Litva na kolech

27. srpna 2009 18:52
Stejně jako v loňském roce jsme při vybírání letošní letní cyklodovolené zvolili nám už dobře známou CK Alpina z Brna. Rozmýšleli jsme se mezi několika destinacemi, ale nebylo to až tak jednoduché. Rok od roku je výběr složitější, protože se nabídka krátí kvůli tomu, že už jsme na mnoha místech byli. Nakonec jsme se rozhodli pro Litvu. Žádný z pobaltských státu jsme zatím nenavštívili, a tak nás tato země lákala - a stálo to za to.

Vyjížděli jsme jako každý rok z Brna, takže při našemu odjezdu už tradičně vládl trochu zmatek. Autobus jsme však stihli, naložili kola do vleku a odjeli směr Polsko a Litva. V naší cílové zemi jsme dorazili do města Trakai, kde se nachází pěkný hrad z červených cihel. Podle průvodce jde o nejčastěji fotografovanou památku v Litvě. Hrad jsme si prohlédli, a hned první den jsme vyzkoušeli několik místních specialit, jako např. smažený chléb s česnekem nebo k pití kvas, litevsky gira. Dále byla na programu prohlídka hlavního města Litvy, Vilniusu. Vůbec však nebylo možné poznat, že se jedná o hlavní město. V ulicích bylo tak málo lidí jako v nějakém menším městečku, všude bylo poměrně čisto a klid. Navštívili jsme několik kostelů a odjeli do místa našeho ubytování.

Následující dva dny jsme se pohybovali v národním parku Aukštaitija, kterému se přezdívá jezerní labyrint. Navštívili jsme muzeum včelařství, které opravdu stálo za prohlídku. Bylo zde umístěno mnoho včelích úlů, některé funkční, některé jen dekorativní. V místě byla ale pěkná atmosféra a pěkné počasí tomu ještě přidávalo. Vyjeli jsme na nejvyšší horu národního parku, která měla 177,5 metru nad mořem, což je na nejvyšší horu zajímavé číslo. Jeden den jsme vystřídali kola za čtyřmístné veslice, na kterých jsme projížděli místní jezera, kanály a říčky. Zajímavá zkušenost, zvláště když jsem ve veslici seděl poprvé. Tento den však byli časté přeháňky, které byly občas opravdu intenzivní, a tak jsme museli nějaký čas vždy přečkat na břehu u nějakého neobydleného domku. Několikrát nám pršelo i uprostřed jezera, odkud není úniku. Jako jediné dvě lodě jsme však dopluli nejdále, skoro až k vodnímu mlýnu Ginučiai, kde jsme se předešlý den koupali. Ostatní se vrátili dříve kvůli špatnému počasí.

Další den byl využit pro přesun z východní části Litvy do západní, do dalšího z národních parků. Cestou jsme se zastavili u proslulé Hory křížů, kde jsou umístěny desítky tisíc křížů, které sem přinášeli lidé z celého světa. Byla to hezká zastávka, i když trochu komerční. Když člověk vidí, jak se pod horou kříže prodávají, asi to příliš neplní původní účel. Večer jsme dorazili do parku Žemaitija, kde jsme pak jezdili další den. Navštívili jsme opuštěnou raketovou základnu ze sovětského období, kde byli dříve namířené jaderné rakety i na Československo. Autobusem jsme pak přejeli nedaleko k hranicím s Lotyšskem, kde byly celý den k vidění dlouhé písčité pláže lákající ke koupání. V Baltském moři však byla alespoň na mě příliš studená voda a myslím, že jsme tam byli v tom nejteplejším období. Navštívili jsme muzeum jantaru, kde bylo mnoho exponátů zalitých brouků a pavouků v této zkamenělé pryskyřici. Právě toto území je jedno ze světových jantarových nalezišť.

Poslední částí Litvy byla pro nás Kurská kosa, poloostrov působivého podlouhlého tvaru. Celý poloostrov je tvořen z písku, a proto jsme často zastavovali na písčitých dunách, které jsme ještě nikdy neviděli. Čekal jsem však, že bude z naší cesty vidět alespoň na moře, což nebylo. Jednalo se o několik desítek kilometrů dlouhou cestu v lese v naprosto rovném terénu. Prohlédli jsme si ale zase horu čarodějnic, kde byli umístěny dřevěné vyřezávané sochy. O některých z nich nám průvodkyně četla krátké pohádky a pověsti.

Každý den ráno večer na nás čekala polopenze z polní kuchyně CK Alpina, kterou jsme už dobře znali z předchozích zájezdů. Jídelníček se podle mého názoru vůbec nezměnil, a tak jsme si mohli pochutnávat celý pobyt na desítkách vánoček k snídani a jednoduchých jídlech k večeři. Na oběd jsme se stravovali z vlastních zásob nebo z místních zdrojů. Jednou jsme jedli u vodního mlýna, což byla docela zábava. Jelikož litevština nepřipomíná jakýkoliv jiný jazyk, bylo poměrně složité si objednat skutečně to, co jsme si přáli. A tak nám vždy něco nabídli, my jsme na to kývli, a ani jsme nevěděli, co je to vlastně zač. Jednou nám ve stánku napsali i lístek se jménem našeho jídla. Když jsme se snažili s litevským slovníkem dát dohromady několik slov o našem vybraném pokrmu, dost se nám v restauraci smáli. Možná to bylo tím, že když si někdo řekne o "bramborové míče", není to až tak obvyklá objednávka.

Jeden večer proběhlo takové seznamovací posezení u sudu s pivem, které jsme s sebou vezli. Každý o sobě řekl něco zajímavého, aby ostatní vůbec věděli, kdo jsou jejich spolucestující. Toto byla zajímavá myšlenka, se kterou jsme se na jiných zájezdech zatím nesetkali. Jeden z účastníků byl terapeut z věznice, se kterým jsme zažili hodně srandy. Hned ten den při představování začal s celým zájezdem nacvičovat písničku "Pasol Jano tri voly", během čehož musel každý pantomimicky předvádět část děje. Opravdu legrace.

Nevím, jestli má CK Alpina v nabídce ještě nějaký zajímavý zájezd, kam bychom se mohli vydat příští rok. Tento výlet, stejně jako ty předchozí, nás nezklamal, a tak si myslím, že i příští rok v jejich katalogu něco zajímavého najdeme. Litva byla zatím asi nejvíce odpočinkovým zájezdem, na kterém jsme byli. Člověk si přece také může někdy odpočinout, a ne se stále hnát do kopců jako např. v Černé Hoře, což se s Litvou vůbec nedá srovnat.

Logo Roman Čampula
Roman Čampula

webmaster | sportovec | cestovatel | kamarád

Facebook Google+ LinkedIn Aukro Česko-Slovenská filmová databáze Databáze knih YouTube Geocaching
Kontaktní informace

Technické informace

Prohlášení o zabezpečení