Articles

Před malou chvílí se stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Ti, kteří si už stihli přečíst poslední článek o plánech do roku 2013, si mohou rovnou jednu položku vyškrtnout. Navzdory mému špatnému očekávání a de facto oficiální informaci, že jsem neudělal zkoušku z mikroekonomie, mám nyní černé na bílém potvrzeno, že jsem uspěl. Jednalo se o lidskou chybu. Jak je vidět, zázraky se dějí.

Stejně jako v minulých letech po shlédnutí silvestrovských ohňostrojů a novoročním přípitku opět usedám k sepsání hlavních věcí, které se mi v tomto roce povedly. Některé naplánované se podařili, jiné přesouvám do dalších let. Celkově však byl uplynulý rok úspěšný a rozhodně si nemohu stěžovat.

Není to tak dlouho, co jsem se od kamaráda doslechl, že jeho kamarádka ztratila notebook. Ne, že by jí ho někdo ukradl, jednoduše ho zapomněla na zastávce autobusu. V dané zprávě bylo velmi dojemně uvedeno, co všechno v notebooku měla, kolik úkolů do školy, seminárek a prací, které se musejí nyní na konci semestru odevzdat. Za nalezení nabízela velkou odměnu s tím, že když ho nenajde, vážně to ohrozí její studium. Ano, ztráta notebooku je mrzutá. Nicméně to, že se lidé ještě nenaučili si důležitá data zálohovat, je ještě mrzutější.

Ochrana osobních údajů je jedno z témat, které se na nás denně valí ze všech směrů. Každý si pod osobními údaji představí jiný rozsah těchto dat, někdo se nebojí zveřejnit absolutně všechno, jiný by nejraději nikomu neříkal ani své křestní jméno. Vláda to za nás vyřešila tak, že určila citlivé údaje, které budou postupně mizet z občanského průkazu. Postupně bude údajů ubývat, v roce 2020 na občanském průkazu už bude jen jméno, příjmení a číslo průkazu. Zatím to však vypadá tak, že to pěkně ztíží všem situaci.

Češi jsou svým způsobem ojedinělý národ, zejm. co se týká slev a akcí v obchodech. Některé průzkumy udávají, že až 60 procent lidí si vybírá obchod podle nabídky ve slevovém letáku. Už je to tak, najdeme něco, co bychom mohli získat trochu levněji, a hned po tom všichni jdeme. Ať už to potřebujeme nebo ne.

Mobilní telefon má dneska každý a lidí v seznamu kontaktů u většiny z nás určitě stále přibývá. Podle toho, co jsem zjišťoval, však téměř nikdo nemá v telefonu dva nejdůležitější kontakty. Je to telefon na otce a matku. Namítáte, že je tam máte? A jsou označení jako "otec" a "matka"? Tak to pak blahopřeji.

Městskou hromadnou dopravou už jsem toho v Brně najezdil poměrně hodně. Za posledních 5 let se výrazně zlepšil komfort v cestování zejm. v šalinách (pro mimobrněnské v tramvajích). Co se však nezměnilo, podle mě ani k lepšímu ani k horšímu, je chování cestujících. A to se týká všdch cestujících. Nejsem zaujatý proti nějaké konkrétní skupině lidí, prostě se mi zdá, že ač o tom všichni ví, v praktickém životě nikdo nic nedělá. Dnešní zamyšlení bude na téma vyhrazených míst v MHD.

Sociální sítě jsou od toho sociální, že se na nich "potkávají", seznamují a diskutují lidé. Pod sociální komunikací si můžeme představit ledacos, od sdělování plánů na víkend, pořádání zábav, sledování televize nebo realizaci výkladní skříně v obchodě. Na Facebooku se spokojíme s přidáváním aktuálních stavů a fotek. Patří sem však také veřejné okázalé vyznávání lásky? Asi ano, bohužel.

E-mail má dnes každý, na koho se podíváme, a to ne jeden. Většina lidí má podle mého odhadu tak 3 e-mailové schránky, ze kterých některé používá aktivně, některé méně a některé jen tak dožívají. Během založení nové e-mailové schránky, kterou plánujete používat jako svoji hlavní je snad nejdůležitější krok volba uživatelského jména, které bude sloužit jako vaše adresa. Mnoho lidí však tomuto rozhodnutí věnují málo času a následky jsou pak špatné. Alespoň z mého pohledu.

Dnešní zamyšlení se bude týkat přání k narozeninám. Ne však takových přání, kde se sejde celá rodina na oslavě a všichni si s oslavencem tisknou ruce s přáním všeho nejlepšího. Bude to o přáních, která putují skrze počítačovou síť a připadá mi, že na této cestě se z nich zcela vytratí snad zamýšlená upřímnost. Narozeniny má každý. Facebook, Skype, popř. ICQ má také každý. Vyplněné datum narození v těchto službách má většina. A v tom je ten problém.

Nejvíce na základní škole, ale i během dalšího studia se každý učíme psát gramaticky správně. Někomu to jde lépe, někomu hůře. V mém případě jsme systémem jedna chyba = o stupeň horší známka byli ke správnému pravopisu vedeni opravdu přísně. Věřím, že na ostatních základních a středních školách tomu bylo podobně, bohužel čím dál častěji se setkávám s opravdovými pravopisnými lahůdkami, a to zejména na internetu.

Dnešní zamyšlení se bude týkat ohleduplnosti ve frontách, která je někde samozřejmostí, jinde se s ní setkáváme velmi málo. Nebudu se však zabývat tím, jak se lidé předbíhají a pokřikují po sobě, ale podíváme se konkrétně na jednu situaci, která se už několik let stále opakuje v menze u mých kolejí.

Dneska bych se chtěl zamyslet nad psaním e-mailů, resp. nad jejich započetím a ukončením. Řeč je o oslovení a o podpisu. O dvou velmi krátkých částech, které mě poslední dobou vyvádějí z míry. Přestože by se zdálo, že není na těchto pár řádcích textu v e-mailu co zkazit, až překvapivě mnoho e-mailů je z mého pohledu špatně. Ne, že by to nějak znehodnotilo obsah zprávy, ale přinejmenším si o těchto autorech nezačnu myslet nic pěkného...

Hra Geocaching vznikla v roce 2000 jako odezva na zrušení uměle přidávané chyby do GPS údajů, které měly dříve strategické vojenské účely. Postupně se rozšiřovala komunita geocacherů a počet založených keší. Pět let po začátku geocachingu bylo v ČR asi 700 keší. Za dalších pět let, v roce 2010 ji bylo přes 20 000. Pro letošní rok jsem data nesehnal, z vývoje je však zřejmé, že počet keší roste opravdu velmi rychle. Nutně musí vyvstávat problém, že nové cache již není možné dávat na zajímavá místa. Tak proč je vůbec zakládat?

Mobilní telefon - věc, kterou bych označil za největšího přítele i nepřítele zároveň. Věc, která mi poskytuje rozhled a zároveň bere svobodu, zejména pokud se jedná o "chytrý" telefon. Sám jsem vlastníkem takového přístroje. Hned na počátku jsem se dle mne správně rozhodl, že být on-line na Facebooku o podobných knihách 24 hodin denně opravdu nemusím. Co se však týče telefonování, přijde mi to podobné. A mnoho lidí to nechápe.

Každá firma, podnik, obchod se snaží udržet si zákazníky. Bez zákazníků by jejich byznys nefungoval a i když existuje mnoho obchodů, kde zákazníky vyloženě opovrhují, věřím, že je většina těch, kdo má zájem o zákazníka spokojeného. Spokojenost a následná věrnost zákazníka však bývá často mylně spojována s objemem vynaložených peněz za jejich nákup.

Poprvé to bylo loni, co jsem narazil na hru CWG směnárna. V té době mi to ještě moc neříkalo, ale informace o této hře jsem nacházel čím dál častěji a tak jsem se tento rok rozhodl, že se jí zúčastním. Jedná se o rozšíření hry Geocaching, kde musím najít určité cache v ČR, abych se dostal až k cíli. Podařilo se.

Není to tak dávno, co České dráhy umožnily nákup jízdenek přes internet. Já, coby zákazník, který oceňuje elektronickou komunikaci se zákazníky, jsem začal v podstatě pro každou transakci tento systém využívat. Jednak z hlediska slevy, jednak z úspory času - mého času. Pokud však někdo zavádí nové řešení pro zákazníky, musí ho implementovat ve všech částech stávajícího systému. U Českých drah tomu tak nebylo a stále není. Je sice možné si jízdenku na internetu koupit a zaplatit, co však nastává ve vlaku, je cestujícím k smíchu a průvodčímu k pláči.

Počínaje těmito dny můžete na mém webu najít jednu novinku. Jedná se o krátké články, které jsem nazval "situace k zamyšlení". Bude se jednat o velmi krátké články, spíše taková zamyšlení, jak už název napovídá. Jde o to, že na psaní celého článku není vždy čas ani nálada, a tak budou časové prostoje mezi jednotlivými články vyplněny občas nějakým zamyšlením.

Má opravdu smysl, abych zde psal o mých pocitech, problémech a o překvapeních každodenního života, se kterými se setkávám? Má smysl, abych podal informaci o tom, jak na věc nahlížím a jak si myslím, že je to správné? Těžká otázka... Každopádně, nyní se na tomto místě budete mít možnost dozvědět a diskutovat o tom, co si myslím o maličkostech, se kterými se všichni denně setkáváme.