Dolomity potřetí

6. srpna 2009 21:29
Při plánování letošní letní dovolené v horách jsme se rozmýšleli mezi několika lokalitami, ale nakonec padlo konečné slovo na italské Dolomity. Už potřetí. Byli jsme tam loňský rok i předloni, ale stále je tam objevovat co nového. Byl to náš zatím asi nejobtížnější výlet, ale rozhodně stál za to. Zkusili jsme si ferratu obtížnějšího stupně i průchod dlouhým tunelem v hoře.

Loni jsme byli v Itálii u jezera Lago di Garda, kde jsme objevili pěkný kemp. Letos, když jsme se rozhodli, že pojedeme opět do těchto míst, bylo už jasné, kde budeme bydlet. Po příjezdu do kempu nás trochu překvapilo, že byla volná jen tři místa, ale jedno z nich jsme si vybrali, vybalili věci a šli se koupat. Večer jsme zašli do městečka Malcesine, kde jsme se jen tak prošli a pak šli spát.

Druhý den jsme dojeli autem k blízkému jezeru Lago di Ledro, kde začínala naše první túra. Měl to být něco jako "rozehřívací" výlet, ale na konci dne jsme se shodli, že nás to úplně zmohlo. Výstup na naší vybranou horu nebyl až tak náročný jako sestup. Jeden krátký úsek byl zajištěn lanem, ale nic složitého. Cesta z vrcholu k jezeru byla ale hodně, hodně dlouhá. Jezero se vůbec nepřibližovalo, a když už jsme se dostali do vesnice, čekala nás ještě asi půlhodina po silnici, než jsme došli k autu. Brzy po večeři jsme šli unaveni spát.

Další den byl na programu výstup na horu Cima Sat, kde už jsem já s tátou byli loni. Radka s mamkou ale ne, a navíc cesta na horu je velmi zajímavá. Tak jsme si ji dali znovu. Cesta na vrchol vede asi z poloviny obyčejnou stezkou klikatící se stále nahoru, ale druhá polovina je o mnoho zajímavější. Je totiž tvořena na sebe navazujícími železnými žebříky, které jsou přidělány ke skále a vedou s malými přestávkami až na vrchol. Na žebřících si však není kde odpočinout, a tak může být výstup trochu náročný. V turistickém průvodci je uvedeno, že jeden ze žebříků má 70 metrů, čemuž bych po jejich absolvování věřil. Je lepší nedívat se dolů. Dole pod prvním žebříkem jsme si vzali ferratové jištění a začali stoupat nahoru. Cesta pokračovala poměrně pomalu, protože nás v takové situaci hodně zdržuje přecvakávání karabin mezi jistícími body. Nakonec jsme asi po hodině a půl na žebřících došli na vrchol Cima Sat. Po svačině následoval sestup, který nebyl nijak zvlášť zajímavý. Pěkně jsme ale mohli sledovat přibližující se jezero Lago di Garda.

Následující den byl prostřední v naší dovolené, a tak jsme se rozhodli pro odpočinkový den. Leželi jsme u jezera, koupali se a opalovali. S Radkou jsme poté vyrazili na brusle, které jsme si pro tento den přivezli. Okolo jezera vedla pěkná asfaltka, kde se dalo pěkně jezdit. Odradil nás však špatný povrch v jednom místě, a tak jsme nedojeli příliš daleko. Kdo mohl vědět, že za tímto špatným úsekem bude zase následovat pěkná cesta... Odpoledne jsme zbalili stany a přejeli do jiného kempu v jiné části Dolomit - do Cortiny d'Ampezzo.

Ráno jsme přejeli k průsmyku Falzarego, odkud jsme vyráželi na dnešní trasu. Cesta začínala poměrně nevinně a jednoduše, sem tam nějaké lano nebo žebřík. Došli jsme k tunelu, na který jsem se docela těšil. Ještě nikdy jsme nešli v horách v tunelu vybudovaném skrz nějakou horu. Uvnitř jsme nasadili helmy, čelovky, a asi půl hodiny prudce stoupali vzhůru. Z tunelu jsme vyšli někde na opačné straně hor a příliš jsme nevěděli, kudy dál. Nakonec jsme vybrali správnou trasu a přes několik sněhových polí došli k označené ferratě vedoucí na Tofanu di Roses. Už začátek byl velmi dramatický. Nástup na ferratu znamenal vyhoupnutí se do velké výšky bez jakýchkoli stupů, což nebyl až tak lehký úkol. Všem se nám to ale podařilo a pokračovali jsme dále. Tak těžkou, ale hlavně dlouhou ferratu jsme ještě nešli. Lano nemělo konce. Cesta vedla stále vzhůru a vzhůru, po kamenech, po skále. Myslím, že každý z nás už chtěl vidět konec ferraty, zvláště po dešti s kroupami, který nás trochu zasáhl. Na ferratě ani nebyl čas se pořádně naobědvat, takže jsme jedli až odpoledne. Nakonec se ale cesta zmírnila a ocitli jsme se v našem dnešním nejvyšším bodě u bývalé horské chaty. Zahájili jsme sestup suťoviskem, což šlo poměrně rychle. Člověk udělá krok, noha mu ujede, a rázem je o tři metry níže. V těchto místech jsme také ztratili vysílačku, kterou nám zanedlouho přinesli turisté, co šli za námi. Vyčerpáni jsme došli k autu, a po rozbité lesní cestě dojeli do kempu.

Poslední den jsme měli naplánován kratší výstup na horskou chatu také z Passo Falzarego. Cesta byla ale o to zajímavější, že byla asi z poloviny vedená opět tunely, o mnoho delšími než jsme si vyzkoušeli minulý den. Klikatou cestičkou jsme došli k černé díře v hoře. Nasadili jsme opět helmy a čelovky, a vyrazili do vnitřku hory. Ani pořádně nevím, kudy jsme šli. Všude byla kromě mého světla tma, jen párkrát bylo vidět ven dírou ve skále. Prudce jsme stoupali. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak mohli za první světové války postavit tak dlouhý tunel s takovým stoupáním, aby vyústil přesně tam, kde chtějí. A poté, když jsme zjistili, že toto vše vybudovali jen za 4 měsíce, bylo otázek ještě více. Tímto tunelem jsme šli určitě více než hodinu. Uvnitř byli místnosti s popisky, kde měli vojáci jídelnu, kde spali nebo kde měli sklad výbušnin. Konečně jsme vyšli u horské chaty na vrcholu. Tam vedla ze sedla lanovka, na kterou jsme nasedli a sjeli zpátky k autu.

Přesto, že jsme byli v Dolomitech už třetí rok za sebou, stále jsme si užívali nové cesty a horské trasy. Krásný byl pohled kamkoliv jsme se podívali, protože jsme se hned uvědomili, že támhle na tom kopci v dálce jsme byli loni, a támhle na té skále jsme stáli předloni. Nevím, jestli naše dolomitské nadšení bude pokračovat i v dalších letech, ale letos to rozhodně stálo za to.

Logo Roman Čampula
Roman Čampula

webmaster | sportovec | cestovatel | kamarád

Facebook Google+ LinkedIn Aukro Česko-Slovenská filmová databáze Databáze knih YouTube Geocaching
Kontaktní informace

Technické informace

Prohlášení o zabezpečení