Alpy Solné komory

22. září 2009 23:25
Na začátku prázdnin jsem byl rozhodnutý, že pojedu na zájezd pro výuku ferratového lezení. Pak jsem vše přehodnotil, že by to bylo pro mě příliš jednoduché :-). Na konci září jsme se tedy v počtu 4 studentů vydali do Rakouska na pořádné zajištěné cesty. Ještě, že byly zajištěné... Něco tak těžkého jsem zatím nešel. Výlet jsme si všichni opravdu užili. Navíc, do mého života se tak trochu náhodou vloudila další dobrá duše.

Ve čtvrtek večer jsem se vydal k hotelu Grand na nádraží v Brně. Tam jsem se po chvilce úspěšně setkal s Martinou. Nikdy předtím jsem jí neviděl, měl jsem jenom několik mailů, které mezi námi proběhly. V Praze jsme přibrali Radku s Ondrou a ráno už jsme byli v blízkosti rakouského Dachsteinu. V autobuse s námi jel ještě jeden zájezd. Na podobné ferratové cesty není vhodný velký počet osob, nás bylo 14, což bylo tak maximum. Dopoledne jsme absolvovali lehčí ferratu na vrchol Predigstuhl (1278 m n. m.). Pravda, průměrně by se dala zařadit k lehčím, když jsme však došli k žebříku, který měl od sebe příčky asi metr a půl, byla to docela síla. Naštěstí vedla v blízkosti alternativní cesta po skále.

Odpoledne jsme přejeli autobusem do jiného místa, kde jsme se připravili na další ferratu. Tato se jmenovala Postalmklamm a vedla v úzké hluboké soutěsce potoka. Nikdo nevěděl, co nás čeká. Možná, že to bylo lepší. Když si na všechno nyní vzpomenu, nevím, jestli bych tam šel znovu :-). První most, zavěšený na lanech asi 20 metrů nad potokem byla jenom taková rozcvička. Následovaly mosty tvořené jen jedním lanem dole a jedním nahoře, což už byla opravdová lahůdka. Když však došlo na úsek, kde se muselo nad touto hlubinou přeskočit z jedné skály na druhou, vzdálenou asi 2 metry, všem zkameněl úsměv na tváři. I tento přeskok ale všichni zvládli, někteří s dopomocí průvodce. Mimo tyto mosty však cesta nebyla nijak jednoduchá. Často jsme stáli jen na několika centimetrech skalní římsy, a pod námi stále ta velká hloubka. Závěrečnou ferratu velké obtížnosti jsme vynechali a obešli ji lesem. V této době jsme také zjistili, že chybí několik členů zájezdu. Po neúspěšném pokusu se jim dovolat jsme došli na silnici a zavolali si o autobus. Řidiči sice nebyli příliš tímto nápadem nadšení, ale zato panovala dobrá nálada okolo průvodce, který zjistil, že ztracení účastníci už jsou dávno v cíli. Večer jsme přejeli do městečka Hallstatt, které je zařazeno v Unescu. Ubytovali jsme se v hostelu, uvařili večeři a unavení šli spát.

Další den ráno následovala individuální prohlídka městečka. Původně jsme měli jít k nějakým vodopádům, které ale byli prý tak daleko, že bychom to stejně nestihli... Nechápu tento plán cestovky. Prohlídka nám zabrala krátký čas, a tak jsme se poté vypravili k místnímu menšímu vodopádu a vyhlídce na Hallstatt. Sešli jsme se u autobusu, právě když přišel jeden z našeho zájezdu celý mokrý s tím, že spadl do hallstattského jezera. Pravda, my jsme k tomu měli také blízko. Po jeho usušení jsme odjeli k nástupu na cestu, která byla zlatým hřebem celé akce: výstup na skalnatý Traunstein. Začínali jsme u penzionu, kde měla Martina strýčka, kterého ale nestačila z časových důvodů ani pozdravit. Začali jsme stoupat po Hans-Hernler Steig, což byla jednoduchá cesta, ale zato docela dlouhá a příkrá. Jištění zatím nebylo potřeba. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k ferratě Traunsee Klettersteig. Všichni nasadili jištění, a pustili jsme se do prvních úseků této zajištěné cesty. Ferrata byla čím dál více příkrá, v některých místech převislá. Asi v polovině přišla mlha, za což jsme byli vlastně rádi. Alespoň nebylo vidět dolů, slabší povahy by tu hloubku pod námi nemuseli dobře strávit. Ferrata to byla velmi těžká, ale prožitková. Nic tak těžkého a krásného jsem ještě nikdy nešel. Adrenalinu přibývá, když stojíte na jedné noze na nepříliš spolehlivém místě, visíte jednou rukou za lano a druhou hledáte kdesi pod vámi karabiny na přecvaknutí za další skobu natlučenou do skály. Celá cesta byl jedinečný zážitek, také díky dobrému počasí. Večer jsme vystoupili na vrchol Traunsteinu (1691 m n. m.) k horské chatě, dali si pivo za 3,4 Euro a vydali se k blízkému kříži. Asi jsme toho ještě měli málo... Po společné vrcholové fotce a návratu na chatu jsme vyndali donesené vařiče, ešusy a jídlo a připravili si večeři. Ubytováni jsme byli v chatě v pokojích, kde byly postele a deky, museli jsme mít vlastní spacáky nebo vložky do spacáků. Jediné mínus bylo, že nás bylo 14 a na přiděleném pokoji bylo 8 postelí. Ale i to se bez problémů zvládlo. Vešli jsme se.

Ráno jsme zaplatili za ubytování (samozřejmě za 14 lidí, ne za 8 postelí...) a odešli do mlhy sestupovat dolů. Sestup z hory už nebyl po tak šílené ferratě jako výstup. Ještě aby ano, dolů by se naší výstupovou cestou snad ani jít nedalo. Tato trasa s názvem Naturfreundesteig pro nás přichystala sice několik žebříků a zajištěných míst, ale nic extrémního. Výškové metry pomalu ubývaly, a okolo poledne už jsme byli na parkovišti, kde jsme počkali na autobus a odjeli směr České Budějovice, Praha a Brno.

Celá akce se více než hodně podařila. Alespoň tak to hodnotím já. Vyzkoušeli jsme si přechody přes dlouhé lanové mosty, lezení v podstatě po kolmé skále, i traverzy několik desítek metrů nad zemí. Za to všechno jsme byli odměněni krásnými výhledy, které byly trochu pokaženy částečnou mlhou. Velký obdiv patří dívčí části výpravy, kterou za nás tvořila Martina s Radkou. Vzhledem k tomu, že Martina nikdy na ferratách nebyla, příliš nechápu, jak mohla všechno zvládnout. Podle jejích slov měla ale dostatečnou přípravu z brněnských lanových center. Nejen za její statečnost se jí dostalo mého obdivu a příslibu navštěvovat pravidelně brněnské lezecké centrum.

Věřím, že se zájezd všem líbil a doufám, že se i příští rok podíváme do nějaké takové oblasti a vyzkoušíme zase jiné cesty a ferraty. Už ale vím, že ferraty, které jsou označený jako "D", to už je tedy síla. Ještě aby ne, když stupnice končí u písmene "E".
articles.articleComments

Obdivujeme vaši odvahu jdew nám z toho mráz po zádech a jsme rádi, že jsme nevěděli do čeho se vrháte. Teď ale vážně opravdu nejste žádné bábovky dávka adrenalinu vám zřejmě bude slušet i nadále.


Logo Roman Čampula
Roman Čampula

webmaster | sportovec | cestovatel | kamarád

Facebook Google+ LinkedIn Aukro Česko-Slovenská filmová databáze Databáze knih YouTube Geocaching
Kontaktní informace

Technické informace

Prohlášení o zabezpečení