na tenis. Každý by si představil frontu lidí, ale tady nejsou "normální" fronty. Lidé čekají na lístky několik hodin, nebo i přes noc. Přijdou se stanem, postaví ho, rozbalí gril, opečou si nějaké maso, a celou noc nebo den čekají ve frontě. V tak dlouhé frontě, že ani není vidět na druhý konec.

Když jsme se vrátili, dořešili jsme naše budoucí výlety do centra Londýna, dali si dva čaje a šli spát. Přestože jsme v Anglii, naše rodina čaj moc nepije. Sice ho doma mají a dávají nám ho, ale že by byli na něm nějak závislí a pili ho několikrát za den, to ne.

Den pátý: just relax

Dneska se mnoho zvláštního neudálo. Snad až na to, že se ve škole objevilo několik informací o příštím týdnu. Je to takové velké "stěhování národů". Každý zjistil, do jaké třídy bude příští týden chodit, jaký bude učitel, jaký rozvrh hodin a další informace. Někdo zůstává na stejné úrovni, někdo postupuje o úroveň výš. Já zůstávám v kurzu Intermediate B, nic se nemá přehánět, stejně na více nemám.

Včera jsme chtěli jít dohromady s dalšími studenty ze školy někam do města, ale nějak selhala domluva a nikdo jsme se nepotkali. Dneska jsme to tedy museli napravit a vyrazili jsme. Nikdo nevěděl kam, a tak jsme skončili asi po pěti minutách v jedné z místních restaurací, kde jsme chvíli poseděli a jen tak povídali. Za chvíli přišla ještě jedna studentka, tak už nás tam bylo asi šest. Poté jsme se chtěli podívat do nějakého parku, ale ve většině už jsme byli. Zvolili jsme proto ten nejblíže našemu domovu, kde ještě nikdo nebyl. Příjemné místo, sluníčko a teplo zlepšovalo náladu všech lidí, co tam byli. Seděli jsme na trávě a probírali všechno možné.

Mimo jiné jsme se domluvili, co budeme dělat v dalších dnech. Pro zítřek vyhrála prohlídka Toweru se školou, na víkend jsme plánovali výlet do centra Londýna v takovém extra vozidle. O tom se zmíním snad později, protože jsem nyní zjistil, že už nejsou volné vstupenky. Tak snad příští týden.

Dnešní večeři jsme měli venku na zahradě. Bylo teplo, a tak nebyl důvod zůstat doma. Poté nám Stewart a Elayne ukázali na mapě, kam by bylo dobré o víkendu jít a vysvětlili, jak se tam dostat. Také nám nabídly nějaké filmy, ktaré mají doma s anglickými titulky. Možná, že někdy jejich nabídky využijeme, až nebude večer co dělat.

Den šestý: Tower of London

První můj výlet do centra Londýna se odehrál až dnes. Dnes byl také první den, kdy jsem měl školu jen dopoledne. Poté, co jsme skončili výuku, následovala taková pseudooslava a předání certifikátů odcházejícím studentům. S Rositou, která nás doprovázela, jsme se potkali v půl druhé odpoledne a vyrazili směr wimbledonské nádraží.

Koupili jsme si lístek na celý den, díky kterému máme další slevy. Tady v Londýně je velmi složitá situace v hromadné dopravě. Funguje zde několik dopravních společností, ale pro každou jsou zvláštní lístky. Například když byste chtěli využít metro a pak přestoupit na autobus, musíte si koupit každý lístek zvlášť, a to vyjde velmi draho. My jsme zvolili nějaký denní lístek na základně doporučení naší učitelky. Do centra jsme odjeli vlakem a pak přestoupili na metro. To je zde poměrně složité, ale všude jsou přehledné cedule, kam jít.

Dorazili jsme na nábřeží Temže a vydali se směrem k Tower Bridge. Tento známý most je opravdu ohromující, ale možná jsem čekal ještě trochu více. Nicméně je pěkný. Přesunuli jsme se k Tower of London, koupili vstupenky za poloviční cenu a vešli dovnitř. Individuální prohlídka zabrala několik hodin. Bylo zde několik zajímavých věcí, nejzajímavější byly korunovační klenoty. Je zajímavé, že jsem neviděl české korunovační klenoty, ale britské už ano :-). Poté, co jsme prošli celý objekt, který je opravdu hodně rozlehlý, jsme vyrazili na cestu zpátky. To byla záležitost asi na hodinu.

K večeři jsme měli jehněčí, chutnalo to dobře. Poté Elayne a Steward odešli ke známým na scrabble a my plánovali další výlet.

Den sedmý: Buckingham Palace

Ráno jsme se sešli na wimbledonském nádraží. Bylo až s podivem, že jsme se sešli témeř všichni, protože tak složitá komunikace, jako se mezi námi odehrála včera, se jen tak nevidí. Bylo nesmírně obtížné se dohodnout, ale nakonec jsme se usnesli na vyhovujícím čase i místě setkání. Někteří z nás si koupili lískty na metro, a mohli jsme vyrazit.

Docela jsem si oddechl, když mě turniket do metra pustil. Využil jsem Oyster kartu, kterou jsme si před několika dny složitě koupil a dnes to byla první cesta na ní. Po dvou zastávkách jsme přibrali další dva členy naší, nyní už pětičlenné skupiny. Dorazili jsme na Victoria Station, odkud bylo nejblíže k našemu prvnímu cíli. Buckinghamský palác mě až tak nenadchl, nicméně byl pěkný. Počkali jsme si na půl jedenáctou, kdy se zde střídají stráže. Nejdříve kapela zahrála několik pochodových písní a pak jsme se přesunuli k bráně paláce. Zde však už bylo tolik lidí, že bylo problematické něco vidět, natož fotit. Kolem nás prošlo několik vojáků na koních, pěšky, a nakonec i ona kapela.

Poté, co se stráž vyměnila, našli jsme nejbližší mapu a podle ní se vydali do Hyde Parku. Uprostřed bylo jezero, po kterém jezdili lidé na šlapadlech a na břehu krmili kachny. Obešli jsme polovinu jezera a přešli ho po čistě náhodou nalezeném mostě. Vedle Hyde Parku jsme si užili v "brouzdališti", které bylo opravdu unikátní. V mírném svahu bylo vybudováno mělké koryto, a do něj vpuštěna voda. Lidé včetně nás jsme se procházeli vodou a ochlazovali se tak v horku, které tento den bylo snad největší, jaké jsem tady zažil.

Všichni říkali, že se musíme podívat do obchodního domu Harrods. Když jsme vešli dovnitř, hned nás zastavila ochranka, že nesmíme nosit batohy na zádech, ale v ruce... Nevím proč, ale možná to mělo spojitost s tím, že se jedná o nejluxusnější obchodní dům v Londýně. Před východem stáli pomocníci v zelených oblecích, kteří odnášeli lidem nakoupené věci v taškách do přivolaných taxíků. Někdo z nás našel v blízkosti obchod, kde se prodávali trička za 600 liber, což je asi 18000 Kč. No nekupte to...

Našli jsme nejbližší stanici metra a přesunuli se na Oxford Street. Tato ulice je poměrně známá pro svůj neustálý turistický ruch a množství obchodů se vším možným. V jednom z nich několik z nás nakoupilo domů suvenýry. Do Wimbledonu jsme dojeli z Oxford Street bez problémů, asi jen s jedním přestupem. Cestou jsme také viděli dva cestující utíkající v chodbách metra před člověkem, který je honil. Asi neměli platné jízdenky. Čekali jsme nějakou akci, ale nic se nekonalo...

Při večeři jsme probírali, kde všude jsme dneska byli. Dostali jsme se i na Prahu a na to, co je tam zajímavého. Netušil jsem, že když řeknu Pražské jaro, vybaví se našim hostitelům Alexander Dubček a téma se změní na politickou situaci v Evropě a v ČR.

Den osmý: každou nohou na jiné polokouli

Včerejší optimistický plán, kolik toho stihneme, moc nevyšel. Londýn je velké město a stihnout všechno, co se naplánovalo, bylo nemožné. Ale alespoň něco. Londýnské akvárium, Tower Bridge, Greenwich a Monument pro dnešek stačili. Po tomto víkendu už jsme dost unavení, a zítřejší dopolední škola bude vlastně odpočinek po celodenním výletu.

Z Wimbledonu jsme dojeli vlakem do centra blízko London Eye. To jsme si prohlédli a zjistili, jaká je tam fronta. Máme se příští dny na co těšit. Došli jsme k londýnskému akváriu a vstoupili dovnitř. Paní u poklady se docela divila, když jsme odmítli jakéhosi průvodce akváriem asi za 150 Kč. Stejně by to v té tmě nešlo číst... Poté, co jsme prošli asi dvě místnosti, mysleli jsme, že už je to vše a jsme na konci. Bylo by to dost krátké, a tak jsme si to v těchto místech dlouho prohlíželi. Jaké bylo naše překvapení, když cesta vedla dále. Další menší akvária, další ryby, sasanky a všechno možné, co žije v moři. Už jsme byli uvnitř asi dvě hodiny a prostory stále pokračovali dále. Už dávno jsme vyjeli do dalšího poschodí, a stále všude ryby a ryby. Některá akvária byla opravdu obrovská. Deset centimetrů tlusté sklo nás oddělovalo od žraloků, obřích želv, rejnoků a množství dalších ryb.

Když už jsme si mysleli, že jsme opravdu na konci, cesta zase pokračovala dále. Bylo to nekonečné. Tak si tak užíváme další rybičky, a náhle se všude velmi nahlas rozezněly sirény a z rozhlasu se ozvalo: "Toto je naléhavá událost. Všichni okamžitě vyhledejte nejbližší nouzový východ a opusťte budovu. Nepoužívejte výtahy, a opusťte akvárium." Nevím, co se stalo. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem rozumněl dobřé hlášení, ale když jsem okolo sebe viděl lidi, kteří se více než rychle odebírají k nouzovým východům, nechali jsme ryby rybami a připojili jsme se k nim. Vyšli jsme kdesi na ulici, kam východ ústil. Netuším, jestli se něco stalo nebo ne. Možná, že se nějakému žralokovi zachtělo na svobodu :-). Už jsme ale podle našeho úsudku byli téměř na konci, a tak jsme situaci neřešili a pokračovali dále.

Dojeli jsme na konečnou stanici vlaku DLR. Jedná se o speciální vlak, který nemá řidiče. Až neuvěřitelné, jak to může všechno fungovat. Nastoupili jsme a odjeli směrem Greenwich. V této čtvrti na okraji Londýna jsme úspěšně našli astronomickou observatoř, kudy prochází nultý poledník. Nachází se zde muzeum měření času a několik místností je věnováno vesmíru. Interaktivní exponáty byli velmi působivé, když si může jednotlivé různé věci člověk sám vyzkoušet. Prošli jsme se tedy po nultém poledníku a zamířili na zpáteční cestu. Blízko stenice vlaku jsme se ještě vyfotili v červené londýnské telefonní budce, což byl jeden z mých úkolů tady v Londýně :-). Tím jsme na sebe upoutali pozornost a všichni turisté, kteří šli za námi, se také začali v budce fotit.

V plánu jsme měli ještě temžskou bariéru, která chrání Londýn před povodněmi a náhlým zvendutím hladiny vody v Temži. Na tu však už nezbyl čas. Dojeli jsme vlakem DLR a poté metrem k Tower Bridge, kam jsme chtěli jít na prohlídku. Před kasu jsme přišli dvě minuty po zavírací době, takže z prohlídky nebylo nic. Začalo trochu pršet, a tak jsme si most prohlédli bez detailnější komentované prohlídky a po nábřeží zamířili k nejbližší stanici metra.

Domů jsme přišli přesně na večeři. Dnes bylo kuřecí (jak jinak), opečené brambory a zelenina. Jako dezert Elayne koupila borůvkovo-vanilkový koláč. Při následném čaji a kávě jsme probrali rozdíly mezi Anglií a Českou republikou. Elayne a Steward museli dělat úkoly do "školy" a dívat se na italský film. Oba navštěvují univerzitu třetího věku a mají tři dny v týdnu domácí úkol. Sami se pak učí italsky a proto sledují filmy v italštině.

Den devátý: setkání s Andrejem

První den nového týdne začal hledáním učebny, kam jsem byl přidělen. Některé studenty z naší skupiny už jsem znal, jiní byli noví. Opět máme ve třídě celkem 4 čechy včetně mě. Nová učitelka je jen o pár let starší než my a zdá se být v pohodě, tak snad bude všechno následující dva týdny v pořádku.

Po dopolední výuce jsme se při obědě s konečnou platností rozhodli, že pojedeme v sobotu na Stonehenge. Já, Hanka a ještě jedna studentka ze Švýcarska jsme pak společně výlet na internetu objednali. Doufám, že jsme všechno vyplnili správně, protože to byl poněkud složitý formulář. Ještě mi nepřišlo mailem žádné potvrzení, tak snad se dočkám zítra.

Po oběde jsem odjel do centra podívat se na Houses of Parliament a Big Ben. Docela mě překvapilo, že Big Ben je opravdu velká a široká věž. Když jsem cestou míjel silné mříže, množství policistů a ještě větší množství fotografujících turistů, nevěděl jsem, kde jsem. Průvodce poradil, že se nacházím na Downing Street, což je sídlo premiéra. Tato oblast je zcela neproniknutelně uzavřena.

Odpoledne jsem měl v plánu setkat se s Andrejem, se kterým se trochu znám přes babičku. Našli jsme se na Trafalgar Square a vyrazili směrem k Temži. Seděli jsme před největší nemocnicí v Londýně, Andrej přinesl několik plechovek piva, a povídali o všem možném. Když se blížili městští strážnící, Andrej cosi povídal o tom, že to teď bude sranda. Nevěděl jsem proč, ale když mi objasnil, že se v centru nesmí na veřejnosti pít alkohol, začal jsem mít trochu obavy. Nic se však naštěstí nedělo a ani si nás nevšímali. Andrej měl vůbec dobré historky ze života, zejména z oblasti jízd na černo v autobusech. Blízko národního divadla mě Andrej zavedl na netradiční posezení na pohovce a v křeslech, které byli asi 10x větší, než je běžné. Byli zhotoveny ze dřeva a potaženy umělou travou. Opravdu netradiční. Do takového křesla by se vešli asi tři osoby, a na pohovce nás v jednu chvíli sedělo osm. Prý šlo o přirovnání, jak vidí okolní svět šestileté dítě. Poté jsem šli po nábřeží Temže až k Southwark Cathedral. Zde jsme se rozloučili a já odjel domů.

Domácí měli dneska hrát u známých bridge. Když jsem přišel, byli stále doma. Ptal jsem se tedy, jestli změnili plány, a oni, že jim právě přivezli novou televizi, tak si museli užít a nikam nešli. Celý večer na ní sledovali tenis.

Den desátý: City of Westminster a Southwark

Dopolední výuka probíhala bez jakýchkoli zvláštností. Probírali jsme tvoření otázek v různých situacích atd. Ihned po obědě v kantýně jsme s Hankou odjeli do centra, abychom viděli zase další kousek Londýna. Naplánovali jsme si poměrně dlouhou cestu pěšky podél řeky okolo množství místních zajímavostí. Na večeři v půl osmé jsme se stihli vrátit jen tak tak.

Dnes jsme si museli dobít dalšími dvaceti librami naše Oyster karty na metro, protože už byly tak trochu "hladové". Vystoupili jsme asi po půl hodině na stanici Westminster, která byla naším dnešním výchozím bodem. Téměř hned u stanice metra se nachází Houses of Parliament a věž s legendárním zvonem Big Ben. Já už jsem zde byl krátce včera, když jsem šel na schůzku s Andrejem. Prohlédli jsme si okolí a došli k Westminster Abbey. Cena vstupného v přepočtu asi 450 Kč nás od vstupu odradila, tak jsme si alespoň prohlédli katedrálu zvenku.

Dále jsme se vydali podél řeky směrem na severozápad. Minuli jsme London Eye, kam se chystáme také někdy zajít. V našem dnešním plánu nesměla chybět budova Tate Modern, což je galerie umění, zvláště obrazů. Každý večer, když s rodinou mluvíme o našem dalším plánu kam jít, stále nás posílají do Tate Modern. Elayne se velmi zajímá o umění, takže nám to stále doporučuje. Včera říkala, že nesmíme opustit Londýn, aniž by jsme tuto budovu neviděli. Dneska na ní došla řada. Mě takové umění moc neříká, ale budova to byla pěkná a byl z ní krásný výhled na řeku a St. Paul's Cathedral. V Tate Modern jsme se občerstvili a koupili další pití. Už druhý týden je tady každý den minimálně 25 stupňů. Včera jsem se dočel v novinách, že v metru může být na některých místech až 45 stupňů, což už je dost nebezpečné.

Tate Modern jsme opustili po Millenium Bridge. Tento pěší most měl velké problémy, když ho před devíti lety otevřeli. Byl totiž nestabilní, a jakmile na něj první lidé vstoupili, rozhoupal se, musel být uzavřen a opraven. Pokračovali jsme do londýnského vězení, které zde fungovalo před mnoha sty lety. Zde jsme na prodavače vstupnek poprvé zkusili, jestli bude akceptovat ISIC kartu, a proběhlo to v pořádku. Od této doby budeme ISIC všude ukazovat, protože můžeme mít až o polovinu levnější lístky. Do dneška zatím ISIC nepovažovali za důvod nám dát jakoukoliv slevu.

Po dalším dlouhém čase chůze podél Temže jsme dorazli k Tower Bridge. Na rozdíl od minule tentokrát včas, a šli jsme na prohlídku. Vystoupali jsme po schodech do výšky asi 80 metrů na lávku mezi jednotlivými věžmi mostu. Zde byl krásný výhled na město, kromě toho jsme shlédli expozici různých druhů mostů na světě. Prohlídka končila v bývalé strojovně, díky které se dříve most otevíral pro velké lodě, které nemohly projet. Ve velkých kotlích se topilo uhlím, pomocí dalších rozvodů se rozhýbaly písty čerpadel, a do velkých zásobníků se napustila voda z Temže. Tato voda pak převážila část mostu, který se na velkém kloubu otevřel. Dnes se k otvírání mostu používá hydraulických pístů.

Okolo nám už známého Tower of London jsme došli na metro a vrátili se přesně na večeři domů. Dneska jsme měli salát a seděli jsme venku, protože bylo (a stále je) velké teplo.

Den jedenáctý: London Transport Museum

Dnešní den jsme opět jeli do centra Londýna. Oproti našemu plánu jsme se však od zastávky metra nevzdálili na více než 200 metrů. Chtěli jsme se podívat tam, kam jsme to včera nestili, ale i přes to, že jsme ze školy odcházeli bez zbytečného zdržování, došlo jen na dvě místa: Covent Garden Market a London Transport Museum. Ale stálo to za to.

Jak praví průvodce, Covent Garden Market v minulosti sloužil jako zeleninová zahrada kláštera, který je pod správou Westminsterského opatství. Jak jsme zjistili, nyní je zde mnoho obchůdků, stánků řemeslníků, restaurací a kaváren. V jedné z nich právě hrálo na smyčcové nástroje několik hudebníků. V blízkém okolí se soustředí pouliční umělci a starají se tak o celodenní zábavu turistů. V jedné z prodejen jsme si koupili zmrzlinu a sledovali místní akční život.

Naše kroky dále vedly do blízkého muzea londýnské dopravy. Myslel jsem, že z tohoto muzea budeme ještě pokračovat dále, ale bylo tak rozsáhlé a hezké, že jsme tam strávili celé odpoledne a poté rovnou odjeli zase zpátky domů. U vstupu jsme dostali kartičku, na kterou jsme si na jednotlivých asi patnácti stanovištích razítkovali, že jsem je prošli. Mělo to spojitost s razítkováním jízdenek ve veřejné dopravě v minulosti.

Individuální prohlídka byla seřazena od nejstarších dopravních prostředků po nejnovější. Na začátku jsme si prohlédli makety koní se skutečnýmý vozy, ve kterých se lidé přepravovali. Na informačních tabulích jsme si přečetli něco o této době a pokračovali dále. Jak šel čas, začali se místo koní používat na delších trasách lokomotivy a motorizované stroje. Poseděli jsme si tedy v několika dobových vagónech a zjistili jsme, že téměř to, co měli v Londýně asi tak před 150 lety, jezdí u nás dodnes... Čím dál více byly exponáty interaktivní. Celé muzeum bylo technicky velmi dobře vyřešené. Velké množstí věcí, které si mohl člověk sám vyzkoušet, dotykové informační tabule, zvětšovací skla a spousta dalších pěkných věcí, které zpříjemní prohlídku a udělají jí ještě více zajímavou.

Vyzkoušeli jsme si, jak se sedí řidiči v autobuse, a co má všechno v kabině k dispozici. V jedné z expozic jsme si udělali zajímavý test. Na zdi bylo přichyceno několik věcí, jako deštník, přilba, nějaká kolejníce, vrtule atd. Vždy se zobrazila nějaká otázka, a my jsme museli sáhnout na tu věc, která byla odpovědí. Velmi pěkně uděláno. V další části jsme si zase mohli zkusit z různých částí poskládat doopravní prostředek podle nás. Mohli jsme si vybrat druh pohonu, velikost vozidla, a celé sestavit vzhledem k aerodynamice. Na světelné tabuli se pak zobrazilo, jak ekonomický by byl náš vůz. Ještě bych zmínil expozici, ve které jsme si mohli vyzkoušet, jak hlučné jsou jednotlivé druhy kolejnic v metru. Vždy jsme se dotkli nějaké kolejnice, a kolem se rozezněl zvuk, který koleje vydávají, když po nich jede vlaková souprava. Až neuvěřitelné, jaký byl mezi jednotlivými kolejnicemi rozdíl. Dnes se v londýnském metru používají kolejnice extrémně tiché.

Jedna z velmi zajímavých částí byl simlulátor metra. Zasedl jsem za řídící pult, přede mnou se zobrazila stanice a tunel. Vzal jsem za řídící páku a posunul jí dopředu. Metro se rozjelo. Jel jsem tunelem, okolo samé semafory a značky. Když jsem se blížil k další stanici, zpomalil jsem a pak zastavil na označeném místě. Otevřteli se dveře, lidé vystoupili a nastoupili, dveře se zavřeli a já zase mohl jet k další stanici. Jednalo se o simlulátor jedné ze skutečných linek, které v Londýně jezdí. Člověk by řekl, že to musí být jednoduché řídit metro, mě to však tak nepřipadalo. Když má celý vlak několik desítek tun, není jednoduché ho zastavit na přesně určeném místě ve stanici.

Poté, co jsme oba s Hankou takto projeli několik stanic, opustili jsme krátkým tunelem muzeum, nakoupili nějaké suvenýry a odjeli domů.

Den dvanáctý: nabírání sil

V dnešním dni se mnoho zajímavých věcí neudálo. Hlavně asi proto, že jsme se rozhodli udělat si odpočinkový den. Vždyť už od minulého týdne jsme každý den v centru Londýna, stále někam jezdíme nebo chodíme. Dnes jsme tedy nabírali síly na dalších několik dní a odpočívali doma.

Ve škole jsme si zopakovali to, co jsme se naučili za celý týden a ještě k tomu přibrali několik dalších věcí. Odpoledne jsem byl nakoupit nějaké jídlo v místním obchodu Morrisons a vrátil se domů. To není až tak obvyklá situace, většinou vždy zamíříme na opačnou stranu, k stanici metra směrem do centra Londýna. Doma jsem dělal nějakou práci do školy, kterou jsme měli za úkol. Už včera jsme si vypůjčili nějaké anglické filmy s anglickými titulky. Včera večer jsme se dívali na Dirty Dancing, což se s titulky docela dalo chápat. Bez nich by to asi byl docela problém.

Dnes odpoledne jsme si vybrali film Mystic Pizza, který mi přišel na porozumění jednodušší. Únava ale zvítězila nad slednováním filmu a já si pamatuji tak prvních 15 minut. Pak už jenom vím, jak mě Elayne vzbudila, když nás volala na večeři. Dnes jsme měli několik druhů pizzy a salát. Po večeři jsme si při čaji a kávě prohlédli mé fotky z některých našich dovolených, našeho domu, zahrady, a fotky rodiny.

Nyní už nám zbývá jen naplánovat, co budeme dělat zítra. Asi se půjdeme podívat do vědeckého muzea, kde je vstup zdarma. V peněžence mám totiž už jen 1,5 libry - život zde opravdu leze do peněz... :-). Budu si muset vybrat nějaké peníze z bankomatu, s čímž jsem ale počítal.

Den třináctý: Science Museum

Včerejší nabírání sil jsem dnes nijak nepocítil. Asi jsem žádné nenabral. Ráno v půl deváté se mi jako vždy nechtělo vstávat, ale co se dalo dělat. Do školy jsem dorazil trochu s předstihem, protože jsem musel ještě vyhledat jednu spolužačku, která měla u mě nedopatřením už asi týden bundu. Ani si na to nevzpomněla, celý týden bylo hezky. Docela jsem si oddechl, když jsem jí ji dal. Nerad bych ji vezl do ČR.

Ve škole se jako každý pátek po skončení dopolední výuky rozdávaly certifikáty o absolvování jednotlivých kursů studentům, kteří školu opouštějí. Několik spolužáků, se kterými jsem se zde seznámil, byli ve škole právě poslední den a odjíždějí. Jsem tu celkem jen tři týdny, ale i tak se našlo pár lidí, kteří přijeli, když už jsem na škole byl, a odjíždějí, a já tam stále jsem. Jet sem na týden mi ale přijde zbytečné a škoda.

Odpoledne jsme se vydali do města do vědeckého muzea, které nám všichni doporučovali. Stejně jako nedávno, i dnes jsme ušli kromě muzea jen několik desítek metrů z metra a zase do metra. I tak jsem ale čím dál více unavený, nevím, čím to je. Doufám, že přežiju náročný zítřek :-), a pak zase nabereme síly na další týden.

Muzeum bylo opravdu obrovské, mělo asi pět pater. Občas mi sice připadalo, že je příliš málo exponátů na velkém prostoru, ale celkem tam toho bylo hodně. Od všech možných historických i současných motorů, přes lokomotivy, až po moduly, které létají do vesmíru. Pěkná byla expozice počítačů a podobné techniky. První obchodní kasy, počítadla a počítače. Počítač z roku 1958, který zabíral několik desítek metrů čtverečních, mě docela zaujal :-). Steward nám pak doma říkal, že přesně na takovém počítači pracoval. Nepochopitelné. V posledním patře byly umístěny ukázky z lékařského prostředí od minulosti až po současnost. Úplně nejvíce mě ale překvapila velikost jednoho motoru boingu 747. Kdo neviděl, neví, o čem mluvím. Člověk je oproti tomuto motoru malinkatý. Do vrtulí takového motoru bych se tedy dostat nechtěl.

Právě jsme dohráli s Ingou karty, vypínám film E.T. - Mimozemšťan, přepínám na hudební MTV a jdu vymýšlet organizaci zítřejšího dne.

Den čtrnáctý: Stonehenge + Bath

Budíček v 6:30 není nic pro mě, ale nedalo se nic dělat. V osm hodin jsme se sešli na zastávce metra Southfields s Corinne, studentkou na Milner School ze Švýcarska. Dojeli jsme na nádraží Victoria, a začali hledat stanoviště, odkud odjížděl náš autobus na Stonehenge a do města Bath. Tento výlet jsme si vybrali z několika nabídek, které máme z dispozici ve škole. Pokud budu mluvit za sebe, já jsem byl s dneškem velmi spokojen. Hanka zařadila Stonehenge i Bath do kategorie "nikdy více".

Autobus jsme úspěšně našli a oddechl jsem si, když jsme všichni tři byli na seznamu cestujících. Platba totiž probíhala přes internet, pro mě trochu zapeklitým způsobem, tak jsem byl rád, že jsme si nemuseli hledat náhradní program. Asi po dvou hodinách jsme dorazili na Stonehenge. Průvodce nám koupil vstupenky, dostali jsme audioprůvodce, a vyrazili k obřím kamenům. Okolo Stonehenge je udělaná cesta pro návštěvníky, mezi kameny se dostat nelze. Ale vzhledem k velikosti celého objektu je možná lepší všechno vidět více z dálky.

Stavba Stonegenge začala asi v roce 1900 př.n.l. Je až neuvěřitelné, jak je možné, že se alespoň část této stavby dochovalo. Vše je postaveno v kruhu o průměru 100 metrů. Na jeho okraji je příkop, který byl v minulosti až 2 metry hluboký. Uprostřed tohoto kruhu bylo postaveno v kruhu mnoho obrovských kamenů ve tvaru brán. Úplně uprostřed je ještě několik "speciálních" menhirů. Do dnešní doby se zachovala jen část, ale i tak je poznat, jak stavba dříve vypadala. Audioprůvodce nám řekl (nebo alespoň to jsem stačil zachytit), jak se vše stavělo, k čemu pravděpodobně stavba sloužila a další informace. Je pozoruhodné, s jakou přesností dokázali lidé před 4000 lety takovou věc bez použití techniky postavit. Na prohlídku jsme měli necelou hodinu a pak pokračovali do dalšího místa dnešního dne.

Bath je město v jihozápadní Anglii, které je známé svými římskými lázněmi. Město je vybudováno okolo tří horkých pramenů, které zajišťovaly ohřev vody v lázních a celkové vytápění. Uvnitř lázeňského komplexu se nachází několik bazénů, které sloužili pro koupele, sauny, a další zařízení. Měli zde například i vyhřívanou podlahu i zdi. Celý komplex působil velmi hezky, i když dnes už jsou z lázní jen zbytky. Budovami protékala voda získaná z pramenů, dále protékala skrz několik jezírek, ve kterých to stále bublá. Z některých budov už byly patrné jen základy, z některých ani to ne, ale základní objekt lázní s největším jezírkem stále stojí. Sraz jsme měli ve 4 hodiny na jednom z náměstí. Bylo 4:05 a nikdo nikde. Ani autobus, ani ostaní cestující. Začali jsme mít tedy obavy, jestli jsme na správném místě, ale nakonec se v zatáčce autobus objevil a přijel.

Do Londýna jsme dorazili okolo půl osmé večer. Spolu s Hankou a Corinne jsme našli nejbližší restauraci, navečeřeli se, a odjeli směrem Wimbledon. Kdybych nechal tento dnešní příspěvek psát Hanku, asi by byl úplně otočen na ruby. Ale za sebe musím říct, že jsem si stejně jako Corinne dnešek užil.

Den patnáctý: The City, St. Paul a zavřené muzeum

První a poslední den během našeho třítýdeního pobytu, kdy jsme se pořádně vyspali. Vstávali jsme asi v 10 hodin, a pomalu se rozhodovali, kam vlastně jít. Včera jsme šli spát pozdě, vítali jsme nového studena a zároveň se loučili se starým. Nakonec jsme vybrali asi poslední část Londýna, kde jsme ještě nebyli. Bohužel, ne všechno se vyvedlo tak, jak jsme očekávali.

V poledne jsme se měli setkat před školou se studentkou z Itálie, která chtěla jít s námi. Bylo 12:15 a ona pořád nikde, tak jsme jí napsali, opustili naše potkávací stanoviště a vyrazili sami. Když jsme vystoupili na zastávce v centru Londýna, asi 45 minut od Wimbledonu, napsala nám tato kamarádka, že "už" přišla, a že nás nevidí. Aby nás taky viděla, kdo by na ni chtěl takovou dobu čekat. Domluvili jsme si jiné místo setkání a šli na prohlídku muzea anglické banky. Nějak jsme nemohli najít vchod, což už bylo trochu podezřelé. Poté, co jsme budovu obešli kolem dokola a našli vchod na úplně druhé straně, než jsme očekávali, zjistili jsme, že je muzeum zavřené. To nás také mohlo napadnout, že v neděli nebude všechno otevřeno. Takže muzeum, hlavní cíl dnešního dne, jsme vzdali.

Pokračovali jsme na místo známé jako Royal Exchange. Pořádně nevím, co to je za místo, ale scházelo se tam poměrně hodně lidí, tak je to asi takové "scházecí" místo. Bylo zde postaven klavír, na který si mohl každý z návštěvníků zahrát. Sedli jsme si na prosluněnou lavičku, a během čekání na Veru jsme poslouchali zřejmě turistu, který si sem přišel zahrát. Vlastně nevím, jestli to byl turista, protože měl své noty, a to asi s sebou turisté většinou nenosí... Hrál ale velmi pěkně, většinou písničky od Abby.

Když jsme se úspěšně setkali s Verou na Bank station, vyrazili jsme směrem k St.Paul's Cathedral. Vyrazili... plížili se. Nechápu, jak může někdo chodit tak pomalu. Navíc, když si musela být vědoma toho, že nemáme moc času. Když se jí Hanka asi po hodině zeptala, proč pořád jdeme tak pomalu, odpověděla, že je z toho dneska už strašně unavená. No, asi v Itálii nejsou zvyklí chodit ven na více než několik minut. Rád jsem ji poznal, ale pevně doufám, že jsme ji naší "rychlou" chůzí odradili od dalších pokusů se k nám přidat :-). Do katedrály byl vstup zdarma, což jsme ani nečekali. Uvnitř to bylo obrovské, ostatně i zvenku to byl veliký objekt. Prohlédli jsme si i blízký Smithfield Market, což je jeden z největších trhů v Londýně. Ožívá ale především ráno, takže my jsme si vše prohlédli bez jakýchkoli prodejců.

Po prohlídce jsme se odebrali do místa Temple, kde se poprvé hrála Shakespearova hra Večer Tříkrálový. Jaké překvapení, že v neděli je celý komplex uzavřený... Jako náhradní program jsme zvolili naštěstí otevřené muzeum Londýna. Uprostřed velmi moderních a skleněných budov se nachází několik budov londýnského muzea, které je věnováno historii města od pravěku až po současnost. Stihli jsme projít ale jen část, protože už byl čas se začít vracet domů na večeři. Vstup do muzea byl zdarma.

My nyní už většinou chodíme jenom tam, kde je vstup zdarma. Všechno je tady hodně drahé, a v mé peněžence už zbývají jen 2 libry (60 Kč), což není na celý týden příliš dobrá vyhlídka :-).

Den šestnáctý: druhé kolo

Za celý pobyt, co jsme tady v Anglii, nám nepršelo. Jen jednou v noci, kdy nám napršelo do pokoje. Dneska se počasí trochu zkazilo, a asi hodinu pršelo. Ten největší déšť přišel samozřejmě, když jsme byli na cestě domů bez možnosti se někde schovat. Naštěstí už jsme byli blízko teplého pokoje. Dneska jsme podnikli podobný výlet jako včera s tím rozdílem, že byl všední den a bylo otevřeno vše, co jsme chtěli vidět.

Ráno jsem se málem srazil ve dveřích s běžící Elayne. Ptal jsem se tedy, kam tam chvátá a dozvěděl jsem se zajímavou historku. V naší rodině nejsou zvyklí chodit do obchodu pro potraviny. Veškeré jídlo nakupují na internetu, a dvakrát týdně jim ho přivezou domů. Včera Elayne objednávala jídlo na tento týden včetně dneška, ale chybně vybrala datum doručení o jeden týden. Dnešní ryba tedy dorazí až příští pondělí. Elayne tedy ráno rychle musela do obchodu nakoupit něco jiného, což bylo filé. Byla z této situace docela v šoku a celý večer o tom vyprávěla. Do školy do naší třídy přišla nová studentka z Japonska. Čekal jsem, že přijde jako každé pondělí více nových studentů, ale k nám přišla jenom jedna.

Po obědě jsme dojeli opět do centra a s přehledem našli muzeum anglické banky. Vešli jsme dovnitř, a po důkladné bezpečností prohlídce jsme jsme si mohli prohlédnout několik místností, kde byly informace a ukázky z historie anglického bankovnictví. Množství mincí, bankovek, listin a dalších ukázek různého druhu. V poslední místnosti byla umístěna zlatá cihla. Jedna z velmi mnoha zlatých cihel, které tvoří majetek anglické banky. Všechny tyto cihly jsou stejně veliké, mají stejnou hmotnost a každá má jedinečné číslo. Myslím, že se mohlo opravdu jednat o pravou zlatou cihlu, žádná imitace. Už vzledem k tomu, jak důsledně prováděli bezpečnostní prohlídku návštěvníků, všude byly kamery a cihla byla umístěna v mohutném trezoru, nahoře proskleném, ale asi za pěticentimetrovým sklem. Cihlu si mohli návštěvníci potežkat, a to takovým způsobem, že vsunuli ruku do malého otvoru dovnitř trezoru, a mohli zkusit cihlu zvednout. Většině lidem se to nepovedlo, mnoho z nich ji jen posunulo o pár centimetrů. Každá zlatá cihla totiž váří 13 kilogramů, a to je její rozměr jen asi 20x8x5 cm. Zvednout tuto cihlu nataženou rukou je prakticky nemožné. Vůbec to nezávidím těm lidem, kteří s cihlami v podzemních trezorových místnostech pracují.

Po muzeu anglické banky jsme zamířili znovu do muzea Londýna. Včera jsme tam byli jen krátce, protože jsme neměli moc času a chvátali na večeři. Dnes jsme si vše důkladně prohlédli. Bylo zde vystaveno mnoho exponátů z doby, kdy se Londýn stal malou osadou, a postupem času se začal zvětšovat a zalidňovat. Jedna místost byla také věnována velkému londýnskému požáru v roce 1666.

Večer jsme povečeřeli v zatím největším počtu lidí, kteří u nás bydlí. Já, Hanka, Steward, Elayne, Luca (student za Švýcarska), Amber (dcera Elayne) a její přítelkyně. Myslím, že tady mají ze švýcarského studenta radost, protože bydlí na hranicích s Itálií a mluví kromě dalších asi tří řečí italsky. Elayne a Steward se italsky učí, tak je to pro ně dobrá příležitost se od něho něco dozvědět.

Den sedmnáctý: den plný filmů a deště

Už první den ve škole nám nabídli, že si můžeme v knihovně vypůjčit různé filmy s anglickými titulky a pak se na ně doma v klidu podívat. Dnes jsme tuto službu využili poprvé. Jednak proto, že jsme předchozí dny stále někam chodili, ale i proto, že u nás doma máme filmů plnou skříňku. Dnes celé odpoledne pršelo a prší stále. Dnešní den byl tedy ve znamení filmů.

Abych to zase ale tak nepřeháněl, půjčili jsme si jen dva. The Holiday a Forrest Gump. První z nich jsme už shlédli odpoledne, Forrest Gump je právě připraven v přehrávači a čeká na spuštění. Tento týden je zatím opravdu špatné počasí. Tedy špatné pro mne, ale tady v Anglii je to asi normální. Zatím každý den pršelo, a tak doufám, že se to během týdne vylepší. Máme v plánu navštívit Kew Gardens, což je naše poslední místo, kam bychom se chtěli během našeho pobytu jít podívat.

Elayne se dneska zbavila jejich staré televize. Šlo to poměrně rychle. Napsala na internet, že daruje televizi, a během hodiny prý byla pryč. Už se mi několikrát potvrdilo, že naše rodina si asi s penězmi moc starosti nedělá. Tato akce s televizí to opět potvrdila. Televizi totiž nabídla zdarma, jen za odvoz. Při večeři pak ale připustila, že ji určitě ten člověk, který si jí odvezl, prodá.

Den osmnáctý: další film a Scrabble v angličtině

Dnes se neudálo mnoho zajmavých situací, které by stály za zmínku. Za pár dní už se budeme připravovat na odjazd, tak si teď užíváme domova. Ráno jsme se vzbudili do deštivého počasí, asi takového, jaké je tady v Anglii úplně normální. Po snídani jsem tedy opět vyndal bundu, která už od včerejška pěkně uschnula. Neušel jsem ani 100 metrů směrem ke škole, a už byla zase mokrá...

Během vyučování jsme dnes probírali různé rozdíly mezi časy, spojení "used to" a dalších několik věcí z gramatiky. Dnes jsme dostali nějak mnoho domácích úkolů. Řekl bych, že nám toho naše učitelka dává čím dál více. Ale na druhou stranu se nejedná o nic těžkého. Hanka měla na dnešek také udělat úkol, ale nevěděla si rady s jedním cvičením. Šla se tedy včera zeptat domácích, jak to má být. Tak jí poradili, a dnes zjistila, že ani oni by neměli vše správně :-).

Odpoledne jsme ve škole vrátili filmy, které jsme měli ze včerejška, a půjčili se další dva, protože počasí nenasvědčovalo tomu, že by se dalo někam jít. Dnes jsme vybrali Maid in Manhattan a nějaký druhý s Tomem Hanksem. Po večeři jsme dali domácím jednu lekci českého jazyka, jak si přáli. Docela sranda. Měli jsme pro ně připraveny základní slovní spojení v angličnině a češtině, a některá jim dělala opravdu problémy. Například vyslovit "České Budějovice" nebo zapamatovat si "dobré ráno" je pro ně naprosto nemožné. Naopak slovo "pračka" si Elayne velmi oblíbila a stále dokola ho opakovala s tím, že se jí moc líbí a bude ho používat.

Po lekci českého jazyka jsme se dostali na rozhovor o rozdílech mezi angličtinou, češtinou a italštinou. Gain-Luca (dále GL) totiž mluví italsky. Poměrně legrace, když jsme se dostali na jednotlivé jazykolamy. Elayne nám nabídla, jestli si nechceme zahrát Scrabble, s čímž jsme rádi souhlasili. Hrál jsem ale jen já s GL. Vždy jsem měl v hlavě plno českých slov, ale žádné anglické. Opravdu to nebylo nic jednochého. Asi po dvou hodinách vyhrál GL v poměru 197:179. Ptal jsem se Elayne, jaký je tak průměrný výsledek, a dozvěděl se, že přibližně 300. Máme se ještě co učit. Poté jsem udělal ten dlouhý úkol do školy, Hanka napsala novinový článek a šli jsme spát. Doufám, že zítra už bude počasí lepší. Podle předpovědi, která byla dnes ráno v novinách, by to mělo být dobré a hlavně bez deště.

Den devatenáctý: Kew Gardens

Na tento den jsme čekali celý týden. Předpověď počasí v novinách prozradila, že čtvrtek bude asi jediný z celého týdne, kdy nebude pršet a bude dokonce svítit slunce. Dneska byla tedy jediná příležitost jít se podívat na poslední místo našeho pobytu v Anglii, a to do Kew Gardens. Škoda jen, že je tento park velmi blízko letiště Heathrow. Mohlo by to být pěkné, klidné místo.

Ve škole jsme se dneska nezdržovali ani minutu navíc a hned vyrazili na nádraží ve Wimbledonu. Měli jsme před sebou dlouhý program, a vzdálenosti nebyly nejkratší, tak aby jsme všechno stihli. Dnes už jsme nevyužili Oyster kartu na metro, ale koupili si denní jízdenku. Zbylé peníze na Oyster kartě si musíme šetřit na sobotní odjezd. Pro cestu do Kew Gardens jsme zvolili vlak, a pak ještě jeden vlak. Asi za třičtvrtě hodiny jsme byli na místě.

Koupili jsme si vstupenky, opět za poloviční cenu díky nabídce 2 za cenu 1. Dostali jsme mapu, ze které už bylo vidět, že park je opravdu obrovský. Jde o krásný park a napůl o jakousi botanickou zahradu. Je zde vysazeno snad všechno, co je možné pěstovat. Od malinkých kytiček až po velké stromy. Ať už se jedná o rostliny pro naše podmínky, nebo tropické. V parku je několik obřích skleníků, jakýchsi zimních zahrad. Tam rostou palmy, bambusy a další stromy z tropické oblasti. V jedné části bylo mnoho masožravých kytek, ty jsem si docela užíval. Vedle zase tak obrovské kaktusy, které jsem v životě neviděl. Jak se tak procházím po skleníku, najednou přede mnou přec cestu přeběhl nějaký leguán. No, leguán... nevím, co to bylo přesně za zvíře, taková hodně veliká zelená ještěrka. A tomu všemu já říkám leguán. Měřil tak metr a půl, a dlouze si mě prohlížel, když jsem ho fotil. Prostě paráda.

Když už jsme byli v parku asi hodinu a za tu dobu ušli podle mapy asi desetinu, museli jsme trochu přidat. Došli jsme k další atrakci, kterou byla cesta ve vrcholcích stromů, tzv. Treetop Walkway. Něco takového jsem ještě neviděl. Vystoupali jsme po schodech asi do výšky 20 metrů tam, kde končily stromy. Zde byla postavena na sloupech cesta, a lidé vlastně chodili mezi vrcholky stromů. Nádhera. Pokračovali jsme po cestě vyznačené na naší mapě i na té, kterou nám den předem věnovala Elayne. Došli jsme k jakési pagodě, na kterou se ale nedalo vyjít nahoru. Jinak ale stála za to. Okolo jezírka s labutěmi jsme se začali vracet zpátky. Po cestě jsme si ještě nasbírali pár cedrových šišek, a okolo honících se veverek a mnoha květinových záhonů jsme park opustili.

Kew Gardens byl nejkrásnější park, který jsem tady v Londýně viděl. Pravda, také je to jediný park, do kterého se platí vstupné, a to ne malé. Dospělá vstupnka stojí 400 Kč. Mohl by to být navíc i krásně tichý park, kdyby nebylo o 10 kilometrů dále letiště. Heathrow je čtvrté největší letiště na světě, a podle toho to také nad parkem vypadá. Stále nemůžu pochopit, jak je možné, že jen z našeho směru létá na Heathrow letadlo každé dvě minuty. Nevím, kam tam pak ty letadla skládají... Protože už je to ale velmi blízko, všechny létají velmi nízko nad zemí, že je i okem vidět, o jakou leteckou společnost se jedná, podle toho, jak je letadlo popsáno. Když už nám nad hlavou prolétlo za půl hodiny 16 letadel, člověk si zvykne. Jakmile se na tento provoz ale začnete soustředit, není vůbec milé, když nad tak krásným parkem je takový letecký provoz a hlavně hluk.

Poté jsme se vrátili zpět na nádraží, ze kterého nám odjížděl vlak zpátky. V plánu byla ještě jedna zastávka, a to na autobusovém nádraží Victoria. Z tohoto nádraží totiž budeme v sobotu odjíždět, tak jsme se chtěli podívat, kde je přesně naše zastávka. Není nic příjemného se táhnout z těžkou krosnou a ještě hledat správnou zastávku. Nyní jsem opravdu rád, že jsem se tam podívali. Najít tu pravou zastávu vůbec nebylo jednoduché a stále si nejsem jistý, jestli jsme ji vlastně našli. Doufáme, že ano. Nikde žádné cedule, informační kancelář zavřená. Tak v sobotu uvidíme.

Den dvacátý: poslední den ve škole

Každý pátek je svým způsobem výjimečný. Ne však pro každého, ale jen pro ty studenty na Milner School, pro které je to jejich poslední den. Dnes to byl poslední den pro nás. Dostali jsme certifikáty o navštěvování školy a rozloučili se se studenty, které jsme za tu dobu stihli poznat. Doma jsme zabalili všechny naše věci a připravili se na zítřejší odjezd.

Během dnešní hodiny jsme si zopakovali to, co jsme se naučili za celý týden. Kromě toho jsme měli hodně poslechových cvičení s tématem Harryho Pottera. Dnes nás bylo v hodině více než jindy, téměž plná učebna (takže asi tak 10 lidí), protože se k nám připojila ještě jedna skupina. Po skončení hodiny jsme všichni zůstali jako jaždý týden v kantýně a čekali na ředitelku Milner School. Minulý týden opouštělo školu asi jenom 5 lidí, dnes to bylo podstatně více. Postupně se vyhlašovala jména a studenti si chodili pro certifikáty. V podstatě se jedná jenom o jakési pěkné potvrzení, že jsme školu navštěvovali. Žádný větší význam to nemá. Ještě jsme museli vyplnit dotazník pro školu a vrátit učebnici. Na učebnicích asi pěkně vydělávají. Stála nás 15 liber, a nyní nám za ní zpět vrátili 7,5. Předpokládám, že dalšímu studentovi ji zase prodají za 15, a to mohou udělat s jednou učebnicí minimálně 10x. Jedna nakoupená učebnice jim tak vydělá za nějaký čas 75 liber, asi 2200 Kč. Pro školu slušné...

Libry bych v Čechách nijak nevyužil, tak jsme hned po škole šli do obchodu nakoupit jídlo na zítřejší den. Měl jsem nějaké drobné a k tomu ty peníze za učebnici. Už jsem chodil po obchodě asi půl hodiny, pořád mi zbývalo a já už vůbec nevěděl, za co to utratit. Nakonec jsem nakoupil jídlo na celý zítřek, spousta sušenek do autobusu a taky něco domů, aby se neřeklo :-).

Doma jsme začali pomalu přemýšlet nad tím, jak to zítra všechno uděláme. Elayne nám našla spoj, jak se dostaneme na autobusové nádraží, ze kterého zítra odjíždíme. Slíbili nám, že nás odvezou alespoň na zastávku do Wibledonu, což by bylo jinak asi 15 minut pěšky. S těžkými krosnami nic moc. Začali jsme balit všechny věci a já jsem zjistil, že toho mám více, než když jsem přijel sem. Jak je to možné, to bych také rád věděl. Asi to bude tím množstvím nakoupeného jídla a suvenýrů.

Po poslední naší večeři, což byl tuňák, jsme si vypůjčili film Čokoláda. Zatím už tady ale sedím asi 20 minut na posteli a čekám na Hanku, která je někde dole a nevím, co tam dělá. Jestli nepřijde brzy, asi se na to nestihneme dodívat, rád bych se na zítřek vyspal. No vida, už jde, tak hurá na poslední místní film.

Závěrečné hodnocení

Tři týdny v Anglii uplynuly poměrně rychle. Před odjezdem jsem si říkal, že to bude dlouhá doba. Když už se pobyt blížil ke konci, sice jsem se těšil domů, ale bylo by i mnoho důvodů pro to, abych zde zůstal déle. Myslím, že ale zvolená doba byla pro mě optimální, protože mám ještě o prázdninách další plány. Celý studijně-poznávací pobyt v Londýně se vydařil, a těžko bych hledal okamžiky, na které bych si stěžoval.

Zajišťující agentura:
Na základě katalogu jsme si vybrali agenturu Alfa Agency z Brna. Asi po třech schůzkách nám zajistili kompletní studijní pobyt v Londýně ve škole, kterou jsme si vybrali. S prací agentury nebyl žádný problém a všechno bylo vyjednáno velmi rychle. jen pár dnů poté, co jsme se definitivně pro cestu rozhodli, jsme měli zajištěné místo ve škole, rodinu, kde jsme bydleli a množství dalších informací o cestě a o Londýně obecně.

Doprava:
Pro cestu do Londýna a zpátky jsme zvolili služeb Student Agency a jejich pravidelné autobusové linky. Většina lidí z Čech, se kterými jsem se ve škole bavil, do Anglie přiletěla. Později jsem o tom přemýšlel, ale nenašel jsem jednoznačně nejlepší možnost dopravy. Letadlem je sice cesta krátká, ale spojená s dalšími omezeními a možnými komplikacemi. Všechna letiště v Londýně jsou velmi vzdálena od centra. Je třeba tedy počítat ještě s cestou z letiště do Londýna a s výdaji na tuto cestu. Například z Letiště Luton, které je vzdáleno asi 80km od Londýna, platil spolužák asi 1000 Kč za dopravu. To samé zpět. Do letadla jste navíc limitováni váhou zavazadel. Autobusy Student Agency se myslím mohou luxusem rovnat pohodlí v letadle, i když cesta netrvá dvě hodiny, ale asi 18. Pití vám však dají také zdarma, a během cesty si můžete vybrat z nabídky několika hudebních kanálů, popř. si zapůjčit noviny nebo časopisy. Autobusem přijedete přímo do centra Londýna ke stanici metra.

Doprava v Londýně je pro neznalce komplikovaný systém stovek linek, mnoha dopravních prostředků a velkého množství druhů jízdného. Po několika dnech jsme se ale zorientovali a už nebyl problém se kamkoliv dostat. Nejpohodlnější je cestovat metrem, které má tak rozsáhlou síť, že se dostanete v podstatě kamkoliv. Asi tak každá druhá stanice je přestupní a kříží se s jinou linkou. Metro má však nejdražší jízdné. Další možností je využít vlaky. Ty se naprosto nedají srovnat s vlaky, na které jsme zvyklí u nás. Tichá, klidná a rychlá přeprava na větší vzdálenosti, ale i v rámci Londýna. Cestovat autobusem bych nikomu nedoporučoval. Jde možná o pěkný zážitek ze sezení v druhém patře doubledeckeru, ale vzhledem ke každodennímu hustému provozu je tato doprava poměrně pomalá. O jízdní řád čehokoliv se většinou starat nemusíte, metra, vlaky, autobusy i lodní doprava jezdí tak často, že nebudete čekat více než 10-15 minut. V době, kdy jsem byl v Londýně já, stála jedna jízda metrem 120 Kč, autobusem 60 Kč, denní jízdenka na všechny prostředky 180 Kč.

Ubytování:
Měli jsme na výběr z dvou možností ubytování. Škola nabízí pobyt v hostitelské anglické rodině, nebo ve studentské ubytovně. My jsme zvolili ubytování v rodině, abychom více poznali jejich zvyky a měli příležitost se s lidmi více bavit. Myslím, že jsme se dostali do takové rodiny, že jsme si lepší nemohli přát. Bydleli jsme v krásném typickém anglickém domku, v nově zrekonstruovaném pokoji 10 minut od školy. Ráno jsme měli na stole připravenou snídani, po které s námi domácí probrali, kam se ten den chystáme. Odpoledne jsme si mohli udělat sami svačinu ze surovin, které nám nakoupili. Když jsme se večer vrátili z výletu z centra Londýna, měli jsme připravenou bohatou večeři, při které jsme diskutovali o všem možném. Poté následoval desert a čaj nebo káva. Každý den jsme pak strávili hodně času povídáním s rodinou. Doporučovali nám místa, kam se máme podívat, zásobovali nás mapami, průvodci a tiskli nám z internetu informace o každé památce. Myslím, že pro nás dělali asi trojnásobek toho, co museli. Rodinu tedy velmi chválím, ale slyšel jsem od jiných studentů i zcela opačné, špatné zážitky.

Škola:
Z nabídky agentury Alfa Agency jsme si vybrali školu Milner School of English. Tato škola nám byla doporučena, ale aby nebyla, když to byla jen jedna ze dvou, kterou v nabídce pro Londýn měli... Myslel jsem si, že se bude jednat o velkou budovu se spoustou studentů, ale jistili jsme opak. Dvě patra o celkovém počtu asi 12 tříd, tj. kapacita asi pro 150 studentů. Došlo mi, že je ale možná lepší studovat v menší škole, než ve velkém komplexu. Všichni jsme se alespoň od pohledu znali a učitelé neměli po pár dnech problém každého oslovovat zpaměti jeho jménem a pamatovali si vždy něco o nás. Když přijdete do třídy, a učitelka se vás zeptá, jak bylo včera na Tower Bridge, protože jste se o tom před pár dny zmínili, je to milé. Úroveň výuky angličtiny bych příliš nevychvaloval, ale také moc nekritizoval. Bylo to asi takové, jaké jsem čekal. Ve třídě smělo být maximálně 12 lidí, přičemž skutečnost byla asi 8 studentů. Tím pádem se stále o něčem mluví a je možnost (často nutnost) se do diskuse zapojit. Na začátku jsou studenti rozděleni do jednotlivých úrovní, a podle toho navštěvují svoji třídu. Dopoledne byla výuka tři hodiny, odpoledne hodinu a půl. Mezi tím bylo možné navštívit kantýnu, kde se všichni scházeli a vymýšleli, kam dohromady odpoledne půjdou. Během tří týdnů jsme probrali několik kapitol z gramatiky, většinu toho, co už jsem věděl, ale našlo se i něco nového. Spíše než rozšíření znalostí angličtiny bych chválil to, že jsme se každý den setkávali se studenty z různých zemí z celého světa. Procvičovali jsme si tak angličtinu v běžné komunikaci, což si myslím, že je přínosné. Kromě toho jsme se často domluvili, kam odpoledne nebo na večer půjdeme a tak jsme společně navštívili množství londýnských památek.

Náklady na studijní pobyt:
Pobyt ve škole a v hostitelské rodině se lze libovolně zvolit, kdy požadujete nástup a kdy ukončení. Čím déle zůstanete, tím je cena za všechno nižší. Třítýdenní studijní program ve škole spolu s ubytováním s polopenzí stál 25000 Kč, přičemž ubytování tvoří asi polovinu. Pokud se chcete podívat do centra na různé památky, je třeba počítat s tím, že je vše poměrně drahé. Vstupenka kamkoliv téměř nikdy nejde pod 200 Kč, do muzea voskových figurín Madame Tussauds, kam se vždy všichni těší, je vstup 680 Kč, to samé na London Eye. V méně turisticky zajímavých místech je ale cena nižší. V Londýně je na naše poměry extrémně drahá doprava, ať jedete kamkoliv. Jednotlivé jízdné stojí 120 Kč, jízdenka na týden 1200 Kč.

Celý pobyt si nemohu vynachválit. V Anglii se mi velmi líbilo, a určitě bych se tam rád vrátil, i když už asi ne do Londýna. Tři týdny, které jsem tam byl, byla dost dlouhá doba na to, abych se podíval, kam jsem chtěl a naučil se něco více z angličtiny. A když už ne naučil, tak alespoň měl příležitost mluvit každý den se studenty, hostitelskou rodinou nebo ve městě při prohlídkách. Z celého pobytu mám mnoho fotek, na některé z nich se můžete podívat ve fotogalerii.

Notebook Lenovo T500

S nástupem do dalšího ročníku na Fakultě informačních technologií bylo potřeba vyřešit otázku nákupu nového notebooku. Ne, že bych potřeboval každý rok nový, ale byla zrovna vhodná situace k nákupu. Vybral jsem si Lenovo T500, zůstal jsem tedy věrný značce, se kterou jsem velmi spokojen. Ať už se jedná o kvalitu provedení, tak i o technickou podporu.

Výběr byl poměrně jednoduchý. Věděl jsem, jakou značku chci a v příslušné cenové kategorii existovalo jen několik modelů. Veškeré parametry mi vyhovovali, a když jsem si uvědomil, že ať se podívám na jakoukoliv část notebooku, tak je lepší, než u toho minulého, měl jsem ve výběru jasno. Počítač objednaný na internetu dorazil těsně před mým odjezdem do Anglie, takže jsem ani neměl příliš času ho pořádně vyzkoušet. Doufám, že bude všechno v pořádku a už se "těším", až nastoupím do posledního ročníku bakalářského studia s novým notebookem a s nejnovějším operačním systémem Windows 7.

Parametry:
procesor: P8400 - 2,2 GHz
paměť: 4 GB
pevný disk: 250 GB, 5400 RPM
displej: 15,4'' WXGA LCD
grafická karta: Intel Graphics Media Accelerator X4500HD
hmotnost: 2,69 kg

Jsem na Facebooku (spokojen)

Pokud zadáte do internetového vyhledávače slovo Facebook, najde vám přes miliardu odkazů, které se tohoto tématu týkají. Slovo Facebook je dnes na iternetu i v tištěných novinách skloňováno ve všech pádech. Jedná se o další sociální internetovou síť, která konkuruje webům jako MySpace nebo Twitter. Nedávno jsem se přidal mezi ostatních 200 milionů uživatelů i já.

Nejdříve jsem Facebooku nepřikládal žádnou důležitost, a i když mě ostatní k používání přesvědčovali, ignoroval jsem to. Celý systém se mi zdál příliš složitý a přišo mi to jako ztráta času. Nyní vše vidím trochu jinak. Když jsem poznal, že na Facebooku jsou všichni mí spolužáci ze škol, rozhodl jsem se, že to také zkusím. Dnes, po pár měsících používání vidím, že tento systém je opravdu trochu složitý, ale nechá se na to zvyknout. Díky tomu, že Facebook dnes používají téměř všichni moji kamarádi a přátelé, je jednoduché domlouvat si srazy, sdílet informace, fotky atd. Určitě je to jednodušší, než všechno řešit mailem.

Na Facebooku mám v současné době přidáno asi 50 přátel, a každý týden se toto číslo zvyšuje. Se zájmem si čtu, co ostatní zrovna dělají, jak tráví prázdniny nebo kam chodí na brigádu. Dnes jsem do svého profilu umístil také některé fotky z různých akcí. Jedná se o kopii fotek, které mám umístěny na tomto webu. Na Facebooku se k nim však mí přítelé snadněji dostanou a můžeme tak lépe rozebírat naše zážitky. Tak jako na všech podobných webech je ale třeba v první řadě myslet na své soukromí a nedávat lehkovážně k dispozici všechny osobní údaje.

Dolomity potřetí

Při plánování letošní letní dovolené v horách jsme se rozmýšleli mezi několika lokalitami, ale nakonec padlo konečné slovo na italské Dolomity. Už potřetí. Byli jsme tam loňský rok i předloni, ale stále je tam objevovat co nového. Byl to náš zatím asi nejobtížnější výlet, ale rozhodně stál za to. Zkusili jsme si ferratu obtížnějšího stupně i průchod dlouhým tunelem v hoře.

Loni jsme byli v Itálii u jezera Lago di Garda, kde jsme objevili pěkný kemp. Letos, když jsme se rozhodli, že pojedeme opět do těchto míst, bylo už jasné, kde budeme bydlet. Po příjezdu do kempu nás trochu překvapilo, že byla volná jen tři místa, ale jedno z nich jsme si vybrali, vybalili věci a šli se koupat. Večer jsme zašli do městečka Malcesine, kde jsme se jen tak prošli a pak šli spát.

Druhý den jsme dojeli autem k blízkému jezeru Lago di Ledro, kde začínala naše první túra. Měl to být něco jako "rozehřívací" výlet, ale na konci dne jsme se shodli, že nás to úplně zmohlo. Výstup na naší vybranou horu nebyl až tak náročný jako sestup. Jeden krátký úsek byl zajištěn lanem, ale nic složitého. Cesta z vrcholu k jezeru byla ale hodně, hodně dlouhá. Jezero se vůbec nepřibližovalo, a když už jsme se dostali do vesnice, čekala nás ještě asi půlhodina po silnici, než jsme došli k autu. Brzy po večeři jsme šli unaveni spát.

Další den byl na programu výstup na horu Cima Sat, kde už jsem já s tátou byli loni. Radka s mamkou ale ne, a navíc cesta na horu je velmi zajímavá. Tak jsme si ji dali znovu. Cesta na vrchol vede asi z poloviny obyčejnou stezkou klikatící se stále nahoru, ale druhá polovina je o mnoho zajímavější. Je totiž tvořena na sebe navazujícími železnými žebříky, které jsou přidělány ke skále a vedou s malými přestávkami až na vrchol. Na žebřících si však není kde odpočinout, a tak může být výstup trochu náročný. V turistickém průvodci je uvedeno, že jeden ze žebříků má 70 metrů, čemuž bych po jejich absolvování věřil. Je lepší nedívat se dolů. Dole pod prvním žebříkem jsme si vzali ferratové jištění a začali stoupat nahoru. Cesta pokračovala poměrně pomalu, protože nás v takové situaci hodně zdržuje přecvakávání karabin mezi jistícími body. Nakonec jsme asi po hodině a půl na žebřících došli na vrchol Cima Sat. Po svačině následoval sestup, který nebyl nijak zvlášť zajímavý. Pěkně jsme ale mohli sledovat přibližující se jezero Lago di Garda.

Následující den byl prostřední v naší dovolené, a tak jsme se rozhodli pro odpočinkový den. Leželi jsme u jezera, koupali se a opalovali. S Radkou jsme poté vyrazili na brusle, které jsme si pro tento den přivezli. Okolo jezera vedla pěkná asfaltka, kde se dalo pěkně jezdit. Odradil nás však špatný povrch v jednom místě, a tak jsme nedojeli příliš daleko. Kdo mohl vědět, že za tímto špatným úsekem bude zase následovat pěkná cesta... Odpoledne jsme zbalili stany a přejeli do jiného kempu v jiné části Dolomit - do Cortiny d'Ampezzo.

Ráno jsme přejeli k průsmyku Falzarego, odkud jsme vyráželi na dnešní trasu. Cesta začínala poměrně nevinně a jednoduše, sem tam nějaké lano nebo žebřík. Došli jsme k tunelu, na který jsem se docela těšil. Ještě nikdy jsme nešli v horách v tunelu vybudovaném skrz nějakou horu. Uvnitř jsme nasadili helmy, čelovky, a asi půl hodiny prudce stoupali vzhůru. Z tunelu jsme vyšli někde na opačné straně hor a příliš jsme nevěděli, kudy dál. Nakonec jsme vybrali správnou trasu a přes několik sněhových polí došli k označené ferratě vedoucí na Tofanu di Roses. Už začátek byl velmi dramatický. Nástup na ferratu znamenal vyhoupnutí se do velké výšky bez jakýchkoli stupů, což nebyl až tak lehký úkol. Všem se nám to ale podařilo a pokračovali jsme dále. Tak těžkou, ale hlavně dlouhou ferratu jsme ještě nešli. Lano nemělo konce. Cesta vedla stále vzhůru a vzhůru, po kamenech, po skále. Myslím, že každý z nás už chtěl vidět konec ferraty, zvláště po dešti s kroupami, který nás trochu zasáhl. Na ferratě ani nebyl čas se pořádně naobědvat, takže jsme jedli až odpoledne. Nakonec se ale cesta zmírnila a ocitli jsme se v našem dnešním nejvyšším bodě u bývalé horské chaty. Zahájili jsme sestup suťoviskem, což šlo poměrně rychle. Člověk udělá krok, noha mu ujede, a rázem je o tři metry níže. V těchto místech jsme také ztratili vysílačku, kterou nám zanedlouho přinesli turisté, co šli za námi. Vyčerpáni jsme došli k autu, a po rozbité lesní cestě dojeli do kempu.

Poslední den jsme měli naplánován kratší výstup na horskou chatu také z Passo Falzarego. Cesta byla ale o to zajímavější, že byla asi z poloviny vedená opět tunely, o mnoho delšími než jsme si vyzkoušeli minulý den. Klikatou cestičkou jsme došli k černé díře v hoře. Nasadili jsme opět helmy a čelovky, a vyrazili do vnitřku hory. Ani pořádně nevím, kudy jsme šli. Všude byla kromě mého světla tma, jen párkrát bylo vidět ven dírou ve skále. Prudce jsme stoupali. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mohli za první světové války postavit tak dlouhý tunel s takovým stoupáním, aby vyústil přesně tam, kde chtějí. A poté, když jsme zjistili, že toto vše vybudovali jen za 4 měsíce, bylo otázek ještě více. Tímto tunelem jsme šli určitě více než hodinu. Uvnitř byli místnosti s popisky, kde měli vojáci jídelnu, kde spali nebo kde měli sklad výbušnin. Konečně jsme vyšli u horské chaty na vrcholu. Tam vedla ze sedla lanovka, na kterou jsme nasedli a sjeli zpátky k autu.

Přesto, že jsme byli v Dolomitech už třetí rok za sebou, stále jsme si užívali nové cesty a horské trasy. Krásný byl pohled kamkoliv jsme se podívali, protože jsme se hned uvědomili, že támhle na tom kopci v dálce jsme byli loni, a támhle na té skále jsme stáli předloni. Nevím, jestli naše dolomitské nadšení bude pokračovat i v dalších letech, ale letos to rozhodně stálo za to.

Ve znamení bílé

Ekonomická krize tvrdě postihla i všechny studenty, kteří si letos hledají barigádu. Žádné smysluplné práce totiž nejsou k sehnání. Firmy samy propouštějí zaměstnance, natož aby přijímaly brigádníky. Mě se však podařilo sehnat nárazovou práci, a to bílení interiéru jednoho domu. Dnes už mi bílá barva leze krkem a očekávám, že budu dnes v noci bílit i ve snu.

Na brigádu jsem nastoupil s kamarádem toužícím také po nějaké práci. Dostali jsme malířské potřeby, bílou barvu, a začli jsme pracovat. Bílení stěn v domě, kde se podle mého odhadu tak 10 let nemalovalo je obtížný úkol. Hlavně jsou dobře vidět chyby, které uděláme. Na zdi je pak zřetelný špinavý flek :-). Bílíme poměrně velkou plochu, ale poté, co jsme si na práci našli určitý systém, už nám to jde rychleji. Každý den se však domů vracím celý bílý a unavený po celodenní práci. Doufáme, že za pár dní už bude vše hotovo a bude od bílení pokoj. Ale nakonec, nemůžu si na práci stěžovat.

Polarizační filtr

Zatímco jsme byli v Litvě na letní cyklistické dovolené, Ondra do mě stále naléval přednosti a výhody polarizačního filtru k foťáku. Věc došla až tak daleko, že jsem si ho zanedlouho po příjezdu z dovolené zakoupil. Zatím jsem neměl mnoho příležitostí a času ho pořádně otestovat. Podle prvních zkušebních fotek mi však nezbývá, než mu za to, že mě přesvědčil ke koupi, poděkovat.

Je téměř pravidlem, že každá fotografie v časopisech typu National Geographic byla pořízena s polarizačním filtrem. Ten totiž umí vytvořit několik zajímavých efektů, jako je ostranění odlesků, ztmavení oblohy nebo zvýšení sytosti barev na celém snímku. Ondra mě tedy přesvědčil k jeho koupi a zatím jsem s ním spokojen. Jediný problém byl s nasazením krytky objektivu, která nebyla na použití filtru připravena. Všechno vyřešila malá frézka, a po odstranění přebytečných plastů na krytce bylo vše v pořádku.

Nyní zatím nemám příliš času vyfotit nějaké ukázkové snímky, ale i tak vidím, že rozdíl na fotkách je poměrně znát, a to k lepšímu. Filtr v praxi zachytí polarizované světlo a nepropustí ho dále do objektivu. Toto světlo je na snímcích nežádoucí a právě díky tomuto malému sklíčku budou dofám mé fotky zase o něco hezčí. A pokud ne, alespoň bude méně práce s následým zpracováním a úpravou na počítači.

Litva na kolech

Stejně jako v loňském roce jsme při vybírání letošní letní cyklodovolené zvolili nám už dobře známou CK Alpina z Brna. Rozmýšleli jsme se mezi několika destinacemi, ale nebylo to až tak jednoduché. Rok od roku je výběr složitější, protože se nabídka krátí kvůli tomu, že už jsme na mnoha místech byli. Nakonec jsme se rozhodli pro Litvu. Žádný z pobaltských státu jsme zatím nenavštívili, a tak nás tato země lákala - a stálo to za to.

Vyjížděli jsme jako každý rok z Brna, takže při našemu odjezdu už tradičně vládl trochu zmatek. Autobus jsme však stihli, naložili kola do vleku a odjeli směr Polsko a Litva. V naší cílové zemi jsme dorazili do města Trakai, kde se nachází pěkný hrad z červených cihel. Podle průvodce jde o nejčastěji fotografovanou památku v Litvě. Hrad jsme si prohlédli, a hned první den jsme vyzkoušeli několik místních specialit, jako např. smažený chléb s česnekem nebo k pití kvas, litevsky gira. Dále byla na programu prohlídka hlavního města Litvy, Vilniusu. Vůbec však nebylo možné poznat, že se jedná o hlavní město. V ulicích bylo tak málo lidí jako v nějakém menším městečku, všude bylo poměrně čisto a klid. Navštívili jsme několik kostelů a odjeli do místa našeho ubytování.

Následující dva dny jsme se pohybovali v národním parku Aukštaitija, kterému se přezdívá jezerní labyrint. Navštívili jsme muzeum včelařství, které opravdu stálo za prohlídku. Bylo zde umístěno mnoho včelích úlů, některé funkční, některé jen dekorativní. V místě byla ale pěkná atmosféra a pěkné počasí tomu ještě přidávalo. Vyjeli jsme na nejvyšší horu národního parku, která měla 177,5 metru nad mořem, což je na nejvyšší horu zajímavé číslo. Jeden den jsme vystřídali kola za čtyřmístné veslice, na kterých jsme projížděli místní jezera, kanály a říčky. Zajímavá zkušenost, zvláště když jsem ve veslici seděl poprvé. Tento den však byli časté přeháňky, které byly občas opravdu intenzivní, a tak jsme museli nějaký čas vždy přečkat na břehu u nějakého neobydleného domku. Několikrát nám pršelo i uprostřed jezera, odkud není úniku. Jako jediné dvě lodě jsme však dopluli nejdále, skoro až k vodnímu mlýnu Ginučiai, kde jsme se předešlý den koupali. Ostatní se vrátili dříve kvůli špatnému počasí.

Další den byl využit pro přesun z východní části Litvy do západní, do dalšího z národních parků. Cestou jsme se zastavili u proslulé Hory křížů, kde jsou umístěny desítky tisíc křížů, které sem přinášeli lidé z celého světa. Byla to hezká zastávka, i když trochu komerční. Když člověk vidí, jak se pod horou kříže prodávají, asi to příliš neplní původní účel. Večer jsme dorazili do parku Žemaitija, kde jsme pak jezdili další den. Navštívili jsme opuštěnou raketovou základnu ze sovětského období, kde byli dříve namířené jaderné rakety i na Československo. Autobusem jsme pak přejeli nedaleko k hranicím s Lotyšskem, kde byly celý den k vidění dlouhé písčité pláže lákající ke koupání. V Baltském moři však byla alespoň na mě příliš studená voda a myslím, že jsme tam byli v tom nejteplejším období. Navštívili jsme muzeum jantaru, kde bylo mnoho exponátů zalitých brouků a pavouků v této zkamenělé pryskyřici. Právě toto území je jedno ze světových jantarových nalezišť.

Poslední částí Litvy byla pro nás Kurská kosa, poloostrov působivého podlouhlého tvaru. Celý poloostrov je tvořen z písku, a proto jsme často zastavovali na písčitých dunách, které jsme ještě nikdy neviděli. Čekal jsem však, že bude z naší cesty vidět alespoň na moře, což nebylo. Jednalo se o několik desítek kilometrů dlouhou cestu v lese v naprosto rovném terénu. Prohlédli jsme si ale zase horu čarodějnic, kde byli umístěny dřevěné vyřezávané sochy. O některých z nich nám průvodkyně četla krátké pohádky a pověsti.

Každý den ráno večer na nás čekala polopenze z polní kuchyně CK Alpina, kterou jsme už dobře znali z předchozích zájezdů. Jídelníček se podle mého názoru vůbec nezměnil, a tak jsme si mohli pochutnávat celý pobyt na desítkách vánoček k snídani a jednoduchých jídlech k večeři. Na oběd jsme se stravovali z vlastních zásob nebo z místních zdrojů. Jednou jsme jedli u vodního mlýna, což byla docela zábava. Jelikož litevština nepřipomíná jakýkoliv jiný jazyk, bylo poměrně složité si objednat skutečně to, co jsme si přáli. A tak nám vždy něco nabídli, my jsme na to kývli, a ani jsme nevěděli, co je to vlastně zač. Jednou nám ve stánku napsali i lístek se jménem našeho jídla. Když jsme se snažili s litevským slovníkem dát dohromady několik slov o našem vybraném pokrmu, dost se nám v restauraci smáli. Možná to bylo tím, že když si někdo řekne o "bramborové míče", není to až tak obvyklá objednávka.

Jeden večer proběhlo takové seznamovací posezení u sudu s pivem, které jsme s sebou vezli. Každý o sobě řekl něco zajímavého, aby ostatní vůbec věděli, kdo jsou jejich spolucestující. Toto byla zajímavá myšlenka, se kterou jsme se na jiných zájezdech zatím nesetkali. Jeden z účastníků byl terapeut z věznice, se kterým jsme zažili hodně srandy. Hned ten den při představování začal s celým zájezdem nacvičovat písničku "Pasol Jano tri voly", během čehož musel každý pantomimicky předvádět část děje. Opravdu legrace.

Nevím, jestli má CK Alpina v nabídce ještě nějaký zajímavý zájezd, kam bychom se mohli vydat příští rok. Tento výlet, stejně jako ty předchozí, nás nezklamal, a tak si myslím, že i příští rok v jejich katalogu něco zajímavého najdeme. Litva byla zatím asi nejvíce odpočinkovým zájezdem, na kterém jsme byli. Člověk si přece také může někdy odpočinout, a ne se stále hnát do kopců jako např. v Černé Hoře, což se s Litvou vůbec nedá srovnat. Na vybrané fotky z Litvy se můžete podívat ve fotogalerii.

Terénní koloběžky

V rámci týdne se sestry kamarádem z Francie jsme se vydali vyzkoušet koloběžky, kterých jsme si nedávno všimli na vrcholu Kletě. Netušili jsme, jak se vlastně na koloběžce pojede, a jestli to nebude pro našeho poněkud nesportovního kamaráda obtížné. Nakonec si všichni výlet užili, až na to, že Bastien bude vzpomínat na tento den jako na "můj první pád na koloběžce".

Vlakem jsme dojeli z Českých Budějovic do Holubova, odkud jsme se vydali po zelené turistické značce na parkoviště pod Kletí. Jelikož Bastien nechtěl jít až nahoru pěšky, využili jsme lanovku a za krátkou chvíli už jsme seděli na vrcholu Kleti. Ukázali jsme mu naše nejbližší okolí z rozhledny, naobědvali se a vydali se získat nějaké informace o naší cestě dolů. Měli jsme štěstí, protože byly k dispozici koloběžky jen pro nás.

Za 180 Kč jsme dostali helmy, rukavice, koloběžku a dvě hodiny času na sjezd dolů. Na výběr byly tři trasy, a to do Českého Krumlova, Zlaté Koruny a do Krásetína. My jsme zvolili Český Krumlov, abychom se pak nějak dostali zase domů. Sjezd jsme si docela užívali, stále se fotili a filmovali. Koloběžka byla na můj vkus docela nestabilní, nedokázal bych si představit jet rychleji než 40 km/h. O možnosti pádu v takové rychlosti raději ani nepřemýšlet. I přes nestabilitu se ale dalo bez problémů dojet dolů a ještě si cestu vychutnat. Cesta dolů je plná zatáček v lese a někdy jsou téměř do pravého úhlu. Na jednu z takových nebude asi Bastien vzpomínat v dobrém. Ve snaze ubrzdit svůj stroj ho na štěrku koloběžka zradila a on se sesunul k zemi. Odnesla to trochu jeho ruka a rameno. Všichni byli ale rádi, že nemusel navštívit jakýkoliv český zdravotnický ústav. Cestu jsme zvládli asi za hodinu i s mnoha zastávkami. Půjčovné mi připadá poměrně drahé, ale za zkoušku to stálo.

Můj první bowling

Není to tak dávno, kdy jsem do svého sportovního repertoáru zařadil inline bruslení. Nedávno jsem mezi své sporty přidal i bowling. O tento sport jsem se nyní, poprvé v životě, pokusil při společném odpoledni s Bastienem z Francie. Stalo se tak v restauraci U Jelena a docela mě to bavilo. Už se těším, až se zase najde příležitost pro další hru.

Docela se divím, že dnes, když je bowling na každém rohu, jsem ještě neměl přílěžitost si ho zahrát. Nyní se šance konečně naskytla. Trochu jsem se obával svého bowlingového umění, ale nakonec jsem byl docela spokojen. Na dráze jsme se střídali čtyři. Po hodině nás to nepřestalo bavit a hráli jsme ještě hodinu další. Já i Radka jsme hráli poprvé, Bastien s Ondrou už poněkolikáté. Docela jsme se při hře bavili, zvláště při pokusech o hod nejtěžší koulí. Raději bych se nechlubil svými výsledky, ale udělám to, abych se mohl později zpětně podívat, jak jsem začínal. Ze třech her jsem měl průměr na jednu hru asi 100 bodů. Hra mě poměrně bavila a začínám přemýšlet o tom, jestli si nezvolím bowling jako vysokoškolský sport místo boulderingu.

Týden s Bastienem

Celý minulý týden jsme měli doma návštěvu. Přijel k nám Radky kamarád z Francie, a tak jsme mu připravili bohatý program. Sice se málem přizabil na koloběžkách a promrznul na otáčivém hledišti v Krumlově, ale tvrdil, že to byl jeho nejlepší týden během jeho prázdnin. Pak mu zkrachovaly aerolinky, se kterými měl letět domů. Týden v ČR si tedy patřičně užil.

Bastien přiletěl v pondělí do Prahy, kam pro něho Radka dojela. Když přijeli k nám domů, nastalo malé představování rodiny a ukázka našeho domu, který byl jeho přechodným bydlištěm. Měli jsme pro něho připravený program na celý týden složený ze sportovních akcí, prohlídek a výletů do okolí a dalších aktivit. Další den jsme vyrazili na kolech po cyklistické stezce do Hluboké nad Vltavou, abychom mu ukázali náš možná nejhezčí zámek v Čechách. Po prohlídce jsme se naobědvali v restauraci, kde mohl poznat něco z české kuchyně. To bylo však trochu složité, neboť stejně nerozuměl českým názvům jídel. Po obědě jsme se přesunuli na koupalště, kde jsme strávili odpoledne. Na večeři jsme se vrátili na kolech zase domů. Večer jsme se pak krásně zabavili čtením textů, on českého a my francouzského. Všichni jsme se docela bavili.

Ve středu byl v plánu výlet na Kleť. Vlakem jsme dojeli do Holubova, odkud jsme po zelené turistické značce došli na parkoviště pod Kletí. Jelikož nebyl Bastien až tak sportovní typ, využili jsme k dobytí vrcholu lanovku. Ani si nepamatuji, kdy jsem na této lanovce jel naposledy. Nahoře jsme vyšli na rozhlednu a ukázali mu okolí. Na oběd si dal Bastien smažený sýr, což jakou českou specialitu samozřejmě vůbec neznal. Pro cestu dolů jsme využili půjčovny koloběžek nahoře na Kleti. Zapůjčili jsme si tedy terénní koloběžky a helmy a vydali se po asfaltové cestě směrem do Českého Krumlova. Jízda to byla pěkná a často jsme zastavovali na focení nebo filmování. Koloběžky jely poměrně rychle a byly na můj vkus docela vratké. Po cestě bylo několik ostrých zatáček, na jednu z nich Bastien asi nezapomene. Ve snaze ubrzdit svoji koloběžku dostal smyk na štěrku a sesunul se k zemi. Odnesla to trochu jeho ruka a rameno. Ale přežil... Dojeli jsme do Českého Krumlova, s mírnými komplikacemi našli autobusovou zastávku a odjeli domů. Tam už byl připraven oheň a společně jsme venku grilovali nějaké maso.

Další den domluvila Radka vyjížďku na koních v místě, kam jezdila na tábory. Bastiena jízda na koni docela lákala, tak ho snad výlet potěšil. Já s Ondrou jsme jeli někam k Písku s nimi. Zatímco oni jezdili na koních, my jsme hledali cache. Bastiena asi docela bavilo vařit, a tak nám ten den večer připravil palačinky podle jejich francouzského receptu. Nasmáli jsme se při jejich otáčení vyhazováním do vzduchu. V pátek se jeli spolu s Radkou a Ondrou podívat k babičce na chatu. Vlakem dojeli do Chotýčan a došli k chatě, aby Bastien viděl, jak se v Čechách chataří. Večer byl naplánován film v letním kině Háječek. Bastien říkal, že nikdy v takovém otevřeném kině nebyl, tak byl snad spokojen.

O víkendu jsme se dohodli, že pojedeme do rakouského Gmündu do aquaparku. Celé dopoledne jsme se koupali v bazénu a užívali si místní slané a velmi teplé vody. Na oběd jsme si zašli do restaurace, kde Bastien ochutnal borůvkové knedlíky. Večer se Radka, Ondra a Bastien přesunuli k Ondrovi domů, kde prý Ondra vařil :-). V neděli dopoledne pak dojeli do Holašovic, aby mu ukázali některé místo patřící do UNESCO. Na oběd jsme připravili bramboráky, za což jsem rád, protože je až tak často nemíváme a bez Bastiena bychom je asi neměli. Odpoledne odjeli R+O+B na prohlídku Českého Krumlova. Večer za nimi přijela mamka se zakoupenými lístky na otáčivé hlediště na představení Cikánský baron. Bastien nikdy v takovém divadle nebyl, tak si to snad užíval. Možná, že to byla také poslední hra, na které jsme byli, než divadlo zbourají...

V pondělí dopoledne jsme si zamluvili v restauraci U Jelena bowling. Já ani Radka jsme ho nikdy nehrály, takže to byla docela legrace. Ondra i Bastien už ano, ale myslím, že jsme za nimi nijak nezaostávali. Hráli jsme asi dvě hodiny, v poslední části i s mamkou. Odpoledne nám Bastien připravil čokoládový dort, další z jejich francouzských specialit. Musím uznat, že mi velmi chutnal. Další den ráno jsme se dozvěděli zprávy o krachu aerolinek Sky Europe, od kterých měl Bastien koupenou letenku zpátky domů do Paříže. Když jsme mu řekli, co se stalo, nechtěl nám věřit. Pak si ale na nějakém francouzském zpravodajském serveru ověřil, že jeho letenka už dávno není platná, a krach této letecké společnosti je pravda. Po několika hovorech s jeho rodinou se rozhodl si koupit novou letenku, kterou jsme mu objednali přes ČSA, takže by snad měl odletět v pořádku. Příliš rád ale nebyl, protože ho cesta vyšla poměrně draho. Odpoledne odjeli spolu s Radkou do Prahy, kde měl Bastien nějakou kamarádku. U ní zůstal asi dva dny, a pak v pořádku odletěl domů.

Celý týden byl náročný na organizaci, protože jsme podnikali hodně různých akcí. Za všechno jsem ale rád a docela jsem si ten čas užíval. Bez jeho návštěvy bych se asi nedostal na koloběžky na Kleť nebo do bazénu do Gmündu. Před jeho příjezdem jsem ani nečekal, že bude tento student tak sympatický a zažijeme spoustu legrace.

Želva Poly

Je velká, je barevná, je usměvavá, má velké oči. Má jednu hlavu, čtyři nohy a jeden ocásek. Je 60 cm dlouhá, 50 cm široká a 25 cm vysoká (když si nestoupne na všechny čtyři). Jak jsem se dočetl, je z mikrovelurového froté. Je to polštář, je to plyšová hračka. Je česká, narodila se v Brně. Je moje, je nádherná. Moje želva Poly. (a mě je 22 let...)

Ano, už je tomu tak. K příležitosti mých 22. narozenin jsem dostal želvu Poly. Velkou, barevnou, nádhernou. Možná, že si budete říkat, že jsem se asi zbláznil, ale já jsem si jí strašně přál. Už od doby, kdy jsem podobnou viděl u benzinové pumpy na výletě do Litvy. Když jsem rozbaloval předposlední krabici, ani jsem už nedoufal, že by tam mohla být. A ona tam byla. Namačkaná, vtěsnaná do malého prostoru její darovací krabice. Já jsem asi na ty želvy nějak vysazený. Jedna mi pobíhá (no... leze) v teráriu, druhá, Poly, na ní od včerejška kouká z postele.

Děkuji, Radko, moc děkuji. Nevím, jestli bych si vzpomněl na dárek, ze kterého jsem měl v poslední době větší radost. Vlastně vím, větší radost mi snad nic jiného neudělalo. Díky moc.

Opět na koleji

Tak jsem opět na koleji. Žádné překvapení ve formě privátu se tedy nekoná a opět zůstávám na stejném místě jako předchozí dva roky. Balení všech věcí mi doma zabralo celé odpoledne, ale už to jde lépe než dříve. Podle seznamu, který má nyní 257 položek si přesně sbalím vše, co potřebuji a nemusím už do Brna napodruhé nic moc vozit.

První den po příjezdu na koleji jsem měl docela na pilno. Musel jsem do školy na zápis, vyřídit si potvrzení o studiu, průkazku na vlak, šalinkartu atd. Vybalovat jsem začal asi až ve 4 hodiny odpoledne, ale do večera bylo už vše na svém místě. Docela mě překvapilo, že na mém pokoji měl někdo sbalené věci v krabicích. Šel jsem se tedy zeptat, co to má znamenat, a ani já, ani na dispečinku ubytování se nestačili divit. Ten, koho jsou ty věci, už tam 3 týdny nemá co dělat. Nikdo nechápe, jak může mít klíče od pokoje a zároveň mu umožnili ukončit ubytovací smlouvu. Po troše pátrání jsme se dozvěděli, že onen dotyčný je nyní někde u moře. Tak teda nevím, jak to bude. Až Vláďa přijede na kolej, ani si nemá kam dát věci do skříně, protože ji má plnou. No, on se sem možná ani nedostane, protože pro něho není ten druhý klíč :-). Doufám tedy, že si někdy tento student pro věci nepřijde se svým neodevzdaným klíčem někdy v mé nepřítomnosti a neodnese si ještě něco navíc...

První noc na koleji probíhala už tradičně. Přesto, že tu ještě není mnoho studentů, asi do jedné do noci venku vyřvávala jakási podivná skupinka budoucích studentů...

Zasadil jsem plechovku

Nedávno jsem k svátku dostal plechovku. Nebyla to ale obyčejná plechovka, byla plná hlíny a semínek nějaké masožravé květiny. Dneska jsem to celé rozbalil, přečetl si návod a plechovku zalil. Doufám, že z toho alespoň něco vyroste, a mohlo by nám to vychytat mouchy na pokoji.

Plechovka vypadá jako obyčejná plechovka od malého piva, akorát je plná hlíny a nyní už i vody. Doufám, že někde v té hlíně už jsou zasazena ta semínka, která by měla po několika dnech vyklíčit. Po delší době se snad dočkám masožravé rostilny. Jsem na celou tuto věc zvědavý, jak to vše dopadne. Letos mám tedy na koleji místo fialky v květináči masožravku v plechovce.

Alpy Solné komory

Na začátku prázdnin jsem byl rozhodnutý, že pojedu na zájezd pro výuku ferratového lezení. Pak jsem vše přehodnotil, že by to bylo pro mě příliš jednoduché :-). Na konci září jsme se tedy v počtu 4 studentů vydali do Rakouska na pořádné zajištěné cesty. Ještě, že byly zajištěné... Něco tak těžkého jsem zatím nešel. Výlet jsme si všichni opravdu užili. Navíc, do mého života se tak trochu náhodou vloudila další dobrá duše.

Ve čtvrtek večer jsem se vydal k hotelu Grand na nádraží v Brně. Tam jsem se po chvilce úspěšně setkal s Martinou. Nikdy předtím jsem jí neviděl, měl jsem jenom několik mailů, které mezi námi proběhly. V Praze jsme přibrali Radku s Ondrou a ráno už jsme byli v blízkosti rakouského Dachsteinu. V autobuse s námi jel ještě jeden zájezd. Na podobné ferratové cesty není vhodný velký počet osob, nás bylo 14, což bylo tak maximum. Dopoledne jsme absolvovali lehčí ferratu na vrchol Predigstuhl (1278 m n. m.). Pravda, průměrně by se dala zařadit k lehčím, když jsme však došli k žebříku, který měl od sebe příčky asi metr a půl, byla to docela síla. Naštěstí vedla v blízkosti alternativní cesta po skále.

Odpoledne jsme přejeli autobusem do jiného místa, kde jsme se připravili na další ferratu. Tato se jmenovala Postalmklamm a vedla v úzké hluboké soutěsce potoka. Nikdo nevěděl, co nás čeká. Možná, že to bylo lepší. Když si na všechno nyní vzpomenu, nevím, jestli bych tam šel znovu :-). První most, zavěšený na lanech asi 20 metrů nad potokem byla jenom taková rozcvička. Následovaly mosty tvořené jen jedním lanem dole a jedním nahoře, což už byla opravdová lahůdka. Když však došlo na úsek, kde se muselo nad touto hlubinou přeskočit z jedné skály na druhou, vzdálenou asi 2 metry, všem zkameněl úsměv na tváři. I tento přeskok ale všichni zvládli, někteří s dopomocí průvodce. Mimo tyto mosty však cesta nebyla nijak jednoduchá. Často jsme stáli jen na několika centimetrech skalní římsy, a pod námi stále ta velká hloubka. Závěrečnou ferratu velké obtížnosti jsme vynechali a obešli ji lesem. V této době jsme také zjistili, že chybí několik členů zájezdu. Po neúspěšném pokusu se jim dovolat jsme došli na silnici a zavolali si o autobus. Řidiči sice nebyli příliš tímto nápadem nadšení, ale zato panovala dobrá nálada okolo průvodce, který zjistil, že ztracení účastníci už jsou dávno v cíli. Večer jsme přejeli do městečka Hallstatt, které je zařazeno v Unescu. Ubytovali jsme se v hostelu, uvařili večeři a unavení šli spát.

Další den ráno následovala individuální prohlídka městečka. Původně jsme měli jít k nějakým vodopádům, které ale byli prý tak daleko, že bychom to stejně nestihli... Nechápu tento plán cestovky. Prohlídka nám zabrala krátký čas, a tak jsme se poté vypravili k místnímu menšímu vodopádu a vyhlídce na Hallstatt. Sešli jsme se u autobusu, právě když přišel jeden z našeho zájezdu celý mokrý s tím, že spadl do hallstattského jezera. Pravda, my jsme k tomu měli také blízko. Po jeho usušení jsme odjeli k nástupu na cestu, která byla zlatým hřebem celé akce: výstup na skalnatý Traunstein. Začínali jsme u penzionu, kde měla Martina strýčka, kterého ale nestačila z časových důvodů ani pozdravit. Začali jsme stoupat po Hans-Hernler Steig, což byla jednoduchá cesta, ale zato docela dlouhá a příkrá. Jištění zatím nebylo potřeba. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k ferratě Traunsee Klettersteig. Všichni nasadili jištění, a pustili jsme se do prvních úseků této zajištěné cesty. Ferrata byla čím dál více příkrá, v některých místech převislá. Asi v polovině přišla mlha, za což jsme byli vlastně rádi. Alespoň nebylo vidět dolů, slabší povahy by tu hloubku pod námi nemuseli dobře strávit. Ferrata to byla velmi těžká, ale prožitková. Nic tak těžkého a krásného jsem ještě nikdy nešel. Adrenalinu přibývá, když stojíte na jedné noze na nepříliš spolehlivém místě, visíte jednou rukou za lano a druhou hledáte kdesi pod vámi karabiny na přecvaknutí za další skobu natlučenou do skály. Celá cesta byl jedinečný zážitek, také díky dobrému počasí. Večer jsme vystoupili na vrchol Traunsteinu (1691 m n. m.) k horské chatě, dali si pivo za 3,4 Euro a vydali se k blízkému kříži. Asi jsme toho ještě měli málo... Po společné vrcholové fotce a návratu na chatu jsme vyndali donesené vařiče, ešusy a jídlo a připravili si večeři. Ubytováni jsme byli v chatě v pokojích, kde byly postele a deky, museli jsme mít vlastní spacáky nebo vložky do spacáků. Jediné mínus bylo, že nás bylo 14 a na přiděleném pokoji bylo 8 postelí. Ale i to se bez problémů zvládlo. Vešli jsme se.

Ráno jsme zaplatili za ubytování (samozřejmě za 14 lidí, ne za 8 postelí...) a odešli do mlhy sestupovat dolů. Sestup z hory už nebyl po tak šílené ferratě jako výstup. Ještě aby ano, dolů by se naší výstupovou cestou snad ani jít nedalo. Tato trasa s názvem Naturfreundesteig pro nás přichystala sice několik žebříků a zajištěných míst, ale nic extrémního. Výškové metry pomalu ubývaly, a okolo poledne už jsme byli na parkovišti, kde jsme počkali na autobus a odjeli směr České Budějovice, Praha a Brno.

Celá akce se více než hodně podařila. Alespoň tak to hodnotím já. Vyzkoušeli jsme si přechody přes dlouhé lanové mosty, lezení v podstatě po kolmé skále, i traverzy několik desítek metrů nad zemí. Za to všechno jsme byli odměněni krásnými výhledy, které byly trochu pokaženy částečnou mlhou. Velký obdiv patří dívčí části výpravy, kterou za nás tvořila Martina s Radkou. Vzhledem k tomu, že Martina nikdy na ferratách nebyla, příliš nechápu, jak mohla všechno zvládnout. Podle jejích slov měla ale dostatečnou přípravu z brněnských lanových center. Nejen za její statečnost se jí dostalo mého obdivu a příslibu navštěvovat pravidelně brněnské lezecké centrum.

Věřím, že se zájezd všem líbil a doufám, že se i příští rok podíváme do nějaké takové oblasti a vyzkoušíme zase jiné cesty a ferraty. Už ale vím, že ferraty, které jsou označený jako "D", to už je tedy síla. Ještě aby ne, když stupnice končí u písmene "E". Na občas dosti dramatické fotky se můžete podívat ve fotogalerii, na fotky podbarvené hudbou ve videogalerii.

Tak nám to zase začalo

Ani jsem se nestačil vzpamatovat z návratu z rakouských Alp, a už začala škola. Pravda, ne sice nijak rychle, ale už mi náš informační systém stačil připravit nemálo stresových situací. Dnes se mi navíc rozbil router, který mi zajišťuje internet na pokoji. Takže klasický nástup do nového akademického roku. Doufám, že podobných nemilých situací bude čím dál méně. Ale kdo ví...

Od 21.9., kdy se na VUT začalo vyučovat, jsme měli tři akce s přihlašováním různých cvičení. Ani jedna se neobešla bez problémů. Ale popořadě. První internetové přihlašování bylo v půlnoci, kdy jsme se vraceli z výletu z Alp. Celou cestu jsem doufal, že v tuto hodinu už budu dávno na koleji. Náš autobus ale přijel na nádraží asi o 2 minuty později, než mi odjížděl poslední autobus. Začal jsem tedy obvolávat známé a dožadovat se toho, aby mě přihlásili. Tři minuty před půlnocí jsem konečně sehnal kamaráda, který mě na můj požadovaný termín zaregistroval. Docela jsem si oddechl, bylo to jen tak tak.

Po několika dnech následovalo další přihlašování. Jako kdybych nevěděl, že čas přihlášení je tentokrát ve 20 hodin... Ještě po půl osmé jsem se procházel po náměstí, když jsem si na to vzpomněl. Následoval sprint na zastávku Česká, odchyt nejbližší šaliny a cesta na kolej. Ze zastávky na pokoj jsem si vytvořil osobní rekord v běhu, celou trasu jsem absolvoval asi za 3 minuty :-). Vletěl jsem na pokoj, spolubydlící si musel myslet, že jsem se zbláznil, co se to děje. Zapnul jsem počítač, nastavil přihlášení termínu, a ve 20:00 se systém zhroutil. Po chvíli jsem zjistil, že naštěstí všem. To byla poměrně špatná situace. Nevěděl jsem, kdy se vše opět spustí, jenom jsem tušil, že jakmile bude funkčnost obnovena, rychle se termíny naplní. Čekal jsem tedy u PC asi hodinu a když se ani po této době nic nestalo, vzdal jsem tento boj. Za další hodinu mi volá kamarád: "Romane, už to jede. Tů-tů-tů". Hodil jsem mobil na stůl a začal se přihlašovat. Plno. Než jsem našel v batohu seznam s dalšími vhodnými termíny, uplynulo dalších několik vzácných sekund. Nakonec se mi podařilo se přihlásit na poměrně dobrý termín, ale byl to boj...

Dnes vše pokračovalo. Další přihlašování, ve 20 hodin. Chyba byla tentokrát u mě, když jsem si myslel, že je začátek až ve 20:10. Chvíli po osmé hodině jsem si cvičně otevřel informační systém a nestačil se divit. Přihlašování samozřejmě už začalo. Začal jsem rychle hledat papír s termíny, několik nejlepších už bylo beznadějně rozebraných. Zvolil jsem si tedy ne příliš vhodný, ale alespoň částečně uspokojující.

Jestli to takto půjde s přihlašováním dál, tak nevím, nevím. Zatím se mi však žádné předměty časově nekryjí, alespoň to. Aby nebylo té smůly málo, tak se mi dneska rozbil router, který mi zajišťuje připojení na internet. Router je dva týdny starý, nevím, co s ním je. Z domova mi tedy doufám pošlou všechny krabice a fakturu, abych si mohl užít reklamačního řízení.

Rozšířené možnosti RSS

Dlouho jsem na tento web nepřidal žádnou novou funkci, přibývaly spíše jen nové články. Dnes jsem se rozhodl trochu inovovat a rozšířil tak možnosti RSS kanálů mé osobní prezentace. K dosavadní možnosti odebírat pomocí RSS nové články se přidala možnost odebírat i nabídky nových akcí, na které se můžete ke mě přidat.

Informace jsou ve stejném formátu jako v případě článků a není tak problém nové akce jednoduše sledovat. V případě Internet Exploreru, ze kterého mám největší přístupnost, se tato možnost skrývá v horním ovládacím panelu. U ikony pro RSS zdroje je možnost si vybrat, zda máte zájem o články nebo nabídky akcí. Na adrese http://www.campula.cz/menu/rss.phtml se můžete o RSS kanálech tohoto webu dozvědět více. Zde je také možnost přidat si tyto informace na hlavní stránku Seznamu.

Upozornění pro všechny, kteří jsou v současné době přihlášeni k odběru článku pomocí RSS. Spolu s přidáním nového informačního kanálu došlo ke změně adresy, na které jsou dostupné nové články. Změňte si tedy tuto adresu na správnou, která je uvedena na odkazované stránce výše. Dosavadní adresa bude po určité době zrušena, nikoliv přesměrována, což je v případě RSS poněkud složité. Omlouvám se všem za komplikace.

Dějí se zvláštní věci...

Včera jsem strávil asi hodinu v knihovně a vybíral si vedoucího mé budoucí bakalářské práce. Nakonec jsem se rozhodl pro člověka, který už mnoha lidem pomohl s jejich prací a byl na škole velmi oblíbený. Když jsem přišel spokojený domů na kolej, zasáhla mě zpráva, které jsem ani nechtěl věřit. Budu si muset hledat někoho jiného, můj budoucí vedoucí učinil dopoledne závažné rozhodnutí, vzít si život. Desítky svíček u fontány na FIT nám všem připomínají, jak oblíbený to byl člověk.

K této situaci zatím neexistuje žádné oficiální vyjádření, všechno jsou jen spekulace. Nebudu proto v této věci zveřejňovat další informace. Jisté však je, že už nás tento člověk učit nebude, přestože byl jeden z nejoblíbenějších učitelů na škole. Chtěl jsem tímto jen přiblížit, že na FITu se nedějí jen samé radostné události.

Sedmičky spuštěny

Konečně nastala ta velká chvíle, kdy jsem se rozhodl přejít od operačního systému Windows Vista k Windows 7. Instalace systému a všech problémů byla trochu problematická, což ale bylo moji vinou. Nyní si už užívám všech funkcí Windows 7 a jsem docela spokojen. Jenom doufám, že brzy seženu všechny ovladače na zařízení, která mi zatím nefungují.

Systém mám už déle stažený z internetu díky licenci, kterou nám poskytuje škola. Poslední dobou jsem ale byl docela vytížený a nebyl čas si nové Windows nainstalovat. Včera jsem se k tomu konečně dostal. Instalace proběhla v pořádku, poté jsem asi 4 hodiny instaloval všechny potřebné programy. Když bylo úplně vše hotovo, chtěl jsem si přerozdělit disk, na což jsem ze začátku zapomněl. Chtěl jsem mít na PC 5 oddílů, což je na Windows příliš, jak systém hlásil. Rozdělil jsem tedy disk v Linuxu, což byla ta největší chyba. Od té doby už jsem Win ani nespustil. Všelijaké možnosti opravy selhaly.

Přes příkazový řádek jsem si tedy zdlouhavě zkopíroval na flashku všechno důležité a spustil instalaci znovu. Po jejím dokončení už čas pokročil kamsi za půlnoc, a tak jsem zbytek nechal na další den. Dopoledne jsem opět 4 hodiny instaloval všechny programy a zadával různá nastavení. Nyní už všechno běhá tak, jak má. Tedy až na několik výjimek. Čtečka otisků prstů nechce pracovat, ale v IBM prý usilovně pracují na ovladačích pro Windows 7. Tak jsem zvědavý, kdy už to konečně bude hotové. Nyní dělám pro jistotu zálohu systému, nerad bych vše instaloval potřetí.

Rozdíly mezi Windows Vista a Windows 7 příliš nevidím. Změnilo se trochu grafické rozhraní a rychlost náběhu systému. To ale může být způsobeno novou instalací, kdy se rychle spouští každý systém.

Registrace bakalářské práce

Dnešní den se už pomalu chýlí ke konci. Naštěstí, protože byl celý plný stresu a napětí. Způsobil to termín registrace bakalářských prací. Původně jsem měl vymyšlený svůj vlastní návrh mé práce. Ten mi však několik vedoucích odmítlo s tím, že se jedná o příliš jednoduchou aplikaci. Nyní už mám naštěstí bakalářku zaregistrovanou.

Nechápu, proč mě vedoucí stále odmítali. Když jsem se díval na práce z minulých let, byly mnohem jednodušší a obyčejnější než ta, kterou jsem měl vymyšlenou já. Dneska odpoledne jsem tedy poněkolikáté otevřel seznam asi 1100 nabídek bakalářkých prací a začal s dalším výběrem. V úvahu připadaly z těchto 1100 asi 4. První z nich jsem si dneska v "refreshwaru" úspěšně zaregistroval. Téma "Webový prezentační systém poradenské firmy" snad bude za několik měsíců práce zvládnutelný. Doufám, protože když k tomu přidám učení na státnice, bude toho asi v letním semestru docela dost.

Už mi zbývá jen 31 zubů

Nedávný nález mé zubařky mě nemile překvapil. Tím hůře, že jsem si na svůj problém upozornil nevědomky sám. Ještě nedávno jsem si nedělal nic z toho, že jsem vlastníkem všech čtyř osmiček. Nyní už sedím doma v křesle, koukám na televizi a zotavuji se ze zubní operace, která mě o jeden z těchto zubů připravila. A všemu není ještě konec.

Když jsem byl o prázdninách v Litvě, občas mě bolel jeden zub. Řekl jsem o tom tedy své zubařce na následující pravidelné kontrole. To už bylo ale v době, kdy mě nic nebolelo a ani ona nic špatného nenašla. Pro jistotu mě však poslala na rentgen, což odstartovalo rychlý proces... Ověřila si, že na mnou označeném místě opravdu nic není, ale zato mám úplně nevhodně uložené obě dolní osmičky. Následoval další rentgen, a už jsem mířil na zubní chirurgii domluvit si termín operace.

Musím uznat, že MURd. Libor Zdařil je doktor na svém místě. Nenašel bych jedinou věc, kterou bych mu vytkl. V průběhu celého zákroku mě informoval o své práci tak, jak bych si to jako pacient představoval. Klidně, přesně, zkušeně. Překvapilo mě, že se o mě staraly 4 doktoři, tolik bych ani nečekal. Jak to sami označili, nebyl to úplně jednoduchý zákrok, ale vše proběhlo bez problémů. Až na jeden okamžik, kdy zklamaly lékařské přístroje. Doktor si vyžádal ultrazvuk, který sestry zapojili, ale nefungoval. Člověk se necítí zrovna dobře, když slyší, jak se to snaží "rozchodit", ale řeší problémy, jako "nejde do toho proud" nebo "musíme na to hned někoho zavolat". MUDr. Zdařil tak musel zvládnout vše i bez ultrazvuku.

Nyní už sedím doma a čekám, jak mi bude. Snad se nebudu zotavovat příliš dlouho, co nejdřívě bych chtěl odjet zpátky do Brna do školy. Za půl roku mě však čeká sejná operace na druhé straně zubů.

Vylezli jsme na Rajče

Na začátku studia na VUT jsem začal zkoušet bouldering. Nyní, po více než dvou letech, jsem se konečně dostal do lezeckého centra Rajče, které se nachází v hale Sokol na Kounicově ulici. Tam jsem šel díky Martině, jinak bych se tam ještě asi dlouho nepodíval. Nyní byla vhodná situace, a tak mohu mezi sebou porovnat už dvě navštívené lezecké stěny.

První z nich je v Českých Budějovicích na Lannově ulici, druhá právě zde v Brně. V Brně je lezecké centrum už od roku 2006. Nyní je na ploše 550 m2 rozmístěno asi 2000 chytů. Výška stěny je asi 9 metrů, což už je na mne poměrně hodně. Chyty jsou často zašpiněné a nelze shora rozpoznat jejich barvu, což ale moc nevadí v mém lezení. Doma jsem se snažil lézt vždy po jedné barvě. Zde jsou cesty obtížnější, a tak je člověk rád, když se nahoru dostane jakkoliv. Jistá výhoda by mohla být v tom, že nepotřebujete žádné lano ani expresky, protože na stěně jsou lana fixní. Ty podle toho však vypadají a často bych více věřil lanu vlastnímu než tomu, ze kterého koukají jednotlivé smotané provázky skrz prodřený oplet lana. Ve večerních hodinách, když stěnu navštěvuje větší množství lidí, je občas problém najít si nějakou volnou cestu. Přes polovinu lezeckého centra je postavena velká stěna, která obklopuje stěny i strop, vyložený zážitek pro zdatné lezce i pro ty, kteří jejich výkony sledují. Je však znát, že pro tak velké město zde není sportovní vyžití pro sportovní lezce na příliš velké úrovni.

V Českých Budějovicích je stěna úplně nová, a to je také znát na její kvalitě. Plochu stěny provozovatel neuvádí, podle mě je trochu větší než v Brně. Výška stěny je nižší, možná jen v několika místech je srovnatelná. Cesty na stěnách jsou dobře označeny obtížností a výškou lezce, což v Brně chybí, a to je docela škoda. Celková obtížnost je menší, nechají se zde nalézt jednodušší cesty i pro začínající lezce. Nikdy se mi asi nestalo, že by bylo v areálu více než 15 lidí, což umožňuje jít na takovou cestu, jaká se vám líbí, a ne na tu, kde je zrovna náhodou volno. Nikde však nejsou lana, které musíte mít i s expreskami vlastní. V blízkosti stěny je restaurace, ve které se příjemně zakončí každý lezecký den.

Zběžně jsem tedy porovnal kvalitu stěn v Brně a v Českých Budějovicích. Právě doma se mi na stěně líbí více. Jednak proto, že tam bývá méně lidí, ale zdá se mi i lepší prostředí. Na druhou stranu, v Brně jsem byl zatím jen jednou, a tak si musím časem najít oblíbené cesty a čas, kdy bude v centru Rajče méně lidí. Přistupuji k tomu však z takové stánky, že není důležitý extrémní sportovní výkon, ale zpříjemnění odpoledne. Zvláště, když tam teď mám každý týden s kým chodit. Že ano, Martino... :-)

Je ze mě squashový hráč

Na začátku října si Martina zaregistrovala squash jako sport pořádaný školou. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli bych to také někdy nezkusil. Byla jenom otázka času, kdy se domluvíme na první společnou hru. Dohodli jsme se na večer od 21 hodin, kdy už nejsou kurty tak drahé. Domů jsem se po hodinové hře vrátil docela vyřízený. Všichni mě upozorňovali na to, že je to náročný sport, nevěřil jsem. Měli však pravdu.

Abych nebyl úplný looser, dva dny předem jsem se podíval na pravidla. Překvapila mě jejich jednoduchost a tak nemohl být ve hře větší problém. Teoreticky to všechno vypadalo snadně, praxe byla horší. Po několika marných pokusech jsem se už i trefil do míčku, což jsem považoval za úspěch. Usoudil jsem, že všechno je to o tréninku. Po chvíli už se mi hrálo lépe a každé třetí podání jsem zvládl správně. Je vidět, že když Martina chodí na squash častěji, jde jí to lépe. Vždy mi ale připadá, že je pro mě lepší, když hraje člověk s lepším hráčem, alespoň se to trochu naučí. Na hru jsme měli vyčleněnou jednu hodinu. Nečekal jsem, že po 20 minutách budu vyřízený jako po vytrvalostním běhu. Spolužáci mě upozorňovali na to, že je to náročné, já jsem doufal, že to nějak půjde. Nakonec to docela šlo, ale musím říct, že mnoho náročnějších sportů jsem nedělal :-). Ve squashovém centru Radost jsem si půjčil raketu i míček, jelikož nejsem na tento sport vůbec vybavený. Jediné, co jsem měl, byly sálové boty z bowlingu. Vybrali jsme si červený typ míčku, který je určen pro začátečníky a prý hodně odskakuje, což je dobře. No nevím, ze začátku se mi zdálo, že neodskakuje vůbec. Člověk musí někdy dát pořádnou ránu, aby se odrazil od stěny a doletěl tam, kam chcete.

Na jednom internetovém serveru je zmínka o tom, že pravý squashový hráč musí mít cit v ruce jako tenista, odhad kulečníkového hráče, fyzičku maratonského běžce, rychlost sprintera a srdce bojovníka. Mohu potvrdit, že to je pravda. Přes to, že snad žádnou z těchto vlastností nemám, mě tento pro mě nový sport velmi bavil. O víkendu se jdu porozhlédnout po vlastní raketě a míčku a už se těším na další návštěvu Squash centra Radost.

4 Seasons of My Life

Rozhodl jsem se uskutečnit velký fotografický projekt. Možná, že to ke mě až tak nesedí, jelikož nevlastním žádný super foťák, ale chtěl bych si to zkusit. Plánuji zmapovat 4 roční období v mém životě na několika stovkách fotografií. Každý den budu vždy první měsíc na jaře, v létě, na podzim a v zimě pořizovat 9 fotografií. Slibuji si od toho zajímavé zkušenosti, zábavu a je to pro mě výzva. Celou tuto myšlenku již realizoval minulý rok fotograf Adolf Zika a denně ho následují desítky příznivců a nadšenců. Já se řadím se mezi ně.

Asi před měsícem se ke mě na základě mých internetových stránek dostala informace o projektu Week of Life a nabídka zúčastnit se ho. Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nakonec to zavrhl. Před několika dny jsem se doslechl, že se do projektu zapojuje denně velké množství lidí z celého světa, a tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Jedná se o projekt, kdy fotografujete každý den 9 fotek z vašeho života, nezávisle na tom, co děláte nebo kde jste. Takto fotíte týden a poté fotky zveřejníte na webu projektu. Procházel jsem si několik takových seskupení fotek, a musím říct, že to vypadá zajímavě. Určitě je to také tím, že na fotkách není jen jedna situace, jedna akce nebo jeden sport. Jedná se o směs různých okamžiků, které člověk přes den prožívá.

Nápad zapojit se do takového projektu se mi zalíbil, ale nenaplnil mě tím, co bych očekával. Rozhodl jsem se tedy navázat na původní myšlenku a realizovat vše podle sebe. Rozšířil jsem 1 týden na 1 měsíc, a to 4x v roce. Na začátku jara, léta, podzimu a zimy bych chtěl 30 dní v kuse fotit 9 fotek denně a skládat z nich na pohled přijatelnější výstup, např. 9 fotek zmenšených do jedné.

Chtěl bych připomenout, že tato práce není můj nápad. Inspiroval jsem se právě projektem Week of Life, který celosvětově zobrazuje život lidí na Zemi. Já jsem si jen původní myšlenku upravil k svým potřebám. Jsem celý natěšený na to, až začnu fotit. Nechce se mi čekat na jaro, proto udělám sérii začínající zimou a končící na podzim 2010. Existuje tady ale jedna malá pochybnost. Nevím, jestli to vydržím :-). Zavázat se k tomu, že budu 30 dní v kuse bez přestávky cosi fotit mě trochu děsí, ale zároveň vyzývá. Příští týden si to zkusím na zkoušku. V duchu projektu Week of Life nafotím můj příští týden od pondělí do neděle, 63 fotek, které umístím na web www.weekoflife.com.

Návštěvníky mých stránek bych chtěl poprosit o jednu věc. Kdybyste se nad tímto mým projektem zamýšleli, nebojte se napsat do komentářů nápad na název projektu (můj návrh je "4 Seasons of My Life") a období focení (můj návrh je 30 dní od 21.3. apod.). Tímto také vyzívám další příznivce z mého okolí, kteří bych měli o podobnou akci zájem. Můžeme se poté pravidelně dělit o naše "fotografické dny".

Sport Life, světový pohár v lezení a setkání se spisovatelem

Už to bylo asi 3 týdny, co jsem měl v kalendáři poznámku, že na uplynulý víkend připadal sportovní veletrh Sport Life. Letos jsem si na něj konečně udělal čas a stálo to za to. Navštívil jsem několik přednášek a filmů s cestovatelským tématem, prošel si expozice brněnského výstaviště, náhodou jsem se setkal se spisovatelem Vladimírem Tkáčem a jako divák jsem se zúčastnil světového poháru v lezení na obtížnost. Opravdu se bylo na co dívat.

Na brněnské výstaviště jsem dorazil už před desátou hodinou dopoledne. Díky Martině, která pro nás oba sehnala volné vstupenky, jsem se dostal na výstaviště bez placení a zamířil ke kongresovému centru. Tam se po dobu Sport Life konaly přednášky mnoha cestovatelů, já jsem si vybral téma Patagonie, kterou navštívili Lucie Kovaříková a Michal Jon. Tito dva cyklisté objeli na kole před několika lety celý svět a pravidelně jsem o jejich putování četl v časopisech. Byl jsem tedy zvědavý, jaké bude jejich vyprávění z Jižní Ameriky. Z více než hodinového promítání fotek a komentáře Michala Jona jsem si odnesl, že by se každý měl do Patagonie podívat. Alespoň podle těchto dvou cykloturistů. Příroda, místní lidé a zážitky, které popisovali, byli neuvěřitelné.

Tato přednáška byla součástí celého dopoledního bloku přednášek. Já jsem však měl zájem zejména o tuto jednu a navíc jsem měl sraz s Martinou. Jako správný Čech jsem si tedy řekl, že vstupenku zakoupenou za 100 Kč za polovinu prodám někomu dalšímu. U pokladny jsem si vyhlédl pána, který měl o lístky zájem. Nabídl jsem mu tedy svoji stále platnou vstupenku a on souhlasil. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem zjistil, komu jsem lístek nabídl. Právě jsem se setkal se spisovatelem Vladimírem Tkáčem, autorem mnoha knih o přírodních památkách zejména zapsaných na seznamu UNESCO. Chvíli jsme povídali o jeho cestovatelské minulosti, pak jsem mu vstupenku věnoval.

s Martinou jsem se potkal okolo poledne a zamířili jsme do pavilonu A2 na semifinále světového poháru v lezení na obtížnost. Byl jsem velmi zvědav, jak bude soutěž probíhat a co nám lezci předvedou. Z dálky mi připadalo, že je to taková pohodová stěna. Když jsem si však stoupl pod ní, zdálo se naprosto nemožné, že se na něčem tak šikmém a převislém může člověk udržet... Mezi účastníky byl i Tomáš Mrázek, náš nejlepší lezec. Mimo jiné dříve trénoval na stěně, kam chodím dnes na bouldering. V semifinále skončil na prvním místě, tak už jsem se těšil na večerní finále.

Pokračovali jsme dále a prohlédli si téměř všechny expozice, které nám výstaviště nabízelo. Přes horolezectví, cyklistiku, fitness, spinning atd. až k výstavě lodí a jachet. Podle programu veletrhu jsme se přesunuli na přednášku předního českého horolezce Máry Holečka, který vyprávěl a promítal fotky z jeho expedice New Decision. Příběh o pokusu zdolat jednu z osmitisícovek byl zajímavý, zvláště když zmínil, že nakonec vylezl na vrchol úplně sám, protože neměl s kým jít. Této přednášce předcházela módní přehlídka sportovního oblečení v poněkud moderním duchu, což se ale na takovou akci jako je Sport Life hodilo.

Po přednášce jsme si zakoupili vstupenky na Mezinárodní festival outdoorových filmů a vybrali jsme si jeden z filmových bloků. Zaujaly nás filmy o výstupu na Anapurnu, výstup na Arwa Tower v Himalájích, freeride na lyžích na Aljašce a ukázka freestylového lyžování v Orlických horách. Myslím, že se výběr podařil, filmy se mi líbily. Všechny filmové bloky však obsahovali nějaký zajímavý film, takže ať bychom šli kdykoliv, vždy by to určitě stálo za to.

Po skončení filmu jsme ještě rychle zaskočili na finále v lezení. K našemu překvapení však teprve začínalo, tak jsme si ho vychutnali skoro celé. Nikdy předtím jsem nebyl na nějaké soutěži tak vysoké úrovně. Velká zahraniční účast v řadách lezců i diváků naznačovala, že jde opravdu o velkolepou akci. Atmosféra byla mnohem "hustší" než při semifinále, lidé fandily a tleskali po každém dalším chytu, který se podařilo závodníkovi zdolat. Stěna byla postavena mimo jiné jedním z našich lezců, který v současné době působí v Austrálii a až odtud přijel. Je totiž jediným certifikovaným stavěčem lezeckých cest pro světové soutěže u nás. Tomáš Mrázek lezl na základě předchozích dobrých výsledků jako úplně poslední. Diváci mu dávali velké šance, jak bylo slyšet z přeplněného pavilonu. Nakonec však skončil na pěkném třetím místě. Cesta byla tak obtížná, že z mužů až nahoru nevylezl nikdo, z žen pouze absolutní vítězka. Taková byla náročnost této cesty... Atmosféra při vyhlašování vítězů, hraní hymny Jižní Koreje (ženy) a Rakouska (muži) se dá jen těžko popsat. Nikdy jsem nic takového nezažil, bylo to velmi emotivní. Níže několik fotek z finále - autor www.tomasmrazek.cz.

Výstaviště jsme opouštěli dlouho po zavírací době, já po více než osmi hodinách. Věřím, že se na Sport Life vrátím i příští rok a podívám se zase na jiné přednášky a filmy, které budou v rámci tohoto veletrhu pro návštěvníky připraveny. Jen tak mimochodem, dozvěděl jsem se, že v Brně v Maloměřicích bylo otevřeno nové lezecké centrum Klajda. Už se moc těším, až tam vyrazíme. Snad už tento týden.

Den blbec

Dneska se příliš nedařilo. Téměř všechno, na co jsem sáhl, se nepovedlo a akce, do kterých jsem se pustil měly vždy nějaký háček. Snad se zítra bude dařit lépe, i když pohled do kalendáře na seznam studijních povinností a písemek nehovoří příliš optimisticky. Však posuďte sami...

Dneska jsme psali písemku z předmětu Mikroprocesorové a vestavěné systémy. Nejen název tohoto předmětu je děsivý, ale děsivá je i jeho náplň. Bylo dovoleno mít vytisknutá skripta. Začal jsem tedy tisknout. Po vytištění 20 stránek oboustranně jsem zjistil, že jsou navzájem špatně posunuté a tím pádem nepoužitelné. Letěly to koše. Další pokus dopadl stejně. Dalších 20 listů ve sběru papíru. Poté došla barva do tiskárny. Došel jsem na kolej za člověkem, co má tiskárnu. Hodinu a čtvrt jsme tiskli 20 listů, aby to bylo tak, jak jsem si přál. Při pokusech o zmenšení na polovinu apod. jsme zničili dalších asi 30 papírů. Celkem za 70 Kč jsem si nakonec odnesl to, co jsem potřeboval. Nakonec mi to bylo u písemky k ničemu. Veškeré otázky, které byly problematické, ve skriptech nebyly.

Měl jsem k dispozici šest písemek z minulých let. Všechny byly až na několik detailů úplně stejné, jen jiná čísla. Naučil jsem se tedy uvedené typy příkladů a byl celkem spokojen. Dobrá nálada skončila, když jsem před sebou viděl zadání písemky letošní. Příklady jiné, teoretické otázky jiné, všechno jiné... Jen málo ani ne jednobodových otázek bylo shodných s minulým rokem. Tipovat se nedalo, strhávaly se body za špatnou odpověď. Snad budu mít alespoň 30% bodů, více ani mít nemůžu, zbytek otázek nemám zodpovězený. Netušil jsem jak.

Chtěl jsem si odpoledne koupit novou barvu do tiskárny. Zjistil jsem však, že černá i barevná náplň stojí dohromady stejně jako nová tiskárna. To mě příliš nepotěšilo. Zvolil jsem tedy cestu renovace inkoustové kazety, což vyšlo o trochu levněji.

Už je to více než týden, co jsem si objednal nový router na kolej, abych si mohl připojit tiskárnu bezdrátově a netahal všude kabely. Internetový obchod stále na moji objednávku neodpovídal. Dneska mi už došla trpělivost a začal zjišťovat, kde je chyba. Z e-shopu to vypadalo, jako že mám stále čekat. Jak dlouho asi??? Volal jsem tedy do tohoto slavného obchodu, kde jsem chtěl zjistit co a jak. Paní se mě nejdříve snažila přesvědčit, že už mi volala, že je s objednávkou nějaký problém. No... snad poznám nepřijatý hovor, ne... Nikdo nevolal. Slíbila, že zítra už router bude k vyzvednutí, jsem na to zvědav. Chtěl jsem ušetřit, a tak jsem si router o 400 Kč levněji objednal právě zde. Asi to nebyla dobrá volba. Možná, že se ale zítra dočkám.

Večer jsme šli s Martinou na squash. Začali jsme docela dobře, poměrně nám to šlo. Asi po půl hodině nám skončil míček (asi vlivem malé zemské přitažlivosti :-)) kdesi ve druhém patře mezi koly na spinning. Po chvíli pátrání jsme ho našli. Po dalších 10 minutách letěl to těchto výšek znovu. Nyní už však po míčku nebylo ani vidu ani slechu (no, spíše vidu). Vzhledem k poměrně drahému vstupu nebyl čas na hledání, tak jsme si vypůjčili míček jiný. Bláhově jsem si myslel, že když ta paní viděla naši situaci, půjčí nám ho zdarma... Nyní jsme tedy bez míčku. Je pravděpodobně asi ve 4 metrech na železné traverze ve squashovém centru Radost, Brno. Tak až budete potřebovat míček, víte, kam pro něj zajít. Možná to bylo znamení, že máme přestat hrát s modrým míčkem pro začátečníky. Jsme domluveni, že tedy koupíme míček červený, pro více pokročilé hráče. Snad neskončí zase někde pod stropem.

Díky rozčarování ze ztráty míčku jsem zapomněl udělat poslední devátou fotku v rámci projektu Week od Life. Tu jsem měl naplánovanou právě na hru squashe. Musel jsem tedy trochu improvizovat v brněnském podzemí - podchodu.

Je půlnoc a já mám před sebou ještě procházení asi 4 písemek z minulých let. Zítra mě čeká další půlsemestrální zkouška, snad dopadne lépe, než ta dnešní. Navíc musím zase na nějaké počítačové cvičení, kde se probírá něco, o čem můj spolužák prohlásil, že vůbec nevěděl, co tam ty dvě hodiny dělali. Snad jediné dva dnešní momenty, které mi zlepšily náladu, bylo dopolední setkání s mamkou v Brně a hra squashe s Martinou, i když zčásti s vypůjčeným míčkem, který se vůbec neodrážel od země, takže to bylo co odpal to nové podání...

Jo, a došla mi zubní pasta. Těším se na zítřek. Dobrou noc.

Week of Life

Týden mého života je za mnou. Alespoň, co se fotografického projektu týče. O mém rozšíření s název 4 Seasons of My Life jsem už psal, minulý týden to bylo podobné. Na zkoušku jsem si otestoval, jestli budu schopen pořizovat denně 9 fotek pro zachycení všech důležitých událostí každého dne. Není to jednoduché, ale věřím, že je reálné fotit i měsíc v kuse.

Minulý týden jsem tedy fotil na zkoušku. Pokud se přes den něco děje, jako např. návštěva bowlingu, squashe, restaurace apod., je to docela dobré. Nejhorší jsou dny, kdy nemám žádný větší program. Tyto dny jsou totiž stejné jeden jako druhý. Co má poté člověk pořád fotit? Ale i s těmito dny jsem se nějak vypořádal. Všechny fotky zachycují podstatné události, které se za minulý týden staly. Zvláště o víkendu jsem se nenudil, a tak bylo jednoduché 9 fotek vybrat. Z toho asi vyplívá, že musím každý den dělat něco zajímavého, abych se nedostal opět do situace, že přijdu domů, budu mít pořízeny 3 fotky a nebudu vědět, co ještě vyfotím... :-)

Teď si dám asi dva týdny pauzu, a od začátku prosince se pokusím stejným způsobem zaznamenat celý měsíc. Fotky z fotografického projektu Week of Life si můžete prohlédnout zde (projekt Week of Life).

Klajda - další lezecká příležitost

Před měsícem jsem byl poprvé v lezeckém centru Rajče v centru Brna. Celkem jsem se spokojil s kvalitou místních lezeckých cest a usmířil jsem se s velkým počtem lidí. Stejně nebylo na výběr, kam chodit jinam. Na Rajčeti jsem byl asi 3x. Nyní o víkendu jsme byli vyzkoušet nové lezecké centrum Klajda. Závěr je jediný: nevím, jestli se na Rajče ještě někdy vrátím...

Centrum Klajda se nachází v Brně v Maloměřicích. V areálu společnosti OHL bylo v jednom ze skladů (?) postaveno několik stěn pro vyznavače lezení na umělých stěnách. V této části Brna jsem nikdy nebyl, překvapilo mě, jak je to zapadlá čtvrť :-). Proto jsme doufali, že uvnitř nebude tolik lidí jako chodí na Rajče. Omyl. Lidí bylo asi tak stejně, ale nakonec to ani tolik nevadilo. Centrum Klajda má odhadem 2x více prostoru pro lezení, tak se lidé nějak rozptýlí. Oproti Rajčeti je to opravdu luxus. Nové stěny, nové chyty, příjemné prostředí. Cesty jsou barevně označené (na Rajčeti také, ale barvy nejsou jaksi vidět...) a opatřené informací o obtížnosti.

Našli jsme tady cesty od jednoduchých, až po takové, které asi nikdy nevylezeme. Návštěvníci musejí mít vlastní lano, které jsme si zapůjčili na místě. Expresky jsou fixně na stěně. To je užitečná věc, několik cest jsme vylezli jen do poloviny, pak se člověk nemusí starat o to, jak expresky sundá dolu. Jednoduše je tam nechá. Uprostřed lezeckého centra jsou lavičky a místo, kde si mohou hrát děti, zatímco dospělí si "hrají" na okolních stěnách. Na Rajčeti jsou více méně jen rovné stěny. Zde je i dostatek převisů, takže si každý přijde na své. Jednotlivé stěny nejsou většinou rovné, ale různě zprohýbané, což je zajímavější.

Lezecké centrum Rajče je asi 20 minut od mých kolejí. Na dojezd na Klajdu potřebuji téměř hodinu, protože je to daleko od centra. I přes to si myslím, že stojí za to jezdit spíše právě sem. Centrum je nové, otevřené asi před měsícem, takže o něm mnoho lidí neví. Obávám se, že se časem lidé přesunou z Rajčete na Klajdu, a bude to tam s množstvím návštěvníků vypadat tak, jak to dneska vypadá na Rajčeti...

Promiň, nestíhám

Tak je to zase tady. Blíží se konec semestru a s tím se blíží i spousta termínů, které se musí dodržet. Za poslední dva týdny jsem strávil na projektech do školy více času, než za celý semestr a myslím, že další dva týdny to bude ještě takto pokračovat. Naštěstí si alespoň občas najdu trochu času na nějaké to odreagování.

Přesto, že jsem se snažil dělat projekty v průběhu semestru, je stále hodně práce. Problém je hlavně v tom, že všichni dělají vše na poslední chvíli. Když se na něco potřebujete zeptat, každý vám odpoví, že neví, že je na to ještě hodně času. Před dvěma týdny jsme psali tři půlsemestrální zkoušky. Jedna dopadla dobře, jedna tak napůl, jedna moc dobře ne. Několik let zpátky byly písemky stejné. Letos ji změnily. Nevím sice proč, ale docela mě to naštvalo. Co se však dá dělat.

Minulý týden jsem dodělal dva projekty do předmětu Počítačové sítě a do předmětu Informační systémy. Doufám, že bude hodnocení brzy známé. Tím brzy myslím, aby to nebylo jako loni, že čekáte na opravení projektu nebo písemky měsíc i více. Nejsem sice úplně s kvalitou zpracování spokojen, ale nějak to dopadne a alespoň nějaké body snad dostanu. Nyní už pracuji na dalších proktech. Vytvářím program Stopky, které stopují čas jako normální hodinky. Nečekal bych, kolik bude s tak zdánlivě jednoduchým zadáním problémů. Dále musíme dodělat (nebo spíše udělat) společný program, který bude mít nějaké inovativní uživatelské rozhranní. Je ale těžké něco takového vymyslet. Dále je potřeba udělat ještě jeden projekt, do Modelování a simulací.

Tím budu mít všechny projekty za sebou. Během tohoto času jsem se ještě chtěl učit na jeden předtermín zkoušky, ale jak to tak vidím, asi půjdu na tuto zkoušku až v lednu. Není moc času se to naučit, navíc, když se dívám na zadání z minulých let, moc optimisticky to nevidím...

Do toho všecho je potřeba dělat spoustu dalších věcí, jako například shánet dárky na Vánoce, hrát squash, vyřizovat korespondenci, hrát squash, krmit želvu, hrát squash, navštěvovat bowling a hrát squash. Je toho dost. Ale člověk si musí občas dát od školy nějakou pauzu, jinak by se z toho všeho asi zbláznil.

Vánoční koleda 3D

Před několika dny mě spolužák informoval o probíhající akci Filmánie v brněnském kině Palace Cinemas a možná i v dalších kinech u nás. Všechny filmy jsou tento týden jen za 50 Kč. Netrvalo ani hodinu a už jsme měli koupené lístky. Výběr padl na 3D film Vánoční koleda. I když jsem zjistil o co se jedná až po zakoupení vstupenek, bylo to docela hezké.

Všechno proběhlo v takové rychlosti, že jsem si ani nepřečetl obsah filmu. Myslel jsem si, že je to totiž jasné. Podle názvu "Vánoční koleda" jsem tušil, že se bude jednat o televizní film "A Christmas Carol". Hned jsem tedy koupil dva lístky, protože sál se velmi rychle zaplňoval. Ještě aby ne, když místo 180 Kč zaplatíte jenom 50. Až poté jsem začal domlouvat s Martinou, jestli by šla :-), naštěstí souhlasila. Večer jsem se dozvěděl, že nejde o tento film, ale o nějakou novinku z letošního roku. Docela jsem se zděsil, když jsem zjistil, že jde o animovaný film od Walta Disnaye, ale řekl jsem si, že uvidíme.

Večer jsme se s M. sešli na náměstí Svobody, dali si vánoční punč, ve Špalíčku vyzvedli lístky a zašli do bio restaurace. Nikdy jsem tam nebyl, ale vypadalo to příjemně. Systém výdeje jídel mi připadal jako v menze, kde si každý nabere to, co se mu líbí. Při platbě pak nezáleží na tom, co jste si dali, ale pouze na váze jídla. Po večeři jsme na druhý pokus zamířili na Zelný trh (má orientace v Brně zřejmě ještě nedosáhla vrcholu...), kde bylo spoustu stánků s vánočním zbožím. Shlédli jsme fakírské vystoupení a vrátili se zpátky do kina.

Film byl podle předpokladu na motivy povídky Charlese Dickense A Christmas Carol. Představení bylo promítáno jako 3D, takže jsme dostali brýle, abychom všechno viděli prostorově. Zde v Brně jsem byl na takovém filmu poprvé a alespoň si z toho odnáším zkušenosti, čeho se příště vyvarovat. V Praze v kině IMAX je asi tak 5x větší plátno než zde, a to je znát. Obraz byl sice hezky prostorový, ale kdyby byl větší, nebylo by to vůbec špatné. Poučení pro příště: maximální vzdálenost od plátna na takové filmy je do půlky sálu. My jsme seděli v horní polovině, což už bylo trochu daleko. Film byl nicméně hezký, podbarven příjemnou hudbou symfonického orchestru.

Určitě bych na 3D film ještě někdy do Palace Cinemas šel, jen kdyby to nebylo v normálních dnech tak drahé.

Vánoční koncert Čechomor

Hej, hej hej, hejááá, hej. Vý - bor - výborně křičeli lidé poté, co hudební skupina Čechomor dohrála krátký blok jejich největších hitů. Včera jsem tento koncert navštívil a bylo se opravdu na co dívat. Brněnské kulturní centrum Semilasso není příliš velké, proto skupina odehrála dva koncerty po sobě. Já jsem navštívil ten druhý a stálo to za to.

Po tlačenici u šaten jsme se probojovali do hlavního sálu. Po pár obchůzkách jsme si ověřili, že se na lepší než průmerná místa stejně nedostaneme, a tak jsme skončili kdesi v davu. Sice mě napadaly takové myšlenky, že bychom mohli jít do VIP zóny s tím, že jsme měli (opravdu) lístky s pořadovými čísly 1 a 2, ale to by asi neprošlo. Počkali jsme si tedy na začátek koncertu. První tři písničky Zálinský, Až já půjdu povandruju a Súsedovi koně patří mezi několik nejlepších, které Čechomor nazpíval. Tím si skupina získala nejen své nejvěrnější fanoušky a většina sálu je při dalších písničkách doprovázela tleskotem a jásotem.

Celý koncert byl označen jako "vánoční", proto asi polovina písní byla z alba Sváteční Čechomor. To obsahuje vánoční skladby v příjemném rytmickém duchu, tak jak je to u Čechomoru zvykem. V druhé třetině koncertu se zmínili o projektu Pomocné tlapky, který je zaměřen na podporu a výcvik asistenčních psů postiženým lidem. K tomuto projektu byl promítán krátky klip podbarvený hudbou Čechomoru, speciálně složenou pro tento projekt.

Po projekci klipu bylo zařazeno to nejlepší, co Čechomor vydal, zejména z alba Čechomor. Akustická a světelná show nenechala nikoho klidným a všichni po každé písničce tleskali, jásali a křičeli. I když už to byl druhý koncert této skupiny za jeden večer, nebyla na nich znát žádná únava či vyčerpání. Jsem rád, že jsem na tento koncert šel, poslech jejich písniček z CD na takový zážitek rozhodně nestačí.

Podepsal jsem

Nedávno jsem se náhodou na našem studentském fóru dočetl o nevídané změně. Od 1.1.2009 dojde jako každý rok k některým změnám na linkách městské hromadné dopravy v Brně. Bohužel tentokrát se tyto změny týkají i nás, studentů na kolejích. S konečnou platností bude zrušen autobus, který jezdí ke kolejím a denně ho využije přes 1000 studentů. Důvod? Nízký finanční rozpočet. Na kolejích bylo možné podepsat petici proti zrušení této zastávky. Mnoho studentů svůj podpis připojilo. Včetně mě.

Několikrát se již tato problematika na fóru řešila, ale nikdy jsem nevěřil, že by to mohlo dojít až takhle daleko. To, že zruší autobus, kterým cestují téměř všichni studenti z několika bloků kolejí, mi přišlo nemožné. Dnes jsem četl oficiální změny v dopravě a je tomu bohužel tak. Osobně si myslím, že to není nejlepší nápad, alespoň pro studenty a vedení Podnikatelské fakulty VUT. Asi 10 minut pěšky od kolejí je tramvajová zastávka Technologický park, která je druhou možností cesty z kolejí do města. Cesta však vede vnitřkem této fakulty, a když jsem tudy nedávno šel po dešti, uvnitř školy to vypadalo jako po povodni. Nepočítám však s tím, že by chtěla fakulta uklízet jejich prostory 3x více kvůli tomu, že tudy nyní projde kvůli zrušení zastávky o několik set studentů denně více. Druhý problém je ten, že z tramvajové zastávky vede nově vybudovaný chodník, který však nevím, kdo projektoval… Chodník je tak úzký, že pojme maximálně dva lidi vedle sebe. Pokud bude nyní autobusová zastávka zrušena, počítám, že bude na chodníku neustále 2-3 krát více lidí, než se počítalo při jeho výstavbě. To ještě ani nezmiňuji, že cesta není nijak osvětlená. Jít tudy v 11 hodin večer je opravdu zážitek.

Zástupci studentů se sešli s vedením dopravního podniku, aby prodiskutovali současnou situaci a navrhli společné řešení. Četl jsem zápis z této schůzky a docela jsem se pobavil. Studenti argumentují proti zrušení zastávky tím, že nebudou koleje dobře dostupné zejména pro tělesně postižené a starší občany, kteří jezdí tímto směrem do zahrad v lokalitě Medlánské kopce. Zástupce dopravního podniku však na tuto námitku uvedl, že dopravní podnik nemá peníze a i kdyby to mělo být přes pole, je zastávka tramvají 300 metrů od kolejí a to je dobrá pěší dostupnost.

Dále není možné o budoucnosti zastávky Kolejí v podstatě jednat. Co se dá dělat, nezbývá, než si zvyknou na to, že se budeme všichni vyhýbat davu hrnoucímu se po úzkém chodníku z Technologického parku a koleje.

Jsme v katalogu - už podruhé

Již několikátý rok za sebou jsme absolvovali letní dovolenou s cestovní kanceláří Alpina z Brna. Z každé této dovolené bylo množství fotek, které jsme pořídili. Některé z nich jsem pak poslal do CK s tím, že si je mohou umístit na web. Nedávno mi přišel dotaz, jestli je možné mé fotky umístit do katalogu cestovní kanceláře. Souhlasil jsem, a tak už podruhé za sebou máme své fotky v oficiálním katalogu nabídky zájezdů CK Alpina.

Silvestr bez maminky

V minulých letech jsme konec roku vždy slavili u známých na chalupě nebo doma v Budějovicích s přáteli. Je to sice podivné, ale přelom roku 2009 a 2010 jsem strávil poprvé mimo tuto společnost, a to v Brně. Docela si tady začínám zvykat. Silvestr bez rodiny jsem přežil bez úhony. Už jsem asi velký kluk...

Čas minulého roku a začátek letošního jsem strávil napůl ve Šlapanicích, napůl v Brně Líšni. Venku bylo celkem nevlídno, a tak jsme se spokojili s hrou jakési společenské hry, která byla vánočním dárkem - sice ne mým ani Martiny, ale hrálo se dobře, až na tu prohru. Druhý den jsme se odpoledne vydali do Líšně za známými. Připravili jsme občerstvení, jednohubky a další dobré věci a vybalili několik společenských her. Večer se nesl ve znamení právě těchto her a dobré zábavy. Vybrali jsme Osadníky z Katanu a Věž, každou jsme hráli několikrát.

Okolo sedmé hodiny jsme připravili kuřecí a vepřové maso, šunku, sýr atd. a vše opékali ho na grilu. Po večeři jsme se opět pustili do započaté hry. Minutu před půlnocí jsme zjistili, že za minutu bude půlnoc :-). Začali jsme tam lítat jak splašení a nalévat šampaňské na přípitek. Po tomto slavnostním :-) aktu jsme zpoza okna sledovali ohňostroj, který připravili obyvatelé sídliště na plácku mezi domy. Nejdelší představení se vyšplhalo až na půl hodiny, to je tedy co říct. Okolo krásných pěti hodin ráno jsme šli spát. Na Nový rok jsme se přesunuli zpátky k Martině, kde jsme už měli připravený oběd. Odpoledne už dobrá nálada začala upadat, bylo třeba jet domů a začít se učit na zkoušky v příštím týdnu.

Přelom roku jsme si všichni pěkně užili. Rodino, promiň, ale příští Silvestr bych v Brně strávil klidně znovu.

Je ze mě kytarový hráč

Občas jsem tak přemýšlel, že bych jednou chtěl vzít do ruky kytaru a zkusit na ni něco zahrát. Jednoduše, že bych k mnou vyzkoušeným hudebním nástrojům jako je flétna a klávesy, přidal právě kytaru. Stačila jedna zmínka u Martiny - a kytara je doma. Sice mě už pořádně bolí prsty, ale uspokojuje mě představa, že už umím zahrát Halí belí, koně v zelí.

Ani jsem nečekal, že bych mohl od Martiny kytaru získat. Chtěl jsem si ji pořídit někde na internetu, několik nabídek jsem měl. Ale když se zmínila, že na ni dříve hrála a nyní už leží několik let u nich doma, souhlasil jsem s dočasným zapůjčením. Nyní už leží doma mně a rozhodně nezahálí. Přestože je zkouškové období a měl bych se věnovat asi více učivu než kytaře, každý den si projdu alespoň část učebnice Kytara pro začátečníky.

Tato kniha už do mě natloukla 5 akordů, kupodivu si je ani nepletu. Jen zatím ty trampské písně nevypadají jako písně. To přijde snad časem. Uznávám, že nyní není moc času na trénink. Až na ty bolavé prsty se mi hra poměrně líbí a jsem zvědavý, jak mi to půjde dál.

Nové možnosti vyhledávání

Na tomto webu je zveřejněno už docela hodně článků, fotek a dalšího materiálu. Přemýšlel jsem, jak vylepšit vyhledávání v těchto dokumentech. Dříve jsem používal integrované vyhledávání Googlu, ale příliš se mi neosvědčilo. Nyní jsem vyhledávač předělal na vlastní. Sice nevyhledává všude, ale zato kvalitně.

Nyní je vyhledávání rozděleno do několika sekcí. Vyhledává se v publikovaných článcích, v nabídce akcí, ve fotogalerii a v nadpisech jednotlivých kategorií webu. Po použití vyhledávacího políčka vlevo nahoře je výsledek zobrazen v přehledné tabulce včetně několika dalších informací.

Při zadání slova "tor" se bude vyhledávat vše, co toto slovo obsahuje - motor, torzo, motorka. Jediné, co ještě chybí dodělat a není tak jednoduché, je vyhledávání ve všech textech na webu. Některé popisy např. u sportů nejsou generovány z databáze, a tím je problematické vyhledávání provést. Ale třeba to jednou časem také přijde.

Zkoušky: hotovo - 3. ročník - zimní semestr

Opět křičím: "Hurá!". Pátý semestr je konečně oficiálně a definitivně za mnou, nedávno jsem se dozvěděl výsledek poslední zkoušky. Ani jsem nečekal, že všechno půjde tak hladce. Veškeré zkoušky se mi podařilo udělat na první pokus, což jsem popravdě ani nečekal. Předcházelo tomu však dlouhé učení a nervování se vždy před zkouškami, které byly jako vždy nasázeny jedna za druhou bez možnosti velkého odpočinku. Nyní už mám snad zasloužené dva týdny volna, než začne letní semest a pojede vše opět znovu.

I když, bude to trochu změna. Šestý semestr je ve znamení bakalářské práce a státních zkoušek, v průběhu semestru mám jen 2 hodiny výuky týdně. Bude se však co učit, vždyť státní zkoušku dělám hromadně z 27 předmětů, a to už je nějakého učiva. Hodnocení jednotlivých předmětů a bodový rozpis mé práce za zimní semestr naleznete v kategorii FIT VUT v Brně, 3. ročník - zimní semestr.

Výsledky zkoušek:

Budí mě nový budík

Před dvěma lety jsem si koupil pěkný radiobudík. Uměl přehrávat CD, měl pěkně podsvícený displej a až do teď mi vyhovoval. Nyní mi přišlo, že je čas na změnu a je potřeba budík vyměnit. Vadilo mi, že displej sice pěkně modře svítí, ale v noci je světlo tak intenzivní, že docela ruší. Dříve často poslouchaná CD jsem vyměnil za hudbu z počítače. Zakoupil jsem tedy nový budík, který více vyhovuje mým potřebám.

Výběr padl na budík značky Oregon, jejíž budíky se vyznačují pěkným designem a praktickými funkcemi. Dosavadní budík jsem bez problémů prodal na Aukru za nákupní cenu. Vybral jsem si model, který disponuje dvěma budícími časy, což se i mě samotnému občas hodí. Nemá sice možnost poslechu CD, to jsem však v poslední době stejně nevyužíval. Uchvátil mě pěkný červený displej zobrazující všechny potřebné informace. Digitální ladění a předvolby rádia také nejsou od věci. Budík má světelnou projekci času a dalších informací na zeď. Dříve se mi stávalo, že jsem omylem posunul kolečko hlasitosti, a ráno budík nezvonil, což se několikrát negativně projevilo na mém příchodu do školy. Dnes se to již nemůže stát.

Další součástí bylo bezdrátové teplotní čidlo. To jsem umístil za okno na parapet, kde jsem předtím musel vyrobit ochranu čidla proti holubům. Přece jen, pád z osmého patra by mu asi moc nesvědčil, kdyby ho nějaký holub (kterých projde po místě čisla desítky denně) shodil dolů. Nyní mě ráno probudí příjemně potichu nastavená stanice a když otevřu oči, na stropě nad sebou vidím čas a venkovní teplotu. Ještě před vstaním si tak mohu zanadávat, jaká je tam zase zima :-).

Na celém budíku mi vadila jen jedna věc. Při každém stisku jakéhokoliv tlačítka vydal zvuk oznamující jeho stisk. Proč??? Navíc byl zvuk tak hlasitý, že večerní nastavování času buzení by snad probudilo i sousedy z pokoje vedle nás. Problém odstranila "odborná" demontáž a přestřihnutí jednoho z kabelů vedoucích k tomuto šílenému "pípáku". Doufám, že budík bude nadále dobře sloužit. Nakonec, na stole mu to sluší mm více než tomu předešlému.

Obrazovek není nikdy dost

Nedávno jsem vymyslel, že bych mohl zkusit si na kolej zapojit k notebooku další monitor. Ne, že by mi jeden nestačil, ale tušil jsem, že práce se dvěmi bude pohodlnější. Skutečně je. Nechtěl jsem nic drahého, monitor mi stačil mi obyčejný a plochý. Na Aukru jsem ho velmi levně koupil, dnes dorazil. Všechno jsem zapojil, nastavil, a docela se mi to líbí.

Monitor jsem si připojil jako rozšířenou plochu, takže mohu mít nyní otevřeno více oken, a všechno se mi to na obrazovku pěkně vejde. Druhý monitor jsem pojal jako "komunikační", takže na něm mám stále otevřenu poštu, ICQ a Skype. Tato kombinace je docela dobrá, protože nemusím stále mezi programy přepínat, když potřebuji někomu napsat. Navíc, teď jsem i jeho funko ocenil, když jsem přepisoval z jednoho dokumentu různé texty do dokumentu druhého. Nemusím si nic tisknout, nemusím nikam přepínat, všechno vidím pěkně vedle sebe.

Když monitor zrovna nepoužívám, je zhasnutý, což je dobré, že pořád nesvítí, když není potřeba. Kabel jsem připojil do konektoru v dokovací stanici, takže ani na stole nezabírá místo. Jen budu muset koupit další rozdvojku do zásuvky. Dnes jsem napočítal, že tady mám 11 zařízení, která potřebuji připojit k elektrické síti, a už se mi to pod stůl nějak nechce vejít.

Můj mobil nyní pracuje na sluneční energii

Nedávno jsem si na internetu všiml článku, kde se psalo o snižujících se cenách solární panelů. Napadla mě souvislost, že jsem kdysi viděl v obchodě solární nabíječku na mobilní telefony. Po chvilce hledání už jsem měl jasno, že z internetového obchodu neodejdu s prázdnou. Nyní ji mám na stole - a stojí to za to.

Solární nabíječku Fun Beat VS750 jsem zakoupil v Brněnském internetovém obchodě, kde byla cena nejpříznivější. Líbil se mi její design i funkce, které nabízí. Jedná se vlastně o baterii s kapacitou srovnatelnou s baterií v mobilním telefonu. Tato baterie může být nabita dvěma způsoby. Přímo z elektrické sítě, kde nabíjení trvá asi 5 hodin nebo díky rozkládacím solárním panelům ze slunce, kde je nabíjení asi o polovinu delší. Po nabití baterie je nabíječka připravena svou energii předat do mobilního telefonu nebo jiného přístroje. Je také možné nabíjet telefon přímo a nečekat, než bude vnitřní baterie v nabíječce nabitá. V příslušenství bylo množstí redukcí na všechny možné telefony i standardní miniUSB, což mě potěšilo.

Nabíječku mám zatím jen krátce a provádím několikrát nabití a vybití vnitřní baterie, aby byla využita celá její kapacita. Ta se však již nyní zdá být dobrá. Po jednom nabití nabíječka dobila 2x telefon Nokia 6230i a z poloviny telefon Nokia E66, poté její kapacita došla. To se mi zdá více než dostačující. Doufám tedy, že již nebudu muset tak akutně řešit problém, že si mi telefon po jednom dni se zapnutou GPS vybije a nebude možnost ho nikde nabít. Jednuduše ho dám na pár hodin na slunce (resp. zapojím do nabíječky, která přes den na slunci byla) a bude po problému.

Festival Jeden svět 2010

Stejně jako předloni i loni jsem se letos zúčastnil filmového festivalu Jeden svět. Letošní 29. ročník přichystal řadu zajímavých filmových projekcí o lidských právech, které se promítaly ve 29 městech v ČR. Já jsem se vydal v Brně na 4 filmy, které se mi z nepřeberné nabídky zdály nejlepší a časově mi nejvíce vyhovovaly.

Film Hlad promítaný v sále Břetislava Bakaly byl, musím říct, ze všech čtyřech asi nejslabší, i když také pěkný. Námět je jasný z názvu filmu, a to nedostatek jídla v některých částech Země. Film byl působivý, zvláště pasáže o tom, že lidé musí prodávat své děti do otroctví, aby se uživili, jsou děsivé. Záběry na ženy, které připravují na prodej lidem z vesnice koláče z bláta, másla a soli také člověka příliš nepotěší. Ukazují však skutečnost, o jaké většina lidí nemá ani tušení.

Další vybraný film Země bez lidí, na kterém jsem byl v kině Art, měl podobný námět. Opět chudoba, hlad, snaha hlavně přežít. Film byl situován do tanzanského parku Serengeti, který je považován za jeden z nejhezčích národních parků na světě. Původní obyvatele však místní vláda vyhnala a přesouvá je stále na jiná místa. Důvod? S nadsázkou řečeno, podle vlády by místní Masajové bránili turistům ve výhledu na slony a místní divokou zvěř. Dalším paradoxem je, že místní lidé mají zakázáno lovit, aby neničili přírodu, pro ně to však byl hlavní zdroj obživy. Nyní hladoví, a turisté jezdí do parku lovit za tučné poplatky odváděné místní vládě. Pro ekonomiku země je to však výhodnější. Na celém filmu je vidět, v jaké míře mohou představy o ochraně národního parku zničit životy původních obyvatel této oblasti.

Film sirotci z Rangúnu popisuje osudy dětí, které zůstaly bez rodičů a příbuzných po cyklonu, který se přehnal Barmou v roce 2008. Desítky tisíc dětí ztratilo během chvíle svoji rodinu. Mnoho zemí okamžitě nabídlo svou humanitární pomoc, místní vláda však vše odmítla s tím, že pomoc dobře zvládají sami. Pravděpodobně z obav, aby lidé ze zahraničí nenarušili státní režim. Postižení lidé však nikdy žádnou pomoc neviděli. Po dlouhé době vláda malé množství humanitární pomoci povolila a s tím se do země dostali kameramani, kteří události zachytili. Pořizování záběrů bylo však přísně zakázáno. Jedná se o velmi silný snímek zachycující osud několika dětí. Jeden z reportérů byl za natočení filmu odsouzen k 13 letům vězení.

Poslední film v kině Art Rodinná dieta zakončil mé putování po projekcích tohoto festivalu. Narozdíl od ostatních, u tohoto snímku jsem se hodně nasmál. Poté, co se jedna rodina rozhodne, že bude rok žít bez výrobků z ropy, začíná tvrdá realita. Člověk si nedokáže představit, co všechno kolem nás je vyrobeno z ropy. Jedná se hlavně o plasty všeho druhu. Zajímavé, že není možnost např. v obchodech zakoupit některé potraviny jinak, než zabalené v plasu. Nemluvě o šamponech na vlasy nebo zubních pastách. Rodina tak přešla na minimální využití ropných výrobků. Místo auta kolo nebo autobus, domácí zubní pasta, vše balené v papíru a podobně. Manželka odhodlaného muže však jeho pokus na jejich rodině příliš nesdílí, a tak vznikají během roku různé problémy. Během filmu se celé kino směje, ale měli bychom se zamyslet nad tím, čeho tvůrci dosáhli. Dokázali snížit spotřebu výrobků z ropy na polovinu, a šlo by to ještě více. Proč bychom podobným způsobem nemohli žít všichni?

Jeden svět opět nezklamal, že je stále mnoho témat, o kterých lidé nevědí a přitom jsou takovým problémem. Věřím, že tento festival alespoň trochu pomůže v rozšíření informací o zemích, kde bychom sice žít nechtěli, ale mnoho lidí tam žít musí, nemají na výběr.

Nasadil jsem brusle - v dešti

Před několika dny jsme se s Martinou rozhodli, že se vydáme na in-line brusle. Termín padl na středu ráno, kdy na cyklistické stezce kolem Svratky nebudou žádní lidé. Pravda, nebyli, za celou cestu jsme potkali dva bruslaře. Možná, že to bylo tím, že pršelo jako z konve. Tak jsem si zahájení bruslařské sezóny nepředstavoval.

Rozhodli jsme se pro cestu od nákupního centra Olympia do centra. Já jsem odhadoval, že to bude tak na hodinu až hodinu a půl. Sešli jsme se v devět hodin ráno u Olympie a vyrazili. Nechápal jsem, jak je možné, že jsme dorazili za půl hodiny do cíle. Poté jsme zjistili, že místo očekávaných 15km to bylo jen 5. Už od začátku trasy trochu poprchávalo. Nyní už pršelo docela slušně, měli jsme však ještě hodně času, a tak jsme zvolili návrat k Olympii. Když jsme dorazili do místa našeho dnešního startu, byli už jsme pěkně mokří. Na stezce vůbec nikdo nebyl, jaký blázen by také v takovém počasí jel ven. Usoudil jsem, že bych v takovém dešti nešel ven ani pěšky, natož na bruslích.

Zpáteční cestu (už třetí po této stezce) směrem do centra jsme měli zpestřenou mokrou asfaltkou, na které stálo trochu vody lesknoucí se jako zrcadlo. Krásně to na bruslích klouzalo, zvláště na mokrém dřevěném mostě... Několikrát jsem měl namále, abych se udržel na nohou, resp. na bruslích. Šťastni, spokojeni a částečně promočeni jsme dorazli k Mendlovu náměstí, kde jsme ze sebe sundali značně špinavé brusle a odjeli já na kolej, Martina do školy.

Takto bych si první bruslení v tomto roce nepředstavovatl, ale shodli jsme se na tom, že kdybychom chtěli vyjet o hodinu později, už bychom nevyjeli, protože pršelo. Tak jsme se nyní alespoň přinutili jet, když už jsme se jednou rozhodli. Věřím, že se další středu ráno opět sejdeme u Olympie, snad už za hezčího počasí. Mimo to už se také těším, až si konečně projedu Masarykův závodní okruh, na který loni nebyl čas.

Velikonoce v NP Podyjí

Letošní velikonoční pondělí připadlo překvapivě na pondělí, čímž se vytvořili tři dny volna. Předpověď počasí sice nehlásila nic dobrého, přesto jsme se s Martinou rozhodli vyrazit na kola do národního parku Podyjí. Celý víkend mělo pršet, být zataženo a zima. Skutečnost tomu naštěstí vůbec neodpovídala a užili jsme si krásný prodloužený víkend.

První problém nastal už den před odjezdem, když jsme zjistili, že auto, které mělo být naším dopravním prostředkem, nemá z ničeho nic zrcátko. Usoudili jsme, že jet autem bez zrcátka (ani jednoho – Škoda 100) nebude to nejlepší řešení a domluvili se, že nás tam odvezou Martiny rodiče. Do vesnice, kde jsme měli zajištěné ubytování, jsme dorazili dopoledne a v domě nikdo nebyl. Až poté, co se rodina vrátila ze zahradnictví ve Znojmě, jsme se ubytovali, pořádně oblékli (byla dost zima, ráno několik stupňů nad nulou) a vyrazili na první výlet.

Vyhlídka Králův stolec nám nabídla krásný pohled z výšky na údolí řeky Dyje a její krásně špinavou vodu. Zde jsme však pochopili, že jsme udělali špatně, když jsme si nepřibalili krátké oblečení. Teplota se zvedla o mnoho stupňů a zvláště na slunci bylo nádherně. Ano, na slunci. Celý den bylo jasno, žádné dešťové přeháňky ani velký vítr. Pokračovali jsme do Znojma, kde jsme si prohlédli vysoký železniční most a vystoupali na Kraví horu, abychom se ležící na trávě naobědvali. Dojeli jsme na další vyhlídku, kde bylo mnoho lidí, ale časem se všichni vynadívali a pokračovali dále ve své cestě. Nabídl se nám pěkný pohled přes údolí na Králův stolec, kde jsme byli nedávno. Cestou dále jsme nalezli jednu cache u studánky s nepitnou vodou, kde jsem doplnil zásoby vody. Odpoledne nás zastihlo příkré stoupání u vinice Šobes, asi nejznámější vinice na Moravě. Nový Hrádek, ke kterému jsme dojeli za účelem krásného výhledu, byl zavřený. Alespoň jsme tedy šli hledat cache, kterou jsme nenašli :-). Večer jsme se vrátili zpět na pokoj, uvařili si Dobrý hostinec a šli spát.

V neděli ráno už jsme si vzali s sebou kraťasy a dres s krátkým rukávem, ale oblekli jsme se opět teple. Po 4 kilometrech jsme toto všechno ze sebe rychle svlékali a cpali do už tak nacpaných brašen na kole. Vyrazili jsme na opačnou stranu než včera směrem na Čížov. Zde jsme si prohlédli bývalé pohraniční zátarasy a vystoupali na zavřenou hlídkovou věž. Pokračovali jsme směrem na rakouské nejmenší město Hardegg. Z české strany na něj byl krásný výhled z vyhlídkové budky vysoko nad městem. V městě Hardegg se nacházel hrad ze 14. století, který jsme navštívili. Dokonce i u pokladny byly na Čechy připraveny a paní nám s lámanou češtinou prodala vstupenky. Po prohlídce jsme vyrazili dlouhým stoupáním po rakouských silnicích, až jsme dojeli na státní hranici uprostřed pole. Nikde nic, jen značka informující o našem území. Zanedlouho jsme se ocitli u zámku ve Vranově nad Dyjí. Sjeli jsme nádherný kopec, který jsme posléze opět vystoupali. Objeli jsme celou vranovskou přehradu se zastávkou u hradu Cornštejn, který jsme překvapivě projeli na kole. Ještě nikdy jsem si neprohlédl vnitřek hradu ze sedla kola. Po občerstvení nanukem v místní hospodě jsme vyrazili zpět a po dlouhé cestě dorazili domů. Dlouhých 80km se na nás podepsalo tak, že jsem po večeři a naplánování další trasy hned usnuli.

Celý včerejší den bylo opět nádherně, ještě tepleji než v sobotu. Dnes tomu už tak nebylo. Naplánovali jsme si kratší výlet v okolí Mašovic, kde jsme bydleli. Cestou však foukal velmi silný vítr, že jsem se rozhodl, jakmile přijedu do Brna, koupím si šátek na uši. Zatím jsem si ho nekoupil, uvidíme, kdy mě to vytrestá příště. Objeli jsme několik vesnic, kde někteří chodili s pomlázkami po domech, někteří seděli s pomlázkami na mostě a kouřili… Vrátili jsme se zpátky do Mašovic a zajeli kousek k místnímu zatopenému lomu. Zde jsme po chvíli hledání nalezli pátou cache a odjeli zpět na pokoj. Ve skříni jsme nalezli houpačku pro děti. Neváhali jsme ji vyzkoušet a připevnili ji na určené místo na strop. Po pohoupání a chvílích strachu, aby se houpačka neutrhla, jsme si sbalili věci a odjeli na kolech do Znojma na nádraží. Koupili jsme si jízdenku, pak ještě jednu, abychom napravili to, že jsme si předtím koupili špatnou, a po dvou přestupech dojeli do Brna.

Navzdory špatné předpovědi počasí se víkend naprosto vydařil. Národní park Podyjí je krásné místo, o kterém jsem neměl tušení. Jestli bych někomu měl doporučit pěkné místo na kola i pěšky na jižní Moravě, bylo by to určitě zde v Podyjí.

Nová rubrika - zboží k prodeji

Dnes jsem na tomto webu zveřejnil novou rubriku s názvem "Věci na prodej". Už déle jsem o této rubrice uvažoval, ale neměl jsem čas ji na web doprogramovat. Nyní jsem v souvislosti s prodejem mého mobilního telefonu tuto sekci zavedl. Dozvíte se v ní, co všechno můžete ode mě koupit resp. čeho se chci zbavit :-).

Odkaz na tuto rubriku naleznete v menu nebo přímo kliknutím na věci na prodej. Vše, co zde budu uvádět, je v dobrém stavu, solidně používané nebo nové. U každé položky je uveden její popis, cena a fotky. Občas také některé věci nabízím na serveru Aukro. Na tomto webu najdete také odkaz na Aukro přímo na stránku, kde jsou uvedeny mé aktuální aukce. Od této nové sekce si neslibuji, že bude hojně navštěvovaná mými potenciálními zákazníky, ale jedná se o další krok ve vytváření tohoto webu.

Mám nový kaktus - jmenuje se Echinocactus Grusonii

Hurá, konečně jsem si koupil svůj první velký kaktus. Minulý týden jsem byl náhodou v zahradnictví, kde jsem si všiml pěkných kaktusů. Napadlo mě, že bych si mohl nějaký koupit. Přece jen, zvadlá fialka mi na koleji příliš ozdoby nenadělá. Bylo to však v Českých Budějovicích a vézt kaktus vlakem do Brna by asi nebylo to nejlepší.

Nyní v Brně jsem prošel několik obchodů, kde kaktusy sice mívají, ale nyní neměli. Uspěl jsem až v OBI, kde bylo kaktusů nepočítaně. Sice jsem původně chtěl trochu jiný než jsem si nakonec vybral, ale nechtělo se mi běhat po celém městě a shánět jeden konkrétní kaktus. Tento je také pěkný. Jediné problémy při nákupu byly, že lilo jako z konve a OBI je dost daleko. Cestou jsem docela promokl, ale kaktus byl uchráněn. Ale asi se mu cesta moc nelíbila, protože mi probodal dvě tašky, ve kterém jsem ho nesl.

Echinocactus Grusonii má nyní 12 cm v průměru a spokojeně si hoví v květináči, který je však na něj příliš malý. Asi budu muset koupit větší, tento obal byl původně pro menší kytku. Koupil jsem si i hnojivo, takže kaktus bude pravidelně dopovat, aby podával své nejlepší výkony v růstu.

Zatím jsem měl asi jen 2 malé kaktusíky před mnoha lety. Shnily. Doufám, že mému Echinocactusu se to nestane. Prý se nemá moc zalévat, tak bude na suchu. Ale jak ho pak mám hnojit? No, uvidíme...

In-line statistika

Vzhledem k tomu, že se v poslední čím dál častěji jezdím na in-line bruslích, založil jsem novou sekci webu - in-line statistika. Jedná se o něco podobného jako je zde zveřejněná cyklostatistika, jen jde o jiný sport. Statistika jízd na bruslích je zatím omezena jen na ujetou vzdálenost.

Zatím nepočítám s tím, že by systém vykresloval grafy apod., jako je tomu u cyklistické statistiky. Zase nejezdím tak často, abych musel výsledky sledovat tak podrobně. Ale časem... kdo ví. Statistika je dostupná z menu sport, in-line bruslení, in-line statistika. Jako zajímavost se počítá i počet otočení koleček bruslí :-).

Málem mě dostali! Nedal jsem se

Každé ráno čtu na Seznamu hlavní zprávy. To, co jsem tam dneska viděl, mi vyrazilo dech: Česká obchodní inspekce vyšetřuje internetový obchod. Právě v tomto obchodě jsem měl v úmyslu si koupit nový mobil za více než 8000 Kč. Asi bych se ho nikdy nedočkal. Naštěstí jsem nepodlehl nízké ceně a obchod si prověřil ještě před nákupem.

Internetový obchod shop-elektro.com se zdál na první pohled solidní. Narazil jsem na něj ve vyhledávači zboží, který našel cenu mého vytouženého telefonu asi o 1000 Kč nižší, než jsem viděl jinde. Při detailním prozkoumání obchodu jsem však byl stále více podezíravý. Popis zboží byl evidentně zkopírován z nějakého jiného webu a tvůrce si ani nedal práci s tím, aby text zformátoval do odstavců, vše bylo nepřehledně "na jedné hromadě". Psal jsem jeden dotaz na uvedený e-mail, bez odpovědi. Telefon byl nedostupný. Obchod mě lákal také proto, že sídlil v Brně, kde by byla možnost osobního odběru zboží. Po prověření adresy jsem však zjistil, že s jedná o nějaký bytový dům, což mě dost překvapilo. Obchod funguje podle informací na internetu v Čechách a v Polsku. Jakmile to bylo spojené s Polskem, rozhodl jsem se jít pryč. Se zbožím z Polska mám velmi špatné zkušenosti (např. budík, který nebudí apod.). Prověřil jsem si IČO organizace, která internetový obchod vlastní a zjistil jsem, že je to nějaký Maďar jménem István Sándor Kara. Bylo jasno. Začal jsem hledat mobil jinde.

Dnes ČOI šetří desítky stížností lidí, kteří v obchodě nakoupili, ale zboží nedostali. Po objednání prý obchod vyžadoval platbu předem, kterou lidé provedli, ale tím jejich nákup skončil. Nic z objednaného zboží nikdy neobdrželi. Uvedená adresa je fiktivní a bydlí na ní nějací důchodci, kteří o žádném obchodě nevědí.

Ještě že jsem si obchod prověřil předtím, než jsem zboží zakoupil. Konec konců, stejně bych předem neplatil, takže by se mi pravděpodobně problémy vyhnuly. Nyní už mám vybraný jiný obchod, který je snad solidní.

Bakalářská práce: hotovo

Dnes nastal konečně ten velký den. Dokončil jsem svoji bakalářskou práci. Je to nejrozsáhlejší dokument, který jsem za dobu studia na Fakultě informačních technologií na Vysokém učení technickém napsal. Nyní je již práce kompletně hotová a připravená na odevzdání. Doufám, že se bude ve škole líbit.

Téma mé práce bylo "Webový prezentační sytém poradenské firmy". Jednalo se o internetovou prezentaci poradenské společnosti - jednoduše řečeno - webové stránky. Textová část práce, kterou jsem vytvářel necelý měsíc, má 45 normostran. Minimální rozsah byl 30, maximální 50. Nedostatku textu jsem se tedy nemusel obávat. Do práce jsem zahrnul vše, co jsem považoval za podstatné a důležité. Text pojednává o celém výsledném webu, jeho možnostech a budoucím vylepšení. K bakalářské práci je jako příloha přiložena 20stránková dokumentace k webu.

Celkové zakončení mé práce provedlo copycentrum na Purkyňových kolejích. Vše proběhlo bez problémů a rychle. On-line objednávka, dodání listů a svázání trvalo jen pár dní. Nyní už mám práci ve dvou vyhotoveních na stole a čekám na termín odevzdání ve škole. Jeden výtisk bude ve školní knihovně, druhý mi zůstane. Doufám, že moji práci bez problémů obhájím u oponenta a pomůže mi ke složení státních závěrečných zkoušek k zakončení prvního stupně vysokoškolského vzdělání.

Příprava na státní zkoušky začala

Konečně jsem dokončil bakalářskou práci a mohl bych si říkat, že mám na chvíli klid. Ale ono to tak není. Za měsíc a kus mě čekají závěrečné státní zkoušky, které prověří, co jsem si ze studia odnesl. Takže sotva jsem dodělal bakalářku, už se zase učím. A ještě minimálně měsíc budu.

Otázky ke státnicím jsou přiměřené, obsahují většinu učiva, které se za tři roky probrali. Obsahují tedy mé oblíbené předměty, ale i takové, na které doufám, že se mě nikdo ptát nebude. Jestli ano, tak to teda nevím, nevím... Otázek je celkem 40, dnes jsem začal s vypracováním prvních 4, abych měl trochu náskok na nadcházející víkend. Každý den bych nyní chtěl zpracovat 2 otázky, aby mi ještě zbyl čas na zopakování. Začal jsem s těmi nejjednoduššími, asi abych měl pocit, že něco vím. Otázky obecného charakteru, jako reprezentace čísel v počítači nebo životní cyklus softwaru jsou poměrně snadné. Až se však dostanu k oblasti hardwaru nebo složité matematiky (která dle mého názoru přesahuje hranice vesmíru a je naprosto k ničemu :-)), nevím, jak to půjde.

Ještě stále nevím, jaké bude složení zkoušející komise. Tak ani nemohu počítat s konkrétními učiteli a zjistit si, na co se často ptají. Letos je na FITu úplně jiný systém státních zkoušek. Dříve bylo k bakalářské práci přiděleno několik předmětů (zpravidla 3), které se student naučil a z nich dělal zkoušku. Nyní se dělá jedna zkouška úplně ze všeho. Paráda... Nevěřím tomu, že budou učitelé mírnější kvůli tomu, že toho mají studenti na naučení více než dříve. Nezbývá než doufat, že nám to jako pokusným králíkům tohoto nového systému projde.

Státní zkouška se skládá z obhajoby bakalářské práce a z ústní části. Věřím, že bakalářka bude bez větších protestů přijata. Na ústní část se však vůbec netěším. Ke zkoušce nemáme skoro žádné informace (nebo jsem je alespoň nikde nenašel). Nevíme, kdo nás bude zkoušet, jak zkouška probíhá, zda se otázky losují nebo ne, prostě nic. Jen vím, že se mám na co těšit...

Na tomto webu v sekci FIT VUT v 6. semestru budou průběžně zveřejňovány mnou vypracované otázky. Zejména kvůli tomu, abych nemusel ty papíry s sebou stále nosit, a třeba to pomůže i někomu jinému. Podotýkám, že ale otázky píšu hlavně pro sebe, a tak si nebudu dávat záležet na tom, zda to bude pro všechny dostačující, nebo jestli to po mě někdo přečte :-).

Nový mobil - HTC Touch Pro 2

Jednoho dne jsem si řekl: "Až budu bakalář, koupím si nový mobil". Tak dlouho jsem však čekat nevydržel a začal se věnovat výběru nového mobilu už nyní. Měl jsem ale celkem jasno, toužil jsem po HTC Touch Pro 2. Nyní už ho mám na stole a přes malé nedostatky je naprosto dokonalý. Věřím, že mi vydrží déle než rok, jako Nokia E66, kterou jsem měl dříve.

Zásadní změna byl přechod od operačního systému Symbian k Windows Mobile. Od něho si slibuji podporu mnoha aplikací, které lze na internetu stáhnout, dále bezproblémovou synchronizaci s počítačem a celkově uživatelsky příjemné prostředí. Vše mohu potvrdit, že tak skutečně je. Díky systému HTC Sense je uživatelské prostředí přizpůsobené pro ovládání prsty. Stylus vyndám spíše výjimečně. Jak je zřejmé, mobil má dotykový displej. Velká a příjemná změna oproti Nokii. Jsem nadšen velikostí dispeleje, kam se vejde mnoho informací. Celková práce s telefonem je velmi intuitivní, rychlá a spolehlivá.

Telefon má výsuvnou hardwarovou klávesnici, se kterou napíšu SMS odhadem 3x rychleji než dříve. Brouzdání po internetu je díky ní také jednodušší. Nezbytná je vestavěná GPS, díky níž mohu telefon použít jako navigaci do auta nebo na kolo. Mezi další vychytávky patří všesměrový polohový senzor, senzor přiblížení k hlavě (zhasne displej), RSS čtečka, Microsoft Office a další. Díky tomu, že je v telefonu oproti dřívější Nokii velmi vyspělý operační systém, lze v podstatě vše nastavit podle přání a přizpůsobit tak telefon všem mým požadavkům. Poslední úpravou byl zvuk budíku na melodii králíků z klobouku: "Vstávat! Ale proč? Protože je ráno? Ale já mám ještě noc. Vstávat, jde se do práce!".

Dnes jsem si k telefonu koupil špičkové pouzdro. Obal na tento telefon jsem dlouho nemohl sehnat, nakonec jsem v jednom kameném obchodě našel, vyzkoušel, na internetu koupil, dnes vyzvedl. Sedí jako ulitý. Jedná se o jedno z nejkvalitnějších pouzder, které je možné koupit, telefon je v něm dobře chráněn. Umožňuje připnutí na pásek, s dodatečným klipem i do auta, na řidítka kola apod. Vynikající.

S telefonem nemám zatím žádné větší problémy. Byl poměrně špatně lokalizován do češtiny, tak jsem si nahrál nový operační systém a nechal ho celý anglicky. Člověk si na to rychle zvykne a dnes po několika dnech už mi to ani nepřijde divné. Synchronizace s počítačem funguje špičkově. Kontakty, e-maily, internetové záložky, poznámky, soubory... Vše mám nyní bez problémů stejné v počítači i v mobilu. Věřím, že budu s novým telefonem spokojený a využiji naplno jeho možnosti. Kvůli tomu jsem si ho přece kupoval.

Technické parametry:
displej: 3,6'', odporový, 800x480px
procesor: ARM1136 528 MHz
paměť: 512 MB, SD karta 8GB
konektivita: Bluetooth, WiFi, TV-out
operační sytém: Windows Mobile 6.5 ENG
fotoaparát: 3MPx

Nejtajemnější cache v Brně nalezena

O víkendu jsme s Martinou dokončili hledání nejtajemnější cache, kterou znám. Na její hledání jsem se chystal už dlouho, ale až nyní jsme se odvážili. Byl to jedním slovem - nářez. Do míst, kam nás cache zavedla, bychom se jinak asi nikdy neodvážili. Přece jen, do tunelu pod silnicí, kde teče potok, do vnitřku chladící věže, do vojenského krytu hluboko pod zemí nebo do kanalizační stoky se člověk tak často nedostane.

Cache jsem si vybral pro její výjimečnost. Popisy návštěvníků, které byly velmi nadšené, mě přinutili cache najít. Nebyl však nikdo, kdo by ji chtěl se mnou hledat. Minulý týden jsem se vydal s Martinou a první stanoviště cache. Došli jsme na začátek tunelu pod velkou křižovatkou, ve kterém tekl potok. Instrukce byly projít tunelem a nalézt další souřadnice. Bylo po dešti, takže to bylo docela zajímavé. Při kraji bylo naštěstí trochu suché místo. Zážitky v tunelu lze těžko popsat, to se musí zažít. Hluk z aut, dole voda, naprostá tma (měli jsme čelovky), pavučiny. Tunel zahýbal do zatáčky, tak jsme ani neviděli světlo na konci. Asi po 100m v tunelu jsme našli další indicie vedoucí k dalšímu zastavení této cache.

Na uvedeném místě jsme našli nějaký bývalý sklep, kde to vypadalo na obývák bezdomovců, kteří ale nebyli doma. Našli jsme další indicii a rychle zmizeli. S sebou jsme měli notebook, kde jsme zjišťovali další místo, kam nás pokyny posílají. Místa byla od sebe docela vzdálená, takže jsme první den prochodili pěšky celé Brno.

Dostali jsme se k Tescu, kde stojí chladící věž od bývalé cihelny. Věž znám jen z dálky, nikdy jsem si nemyslel, že budu stát uvnitř. Opravdu, stalo se. Roztržený plot oznamoval, že nejsme první, kdo se chtěli podívat dovnitř. Najednou jsme stáli uprostřed obrovské věže, která byla uvnitř podepřena mohutnými betonovými nosníky. Prohlédli jsme si místo, našli indicie a šli dál.

Poslední zastávka toho dne byl vojenský kryt v Maloměřicích. Když jsem to poprvé viděl, asi jsem ani nevěřil, že bychom tam vlezli. Ale vlezli. Velmi nízký profil vlezu se uvnitř zvětšil. Martina hlídala venku, já jsem šel najít další souřadnice. Prolezl jsem bývalým nouzovým východem a slezl asi 5 metrů dolů po železných kramlích. Samozřejmě s čelovkou, kolem byla úplná tma a docela zima. Uvnitř byl rozlehlý prostor krytu, kde jsem podle mapky v mobilu našel správné místo a indicie napsané na zdi. Vylezl jsem ven a šla se dovnitř podívat také Martina. Naším dalším úkolem bylo vyluštit číselné řady, které ale nebyly nijak jednoduché, navíc začalo pršet. Vrátili jsme se tedy domů a luštili později.

O několik dnů později jsme měli vyluštěno a věděli jsme další postup (informace o dalším postupu k jednotlivým místům byly vždy na internetu po zadání indicie z minulého místa). Tentokrát jsme jeli na kole. Dostali jsme se opět k Tescu k retenční nádrži, kam ústil velký tunel. V něm tekla nevábná, špinavá voda. Naším úkolem bylo projít tunelem někam dovnitř a hledat indicie. Nasadili jsme čelovky a vyrazili. Asi po 50m tunel končil a dostali jsme se do prostorné místnosti, o které jsem neměl nejmenší tušení, že by tady něco takového mohlo existovat volně přístupné. Kdesi tekla voda a dost zapáchala. Bylo jasné, že jsme došli někam, kam ústí kanalizace. Opravdu, byli jsme v místě, které slouží jako bezpečnostní přepad odpadové vody z místní továrny. Po chvíli hledání jsme na zdi našli další indicie a šťastni vyšli z tunelu ven.

Začalo slušně pršet a potkali jsme se s dalším cyklistou, který také hledal nedalekou cache. Udělali jsme tedy přestávku v našem postupu a šli hledat blízkou cache pod mostem, kde alespoň nepršelo. Po jejím nalezení a zalepení díry v Martině kole jsme pokračovali na poslední místo našeho zastavení, na Stránskou skálu. Tato oblast je mezi brňáky velmi známá, protože je tam hodně "tajemných míst". Jedná se o velký komplex umělých jeskyní, velkých, malých, samé chodby, plazivky atd. Za války zde byla podzemní továrna na výrobu zbraní. Současné výzkumy ukazují, že v podzemí je ještě velký zavalený prostor, kam se zatím nikdo nedostal. Podle plánku jsme vešli do jedné z jeskyní a po asi 200 metrech došli na konec. V jeskyni nic nebylo, kromě dřeva, které zde zanechali lidé, kteří dělají v jeskyni ohně. Našli jsme indicie a vyrazili domů, bylo už pozdě.

Další den jsme dojeli na kole k cílovému místu, kde měla být umístěna samotná cache. Tu jsme našli (Martina našla) bez problémů díky vyšlapané cestičce. Čekal jsem nějaké dobrodružnější umístění podobné těm předchozím. Krabice byla však uložena klasicky v lese, obložena kameny. Zapsali jsme se do návštěvní knihy, otiskli razítko a vyrazili zpátky. Cache byla pokořena.

Byla to ta nejlepší cache, kterou jsem kdy hledal. Cestou jsme prošli mnoha místy, o kterých jsem neměl ani tušení a kam by mě nikdo nedostal, kdybych nevěděl, že tam lidé chodí a je tam další indicie. Vše proběhlo v pořádku a bez problémů. Kéž by bylo takových cache více. Všechny zážitky nelze popsat, to se musí zažít. Jednoznačně doporučuji. Zajímavé by to bylo také v noci. Konec konců, stejně byla ve všech místech úplná tma.

Začala mi tenisová sezóna

Martina mě přemluvila - byli jsme poprvé na tenise. Docela jsem se tohoto sportu obával. Když člověk v televizi vidí, jak se u toho naběhají a jakou rychlostí tam létají míčky, byl jsem si jistý, že to nemůžu zvládat. Po našem prvním tenisovém dnu jsem však zjistil, že se nemusí tolik běhat, nedávat takové rány a jde to také. Tenis se zařadil mezi mé sporty a počítám, že nyní na něj budeme chodit často.

Martina vše zjistila a zařídila, v sobotu odpoledne jsme dojeli k tenisovým kurtům ve Šlapanicích. Tam k mému údivu nebyl ani na jednom ze sedmi kurtů vůbec nikdo, přestože bylo nádherné počasí. Dostali jsme rakety, košík plný míčků a instruktáž, jak se do toho alespoň trefit. Pravda, několik desítek míčků letělo absolutně mimo, občas na druhý kurt, několikrát přes plot. Přesto se nám několikrát podařilo správně odehrát několik "odpálení" za sebou. Pokaždé, když nám to začalo trochu jít, hned to člověka začne více bavit. Jsem ale rád, že jsme byli v celém areálu sami. Kdyby vedle nás hráli stejně "kvalitní" hráči jako my, asi by zvedali každou minutu několik našich míčků.

Počítali jsme, že budeme hrát jen hodinu, ale nakonec jsme se museli po hodině a půl skoro nutit, abychom šli domů (resp. do restarace na zmrzlinový pohár). Zapsali jsme se také jako členové šlapanického tenisového klubu, abychom měli příznivějí cenové podmínky. Musím říct, že mě první hra i přes mnoho chybně odpálených míčků velmi bavila. Na to, že jsem držel tenisovou raketu poprvé v životě v ruce si myslím, že nám to docela šlo. Doufám, že následující měsíc neproprší stejně jako tento a bude více slunečných dní, které využijeme ke zdokonalování našeho umění v tomto sportu. Dokonce jsem usoudil, že by mě tenis mohl bavit více než squash. Asi proto, že je takový více otevřený, venku, na čerstvém vzduchu.

Odpočet právě započal

Je to tady. Dozvěděl jsem se přiřazenou komisi pro státní závěrečné zkoušky a další informace, jak bude všechno probíhat. Čas největšího stresu za mých posledních 22 let nastane přesně v pondělí 14.6.2010 v 9:15. Postará se o to komise složená z členů několika ústavů na Fakultě informačních technologií.

Jako členové komse mi byli přiděleni lidé, se kterými jsem se už setkal na přednáškách nebo cvičeních, přesto si však netroufám odhadovat, jak budou celou zkoušku hodnotit. Zkouška se skládá z obhajoby bakalářské práce a z ústní části. Bakalářku budu obhajovat 5 minut, poté následují otázky přítomných k celé práci. Zkouška pokračuje ústní částí, která trvá také cca 5 minut. Zde je vybráno jedno téma z předem 40 známých, o kterém student mluví a odpovídá na otázky komise. Po zodpovězení všech otázek je mu sděleno hodnocení.

Nyní jsem připraven přibližně na dvě třetiny témat a stále pracuji na těch zbývajících. Doufám, že to všechno stihnu (nic jiného mi ani nezbývá). V otázkách jsou však dvě, ke kterým nikdo neví, co by se mělo říkat a jsou příšerně složité. Vzhledem k tomu, že ani jeden člen komise neučí předmět, ke kterému spadají tyto dvě otázky, asi je přeskočím. Budu doufat. 2 ze 40 je malá pravděpodobnost, musí to prostě vyjít.

Byla mi přiřazena komise hned první den státních zkoušek, a jdu v pořadí jako čtvrtý. Doufám, že tedy nebudou postupovat sytémem - tři pustíme, čtvrtého ne.

Put your hands up in the air!

Ano přátelé, dal jsem to! Dneska jsem složil státní závěrečnou zkoušku a tímto se ze mě stal oficiálně student s ukončeným vysokoškolským vzděláním s titulem bakalář. Dlouhá doba příprav nakonec přinesla své ovoce. Jsem nesmírně šťastný za tento den a je mi úplně jedno, že mě v menze u pokladny obrali o 200 Kč.

Všechno začalo nevinně nastoupením na Fakultu informačních technologií před třemi lety. Nyní jsem stál u státní zkoušky a přemýšlel, jak bude můj život pokračovat dál. Naštěstí se komise usnesla na tom, že jsem prospěl a mohu tedy nastoupit do navazujícího magisterského studia, na obor Management a informační technologie.

Státní závěrečná zkouška se skládá ze dvou částí, z obhajoby bakalářské práce a z ústní části. Bakalářskou práci jsem dokončil přibližně před měsícem a od té doby se poctivě učil jednu otázku za druhou. Během této doby jsem obdržel posudek bakalářky od vedoucího práce i od oponenta. Vedoucí mi navrhl známku C, oponent D. To mě trochu zklamalo, ale přešel jsem to bez dalšího vrtání do toho, co se jim nelíbilo. Měli jsme 40 okruhů, ze kterých nám jeden měli dát ke zodpovězení u zkoušky. Učil jsem se proto jeden po druhém tak, abych všechno stihl do termínu zkoušky. Všechno jsem stihl, některé otázky jsem uměl lépe, některé hůře. Neexistuje snad místo, kde bych se neučil. Kolej, domov, zahrada, park, na trávě, na lavičce, na koupališti...

Došlo na ten velký den. V 7 hodin ráno jsem došel do školy, kde už byl hlouček asi pěti studentů čekající před zavřenými dveřmi. Než jsem došel na řadu, probírali jsme, jaké máme asi tak šance. Oproti loňskému roku se velmi změnil přístup školy. Loni prý zkoušku neudělalo tolik lidí, že škola změnila svůj přístup a nyní se místo 3 předmětu podrobně, zkouší 26 předmětů okrajově. Přišla ta chvíle. Tajemník si ode mě vyžádal flash disk s prezentací k obhajobě a pozval mě dál. V seminární místnosti bylo 5 členů zkušební komise. Přistoupil jsem k prezentaci mé bakalářské práce, na kterou jsem měl připravenou slidy. Toto trvalo asi 5 minut. Poté byly přečteny posudky vedoucího i oponenta. Jeden člen komise měl k mé bakalářce otázku, kterou jsem mu zodpověděl. Předseda přešel k ústní části. Sám vybral otázku, kterou mi položil. Byla to jedna otázka z těch 40. Toto byla nejhorší chvíle. 2 otázky jsem naprosto neuměl, protože jejich obsah byl mimo hranice mého chápání. Naštěstí vybral otázku jinou, a to hierarchie pamětí v počítači. Ulevilo se mi. Toto jsem docela uměl. Měl jsem ke každé otázce připraveno povídání tak na 3-5 minut, ale zkoušející tomu dal trochu jiný směr. Nenechal mě absolutně mluvit o tom, o čem jsem chtěl a jen se ptal na konkrétní otázky, poměrně jednoduché. Nikdy jsem neřekl ani tři věty a už mě přerušoval a s pokyvováním hlavou přešel k dalšímu dotazu. Nedostal mě ani na jedné z jeho 3 otázek, i když jedna byla jen tak tak. Tu jsem věděl díky studentskému fóru, kde jsem si vzpomněl, že byla tato odpověď napsána. Naštěstí to bylo správně. Po pěti minutách jsem opustil místnost. Následovalo čekání, než se komise dohodne na hodnocení. Poté jsem byl pozván zase zpátky a předseda komise mi oznámil: "Zkušební komise se usnesla, že z bakalářské práce máte C, protože jste si obhájil chyby, které vám oponent vytkl. Z ústní části vám nemám důvod dát jinou známku než A. Celkem tedy B, prospěl jste. Blahopřeji.". S úsměvem na tváři jsem poděkoval a opustil místnost. Zde se na mě sesypali ostatní studenti, kteří chtěli vědět, jak vše probíhalo.

Jsem šťastný. Byl jsem sice značně nervózní, ale zachovával jsem si optimismus a doufal, že to vyjde. Určitě tomu pomohl i čtyřlístek, který našla Martina na našem společném výletě a nyní jsem ho měl s sebou. Spolubydlící si ze mě dělal srandu, že když mám čtyřlístek, dostanu otázku č. 4. Dostal jsem ji. Jsem šťastný za to, že mám bakalářský stupeň vysoké školy za sebou. I když velký vliv hraje náhoda v tom, že jsem dostal dobrou otázku a složení komise nemohlo být lepší.

Nyní už jsem zapsán k dalšímu navazujícímu magisterskému studiu na stejné škole. Od oboru Management a informační technologie si slibuji, že bude trochu zaměřen na ekonomickou část a člověk nahlédne i do této oblasti.

Vůbec už mě dnes nemůže naštvat, že mě pokladní v menze obrala o 200 Kč, které asi omylem připsala na jinou kartu, než na moji... Všem, kteří mi drželi palce a mysleli na mě, tímto děkuji. Pomohlo to. Dále uvádím věci, bez kterých bych se na státní závěrečné zkoušce v 7 hodin ráno neobešel. Váš Bc. Roman Čampula, který bude 29. června na FIT VUT slavnostně promován.

Zkoušky: hotovo - 3. ročník - letní semestr

Další semestr je za mnou. A nyní nejen semestr, ale celá část vysoké školy. Složil jsem státní závěrečnou zkoušku a ukončil tak bakalářské studium na Fakultě informačních technologií. Budu zde však dále studovat na navazujícím magisterském oboru Management a informační technologie.

Tento semestr jsem měl zapsán jen jeden předmět, a to tvorbu webových stránek. Hlavní náplní semestru bylo vytvoření bakalářské práce a složení státních závěrečných zkoušek, jak se můžete dočíst v tomto článku.

Výsledky zkoušek:

Mé fotky nyní obsahují GPS informace

V nedávné době jsem začal využívat technologii, díky které mohu do fotky vložit informace o místu jejího vzniku. Princip je jednoduchý, i když opět přidá trochu času při zpracování fotek. Díky tomu však bude vyhledávání fotek u mě v počítači jednodušší a fotky půjde snadněni třídit.

Fotky pořizuji zejména při různých výletech pěšky nebo na kole. Ve stejných situacích mám s sebou téměř vřdy GPS, díky které sleduji cestu, ale i zaznamenávám prošlou nebo ujetou trasu. Tyto soubory se záznamy zatím jen ležely u mě v počítači, až nyní došlo na jejich využití. Pomocí speciálního programu vložím do každé z fotek, kterou jsem na těchto cestách udělal, GPS informace z místa jejího pořízení. Tyto informace se ukládají do tzv. metainformací, které s sebou každá fotka nese. Díky tomu, že mám nyní ve fotkách tyto informace, je jednoduché v nich vyhledávat podle polohy. Zjednodušeně, pokud chci vidět všechny fotky, které jsem udělal v Brně na námestí, kliknu v grafickém programu na mapu, kde si najdu toto náměstí, a vyhledají se mi všechny fotky např. z okruhu jednoho kilometru. Geniální, zvláště v případě, že máte fotek mnoho a nějakou hledáte.

Procesu přiřazení zeměpisné šířky a délky jsem podrobil většinu svých fotografií, ke kterým jsem tyto informace měl. Na tomto webu údaje zpětně přiřazovat nebudu, ale počínaje zářím 2010 již ve fotkách z akcí tyto informace budou.

Prázdniny bez chvilky lelkování

O co jsem měl letošní volno kratší, o to více bylo naplněno různými akcemi a výlety do nejrůznějších míst. Kvůli státnicím mi začaly prázdniny až v červenci, ale stihl jsem vše, co jsem si naplánoval. Z celkových dvou měsíců jsem byl celkem 2 týdny doma a 6 týdnů pryč.

Jako novopečený bakalář už jsem měl dávno naplánováno, jak budou mé letošní prázdniny probíhat. Nyní, na jejich konci, usuzuji, že akcí a zážitků bylo až až a váhám, zda jsem to s jejich množstvím trochu nepřehnal. Nicméně, člověk si musí užívat, dokud to jde, zvláště když je student.

Hned 1. července jsme vyrazili jako čtyřčlenná skupina do slovinských hor. Usídlili jsme se u jezera Lago di Predil na italsko-slovinské hranici, odkud jsme podnikli asi 4 výlety do okolí. Je třeba uznat, že slovinské hory nejsou tak monstrózní jako třeba italské Dolomity, ale i tak jsme podnikli túry, na které budeme často v dobrém vzpomínat. Jako nejlepší bych hodnotil výstup na Velký Prisojnik, kam vedla cesta přes impozantní skalní okno, kterým jsme procházeli (nebo se spíše hrabali kamennou sutí). Celou akci jsme měli asi na 2 týdny, a abychom se příliš nezničili, zařadili jsme po Slovinsku odpočinkovou vložku ve formě koupání na Istrii v Chorvatsku. Neočekával bych, že by v těchto místech na severu Chorvatska bylo nějak horko, ale tepleji být mohlo. Dva dny jsme věnovali koupání a jeden den prohlídce několika měst, která byla v našem dosahu. Po sbalení věcí v jediném kempu, který jsme na naší cestě využili, jsme se přesunuli do Itálie k olympijskému městu Cortina d’Ampezzo. Po dlouhé cestě jsme přespali za hromadou dřeva a už nám ani nevadil neustálý hluk motoru z nedaleké pily. V Dolomitech jsme podnikli několik výprav po jednodušších i ferratových cestách. Všichni členové naší výpravy trasy zvládli, ale většinou jsme byli tak unaveni, že ani nebylo mnoho příležitostí k večerním radovánkám. Každý byl rád, když si na parkovišti lanovky lehl do stanu a usnul. Celou akci jsme zakončili jedním bruslařským dnem v Rakousku v okolí města Wels.

Po náročném programu následoval odpočinek ve formě jednoho dne volna. Rychlé vybalení a zabalení věcí a hurá na kola do Jizerských hor. Ubytování v chatkách ve vesnici Bílý Potok bylo příjemné také kvůli tomu, že jsme byli v samém centru Jizerských hor a všude to bylo takřka kousek. Na kolech jsme projezdili celou naší část Jizerek, na mapě nám zbyla jen jedna cyklotrasa v délce asi 2 km, kterou jsme neprojeli. Týden jsme si užili, mimo jiné jsme hráli minigolf, navštívili Ještěd a další rozhledny, několikrát jsme se koupali nebo hledali cache. Víceméně slunečné dny jsme zakončili projížďkou na koních a jeli domů.

Dva dny jsem měl doma na aklimatizaci a přebalení věcí a vyrazili jsme s Martiny bývalou třídou na vodu, na Vltavu. Během čtyř dnů jsme dojeli z Vyššího Brodu do Boršova. Vlastně během tří, protože první den, než jsme vyrazili, bylo tak pozdě, že jsme se rozhodli přespat a odložit odjezd na druhý den. Vody bylo dost, dobré nálady také, vše jsme si pořádně užili.

Následovalo několik (!) dní doma, během kterých jsem zpracovával pořízené fotky a dělal různé domácí práce. Za pár dní přijela Martina a odjeli jsme na Šumavu, kde jsme měli naplánovány 4 cyklistické dny, během kterých jsme přejeli celou Šumavu a dojeli až domů. Všechno jsme si vezli s sebou, což bylo velmi znát na naší váze kola, ale zvládli jsme to. Vyzkoušeli jsme si spaní na šumavských nouzových nocovištích. To je asi 6 míst po celé Šumavě, kde lze zdarma legálně přespat, přestože jsou v národním parku. Na Poledníku, ve výšce přes 1000 m n.m. byla pěkná zima, v okolí Modravy už bylo tepleji. Domů jsme dojeli docela příjemně unaveni. Další den jsme vyrazili za babičkou na chatu, kde už jsem nespal několik let.

Martina odjela zpátky domů a oba jsme měli několik dní na to, abychom se připravili na cyklistický zájezd do Francie. Tentokrát s cestovní kanceláří, se kterou jezdíme již několik let, s brněnskou Alpinou. Nakonec bylo všechno zabaleno, kola připravena, a z Prahy jsme odjeli směr Švýcarsko a Francie. Tam jsme 10 dní bydleli ve stanu v kempu, odkud jsme podnikali celodenní vyjížďky. Pod Provence jsem si vždy představoval rovinu. Každý den však byl náročný zejména díky kopcům, které jsme překonávali. Dokonce jsme si udělali vlastní rekord, když jsme vyjeli 1500 výškových metrů na Mt.Ventoux, kde se jezdí Tour de France. Samozřejmě jsme nevynechali ochutnávku vína se zakoupením několika lahví domů. Zájezd za to rozhodně stál, jsem zvědavý, kam se vydáme příští rok.

To byla poslední větší akce prázdnin. Nyní už mám vše za sebou a snad se i těším do školy. Ta doba, kdy jsem neviděl své spolužáky, je docela dlouhá a docela se těším na trochu jiný život. Myslím však, že po prvním týdnu a zadání všech projektů budu mít na tuto věc opačný názor. Celé prázdniny byly krásné. Za nejkrásnější však považuji to, že jsem s Martinou strávil téměř v jednom kuse 2 měsíce bez jediného problému. Za to ji děkuji, že to se mnou vydržela a věřím, že si další prázdniny naplánujeme podobně.

Fakulta podnikatelská: zapsán

Abych toho příští školní rok nebylo málo, rozhodl jsem se studovat navíc další vysokou školu. Důvod je ve skutečnosti trochu jiný, snažím se předejít možným studijním problémům. Nyní jsem zapsán na dvě školy, za dva týdny uvidím, jak to lze či nelze stíhat.

Na Podnikatelskou fakultu VUT jsem se udělal příjimací zkoušky a zapsal se z důvodu, že se trochu obávám dalšího vývoje na mé současné škole, na FITu. Podle informací mých spolužáků je magisterské studium složité, zejm. některé předměty v 1.ročníku. Úspěšnost u státních zkoušek je pokud se nemýlím ještě menší, než u státnic bakalářských. Proto jsem se rozhodl zapsat se na druhou školu. Podnikatelská fakulta patří podle mých informací k těm jednodušším. Pokud bych neměl na to ukončit magisterské studium na FITu, ukončím ho (snad) na FP.

Nevím ale, jak to budu všechno stíhat. Rozhodně budu stále preferovat FIT. Problémy mi nastaly při sestavování rozvrhu, protože jedna škola ho měla zveřejněný a druhá ne. Vybral jsem si tedy předmětny na FP v takových časech, kdy doufám nebudu mít výuku na FITu. Jsem rozhodnutný nechodit na FP na přednášky, na cvičení ano, ta jsou povinná. Ze cvičení lze prý však učivo snadno pochopit. Nyní bych tedy měl 20.9. začít studovat na obou školách zároveň. Dobré je, že Fakulta podnikatelská je hned vedle kolejí, takže ani výuka od 7 nebo 8 hodin nebude snad problém.

Jsem zvědavý, jak to všechno budu stíhat. Rozhodně se chci dále naplno věnovat FITu, to je pro mě důležitější škola. Kdyby to ale nějak zásadně nešlo, zůstanu na FP, jak už to udělalo hodně studentů přede mnou.

První týden na dvou školách

Mám za sebou první týden magisterského studia na dvou školách současně. Abch řekl pravdu, zatím jsem moc nepocítil rozdíl mezi studiem jedné a dvou škol. Asi to všechno ještě přijde. První dojmy z Fakulty podnikatelské byly celkem dobré. Rozvrh mám však často do večera, a tak chodím z šaliny s čelovkou.

Věnoval jsem snad týden práce tomu, jaké si mám vybrat předměty na obou školách a jak dát dohromady jejich rozvrhy. Nakonec se to vyřešilo tak nějak samo, protože jedna škola rozvrh předem zveřejnila a druhá ne. Tak jsem si všechno zapsal a doufal, že se mi předměty nebudou krýt. A celkem to vyšlo. Z FP jsem automaticky odstranil všechny přednášky a tím se počet hodin týdne sympaticky snížil. Hned běhěm prvních dvou dnů mi uznali dva předměty, které jsem již dříve studoval na FITu. Tím se rozvrh zase zúžil. Nyní se jeho konečená fáze ustálila na 21 hodin na FITu a 7 hodin na FP, což mi přijde více než dobré. V pondělí a ve středu mám však maraton přednášek od 13 do 21 hodin, a tak nezbývá, než chodit domů s čelovkou (ze zastávky na kolej to je asi 10 minut a není tam žádné osvětlení).

Nechtěl bych Fakultu podnikatelksou nijak ze začátku příliš kritizovat, ale zarazilo mě několik věcí, které nejsem schopný pochopit, jak taková situace může nastat. Sešli jsme se na prvním cvičení. Přišel vyučující a povídá: "Jé, vás tady je. Hm... 30. Ale učebna je jenom pro 10 lidí. Tak běžte domu a uvidíme se na přednášce, něco vymyslím." Na přednášce vymyslel, že první 4 týdny cvičení nebudou, než s tím někdo něco neudělá. Sympatické, ale zvláštní. Jako kdyby nevěděli, kolik nás bude. Druhý den jsme měli další cvičení, kde vyučující promítal nějaké materiály přes projektor. Chtěl nám tento soubor poznámek dát, ale nevěděl jak. Padaly návrhy jako nahrát na Facebook nebo na Ulož.to a vůbec to nebyl zcestný nápad. Nakonec usoudil, že nám to všem pošle e-mailem, na který si řekneme. Takže nyní má asi tak 150 e-mailových adres, na které musí zaslat ten soubor. Většina navíc nejsou školní adresy, ale ve formátu něco jako kubicek35@mujmail.cz, takže mu vůbec nezávidím, až to bude posílat. Pravda, dodnes nic nepřišlo. Nechápu, proč vysoká škola nemá možnost, jak sdílet studentům nějaký soubor.

Další den jsem absolvoval přednášku, která mě poměrně zaujala. Jednalo se o úvodní informace k předmětu, jehož náplní je marketigová hra. Jde o simulaci, kde jsou studenti rozděleni do týmů a mají fiktivní firmu, která vyrábí počítače na celém světě. Naším úkolem bude dosáhnout co největšího zisku, přičemž budeme řešit různé marketingové problémy, jako jaká bude výroba, komu budeme prodávat, jaká bude reklama atd. Tými si mezi sebou vytváří navzájem konkurenci. Jsem zvědavý, jak bude tato hra probíhat.

Na FITu se nic zajímavého neděje, až na to, že jeden předmět je naprosto z jiného světa, ze světa matematiky. Máme 5 hodin týdně, což v takové dávce nebyl zatím žádný jiný předmět. Nyní je druhý týden školy a zatím jsem nepochopil, co se vlastně máme učit, o co v tomto předmětu jde a o čem mluví ten člověk na přednášce. Třeba se to časem zlepší, ale skutečnost, že předmět neudělá 40 procent lidí, mě trochu děsí.

Strojařské schody

16 pater, 320 schodů, 35 zatáček, 60 metrů převýšení. Fakulta strojního inženýrství, Brno. To jsou základní informace o závodu, ze kterého jsem se před několika hodinami vrátil. Strojařské schody je každoroční závod v běhu do schodů v nejvyšší budově v Brně. Čekal jsem trochu lepší výsledek, ale jsem rád, že jsem se nahoru dostal rychleji, než je průměrná doba čekání na výtah a jeho cesta nahoru.

Tři předešlé ročníky jsem se závodu neúčastnil, až letos jsem se rozhodl, že to zkusím. Kolem této budovy chodím často, ale nikdy jsem tam nevystoupal ani jeden schod. Na závod jsem se ani nijak nepřipravoval, celá trasa byla pro mě premiéra až při samotném závodu. Ve 4 hodiny jsme se spolu se Standou a Martinou zaregistrovali a čekali na zahájení. Zkušebně jsme si vyzkoušeli několik pater, abychom poznali, jak to půjde. Během čekání jsme se dívali na ostatní a vyhodnotili si, že se nesmí přepálit začátek, protože hodně lidí v horní části už moc nemohlo. Došlo na start závodu a přišli jsme na řadu.

Časomíra se spustila a vyběhl jsem. Každé mezipatro mělo 10 schodů, to je po dvou schodech 5 kroků na jednu část schodiště. Toto mi vydrželo až nahoru, ale jen tak tak. Nijak příliš jsem nespěchal, abych se vůbec dostal nahoru živý a nesbíral mě Standa, který běžel 15 sekund za mnou. V zatáčkách to docela klouzalo a nesmělo se držet zábradlí, což by velmi pomohlo. Čísla v každém patře odpočítávala zbývající poschodí, ale to jsem moc nevnímal. Prostě jsem koukal, abych nezakopl a uháněl nahoru. V několika patrech pár lidí povzbuzovalo, což mi ale na síle moc nepřidalo. Asi to dvanáctého patra do bylo celkem bez problémů, pak přišla krize. Znatelně jsem zpomalil, ale nepřestával bojovat o zdolání zbývajících několika pater. Když už jsem slyšel ze shora povyk a povzbuzování, bylo mi jasné, že se cíl blíží. Podíval jsem se před sebe a zjistil, že zbývá jedno patro. Doběhl jsem do cíle a byl jsem rád, že jsem to zdolal. Standa doběhl chvilku po mně. Martina už nás nahoře čekala a obdrželi jsme energetický nápoj.

Sjeli jsme výtahem dolů a vyběhla Martina, která měla vyšší startovní číslo. My ji povzbuzovali v desátém patře. Když jsme přijeli výtahem až nahoru, právě doběhla. Odpočinuli jsme si a šli zjistit naše časy. Standa mě ozávodil na plné čáře a dostal se s časem 1:22 pravděpodobně mezi prvních 50, což je velmi dobré umístění. Já jsem trasu dokončil za 1:35. Čekal jsem pod minutu a půl, ale ta poslední patra mě zničila. Kdyby postavili tu budovu nižší, svůj cíl bych si splnil :-).

Závod jsme všichni dokončili a nyní mám alespoň představu, co to musí být za šílence, který to vyběhne v rekordním čase 1:10. Pokud mi to vyjde příští rok, chtěl bych se dostat pod 1:30, což doufám snad půjde. Tentokrát jsem skončil na 147. místě z 235 účastníků.

Velká gratulace Standovi za jeho excelentní čas a velké uznání Martině, která se odvážila pokořit svoji školu jako jedna z mála dívek na startovní čáře.

Želva Kuška vypuštěna do světa

Včera jsem vypustil do světa svůj několikátý geocoin pro hru geocaching. Nyní se jednalo o želvu Kušku. Dostal jsem ji od Martiny a přemýšlel jsem, kam ji poslat. Nakonec zvítězil návrh, že bude cestovní želva putovat do blízkosti dalších živých želv a bude se s nimi fotit. Tak uvidíme.

Želvu kušku jsem umístil do jedné z cache ze série několika cache poblíž Brna. Předpokládám, že nebude trvat ani týden a už bude želva někam putovat. Doufám, že neskončí tak, jako mých několik předešlých geocoinů, a to ztrátou nebo odcizením. Tato želva toho snad vydrží hodně, podívá se na mnoho míst a já ji budu z pozadí internetu sledovat, jak putuje. Jako první fotku jsem přiložil svoji želvu Cilku. Doufám, že brzy uvidím fotku další živé želvičky.

Sport Life a festival Kolem světa

Minulý týden se jako každý rok konala v Brně výstava Sport Life spolu s cestovatelským festivalem Kolem světa a Mezinárodním festivalem outdoorových filmů. Ani letos jsem ti to nenechal ujít a byl se na brněnském výstavišti podívat. Stálo to za to, ale žádné velké sportovní novinky jsem neobjevil.

Na veletrh Sport Life jsem se vydal hned dvakrát. Nevěřil jsem tomu, ale jakýsi kód, který jsem objevil na Facebooku, mi dovolil vygenerovat neomezené množství volných vstupenek. Fungovalo to. Ve čtvrtek jsem se na výstaviště vydal se Standou za účelem vyzkoušet si jízdu na lehokole a dalších kolech, které vyrábí firma Azub. Prošli jsme si několik pavilonů a nakonec našli stánek Azub. Seděl (nebo ležel?) jsem na lehokole poprvé a byl to docela nezvyk. Ale za 5 minut už jsem si byl jistější a Standa už mě nemusel ani držet, abych nespadl. Považuji to za příjemné zpestření cyklistiky, ale moc si nedovedu představit, že bych na takovém kole jel někam daleko, v nerovném terénu nebo do kopce. Ale asi je to o zvyku. Dále jsme si vyzkoušeli trojkolku, na které se pěkně zatáčelo, protože krásně držela stopu i v prudkých zatáčkách. Standa mi předvedl jízdu jen na dvou kolech, což mi moc nešlo. Po vydovádění se na kolech jsme pomalu opustili výstaviště s tím, že do školy už to nemá smysl a šli domů.

V sobotu jsem se na Sport Life vrátil, tentokrát s Martinou. Prošli jsme toho tentokrát více než ve čtvrtek. O víkendu byla výstava pro veřejnost, předtím jen pro novináře a registrované návštěvníky (a pro ty, co měli vstupenku z Facebooku jako já). Bylo zde velké množství lidí, což se ale dalo čekat. Bylo pěkné počasí, a tak všichni vyrazili ven. Narozdíl od čtvrtka zde bylo více akcí pro veřejnost, jako módní přehlídky, soutěže atd. Opět jsme si vyzkoušeli lehokola a trojkolky. Když bylo před 16. hodinou, přesunuli jsme se do kongresového centra na festival Kolem světa. Na ten měla zase volné lístky Martina, protože týden předtím roznášela po Brně plakáty a letáky s upoutávkou na tento festival. Tam jsme shlédli povídání o Antarktidě, kde byl samotný přednášející se skupinou několika dalších lidí a putovali zde několik dní pěšky na nejkrásnější horu Antarktidy. Podle toho, co vyprávěl, bych asi umrzl, hned jak bych tam přijel. To by pro mě, který má rád teplo, asi nebylo. Dále pokračoval program vyprávěním z Afriky, kde byla jiný skupina dobrodruhů, a hledali místní obyvatele. To by pro mě asi také nebylo. Nechtěl bych jako oni čekat, kdy na mě skočí nějaký had nebo mě zatknout policisté, když jim nedám úplatek.

Sport Life i část festivalu Kolem světa jsme si užili a já jsem rád, že jsem mohl vyzkoušet další dopravní prostředek, který jsem zatím znal jen z fotek v časopisech.

Návod na stisknutí tlačítka

Jen tak něco mě nerozhodí, ale poslední dobou jsem si začal všímat jedné věci, ze které začínám trochu šílet. Vážení, proč minimálně 75 % lidí neumí používat signalizační tlačítka v brněnských autobusech a šalinách? Chtěl bych vysvětlit, že není nutné před zastávkou stisknout tlačítko 5x, stačí to jednou.

Opakuje se to denně. Jedu v autobuse. Před zastávkou jedna paní stiskne tlačítko pro otevření dveří. Za 10 sekund ho stiskne další člověk. Za chvíli další. Přitom tlačítko už jasně svítí, že bylo stisknuto.

Signalizační tlačítka se dělí na dvě skupiny. Oranžová a zelená. Oranžová jsou určena pouze (!) pro zastavení na zastávkách na znamení. Jejich stiskem v žádném případě neovlivníte otevření dveří na zastávce. Tyto tlačíka bývají většinou v autobusech, kde se na každé zastávce otevřou dveře všechny, i když u nich nikdo není. Poučení: pokud se nejedná o zastávku na znamení, není třeba tlačítko vůbec stiskávat.

Druhý typ, zelená tlačítka, jsou určena pro otevření dveří. Toto tlačítko je potřeba stisknout, aby se dveře otevřely. Stačí to však jednou! Tlačítko se po stisknutí rozsvítí. Takže nechápu, proč 100 % lidí starších 60 let (ale stává se to i u jiných generací, 15+ nevyjímaje) stiskne tlačítko naprosto pokaždé, pokud chce vystoupit. Poučení: zelené tlačítko, které svítí, nestiskávejte.

Pochybuji, že se v následujících dnech po zveřejnění tohoto článku něco změní. Asi už je to tak zakotveno v naší společnosti. Úplně stejné je to u výtahu. Když čekáte na výtah, proč si musíte to tlačítko stisknout všichni? Přinejlepším, pokud je jich tam více, tak stisknout vše, co se dá...

Vážení spoluobčané, vnímejte tento návod jako poučení a zamyslete se nad sebou, až budete vystupovt z šaliny nebo autobusu. Mě ušetříte nervy a výrobci tlačítek je nebudou muset vyrábět tak, aby vydržela 10x tolik stisknutí, než je potřeba.

Padl můj osobní rekord v bowlingu

Stalo se to v pátek, docela nečekaně. Není to žádná sláva ani důvod k velkým oslavám. Je to jen taková moje malá radost - překonal jsem svůj osobní rekord v bowlingu. Dřívejší skóre něco okolo 130 jsem překonal výsledkem 163. Pro někoho běžná hra, pro mě životní úspěch.

Nečekal jsem, že bych mohl tolik mít. V sedmém kole jsem se podíval na výsledek a nestačil jsem se divit. K hodnotě 163 bodů stačily 4 striky, jinak to byla běžná hra. Výsledek mě překvapil i z toho důvodu, že často nemám ani 100. Doufám, že se časem mé výkony budou zlepšovat, abych si alespoň mohl říct, že nemám hru pod 110 bodů.

Bowling jsem začal opět hrát v září a jednou týdně na něj budu chodit určitě do konce roku. Pokud se se spohráči domluvíme, tak i poté.

Týden bez zastavení

V poslední době mám pocit, že vůbec nic nestíhám. Doufám, že je to jen můj pocit a zase se všechno vrátí do normálu, jinak nevím, jak to dopadne. Posledních několik dní mi přijde ve škole velmi náročné. Samé písemky, úkoly, termíny... Nějak nevím, co dříve a hodně věcí nechápu.

Jedná se zejména o dva předměty, a to Teoretická informatika a Matematické struktury v informatice. To jsou předměty, které naprosto nevím, k čebu mi kdy budou. Nyní je asi desátý týden semestru a já bych řekl, že jsem ještě nepochopil, co se nás snaží naučit. V teoretické informatice děláme samé důkazy. Jejich zápisy bych přirovnal k hieroglyfům, o kterých doma pak stejně vůbec netuším, co tím chtěl učitel říct, nebo k čebu byl ten onen zápis dobrý. Cvičení, které má být dvě hodiny týdně, se vždy protahje na 4 hodiny, abychom vůbec stihli alespoň něco procvičit.

Za sebou mám několik půlsemestrálních písemek. Letos píšeme písemku snad ze všech předmětů. Poslední, v pondělí, byla právě Teoretická informatika. Tuším, že bude hodně dobré, když budu mít 8 bodů z 20, a to si ještě docela fandím. Nevím vůbec, jestli dostanu zápočet, ale jestli ano, zkoušku nad 55 bodů stejně nejsem schopný udělat. Bude rozhodovat právě těch 5 bodů o mém absolvování nebo neabsolvování tohoto předmětu. Na cvičeních je člověk schopen udržovat pozornost tak první dvě hodiny. Třetí hodinu už přestává psát a jenom kouká, co to jako je... Čtvrtou hodinu už nemůže dělat nic jiného, než se jenom smát a propadat panice, co tento předmět jako má znamenat.

Zítra máme odevzdat nějaké příklady, celkem je jich 6. Čtyři jsem stěží dal dohromady a vůbec nevím, jestli jsou dobře. Dva nevím vůbec, jsou však za více než je polovina celkového množstí bodů. To v souvislosti se špatnou písemkou může znamenat nedostání zápočtu - no, alespoň by bylo více času na dašlí šílené předměty.

Tento semestr se mi vůbec nelíbí. Je jen jeden předmět, který mě zajímá, ostatní jsou plné teorie, kterou nikdo nechápe a 95 procent lidí ji nebude potřebovat. V pondělí píšeme další písemku, z matematických struktur. Minulé cvičení z tohoto předmětu skončilo s tím, že polovinu příkladů neuměl cvičící vypočítat. A takové budou u této písemky. Nevím, co čekat, nevím, co se učit. Ve středu další písemka. Kromě toho máme zadáno několik projektů, které je potřeba v průběhu smestru řešit.

Moje nálada je momentálně dost špatná. Nevím, jak to všechno dopadne, jak napíšu písemky, o kterých nemám ani tušení, co se na ně mám učit. A když už ano, je toho tolik, že se to jednoduše nedá naučit. Uvidíme, třeba to nějak vyjde, ale po zkušenostech z pondělka - nevím, nevím.

Opět jsem byl poražen

V poslední době chodíme s Martinou často hrát stolní tenis. Na koleji konečně po dlouhé době opravili místnost se stolem, a tak můžeme jenom sejít jedno patro a hned hrát. Zpočátku našich her byly naše síly řekl bych vyrovnané, ale nyní je tomu jinak. Martina mě stále poráží.

Nevím, čím to je, a nějak se mi s tím nedaří nic dělat :-). Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy vyhrál. Ne, že bych to Martině nepřál, ale předposlední prohra 1:4 a poslední prohra 0:4 (nebo kolik) mi na optimismu moc nepřidává. Na druhou stranu, vždy je to jenom o kousek. Stačilo by trochu více štěstí a povedlo by se mi uhrát alespoň nějaký bod. Nedá se nic dělat, Martina má asi více pingpongové zručnosti než mám já štěstí. Nezbývá než hrát a hrát, třeba se časem někam posunu, alespoň na prohru 2:4 :-).

Dneska jsme si koupili nové míčky. Ty původní postupně vypadaly z okna sedmého patra, když jsme si ho vždy na chvíli otevřeli. Tak doufám, že výměna deset let starých míčků za nové pomůže k naší lepší hře. Možná by mi také prospěla lepší pálka, která nemá zpuchřelou gumu, jelikož už je se mnou nějaký ten pátek, konkrétně asi 14 let.

Prestižní škola, prestižní výsledky

Dnes nastal pro všechny studenty v našem ročníku velký den. Dozvěděli jsme se výsledek půlsemestrální zkoušky z předmětu Matematické struktury v informatice. Jak je vidět, všechno jde, když se chce. A když je vůle vyhodit polovinu ročníku, není to žádný problém. Stačí jedna písemka.

Se svým výsledkem 0 bodů z celkových 20 jsem tak nějak počítal a ani to nebylo takové překvapení. Větší překvapení bylo, když jsme tuto zkoušku psali. Naprosto neočekávatelné příklady, které mi nebyly ani trochu povědomé, že bych se s nimi někdy setkal, jsem vyřešit nedokázal. Podle ostatních spolužáků nebyla nikdy tato zkouška z předmětu MAT tak složitá. Nevím, proč nemůže škola pochopit, že se pro nás jedná o okrajový předmět, kterým se nebude 95 procent lidí už vůbec nikdy zabývat. Přednášející nám složitost písemky vysvětlil tím, že to udělali naschvál, protože nechodíme na přednášky. Problém je však v tom, že z těchto přednášek člověk absolutně nic nemá. Když zazní běhěm každé přednášky 10 nových pojmů různě navazujících na sebe, je člověk totálně ztracen.

Těžko soudit, jestli je chyba ve studentech nebo v přednášejícím. Celý předmět je hlavně velmi špatně koncipován. Zejména je přednášeno příliš mnoho látky za příliš málo času. Studenti by se to byli ochotni naučit, kdyby si byli jen trochu jistí a každou přednášku naprosto netápali. O tom svědčí i návštěvnost cvičení. Zde je vždy úplně plná posluchárna, že si člověk nemá kam sednout. Tyto hodiny jsou zajímavé a většinu látky lze pochopit. Na přednáškách však ne. Jsem tedy zvědavý, jak bude vypadat závěrečná zkouška. Studenti na přednášky stále nechodí a jestli chce škola vyhodit tolik lidí, asi by si měla připravit na příští rok další přednáškovou místnost, abychom se tam všichni vešli. I když, jestli bude výuka stejná jako letos, místa bude dost.

Nyní byla půlsemestrální zkouška takto těžká zřejmě poprvé. V minulém roce vykazovaly výsledky studentů klasický průběh. Letos je graf získaného počtu bodů spíše k pláči (studentům) a k smíchu (ostatním). Nedokážu si představit, jak jsme všichni (nebo alespoň většina z nás) schopni udělat závěrečnou zkoušku. Já sem nyní nezískal ani jeden bod z 20. Při závěrečné zkoušce musíme získat 50 bodů z 80. Jsem na to zvědav. Mimochodem, nyní dělalo půlsemestrální zkoušku 417 studentů a bodový průměr byl 4 body. Přikládám hodnocení v minulém a letošním roce.

Tag cloud mého webu

Pod pojmem "tag cloud" jsem si dříve nic nepředstavil. Nyní jsem zjistil, že jsou to popisky (štítky), které se vytvoří z nějakého textu. Princip už znám dlouho a docela se mi líbí, proto ho zveřejňuji i na tomto webu. Jedná se o zobrazení výskytu nejčastějších slov na webu. Může jít například o nejhledanější slova, já používám pouze souhrn slov na celém webu.

Služba pracuje tak, že projde celý web a načte na něm všechna slova. Odstraní krátká slova, předložky, spojky, čísla a podobně, takže zbydou jen "klasická" slova. Tyto slova seřadí podle četnosti výskytu. Vezme se asi prvních 100 nejčastějších slov a zobrazí se do obrázku, který může mít různý tvar. V mém případě jsem zvolil zobrazení do přibližného obdélníku. Pokud se slovo na webu vyskytuje často, je zobrazeno velkým písmem. Pokud se tak často nevyskytuje, zobrazí se malým písmem.

Toto je dobré např. u vyhledávání, že na první pohled vidíte nejvyhledávanější slova. Zde na mém webu se můžete podívat, jak vygenerovaný tag cloud vypadá. Zatím se mi nepodařilo najít možnost, jak generovat tag cloud automaticky při každém zobrazení, proto je tady zatím jen jedna statická verze. Přijde mi to docela zajímavé. Prohledány byly téměř všechny texty na webu, zejména tedy články a nabídka akcí.

Zde se můžete podívat na výsledný. Odkaz na něj vede také z levého menu webu.

Projekt 4 Seasons of My Life dokončen

Před rokem, v zimě 2009 jsem se rozhodl zahájit svůj fotografický projekt 4 Seasons of My Life. Spočíval ve fotografování 9 fotek každý den po dobu 4 měsíců. Před nedávnou dobou jsem projekt dokončil. Všechny fotky jsem postupně zpracovával, až vznikla obsáhlá kniha mapující 4 měsíce mého života.

Vše začalo projektem s název Week of Life, na který mě upozornil jeden informativní e-mail. Spočívalo to ve focení jednoho týdne. Já jsem si vše upravil a rozhodl se, že budu fotiti 9 fotek denně po dobu 4 měsíců, a to v zimě, na jaře, v létě a na podzim.

Celé focení bylo poměrně složité. Nebylo vždy jednoduché najít ty správné náměty na focení, aby se stále neopakovaly. Nakonec jsem byl upřímně rád, že už focení skončilo. Na druhou stranu jsem nyní měl velké množství zajímavých fotek, které bylo potřeba zpracovat. Upravoval jsem barvy, ořezával fotky na správný formát a přemýšlel, co s nimi nakonec udělám. Rozhodl jsem se pro fotoknihu. Společnost Fotolab nabízí mnoho druhů fotoknih, nebyl tak problém si vybrat správný formát přesně tak, jak se mi to líbilo.

Před každé období jsem napsal krátký text obsahující základní informace o tom, co se v tom daném období stalo. Následovalo 30 stran fotek a zase další období... Celkem jsem pořídil 1089 fotek z mého života.

Na celou fotoknihu se můžete podívat v sekci Záliby, fotografování.

Ohlédnutí za rokem 2010

Přišel další rok a nastal čas, abych se poohlédl za tím předchozím. I když je to v této době zkouškového období složité, našel jsem si trochu času a dal dohromady některé události, které se mi za rok 2010 povedly. Zamyslel jsem se i nad mými plány do letošního roku.



Co se mi povedlo v roce 2010:

• přežil jsem první silvestr mimo domov
• získal jsem kytaru, na kterou jsem se chtěl naučit hrát
• našel jsem v Brně tajemnou cache, aniž bych přitom spadl do kanálu a zůstal v něm
• koupil jsem si pichlavý kaktus
• vypracoval jsem bakalářskou práci a složil státnice
• úspěšně jsem odpromoval
• začal jsem pracovat na dalším komerčním webu
• užil jsem si nejlepší prázdniny, hodně jsem cestoval, zdolal několik hor a strávil asi 90 procent času o prázdninách s Martinou - stálo to za to
• poprvé v životě jsem seděl na koni - nejen seděl, ale asi hodinu jel - vrátil jsem se živý a bez pádu
• konečně jsem si koupil nový mobil, HTC Touch Pro 2
• začal jsem studovat dvě školy najednou, i když nevím, jak dlouho mi to vydrží
• poprvé jsem se zúčastnil závodu do schodů do 18. patra a dostal jsem se do cíle
• navštívil jsem divadelní představení
• nastoupil jsem do práce na čtvrtinový úvazek jako IT support
• zkusil jsem si jízdu na lehokole a přežil jsem
• překonal jsem osobní rekord v bowlingu
• ochutnal jsem sushi
• přečetl jsem 500 stránkovou knihu, největší v mém životě
• dokončil jsem fotografický projekt 4 Seasons of My Life a nechal si vyrobit knihu s mými fotkami

Na co se chystám v roce 2011:

• udělat ještě alespoň jeden semestr na FIT VUT
• najít si více času na hru na kytaru
• vzbudit na jaře želvu Cilku ze zimního spánku a na podzim ji zase uložit
• porazit ve stolním tenise Martinu alespoň 3:2
• zvolit si mezi dvěma školami tu správnou a jedinou
• přečíst několik knih
• trénovat více bowling
• proletět se poprvé v životě letadlem při návštěvě Radky ve Španělsku
• absolvovat cyklistický závod 1000 Miles Trans Czecho-slovakia

Boj přerušen

Dnes jsem si přerušil studium na Fakultě podnikatelské. O tomto záměru jsem se už rozhodoval dříve, ale nyní jsem se k tomu teprve dostal. Rozhodl jsem se tak z důvodu, že dávám přednost Fakultě informačních technologií a FP je jen jakási záchrana v případě neúspěchu.

I když v tomto případě není možná název článku Boj přerušen to správné slovo. Na Fakultě podnikatelské to není totiž v podstatě žádný boj. Tam jde jen o to se pár hodin týdně trochu snažit. I přes to mě tato druhá škola trochu zaměstnává. Studium mám nyní přerušené na nejdelší možnou dobu, na rok. Nejpozději po roce se musím rozhodnout, kde budu pokračovat. Zatím to pro mě vypadá docela nadějně. V případě, že dokončím FIT, bude vše v pořádku a když budu chtít, mohu ještě být na FP. V případě, že FIT nedokončím (např. za rok), mohu pokračovat na FP bez nutnosti velkých výdajů za překročení standardní doby studia, kterou překročím maximálně o jeden semestr. Minimálně rok zde tedy asi nebude žádná zmínka ani článek o studiu na FP.

Zkoušky: hotovo - 4. ročník - zimní semestr

První semestr magisterského studia mám za sebou. Nemohu však říct, že úspěšně. Ze sedmi předmětů jsem jeden, Teoretickou informatiku, neudělal. Několik ostatních bylo jen tak tak. Mám za sebou jednoznačně nejhorší semestr na vysoké škole. Na FITu je nyní vše obtížnější než minulé roky a mě nezbývá než doufat, že se tím nějak prokoušu.

Jak už jsem psal, jeden předmět jsem neudělal. V tuto chvíli si nedokážu představit, že jsem schopen ho udělat příští rok. Možná, když se budu 2 měsíce intenzivně učit, tak pak možná ano, když budu mít štěstí a nedostanu extrémně těžkou zkoušku. V tomto semestru mě nejvíce zaujal předmět Pokročilé komunikační systémy. To bylo tak nějak vše. Ostatní předměty nestály v podstatě za nic. Buď byly tak těžké, že jsem se po několika přednáškách absolutně ztratil, nebo byly nudné a nicneříkající.

Jednoznačně šlo o nejhorší semestr na FITu. Tomu odpovídá i průměr známek, který mám 2,8. To jsem ještě nikdy neměl. Jsem opravdu rád, že jsem neudělal jen ten jeden předmět. Mohlo to také skončit mnohem hůře. Doufejme, že bude letní semestr o něco lepší než ten zimní. Když se však podívám na to, jak je tato škola rok od roku těžší a těžší, tak nevím.

Výsledky zkoušek:

Mám o jedno kolo více

Mám ji. Konečně. Dlouho vyhlížená jednokolka nakonec dorazila až ke mě na kolej. Výběr nebyl ani tak složitý jako u normálního kola, protože na této jednokolce v podstatě není nic než kolo, vidlice, pedály a sedlo. Konečně jsem si ji tedy koupil a nyní čekám na jaro, až bude trochu teplo, abych se na ní mohl naučit jezdit.

O jednokolce jsem přemýšlel už dlouho. Poté, co jsem se z několika stran dočetl, že není až tak obtížné se na ní naučit jezdit, jsem se rozhodl, že si ji také pro zábavu pořídím. Navíc velmi příznivá cena ještě urychlila můj nákup. Nyní jsem jednokolku zatím jen sestavil a nafoukl (podruhé, když poprvé praskl ventilek...). O jakékoliv jízdě zatím nemůže být vůbec řeč, protože mám nyní pocit, že se sotva držím "na kole", i když se držím rukama mezi dveřmi :-). Chce to asi delší dobu trénovat. Už se těším, až bude tepleji a vyzkouším jeden z několika návodů: jak se naučit jezdit na jednokolce.

Když náš život visí na laně

Už je to několik let, co jsem začal s boulderingem. Postupem času se můj zájem více orientoval na lezecké stěny, kde je více zábavy a člověk se naučí pracovat se základními lezeckými pomůckami. Když jsme si s Martinou loni koupili vlastní lano, začal se mi tento sport líbit ještě více. Nyní opět rozšiřujeme naše vybavení o jistící pomůcku grigri.

Zatím jsme vždy používali k jištění na stěně tzv. kyblík. Ten je dobrý, ale občas přes něho šlo lano špatně protahovat a zasekávalo se. Hlavní důvod k zakoupení grigri však byla naše bezpečnost. Tato jistící samoblokující brzda je více (téměř 100%) bezpečná než kyblík. Když jistící člověk pustí ve zmatku lano, spadnete. To bylo minulostí. Nyní jsme s novou brzdou téměř úplně vyloučili možnost neočekávaného pádu ze stěny. Hlavní rozdíl mezi kyblíkem a grigri je ten, že u grigri se nemusíte starat o to, aby lezec nespadl, ale staráte se jen o to, abyste ho dostali dolů.

Cena něco málo přes 1600 Kč ještě se slevou sice není nijak malá (rovná se asi ceně dvou našich lan), ale vím jistě, že si naše životy cením na více než na 1600 Kč :-). Dnes jsme si tedy zakoupili grigri2, což je poslední varianta tohoto jistícího prostředku. Včera jsme si tuto brzdu na stěně vyzkoušeli, tak doufám, že nám to půjde i s naší vlastní. Věřím, že nyní bude naše lezení zase o trochu bezpečnější a pro toho, kdo jistí, příjemnější.

Koktejlový bar

V poslední době chodíme často na nějaké koktejly, míchané nápoje a tak. Říkal jsem si, že by nebylo špatné si najít postupy na přípravu nějakých zajímavých koktejlů a namíchat si je sám. Poslední návštěva Aloha baru v Brně mě v tom utvrdila. Nyní už si pár koktejlů mohu připravit sám.

Mé zásoby na koleji se totiž pomalu rozrůstají. Občas objevím nějaký dobrý míchaný nápoj, koupím si na něho přísady a pak si ho mohu udělat sám přímo na koleji. Zejména si cením stránky www.michanenapoje.cz, kde je velké množství postupů na přípravu nejrůznějších koktejlů. Mé zásoby se zatím skládají z Becherovky, griotky, kokosového likéru, vaječného likéru, curacaa, zmrzliny a několika dalších nealkoholických přísad. Z toho už lze smíchat zajímavé koktejly, které budu časem zkoušet a vybírat, který je ten nejlepší. Včera jsme s Martinou provedli první pokus o Caribic Shake, který se docela povedl. Doufám, že to tak bude pokračovat. Jen bych potřeboval nějakou vysokou skleničku, protože ve sklenici od Coca-Coly to není to pravé :-).

Novinky na webu

Microsoft nedávno uvolnil finální verzi internetového prohlížeče Internet Explorer 9. Vzhledem k tomu, že podporuje některé pokročilé funkce, rozhodl jsem se je zakomponovat i do tohoto webu. Uživatelé ostatních prohlížečů je nebudou moci využít, ale doufejme, že časem srovnají krok.

Jedná se o 3 změny. Už dříve bylo možné pracovat s tzv. Web Slices, ale až nyní je tato možnost i na mém webu. Na hlavní stránce u výpisu novinek je nyní možnost přidat si tuto oblast jako oblast Web Slice do oblíbených položek a mít tak na očích novinky na webu.

Dalším rozšířením je využití webového standardu HTML 5, který nový Explorer podporuje. Je to zřejmé zejména u videogalerie, kde jsou pomocí této technologie zobrazována veškerá videa. Uživatelé ostatních prohlížečů nemají možnost tyto videa vidět. Nemíním je zpřístupňovat pro každý prohlížeč jinak. Časem budou i ostatní podporovat HTML 5 a bude vše fungovat.

Poslední novinkou je možnost připnutí webu na hlavní panel systému Windows 7. Pokud přetáhnete záložku s mým webem na hlavní panel, získáte tím možnost okamžitě web zobrazit. Po kliknutí pravým tlačítkem na ikonu na hlavním panelu je zde navíc možnost přejít přímo na několik hlavních sekcí webu.

Věřím, že provedené změny budou přínosné, i když jen těm, kdo používají nejnovější programy, jako je Windows 7 a Internet Explorer 9.

Výškové profily tras v cyklistické statistice

Ode dneška se v mé cyklistické statistice budou u jednotlivých tras objevovat i výškové profily. Jedná se o delší trasy, kde zaznamenávám cestu pomocí GPS. Ve výpisu tras tak je možné nyní zobrazit přehlednou mapu celé trasy, výškový profil a dalších několik informací např. o kvalitě cesty.

Výhoda je také v možnosti přepínání několika podkladů map, jako silniční, satelitní, terénní atd. Dále je možné do mapy zobrazit další vrstvy, které obsahují další možné trasy pro cyklisty, pěší nebo na in-line brusle.

Na skok do Španělska

Za posledních 7 dní jsem toho nacestoval tolik, jako už dlouho ne. Vydal jsem se totiž s mamkou za sestrou, která studuje už 3 měsíce ve Španělsku. Začalo mi sice zkouškové období, ale výlet to nebyl nijak dlouhý, jen 4 dny. Nyní už zase sedím nad skripty a učím se na nadcházející zkoušky. Výlet do Španělska však stál za to.

Vybrali jsme si nízkonákladovou leteckou společnost WizzAir, která měla v nabídce přijatelné letenky do Madridu. Sice mají růžovo-fialová letadla, ale přežil jsem to, uvnitř naštěstí růžová nebyla. Jak jsme zjistili na letišti při odletu do Španělska i zpět, nízkonákladové společnosti mají několik nevýhod, jako např. málo přepážek pro odbavení, velké fronty a zpoždění letů. Já jsem letěl poprvé, takže to byl docela zážitek. Zvláště, když jsme z výšky 10 km poznali místa, na kterých jsme byli už dříve, např. jedno jezero, které jsme na kolech objížděli.

Po příletu do Madridu a setkání se s Radkou jsme si prohlédli arénu na corridu, která byla blízko. Usoudili jsme, že jet do Španělska a vynechat corridu je škoda, tak jsme po dlouhém váhání zakoupili nejlevnější lístky úplně nahoru a zúčastnili se této hrůzné akce. Asi bych na to znovu nešel, ale určitě stálo za to představení vidět. Ve městě jsme byli trochu za exoty, v metru si jeden člověk dokonce na nás ukazoval a klepal si na hlavu. Venku bylo 23 stupňů a všichni chodily v dlouchých kalhotách, svetrech, bundách. Jen my měli kraťasy, trička, sandály... Museli jsme pro ně vypadat opravdu zvláštně. Pro Španěle je totiž tato teplota ještě poměrně nízká a je jim asi zima. Slunce peklo, ale kluk v metru povídal, že co blázníme, že léto ještě nezačalo. Večer jsem se ubytovali v hostelu na okraji Madridu a druhý den se vrátili opět do centra.

Prohlédli jsme si místa, kam nás Radka zavedla a které patří k nejzajímavějším. Navštívili jsme hlavní náměstí, místní trh se všemožnými pochutinami, viděli několik kostelů a dalších velkých staveb, kašen a fontán. Byli jsme se také podívat v moderní čtvrti, kde byly mrakodrapy a výtvory moderní architektury. Prohlídku Madridu jsme zakončili ve velkém parku, kde bylo na co koukat - lidi na lodích, velké záhony růží, černé labutě, vodní želvy... Večer jsme odjeli vlakem do města Ciudad Real, kde Radka studuje. Moderní vlak zcela jiné kategorie než u nás uháněl rychlostí 250 km/h, ale uvnitř to nebylo ani tak poznat.

Další den následovala prohlídka města, zejména jeho středu. Všude jsou nějaké parky, mnoho fontán, všude teče z něčeho voda. Asi je to v těch 40stupňových vedrech přínosné. V jednom parku jsme navštívili venkovní posilovnu. Po důkladné a dlouhé prohlídce města jsme se usadili na náměsí na zmrzlinu a pozorovali, jak Don Quijote a Sancho Panza pochodují jako postavičky na jednom z balkónů. Odpoledne, které ve Španělsku začíná tak v 16 hodin právě po obědě, jsme se šli podívat na Radky školu a okolí této univerzity. Večer jsme přespali opět u Radky poté, co jsme navštívili bar, kde jsme ochutnali tapas.

Poslední den našeho výletu jsme odjeli za 50 minut vlakem společnosti Renfe opět zpátky do 230 km vzdáleného Madridu. Měli jsme ještě čas, a tak jsme zašli do botanické zahrady, kde jsme si prohlédli kaktusy, palmy a další rostliny, které zde rostou mnohem snáze, než u nás. Odpoledne jsme se přepravili na letiště, vystáli dlouhou frontu na odbavení, zakoupili něco domů a konečně nastoupili do letadla a odletěli s hodinovým zpožděním do Prahy.

Podle mých údajů jsem za posledních 7 dní nacestoval 4951 km, z toho 736 km vlakem, 383 km, autobusem, 100 km metrem a 3732 km letadlem. Nyní je čas se zase usadit za stůl a studovat. Výlet do Španělska mi trochu zkomplikoval zkoušky ve škole, ale u žádné z nich nebyla čtyřdenní absence katastrofa. Tedy katastrofa bude ten výsledek, ten však nebyl způsoben naším výletem. V Madridu i v Ciudad Real se mi líbilo a bylo to pěkné zpestření studijního života.

Nalezena 500. cache

Dočkal jsem se. Konečně jsem dospěl k dalšímu milníku v geocachingu, a to nalezení 500 cache. V poslední době jsem s celkovým nalezeným počtem poměrně pohnul. Za rok 2011 jsem zatím našel 122 cache, jen o deset méně než v zatím nejsilnějším roce 2008. Ale je začátek června, počítám, že tento rok bude silně nadprůměrný.

Minulý týden jsem udělal svůj rekord, a to 16 cache za jeden den a v tomto roce mám průměr 0,777 cache na den, což je docela dost. Když jsem docílil nižších hranic, koupil jsem si pamětní mince značící nález 100 a 200 cache. Nyní jsem si pořídil pamětní minci za nalezených 500 kousků, abych si je mohl všechny vystavit.

V poslední době hledám hlavně s Martinou na našich cyklovýletech nebo sám v Brně. Hlavně se zaměřuji na tradiční cache, ale vyhledávám i letterboxy a nově mám nalezenou i jednu webcam cache. V budoucnu bych se chtěl vydat ně nějaké stromové cache nebo cache s vyšší obtížností. Věřím, že počet cache bude dále přibývat, ale nevím, zda někdy dosáhnu dalšího milníku, který je v geocachingu počítán na 1000 cache.

Amazon Kindle 3 je doma

Nakonec jsem se rozhodl - a koupil. Elektronickou čtečku knih Amazon Kindle 3 už mám pár dní doma a zatím jsem velmi spokojen. Koupi předcházelo velké rozhodování o potřebnosti a užitku tohoto zařízení, ale už od začátku mi bylo jasné, že je jen otázka času, kdy si čtečku pořídím. Nakonec jsem se rozhodl, z USA dorazila bez problémů během pár dní.

Výběr byl jednoduchý. Americký internetový obchod Amazon.com nabízí několik druhů čteček Kindle, ale když jsem odstranil z výběru ty za 10 000 Kč a ty, které jsou levnější kvůli tomu, že se vám pravidelně zobrazuje nějaká reklama, zbyly na výběr dvě. Byl to Kindle 3 s WiFi a druhá verze, která navíc disponovala 3G připojením k internetu. Cena nebyla zase až tak rozdílná, a tak jsem se rozhodl pro 3G verzi už třeba proto, že budu mít v zařízení zdarma internet prakticky kdekoliv. Doteď příliš tento tah Amazonu příliš nechápu, jak může platit poměrně drahé 3G internetové připojení za všechny své uživatele, ale asi to tak je. Já neplatím nic a internet funguje. Doprava z USA byla bez problémů, vzhledem k ceně pod 150 Euro jsem neplatil žádné clo ani daň. Kindle byl u mě doma za 3 dny od objednání, kam se na to hrabou české internetové obchody.

Čtečku však nemám kvůli internetu, ale především kvůli knihám, že ano. Sehnat české knihy ať už zakoupením nebo stažením na internetu není zase až takový problém, a to i takové, které se objevují jako novinky. Čtečka knih mě zatím jen potěšila, nenalezl jsem žádný velký problém. Knihy se do zařízení nahrávají velmi jednoduše, příjemná je i možnost prohlížení internetu nebo automatický příjem českých zpráv a počasí několikrát denně. Kapacita zařízení je tak velká, že asi nikdy nebudu řešit nedostatek místa pro knihy.

Nejsem zas až tak velký čtenář, ale chtěl jsem tuto možnost vyzkoušet jako alternativu k některým papírovým knihám. Vzhledem k pořizovacím nákladům čtečky člověk za knihy asi moc neušetří (to bych jich musel číst 30 ročně), ale i tak jsem s nákupem spokojený. Můj průměr přečtených knih je v řádech jednotek za rok, ale už jen za těch několik dní, co čtečku mám, jsem přečetl desítky stránek. Nyní už čtu druhou knihu během asi 4 dní. Jsem zvědavý, jak dlouho mi to vydrží.

Kvalita zobrazeného textu je naprosto výborná. Vůbec nelze na takové zařízení pohlížet jako na cosi elektronického, co kazí oči. Displej nesvítí a jeho barva je téměř shodná s barvou papíru v knize. Navíc si můžete změnit velikost a typ písma, řádkování a další, aby se vám kniha četla co nejlépe. Věřím, že budu s Kindlem spokojen, vždyť se jedná o nejprodávanější čtečku v ČR.

Záhada na serveru Novinky.cz

Nevěřil jsem vlastním očím. Představte si, že si otevřete e-mail na jednom počítači, pak ten samý e-mail na druhém počítači, a pokaždé je v něm jiný text. Něco na ten princip jsem viděl včera večer, když jsem si četl zprávy ze světa. Server Novinky.cz na internetu psal v článku něco jiného, než mi v tom samém článku přilo na čtečku knih z toho samého serveru.

Otevřel jsem si na internetu Novinky.cz a pročetl hlavní zprávy. Pak jsem si zapnul svoji novou čtečku knih a něco mi bylo divné. Pak jsem přišel na to, co to bylo. Byl tam jeden článek, který byl v tom samém znění jako na internetu, ale v opačném slova smyslu.

Do čtečky se mi pravidelně 3x denně zasílá zpravodajství ze serveru Novinky.cz. V 11:22 napsali článek o černých skříňkách havarovaného letounu. Ten samý čas je uveden u článku jak na internetu, tak ve čtečce. V jenom zdroji se však píše, že skříňky vadu motorů potvrdily, v druhém zdroji, že vadu motorů nepotvrdily. Jinak je text stejný. Záhada. Čemu mám pak věřit? Článkům na internetu, nebo těm samým článkům v čtečce knih?

Psal jsem na Novinky.cz o vysvětlení, ale žádné nepřišlo. Asi se do redakce vloudil nějaký šotek, ale doteď mi není jasné, jak se to mohlo stát. Případ vhodný pro televizní pořady typu Černé ovce.

Moje nové bydlení

Stejně jako každý rok jsem si i letos vyzvedl na vrátnici kolejí klíče a šel s první várkou krabic do pokoje. Když jsem však odemkl a otevřel dveře, nevěřil jsem tomu, co vidím. Náš starý pokoj, který tam byl snad beze změny několik generací, byl opraven. Nejen že bylo vyměněno zařízení uvnitř, ale byl také změněno rozvržení pokojů v buňkách.

Abych byl tedy přesnější, změny se týkají hlavně místnosti mimo pokoj. Ve vlastním pokoji se příliš změn neudálo, ale přece jen také nějaké byly. Všude je nyní čerstvě vymalováno, i když nevím příliš proč, když se malovalo před dvěma lety. Dále v pokoji přibylo mnoho nových zásuvek, což mi však stále nestačí a musím se tedy spokojit se svou prodlužovačkou s dvanácti dalšími zásuvkami. Dostali jsme také úplně nové polštáře a deky.

To hlavní se však stalo v místnosti před pokojem. Dřívější koncepce dvou pokojů se společnou koupelnou, WC a kuchyňkou je už minulostí. Nyní mají oba dva pokoje všechno vlastní. Je to nádhera. V kuchyni byla instalována indukční varná deska a to i přes to, že na ostatních pokojích je přísný zákaz vařičů. Toto příliš nechápu, ale asi je to tím, že indukční způsob vaření nezanechá plotýnky tak horké a není zde tedy možnost vzniku požáru. Nad varnou deskou máme nyní digestoř. A dokonce funguje, ne jako dříve. Máme nyní i vlastní lednici, takže už nebude nouze o místo, můžu si nakoupit třeba 10 jogurtů a stále je bude kam dávat, to je nádhera :-).

V koupelně je nové umyvadlo, pravda, trochu menší než původně, ale stačí. Místo vany máme nyní sprchový kout s masážní sprchou. Koupelně bych však vytkl, že jsou zde pouze dva věšáky a jedna hodně malá polička tak na zubní kartáček. Kam si dám třeba při sprchování všechny věci, to teda nevím. Asi se budu muset poohlédnou po nějaké nalepovací polici. Vrtat do dlaždiček se mi opravdu nechce. Ano, je už to tak. Celá koupelna je nyní vyzděná a na stěnách jsou barevné dlaždice. Ne jako předtím, když byly stěny z jakýchsi desek.

Máme nový i záchod, nyní oddělený od koupelny vlastními dveřmi, takže jeden člověk nezabere zároveň WC i koupelnu. Celé je to všechno krásné, i když nějaké mouchy se tam také najdou. Například absence jakékoliv skříňky v koupelně. Příliš malý držák na toaletní papír, na který nejde papír nasadit, trochu méně místa v kuchyni než dříve. Zjistil jsem také, že máme prasklou žárovku v digestoři, tak jsem si šel na vrátnici pro novou. Ty ji však neměli (nevím proč, všechny ostatní žárovky mají) a dopadlo to nakonec tak, že musí přijít firma, která digestoř instalovala, aby žárovku vyměnila. Kolikpak to asi bude Koleje a menzy stát? Třeba to časem nějak vyřeší a náhradní žárovky nakoupí do zásoby.

Věřím, že se v novém pokoji dobře zabydlíme. Už jsem nakoupil nějaké nezbytnosti, jako třeba závěs ke sprchovému koutu, protože voda odsud stříká po celé koupelně. Celé vybavení je moc hezké, ale velmi dobré je také to, že nyní už vůbec nejsme spojeni s druhým pokojem jako dříve. V pokoji je tak větší klid, odpadá fronta v koupelně, bude místo v lednici. Od září platí nový ceník pokojů a náš druh pokoje dostal v ceníku novou kolonku jako "experimentální projekt". K mému úžasu je pokoj (zatím) stejně drahý jako ty, kde mají dva pokoje toto zařízení společné, a to 98 Kč za noc (stav k podzimu 2011). Přikládám několik fotek, jak to vypadalo dříve a jak nyní.

Mapy k fotkám ve fotogalerii

Dnes jsem spustil nový doplněk na svém webu, který umožňuje u fotek ve fotogalerii zobrazit mapu, kde byla fotka vyfocena. Již nějakou dobu pořizuji ke všem vyfoceným fotkám GPS údaje, které určí pozici pořízení snímku. U fotek, kde tyto údaje jsou, je pod náhledem odkaz na mapu Googlu. Po otevření mapy se zobrazí místo pořízení fotky.

Moje první T5 cache

Konečně. Po pěti letech, které se zabývám geocachingem, jsem se konečně dostal na svoji první T5 cache, čili cache, která má určený terén hodnotou 5 z 5, tj. nejtěžší. Odlov cache proběhl bez problémů cestou ze školy za přítomnosti dalších dvou spolužáků, jednoho cachera a jednoho necachera - fotografa.

Cache byla umístěna v blízkosti mostu nedaleko školy, a to tak, že na něj nebylo třeba vylézt zespodu, ale stačilo slanit shora. Člověk by si řekl, nic složitého, ale když nikdy předtím nic takového nezkoušel, docela výzva... S pomocí lana, sedáku, několika karabin, jistící pomůcky Grigri a sešité smyčky se slanění ke cache podařil a nález byl úspěšný. Dostal jsem se tam já i můj spolužák geocacher, pro něho to již byla několikátá cache tohoto typu.

Slanění jsme si předem vyzkoušeli na lezecké stěně v Brně, aby nedošlo k nějakému neočekávanému problémů. Slanili jsme na dvojitém laně, ale jak jsme posléze zjistili, šlo by to i na jednoduchém, takže bychom se mohli dostat o dvojnásobek vzdálenosti hlouběji, třeba u nějaké jiné cache. Zatím žádnou takovou vyhlédnutou nemám, ale co není, může být.

Standa v pozici fotografa na protějším stromě (téměř ve stejné výšce jako byla výška mostu - nechápu, jak se tam dostal) pořídil mnoho fotografií a zpracoval stop-motion video z naší akce.

Ohlédnutí za rokem 2011

Další rok je zase za námi. Po vzoru z loňska jsem opět dal dohromady několik okamžiků z roku 2011, které se mi v tomto roce povedly. Celkově hodnotím minulý rok jako úspěšný, nyní jsem se zamyslel nad tím, čeho bych chtěl dosáhnout v roce 2012.



Co se mi povedlo v roce 2011:

• pozřel jsem nivovou kouli bez ztráty vědomí
• snědl jsem i hermelínový špíz, ale doufám, že to bylo naposledy
• prodal jsem všechna skripta, která mi ležela ve sklepě
• pochopil jsem základní princip šachů a už ho zase zapomněl
• stihl jsem opustit trolejbus bez jízdenky předtím, než mě stihl zkontrolovat revizor
• absolvoval jsem své první cesty letadlem, a to do Madridu, z Madridu, do Paříže a z Paříže
• našel jsem svoji 500. cache
• zakoupil jsem si Kindle, elektronickou čtečku knih
• prožil jsem letní prázdniny nabité výlety a sportem k prasknutí
• přejel jsem spolu s Martinou na kole téměř celé Slovensko
• potopil jsem se poprvé s potápěčskou výbavou do 12m
• navštívil jsem španělskou corridu
• vytvořil jsem spolu se spolužáky první použitelnou aplikaci pro mobilní telefon
• vyreklamoval jsem obal na mobil způsobem, že jsem ho rok bez problémů používal a poté mi vrátili peníze
• navštívil jsem dvakrát zubaře bez jediného problému
• podíval jsem se do Vídně, Madridu a do Paříže

Na co se chystám v roce 2012:

• pokračovat s úspěchy na škole, kterou mám snad konečně šanci udělat
• založit novou cache poblíž Šlapanic
• začít hledat cache na stromech, protože už k tomu mám vybavení
• udělat si více času na hru na kytaru, ne tak málo jako minulý rok
• vystoupit na nějaký ledovec, nejspíše na Dachstein
• podporovat Martinu v psaní bakalářské práce a při skládání státních závěrečných zkoušek
• učit se jezdit na jednokolce, kterou jsem si pořídil, ale zatím na ni nějak nebyl čas
• pokračovat v tréninku tenisu, abych zase neskončil na 100. místě ze 100

Silencer - aplikace pro automatické ztišení telefonu

V letošním semestru bylo málo věcí, které mě na škole bavily. Jedna z nich však byla opravdu zajímavá, a to vývoj aplikace pro mobilní telefon. Naše skupina si vybrala platformu Android a vyvinuli jsme aplikaci, která na základě naplánovaných událostí změní vyzváněcí profil telefonu. Můžete vyzkoušet.


Popis funkce:
Aplikace je určena pro automatickou změnu profilu vyzvánění. Už se nemusíte obávat příchozích hovorů, SMS zpráv nebo upozornění v době školy, schůzek nebo spánku.

Na základě událostí, které jsou naplánovány, program mění profily vyzvánění. Tyto události je možné vytvářet ručně přímo v programu nebo je naplánovat do kalendáře v zařízení. Po dobu jejich trvání se automaticky aktivuje vybraný profil. Program se sám aktivuje při spuštění telefonu.

Příklad funkce:
Pokud máte např. každý pátek odpoledne nějakou schůzku, naplánujete si událost na nějaký pátek od 14:00 do 16:00 s týdenním opakováním. V této době se vám telefon automaticky přepne do zvoleného profilu. Po skončení schůzky bude opět profil navrácen na původní.

V kalendáři telefonu máte naplánováno několik schůzek. Přidejte ke všem popis "@silence" a v době vašich schůzek bude telefon ztišen.

Aplikaci jsme vyvinuli v 7 jazycích pro lepší rozšiřitelnost do světa. Momentálně jsme vydali další verzi opravující chyby, o kterých jsme se dozvěděli až používáním programu. Aplikace je stále živá a pracuje se na jejím vylepšování. Pokud byste měli návrh na novou funkčnost, neváhejte a napište do komentářů. Aplikaci si můžete stáhnou na Android Marketu.

Zkoušky: hotovo - 5. ročník - zimní semestr

Mám za sebou další semestr. Poslední. Není to však bohužel poslední semestr pro všechny, ale jen pro mě. Vzhledem k tomu, že jsem neobstál v předmětu Teoretická informatika, tímto pro mě studium na FITu končí.

V tomto semestru bylo několik předmětů, o kterých jsem si myslel, že budou docela dobré. Nebyly. Byl jen jeden, který mě velmi zaujal, a to Tvorba aplikací pro mobilní zařízení, zejména kvůli projektu. A tak existuje alespoň něco, co si z této školy odnáším - funkční aplikace pro můj mobil :-). Ostatní předměty byly hodně teoretické, s množstvím učiva nutného se naučit nazpaměť.

Do začátku semestru jsem vyrazil s plánem, že ostatní předměty podřídím Teoretické informatice a jelikož zase nebyly tak extrémně těžké, odnusul jsem je na později nebo bych je dokončil až příští rokk. Zezačátku se to vyvíjelo dobře, ale později jsem pochopil, že Teoretickou informatiku asi nemám šanci udělat. No, neudělal jsem ji. A tak už bylo zbytečné snažit se o další předměty. Proto mé výsledky vypadají tak, jak vypadají - aby si náhodou někdo nemyslel, že nejsem vzorný student :-).

Výsledky zkoušek:

Boj je u konce - studium FITu předčasně ukončeno

Jak se zpívá v jedné písničce: "Chtěli jsme na ně vlítnout, ale oni vlítli na nás." Tak nějak to vypadalo v mém případě se studiem na Fakultě informačních technologií. V těchto dnech definitivně opustím FIT a vydám se náhradní cestou, cestou Fakulty podnikatelské. Myslím, že je to správné rozhodnutí. Co si budeme nalhávat, na FIT asi nemám.

Celých 5 let jsem se snažil o co nejlepší výsledky. Nyní, v předposledním semestru svého studia, končím. Loni jsem neabsolvoval Teoretickou informatiku s tím, že to letos snad nějak půjde. Nešlo. Odnusul jsem ostatní předměty, abych se soustředil na tento jeden, který mi chyběl, ale nároky na studenty jsou na FITu rok od roku větší a já asi nejsem z těch, kteří mají na to tuto školu dokončit. Odcházím proto na pokraji získání inženýrského titulu na Fakultu podnikatelskou o rok níže. Zde, doufám, dokončím své tažení za druhým stupněm vysokoškolského vzdělání.

Během studia na FITu jsem zažil spoustu úspěchů i nezdarů, naučil se mnoha novým věcem, mnohé zapomněl a na mnohé si snad někdy vzpomenu, až je budu potřebovat. Loni jsem se obával této situace a preventivně nastoupil do 7. semestru na Fakultu podnikatelskou, kde nyní v 8. semestru budu pokračovat. Už mi bude zbývat jen jeden a půl roku ke státnicím, tak doufám, že nyní to už konečně vyjde. Jde o podobný obor s více ekonomickými předměty, což si myslím není rozhodně na škodu, i když to určitě bude chtít poctivé učení.

Na FIT nebudu vzpomínat ve zlém. Škola mi toho dala dost, zejména v bakalářském studiu. Na úspěšné absolventy FITu se však nyní budu dívat jako na borce, kteří na to fakt mají. Tuto situaci už jsem déle očekával, a tak mě ani nijak nezaskočila. Není mi líto toho, že odsud odcházím, že opouštím prostory asi nejhezčí informatické školy v České republice, že už nebudu studovat v krásných prostorách s nejmodernějšími technologiemi. Přesunuji se jinam, ani ne 5 minut od koleje, což je naprosto ideální. Jediné, čeho je mi opravdu líto, že ztrácím (doufám, že ne na pořád) spolužáky, s nimiž jsem strávil spoustu času a se kterými bych chtěl studovat dál. Jedná se hlavně o Standu, Jardu a Pavla, kteří mi budou opravdu chybět. Ale věřím, že se budeme alespoň občas potkávat.

Ty z vás, kteří čtou mé pravidelné hodnocení předmětů, musím zklamat, že už nebudu přidávat další hodnocení ani projekty. Třeba najdete někoho jiného a nebo - přejdete na Fakultu podnikatelskou :-).

Bojuji tedy dál s heslem "Prohráli jsme bitvu, vyhrajeme válku!". Věřím, že to tak bude.

Jak píše zelená propiska? Modře, přece...

Dneska jsme ve škole dělali poměrně složitý graf, na který už má jediná propiska s modrou barvou písma nestačila. Rozhodl jsem se tedy, že udělám nákup a investuji do dalších dvou barev - do červené a zelené. Do červené jsem se trefil...

V papírnictví blízko Malinovského náměstí měli opravdu velký výběr. Ze snad 20ti různých gelových propisek jsem si vybral červenou a zelenou. Rozpačitý nad cenou 45 Kč za jednu jsem docela dlouho přemýšlel, zda je koupit, ale vypadaly kvalitně, tak jsem si je nyní přinesl domů.

Vybalím, vyzkouším a hle - zelená propiska píše modře. Tak si říkám, že to snad není pravda, že by byly všechny s modrou náplní a lišily se jen barevným vzhledem těla propisky. Červená však psala červeně. Navíc vůbec nejsou gelové, jak bylo uvedeno, ale klasické. To by mi ani tak nevadilo, ale to, že si vyberu zelenou propisku, která evedentně bude psát zeleně a ona píše modře, to mě fakt dostalo.

Tak jsem zvědav, jak nyní pochodím s reklamací, když mám v ruce 2 propisky a zmačkaný doklad z pokladny vytažený z odpadkového koše a osušený od potřísnění od sáčku od čaje.

Děkujeme za nákup, dárek nedostanete

Také jste si v poslední době koupili nějakou věc, kde bylo uvedeno, že po zakoupení obdržíte dárek? Věřím, že ano. Na takové zboží narážíme na každém kroku. Tak jsem si také - leč nevědomky - koupil Emco ovesnou kaši s dárkem - lžičkou. No... byla tam? Nebyla.

Sice obrázek lžičky na krabici mě nijak nenadchnul, ale když už tam měla být, třeba bych ji využil. Tak jsem krabici rozbalil. Vyndám jenu kaši, druhou, třetí, čtvrtou. Lžička nikde. Prohmatám vnitřek sáčků s ovesnou kaší, také nic. Jednoduše ji tam nedali. Krabice byla bez jakýchkoliv náznaků otevření. Tady šlo o hloupou lžičku, ale pak si kupte nějaké zboží s dárkem...

Light show rozzářila koleje VUT v Brně

Unikátní světelná show rozzářila dnes večer koleje Pod Palackého vrchem VUT v Brně. Light show je součástí soutěže Kolej roku, ve které drží koleje PPV druhé místo v rámci ČR. Kombinaci světelných efektů a hudby jsem dnes sledoval spolu s dalšími 5000 studenty, kteří se v areálu kolejí sešli.

Aby se mohl podobný projet uskutečnit, bylo se potřeba domluvit se studenty ve 117 pokojích, aby si nechali do oken nainstalovat barevné žárovky, elektroniku a v daný čas na hodinu zhasli a odešli z pokoje. Neumím si představit to přemlouvání všech studentů, ale organizátorům z polského týmu P.I.W.O. se to podařilo.

Celých 40 minut pak od devíti hodin večer byla kolej plná barevných efektů, obrazců a postaviček. Představení to bylo pěkné. Musím však říct, že podle toho, co daná skupina uvádí na internetu, jaké jsou jejich videa na Youtube a co bylo v propagačním videu k této akci, jsem toho čekal trochu více. Ne, že by show nebyla pěkná, ale určitě by bylo možné zobrazit v oknech pokojů propracovanější grafické prvky.

Více fotek ve fotogalerii.

Výzva: Kdo si zarezervoval pokoj A05/0802?

Vyzývám studenta, který si na příští rok zarezervoval pokoj na PPV A05/0802? To je náš pokoj! :-)

No dobře... zapomněli jsme si ho zarezervovat, máme nyní místo toho ten samý o kus vedle. Citový vztah k tomuto pokoji je však za 5 let tak silný, že bychom ho chtěli i nadále. Pokud toto čte ten dotyčný, prosím, aby se mi ozval. Odměna ho nemine.

E-mail: roman@campula.cz
Skype: roman.campula

Překonán osobní rekord: 200 km na kole

Včera jsme si spolu s Martinou a Standou všichni překonali své osobní rekordy v jízdě na kole na 200 kilometrů dlouhém výletu. Naplánovali jsme si tuto trasu, abychom zjistili, co jsme schopni ujet na plánovaném 24 hodinovém cyklistickém maratonu, kterého se zúčastníme za měsíc.

Cestu jsme měli vymyšlenou po rovinatých oblastech jižní Moravy. Jak jsme však zjistili, na našich rovinatých úsecích šlo často o rovinu prudce nakloněnou. Vyráželi jsme s Martinou ze Šlapanic v 8 hodin ráno, abychom naši trasu stihli ujet do tmy. Na cestě jsme se potkali se Standou a pokračovali směrem na jih po cyklostezce Praha-Vídeň. První zastávka přišla na 30. kilometru, další na 70. Cesta ubíhala pěkně rychle a ani jsme neměli časový skluz.

V okolí Dolních Věstonic a následném přejezdu do Rakouska jsme však zastavovali stále častěji na odpočinek (doplňování vody, sledování krav, focení atd.), až jsme přijeli do Břeclavi někdy okolo 4. hodiny odpoledne. To už nám bylo jasné, že asi zbylých 90 km za 3 hodiny ujet do tmy ujet nestihneme. Vyrazili jsme a opět jsme měli zdržení v podobě zavřené cyklostezky v oboře, kterou uzavřeli nedlouho před naším příjezdem. Když se setmělo, nasadili jsme na kola světla, oblekli se a pokračovali již pomalejším tempem dále. Za prvé nebylo moc vidět, za druhé už jsme toho také měli docela dost.

Se světly jsme jeli asi 30 km, v závěru na některých úsecích mimo obce v úplné tmě. Do Šlapanic jsme vítězoslavně dorazili po desáté hodině večer, na tachometru 190 km. To už by byla škoda si to nedojet do té magické hranice 200 km. Po půlhodině ježdění po Šlapanicích už jsme se mohli vrátit konečně domů.

Myslím, že nohy mě budou bolet ještě tak den a půl, nicméně výlet za to určitě stál, počasí bylo nádherné. Kdyby byly takové podmínky na cyklomaratonu K24, na který se se Standou chystáme v půlce června, bylo by to ideální. To pak budeme mít 24 hodin na to ujet jakoukoliv vzdálenost na okruhu 30 km, tak jsem zvědav, jak rozložíme své síly.

Mapa a výškový profil trasy ke shlédnutí zde.

Tisk na kolejích PPV

Nabízím případným zájemcům tisk libovolných dokumentů, skript, studijních opor, protokolů atd. Tisk nabízím na barevné laserové tiskárně Konica Minolta Magicolor 1600W. Tisknout je možné barevně i černobíle, záleží na vašich požadavcích.



Pokud máte o tisk zájem, kontaktujte mě

• e-mailem: roman@campula.cz
• na Skypu: roman.campula
• SMS: 603 478 963 (o hovor se nepokoušejte :-))

Pokud se vám zdá cena za tisk příliš vysoká, asi budete muset jít jinam :-). Nejsem žádná velkokapacitní tiskárna, ale věřím, že by se to některým studentům mohlo občas hodit.

Přechod do světa zrcadlovek

Přešel jsem do vyšší ligy. I když zde výraz "vyšší liga" asi není tak přesný, jelikož Nikon D3100 je základní zrcadlovka pro amatéry. I tak si ale myslím, že pro mě jako fotografa amatéra je to dobrý kompromis mezi cenou a kvalitou. Ano, už je to tak, zakoupil jsem si svoji první zrcadlovku, abych se naučil s foťákem tohoto typu pracovat a vyzkoušel jeho možnosti.

Nikon D3100 byl jednou z variant, kterou jsem zvažoval. Na výběr však mnoho typů foťáků nebylo, a tak jsem se vyhnul dlouhému rozhodování. Mým hlavním cílem bylo pořídit si zrcadlovku, která bude relativně levná, ani ne tak dobrá, ale abych se na ní naučil s foťákem tohoto typu pracovat. Vybral jsem proto tento typ a věřím, že mi několik let vydrží. Rozhodoval jsem se ještě mezi Nikonem D5100, u kterého jsem však jako hlavní rozdíly zjistil jen mírně větší rozlišení a výklopný displej, za což mi příplatek asi 4000 Kč nestál.

Foťák jsem měl tedy vybrán, zbývalo vybrat, kde ho pořídit. V internetových obchodech se běžně prodával za 12590 Kč, v jednom brněnském obchodu mi individuálně nabídli cenu 12000 Kč, tak jsem byl rozhodnut si ho koupit tam. V tom však přišla nabídka aukce na Aukru na tento foťák za 10000 Kč. Nakonec jsem koupil zde. Běžně bych měl strach takovou věc na Aukru koupit, ale tento byl originálně zabalený, nový, s dokladem - od člověka, který ho údajně vyhrál v soutěži a nechce ho. Zajímavá nabídka. Během 3 dnů už jsem ho měl doma.

Velkou výhodou však bylo, že jsem nekupoval zajíce v pytli, ale už odzkoušený přístroj. Foťák jsem totiž měl týden před zakoupením vypůjčený od známého, takže jsem se s ním důkladně seznámil a po vybalení z krabice už mě vlastně nic nepřekvapilo.

Jako základní objektiv byl přibalen Nikkor 18-55 AF-S DX VR, což je takový základní širokoúhlý objektiv. Věřím, že přikoupený polarizační filtr bude sloužit stejně dobře, jako sloužil na dosavadním foťáku. Do budoucna by mě lákalo pořízení objektivu Nikkor 50mm F1.8G AF-S, který díky své vysoké světelnosti musí nabízet skvělé focení.

Uvidíme tedy, jak se mi bude s novým foťákem fotit. Série prvních snímků z testovacího foťáku mě celkem potěšila, tak už se těším, až budu mít po zkouškách a začnu se focení více věnovat. Nyní však věnuji veškeré úsilí dokončení zkoušek ve škole. Pořizovat si takové technické hračky ve zkouškovém období je totiž značně nebezpečné. Snadno pak hrozí, že na učení nezbyde žádný čas.

Založil jsem svou pátou cache

Asi tak před třemi měsíci jsem se rozhodl, že založím svou pátou cache pro hru geocaching. K vytvoření jsem využil několika vychytávek, které mám od Vánoc a ke způsobu umístění mě inspirovala nedávno nalezená cache. Konečně jsem dokončil všechno, co bylo pro založení potřeba a cache je ode dneška aktivní.

Původně jsem chtěl vytvořit tradiční cache, stejně jako mé ostatní. Po dalším uvážení jsem se však rozhodl publikovat ji jako mystery. Od víkendu je cache na svém místě a doufám, že tam nějakou dobu vydrží. Cache vás zavede do údolí křtinského potoka a do několika malých přístupných jeskyněk, které se tam nacházejí.

Hledání cache je založeno na principu mého oblíbeného QR kódu, takže využijete i svůj chytrý mobilní telefon. Doufám, že si hledání užijete a spojíte ho s procházkou v tomto údolí. Místo, kde je umístěna finální cache totiž rozhodně stojí za návštěvu.

Odkaz na cache už určitě najdete. A pokud ne, nemá ani smysl, abyste se ji snažili najít, stejně byste nenašli :-).

Jarní Paříž

Hledám zájemce o jarní cestu do Paříže. Výlet se koná s CK Kojan. Nechá se předpokládat, že pojedou většinou studenti z Gymnázia J.V.Jirsíka. Předpokládám, že koncem dubna ještě nikdo nebude mít zkouškové, tak by se mohl někdo přidat. Zatím jedu stoprocentně já a Břéťa K.

Zájezd je zaměřen na klasické pamítky Paříže - Invalidovna, Montmartre, Notre Dame, Eiffelova věž, Louvre, La Défense atd. Spí se v ve dvou nebo třílůžkových pokojích.

Škola via ferata - Hohe Wand a Raxalpe

Chtěl bych nabídnout možnost účasti na zájezdu CK Alpina: Zajištěné cesty Hohe Wand a Raxalpe (Rakousko). Dvoudenní zájezd zaměřený výukovou formou na chození po zajištěných cestách v horách v relativně nízkých nadmořských výškách. Já se tam chystám, tak kdyby měl někdo zájem, dejte mi vědět. Chtěl bych jen důrazně upřesnit, že se nejedná o nic extra složitého (a když vás jako první napadne myšlenka typu "přece nejsem horolezec", neřešte ji) a z lidí, které znám, by to zvládl snad každý :-)

Zájezd je určen začátečníkům i zkušenějším. Během zájezdu je zajištěna teoretická i praktická výuka lezení ferrat. Účastníci si pak mohou vyzkoušet cesty různých obtížností.

Je libo privát v Brně?

Hledám studenty do bytu v Brně. Sám nyní bydlím na koleji, ale vážně uvažuji, že bych se od ak. roku 2009/2010 přesídlil na privát. Jednalo by se o termín od začátku září na neurčitou dobu. Vede mě k tomu několik důvodů. Ubytování na koleji mi nepřináší nic navíc oproti tomu, co by mi nabízel privát. Navíc, a to je hlavní důvod, očekávám od soukromého ubytování klid. Ne jako na koleji, kdy jeden večer před kolejí vyřvávají cizinci, druhý den hraje kdosi do 2 hodin do rána na bubny...

Předpokládám ubytování v podobně zařízeném bytě jako jsou pokoje na koleji, 2 pokoje po 2 studentech, kuchyň, soc. zařízení. Konečná cena do 3000 Kč na osobu. Je poměrně problém hledat pronájem několik měsíců dopředu, proto nyní hledám jen potenciální zájemce. Někdy v červenci, v srpnu, bych pak našel vyhovující ubytování v okolí školy, dostupnost max. 20 minut.

Pokud by měl někdo zájem o společné poklidné ubytování, dejte vědět. Uvítám i dívčí společnost :-) Ubytování dvou lidí (kamarádů) není problém. Neobtěžujte se mě kontaktovat, pokud jsou náplní vašeho studentského života neustálé pařby, návštěvy hospod, pařby na pokoji, vypínání počítače ve 3 hodiny ráno a podobně.

Prázdniny v Anglii

Tímto bych chtěl vyzvat k diskusi všechny, kteří by měli alespoň trochu zájem, o možnosti prázdninového pobytu v Anglii. Nápad pochází ode mne, protože už déle si říkám, že mám 4 měsíce prázdnin, ale kromě cyklistické dovolené se žádné větší akce neúčastním. Mám představu, že bych odjel na cca 3 týdny do Anglie, zřejmě do Londýna.

Nejedná se mi o cestování (ani by na to nebylo příliš času). Jde mi o zdokonalení se v angličtině, poznání jiného města a kultury. Ve škole se u nás prezentuje společnost Alfa Agency, která takové cesty pořádá. Je zajištěno ubytování v rodinách po jednom nebo dvou studentech. Každý den je naplánovaná výuka angličtiny, přibližně 4 vyučovací hodiny denně. Odpoledne a o víkendech je volno, takže zbyde dost času na prohlídku Londýna a přilehlých oblastí. Studenti jsou rozděleni podle úrovně znalosti angličtiny na 6 skupin, od úplných začátečníků po pokročilé. V kurzech je velký mix studentů z celého světa. Nehrozí tedy, že to bude ryze česká skupina. Podíl Čechů je 8 %. Uvedená cena zahrnuje cenu za kurz, ubytování, polopenzi a administrativní poplatky škole za 3 týdny pobytu. Agentura uvádí, že cena je konečná. V nabídce je mnoho škol z celého města i země. Stačí si jen vybrat.

Kdybyste měli alespoň trochu zájem, dejte mi vědět, samotnému se mi tam moc nechce.

Alpy Solné komory

Vyzívám všechny, kteří by se chtěli přidat na zájezd CK Alpina do rakouského Hallstattu. Zájezd je orientován na via ferraty v horách v okolí Solné komory.

První den lehčí ferrata na vrchol Predigstuhl a cesta po lanových mostech (http://www.orionsoft.cz/ferrata/route.asp?id=198). Druhý den prohlídka městečka Hallstatt, ferrata na Traunstein (http://via.iriador.cz/sections/traunstein_ferraty), přespání na horské chatě. Poslední den sestup, prohlídka města Linz, příjezd.

Základy lezeckých sportů

Hledám zájemce o začátečnický kurz lezení na skalách pořádaný organizací CESA při VUT v Brně. Jedná se o víkendovou akci na Českomoravské vysočině - Blatiny, Drátník, Čtyři palice. Součástí kurzu jsou informace o základech lezení, uzlovacích a jistících technikách. Ubytování je zajištěno na vysokohorské chatě, odborný dohled poskytují členové Vysokoškolského sportovního klubu Vertical. Na webu tohoto klubu jsou nějaké fotky z minulých let.

Muzikál Děti ráje

Hledám zájemce o návštěvu nového českého muzikálu Děti ráje. Děj je zasazen do 80. let a bohatě doplněn písničkami Františka Janečka, Michala Davida a skupiny Kroky. Režie: Petr Novotný (Jesus Christ Superstar, Les Misérables – Bídníci, Miss Saigon).

Parta maturantů, na konci 80. let, tráví svůj volný čas po diskotékách, kterým kralují velcí frajeři – „dýžejové“ Tom a Stanley (SagvanTofi, PetrKutheil, Lukáš Vaculík, Braňo Polák a Martin Zounar) . Jen romantik Michal (František Pytloun, Tomáš Löbl), který píše básničky a skládá písničky, se kolektivu vymyká a je terčem jejich posměchu. Michalovu lásku ke spolužačce Evě (TerezaVágnerová, Michaela Sejnová) překazí intriky její kamarádky Kájiny (Martina Cerhová, Hana Kubinová). Po dvaceti letech se Eva (Iveta Bartošová, Míša Nosková) znovu setkává se svou první velkou láskou Michalem (Bořek Slezáček, Jan Kříž) a nekonečný milostný příběh se vrací v podobě sblížení její dcery Báry (Petra Doležalová, Genny Ciatti) a Michalova syna Mickeyho (Michael Foret, Michal Hudček).

Week of Life

Week of Life - to je projekt pro fotografy amatéry i profesionály, kteří chtějí pomocí fotograií zaznamenat část jejich života. Ať už týden, měsíc nebo rok. Projekt funguje na principu, že například týden pořizujete každý den 9 fotek čehokoliv ze svého života. Po týdnu fotky nahrajete na oficiální stránky projektu www.weekoflife.com.

Zde budou umístěny spolu s tisícovkami dalších fotek lidí z celého světa. Podle mého názoru se jedná o velmi zajímavý projekt, kterého bych se rád zúčastnil. Na rozdíl od ostatních zde zveřejněnách akcí k tomu nepotřebuji nikoho dalšího. Byl bych však rád, pokud by se našel někdo, koho tento projekt zaujal. Mohli bychom se poté pravidelně dělit o naše "fotografické dny". Více o mé účasti na tomto projektu jsem popsal v článku "4 Season of My Life", rubrika Ze života.

1000 Miles Trans Czecho-slovakia

Vyzývám všechny příznivce cyklisty - dobrodruhy na trasu, kterou připravuje sám Jan Kopka, vítěz závodu napříč Aljaškou. Jedná se o závod přes severní část České republiky a Slovenska. Závod je kromě několika kontrol na trase bez podpory, každý jede na vlastní pěst. Bude vyznačena trasa, které se účastníci musí držet a kde bude několik kontrol.

Připadá mi to jako zajímavý nápad. Nehodlám dojet mezi prvními deseti, byl bych rád za to, kdybych celou trasu ve zdraví ujel :-) Délka 1000 mil (asi 1600 km) přece jen není až tak málo, pokud bych chtěl celou trasu ujet do 14 dní. Žádná další důležitá pravidla v podstatě nejsou, každý se musí dostat do cíle tak jak může, s vybavením, které považuje za nutné. Podrobnější informace a pravidla akce na http://1000miladventure.cz/mil/docs/pravidla.doc.

Doufám, že se někdo najde a přesvědčí mě, abych s ním příští rok vyrazil. Takže již nyní si zapiště do kalendáře magické datum 1.7.2011 a do komentářů k akci dejte větět mě i ostatním, že o akci uvažujete.

Muzikál Jesus Christ Superstar

Chtěl by oslovit všechny, kteří by měli zájem se na konci roku 2010 vydat na muzikál Jesus Christ Superstar do Prahy. Já bych na něj jel a tak zjišťuji, kdo by měl také zájem.

Vstupenky jsou již v prodeji a každým dnem se to zaplňuje víc a víc. Podle plánku divadla bych doporučoval červenou 3. sekci, kde stojí vstupenka asi 500 Kč.

Všichni, kdo by měli zájem, přidejte se, že se zúčastníte nebo napiště zprávu. Nečekám věčně, uzávěrku bych viděl tak za dva týdny, poté kupuji vstupenky. Podle toho, co jsem viděl, za 14 dní už nebude příliš dobrých volných míst.

3.11. St 19:00
4.11. Čt 19:00
5.11. Pá 19:00
6.11. So 15:00
6.11. So 19:00
7.11. Ne 15:00
10.11. St 19:00
11.11. Čt 19:00 - premiéra
12.11. Pá 19:00 - premiéra
13.11. So 15:00
13.11. So 19:00
14.11. Ne 15:00
17.11. St 19:00
18.11. Čt 19:00
19.11. Pá 19:00
20.11. So 15:00
20.11. So 19:00
21.11. Ne 15:00
24.11. St 19:00
25.11. Čt 19:00
26.11. Pá 19:00
27.11. So 15:00
27.11. So 19:00
28.11. Ne 15:00
1.12. St 19:00
2.12. Čt 19:00
3.12. Pá 19:00
4.12. So 15:00
4.12. So 19:00
5.12. Ne 15:00

Bowling VUT

Hledám zájemce o bowling, který pořádá CESA VUT. Mám rezervovaný termín 1 hodinu v pátek od 10:00. Hra probíhá každý týden po dobu zimního semestru, tj. asi 12krát. Může se přihlásit i hráč, který nestuduje na VUT ani nikde jinde. Cena: 330Kč za 12 návštěv.

Strojařské schody

Chtěl bych oslovit případné zájemce, kteří by se se mnou chtěli zúčastnit tříčlenné štafety v běhu do 18. patra Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Tato událost je každoročně doprovázena dalšími doprovodnými akcemi, takže o zábavu snad nebude nouze. Kdo by si chtěl vyběhnout 6 pater, hlaste se.

P.S. Nikdy jsem tam nebyl, nikdy jsem to nezkoušel.

Sportovní Eurohry

Vyzývám všechny příznivce sportu na tradiční sportovní víkend, který se uskuteční jako každý rok v Doksech u Máchova jezera. Během víkendu budou mezi sebou soutěžit přihlášené týmy ve sportech beach volejbal, biatlon, bungee running, cyklistika, horolezecká stěna, jungle creek, kolečkové brusle, kopaná, kuželky, lukostřelba, nohejbal, orientační běh, plavání, stolní tenis, tenis a veslování.

Pokud dáte dohromady tým minimálně 6 lidí, kteří se rovným dílem podělí o všechny sporty, neváhejte se přihlásit. Já se chystám jet na Eurohry poprvé, ale z minulých ročníků vím, že to stojí za to. Každá disciplína vyžaduje jiný počet soutěžících z týmu. Je dobré zvolit lidi v týmu tak, abyste svými schopnostmi pokryli co možná nejvíce sportů. Na oficiálním webu bude v květnu uvedena přihláška.

Granule pro želvy

Barevné granule pro suchozemské želvy, značka T-Rex. Kompletní výživa, 100% rostlinného původu. Bohaté na vláknunu. Díky malým granulím snadná manupulace při krmení. Granule jsou složeny převážně se sušených pampelišek, yuccy a dalších rostlin. Přidány byly vitamíny, minerály, esenciální aminokyseliny a další složky. Vysoký obsah vlákniny je nutný pro správné trávení.

Vápník pro zvířata

Vápník pro terarijní i jiná zvířata, napž. pro suchozemské želvy, hady, křečky, ptáky a další. Vápník je ve formě najemno rozdrceného prášku. Produkt pomáhá udržovat v organismu optimální hladinu vápníku. Nezbytné pro zdravý vývoj kostí, zvláště u býložravých ještěrů a želv.

Maturitní otázky z angličtiny

25 zpracovaných maturitních otázek, které bohatě stačí na úspěšné složení maturity na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Je možná elektronická i papírová forma, papírově je cena 150 Kč.

K nahlédnutí na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Maturitní otázky z matematiky

30 zpracovaných maturitních otázek od premianta třídy, které bohatě stačí na úspěšné složení maturity na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích. Poměrně podrobné, lze využít i na vysoké škole.

Je možná elektronická i papírová forma, papírově je cena 150 Kč.

K nahlédnutí na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

microSD karta 2GB

MicroSD paměťová karta s kapacitou 2GB. Vhodná do mobilních telefonů, fotoaparátů a jiných zařízení. Používané 1 rok, funkčnost bez problémů. Důvod prodeje: nákup mobilního telefonu s již dodanou paměťovou kartou.

Tiskárna HP Photosmart C4500

Prodám multifunkční inkoustovou tiskárnu HP Photosmart C4500. Tiskárna je ve velmi dobrém stavu, připojení je možné pomocí USB nebo WiFi. Používaná k občasnému tisku, cca 20 stran za týden. Tiskárna má tříbarevnou a černou kazetu.

Tiskárna je bez inkoustů, je možné používat kompatibilní a renovované inkousty. Součástí je prázdná černá tisková kazeta k naplnění.

Specifikace:
funkce: tisk, skenování, kopírka
typ tisku: inkoustový
barvy: 3-barevná, černá
připojení: USB, WiFi
integrovaná čtečka karet: ano

Maturitní otázky z programování

25 zpracovaných maturitních otázek, které bohatě stačí na úspěšné složení maturity na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Je možná elektronická i papírová forma, papírově je cena 150 Kč.

K nahlédnutí na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Učebnice Čítanka II. k literatuře v kostce

Název: Čítanka II. k literatuře v kostce

Autor: Marie Sochrová

Stav: velmi dobrý

Učebnice Čítanka III. k literatuře v kostce

Název: Čítanka III. k literatuře v kostce

Autor: Marie Sochrová

Stav: velmi dobrý

Maturitní otázky z matematiky - příklady

Velké množství příkladů rozdělených podle maturitních otázek, podobné příklady se používají u maturity (např. jen s jinými hodnotami) na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích. Poměrně podrobné, lze využít i na vysoké škole.

Je možná elektronická i papírová forma, papírově je cena 150 Kč.

K nahlédnutí na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Čtenářský deník

135 děl seřazených podle maturitních otázek, obsahy a popisy děl, informace o dalších adaptacích (film...). Bohatě stačí na úspěšné složení maturity na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Je možná elektronická i papírová forma, papírově je cena 200 Kč.

K nahlédnutí na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Čtenářský deník - seznam četby

Seznam přečtené literatury, který se povinně odevzdává u maturity na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Je možná elektronická i papírová forma, papírově je cena 30 Kč.

K nahlédnutí na gymnáziu J.V.Jirsíka v Českých Budějovicích.

Teoretická informatika

Skripta do předmětu Teoretická informatika (TIN). Skripta jsou rozdělena na dvě části, tištěno inkoustovou tiskárnou, svázáno do brožury velikosti A5.

VGA kabel

VGA kabel například pro připojení monitoru k PC. Nový, nepoužitý. Možné použití také např. pro propojení PC a televize.

RAM paměť 512 MB do notebooku

RAM paměť do notebooku, bezproblémová. Měl jsem ji půl roku v notebooku Lenovo Z61m.

Technické parametry: Samsung SO-DIMM 512MB, 200pin, DDR2, 667MHz, PC2-5300S, model M470T6654EZ3-CE6.

Důvod prodeje: nákup paměti jiné velikosti

Scanner HP ScanJet 3400C

Prodám používaný, ale plně funkční stolní scanner HP ScanJet 3400C. Funguje bez problémů, důvod prodeje je zakoupení multifunkční tiskárny se scannerem. Scanner je vybaven třemi tlačítky pro skenování, kopírování a odeslání mailem. Odjímatelý horní kryt lze využít při scanování knih a jiných tlustých předloh.

Dodání v originální krabici, s instalačním manuálem, napájecím kabelem, kabelem USB a CD s ovladačem. Scanner bezproblémů funguje v operačních systémem Windows XP a starších, ve Windows Vista funguje také, jen nejsou funkční tlačítka scanneru. Scanování však lze provádět z počítače.

Paramerty:
velikost předlohy: A4
rozlišení: 600x1200 dpi
připojení: USB nebo paralelní
rozměry: 305(š) x 495(h) x 94(v)
hmotnost: 3,6 kg

HTC Touch Pro 2

Nabízím k prodeji mobilní telefon HTC Touch Pro 2 s hardwarovou klávesnicí. Jedná se o jeden z mála telefonů od HTC s touto velmi kvalitní klávesnicí, se kterou lze psát SMS nebo e-maily výrazně rychleji. Displej telefonu lze vyklopit např. pro lepší sledování filmů. Telefon je v záruce do května 2012.



V telefonu je nahrána vylepšená neoficiální ROM se systémem Windows Mobile 6.5. Dotykový displej v kvalitním provedení netrpí žádným nedostatkem, po celou dobu používání telefonu na něm byla ochranná fólie. Displej je úplně jako nový, zcela nepoškrábaný.

Hlavní parametry:
výsuvná qwerty klávesnice
operační systém Windows Mobile 6.5
dotykový odporový displej
GPS přijímač
pamět v telefonu 512 MB
slot na microSDHC kartu
Bluetooth
WiFi
editace dokuementů Office
přehrávání hudby, filmů
polohový senzor
3 Mpx fotoaparát
baterie 1500 mAh


Obsah balení:
HTC Touch Pro 2
ochrané pouzdro
USB kabel k počítači
sluchátka
náhradní stylus


Recenze na:
http://www.mobilmania.cz/katalog-mobilu/htc-touch-pro-2/sc-63-c-1-ci-11088/default.aspx

Držák na pouzdro Krusell

Nabízím držák na opasek pro pouzdra Krusell. Držák je univerzální a lze ho použít s velkým množstvím pouzder značky Krusell, které mají systém uchycení Multi Dapt. K dispozici mám 2 kusy.

Externí disk Western Digital My Book 320 GB

Prodám externí disk Western Diginal My Book Home Edition s kapacitou 320 GB. Disk lze připojit k PC pomocí USB 2.0, FireWire 400 nebo pomocí eSATA. Možnost vlastní výměny vnitřního 3,5'' disku za disk WD s jinou kapacitou. Disk je bezproblémový, používaný dva roky na zálohy.



Více informací na http://support.wdc.com/product/install.asp?groupid=111&lang=cz.

Důvod prodeje: nákup většího disku.

Nabíječka baterií s vybíjením a časovačem

Prodám univerzální rychlonabíječku na Ni-Cd a Ni-Mh baterie AA, AAA nebo C. Nabíječka umožňuje baterie také vybít, nabité jsou pak za 6 hodin. Nabíječka je na 4 baterie, nutno vždy nabíjet alespoň jeden pár.

Podložka pod myš

Prodám mechovou 0,5 cm silnou podložku pod myš s mapou londýnského metra.

• Articles - blog
• FIT VUT
• FP VUT
• GJVJ
• Great Britain
• Sport
• Interests
• My life
• About this web
• For sale
• Electronics
• Textbooks FIT VUT
• Textbooks FP VUT
• Textbooks high school
• The others
• VUT Brno
• Projects
• Plagiarism
• Print at PPV
• About me
• Photogallery
• Videogallery
• Links
• Guestbook
• Contact info
• Manuals
• Fun
• Rubik
• Acronyms
• Optical illusions
• Pictures
• Moods
• Jokes
• Texts
• Videos - YouTube

---

Webdesign Roman Čampula

Websites overview   |   RSS   |   Add to favourites