Ukrajina

This page is only available in Czech language. You can try to translate it with Google Translator.
8. August 2007 22:07
Letošní letní dovolená, které se pravidelně celá rodina účastníme, se odehrávala na Ukrajině - v místě, kde se zastavil čas. Na východ od Čerské republiky jsme jeli vůbec poprvé. "Každý jezdí většinou na západ nebo na jih, ale na východ, to by mohlo být netradiční", říkali jsme si. A také že bylo. Ještě někdy bych se tam rád vrátil.

Rozhodli jsme se pro oblast Podkarpatské Rusi, tedy oblasti, která dříve připadala k Československu. Podle toho to také tam vypadá. Hodně lidí se k Čechům chová tak, jako bychom patřili stále dohromady. Jde také zároveň o nejchudší oblast Ukrajiny.

Odjezd s cestovní kanceláří byl naplánován z Brna ve večerních hodinách. Jednalo se o cyklistický zájezd, proto jsme s sebou měli všichni kola. Jelo nás ale jen 30, protože zbytek autobusu zaplňovala kola, neboť na Ukrajinu nesmí autobus s vlekem. Vše jsme naložili, a nabrali další účastníky na trase a vydali se přes celé Slovensko k ukrajinským hranicím. Kdo si představuje hraniční přechod jako známe my, se poměrně mýlí. Jedná se sice o klasické zděné budovy, závory atd., ale k tomu všemu je zde ještě několik vojenských budek, ale to není vše. Na Ukrajině panuje poměrně velká korupce, a to i na hranicích. My jsme přijeli k celní budce a čekali a čekali... Nikdo si nás asi hodinu nevšímal, až poté se odhodlali nám vybrat pasy. Teď byla situace ještě horší, neboť jsme neměli už ani pasy a čekali jsme nepochopitelně dál. Asi po třech hodinách jsme konečně opustili slovensko-ukrajinské hranice. Ráno jsme dojeli do města Užhorod, kde jsme se potkali s typickými ukrajinskými auty a autobusy. Jejich úroveň je asi tak o 50 let zpátky oproti našim zvyklostem. Často jsem měl pocit, že to snad nemylí vážně, že s tímhle někam jedou... Navštívili jsme místní skanzen, což je skoro jediné "hezké" místo v tomto městě. Odpoledne jsme dorazili do místa našeho ubytování. Byli to dřevěné sruby takové úrovně, kterou bych nečekal ani v Rakousku v Alpách. Opravdu luxus, který by se v okolí 100 km hledal jen těžko.

V následujícím týdnu jsme absolvovali cyklistické i pěší výlety, některé méně, některé velmi náročné. Jeden den začalo po cestě pořádně pršet, a tak jsme se schovali do nějaké garáže u domku, kde jsme právě projížděli. Hned přišel domácí a vyptával se, odkud jsme, kam jedeme atd., až nám zanedlouho přinesl domácí samohonku. Tak jsme dohromady vypili celou jeho láhev i naší s rumem a jelo se dál. Další den byl naplánován pěší výlet na vrcholky okolních hor. Byla to poměrně náročná túra, každý den by se takový výšlap absolvovat nedal :-) Dostali jsme se na nejvyšší vrchol naší oblasti, na vrchol Stoj. Cestou jsme procházeli neuvěřitelně velkými plantážemi borůvek. Poté jsme potkali desítky sběračů, kteří trahali a trhali, aby nakonec vše v údolní prodali. Později jsme je rozdělili na dvě skupiny. Jedni, kteří přišli pěšky a celý svůj náklad odváželi večer na koních, a druzí, kteří přijeli nákladními auty, ke sbírání si pouštěli velmi hlasitou hudbu a zase auty odjeli. Pokračovali jsme dále k železniční stanici na hlavní trase Užhorod - Kyjev. Vedl zde tunel skrz horu a nám se nechtělo šlapat do kopce, tak jsme přijeli na nádraží a zeptali se, kdy jede vlak na druhou stranu. Jede jen jeden denně, v námi nevhodnou dobu. Tak nás i s koly naložili na drezínu a jelo se. Zadarmo. Záleží ale na tom, kdo drezínu řídí. Loňský zájezd zaplatil úplatek 400 Kč.

Stravovali jsme se v místě ubytování, kde jsme měli snídani a večeři. Z místní stravy jsme měli zpočátku trochu obavy, ale po několika dnech jsme si oddechli. Všechna jídla byla poměrně chutná. Vždy to bylo ale trochu překvapení, co nám přinesou. Například když jsme měli mít rýži s mlékem, představovali jsme se klasickou českou rýžovou kaši s kakaem. Místo toho byla opravdu jen uvařená rýže a v tom asi čtvrt litru mléka.

Ukrajinská krajina a příroda je velmi krásná. Nikdy bych nečekal, že okolí bude tak hezké. Z přírodních krás jsme jednoho dne navštívili také Siněvirké jezero, největší jezero na Podkarpatské Rusi. Protože se zde každý stará o své políčko, nejsou sde lány jako známe u nás. Veliké celistvé pole zde není možné najít. O veškeré plodiny a zvířata se starají lidé ručně, výjimečně s traktorem. Seno sekají všichni kosou, žádná jiná zemědělská technika.

Cesty v místě, kde jsme se pohybovali byli velmi rozmanité kvality. Něco takového jsme však již předem čekali. Asfalt zde byl zastoupen asi tak z 25%, ostatní cesty jsou kamenité, hliněné, nebo vedou jen po louce. Většinou to bylo tak, že mezi městečky v údolí je asfaltová silnice a jakmile se odbočí, tak čím výš, tím je horší cesta, až se úplně ztratí. V jednom místě vedla cesta korytem potoka. Když je hodně vody, tak cesta není... Doprava na vesnicích rozhodně není frekventovaná, jezdí zde autobus, který asi nemá ani jízdní řád, a když přijede, tak přijede... Místo aut na vesnicích často využívají koně.

Na Ukrajině je oproti našem zvykům vemi levně. Zatímco loni v Norsku jsme nad každým nákupem dlouho uvažovali (nanuk stál v přepočtu asi 100 Kč), tak zde bylo vše opačně. Člověk si připadá jako naprostý boháč. Oběd (chléb, sýr, sušenky) pro čtyři lidi stál asi 20 Kč. V obchodech zásadně nemají drobné - proto když vracejí na větší bankovku (např. na 20 Kč), tak vrací zboží, jako třeba bonbóny, žvýkačky atd. Když přijde člověk do obchodu v přepočtu s 800 korunami, nedokáží vrátit vůbec. Tolik peněz prostě v kase nemají. V každé vesnici je prakticky jen jeden obchod, ve kterém se prodává úplně vše, co místní lidé potřebují. Sežene se zde vše od krmení pro zvířata, přes šampon, až po nanuky a chlazené pivo.

Místní lidé jsou velmi milí a družní. Jakmile se zastavíte, dají se s vámi do hovoru (pokud ovšem umíte alespoň částečně rusky - s jinou řečí ani ve městech nepochodíte). Několikrát se nám stalo, že nás pohostili i místní domácí samohonkou, kterou jsme opětovali dovezeným rumem. Obavy, že nás v této zemi hned někdo okrade, jsme hned po několika dnech vyloučili. To platí ale jen na vesnicích. Ve městech není nic neobvyklého, když se kolem vás utvoří skupinka lidí a chtějí od nás něco koupit, třeba brýle... Jednoho dne jsme projížděli kolem jakéhosi "kulturního domu". Prázdné haly, kde byl jen jeden stůl, asi šest bábušek a jeden strýc. On hrál na housle, ony zpívali a tancovali a naše návštěva je asi potěšila. Nabídli nám i občerstvení a vodku. Je skoro pravidlo, že pokud zastavíme v nějaké vesnici, hned se půl vesnice (tak 10 lidí) seběhne podívat, co se to děje. A jakmile zjistí, že přijeli nějací cyklisté, hned to běží oznámit dál, aby se také ostatní přišli podívat. Ani jim nevadí, že třeba prší. To je událost, o které si budou ještě asi dlouho povídat. Před jedním krámkem zastavil povoz s koňmi a sestra se dožadovala fotky s nimi. Žádný problém. Pán jí pomohl si sednout na koně i na vůz, který se s ní najednou rozjel... Docela zábava, těžko říct, kam by dojela, kdy pán koně nezastavil. Téměř každý, kdo se s námi dal do řeči a zjistil, že jsme Češi, nám začal jmenovat česká města, kde všude byl a kde má někoho známého.

Poslední den našeho zájezdu jsme si zbalili všechny věci a čekali jsme, až přijede auto, které nám odveze zavazadla do autobusu. Byl však zde problém, který Ukrajinci rychle vyřešili. Auto bylo třeba roztáhnout - inu přijel náklaďák a roztáhl ho. Poté zjistili, že má píchlé kolo - nevadí, nafoukali ho nožní pumpou. A už se mohli šroubovákem otevřít prorezavělé dveře, kterými bylo někde dírami vidět dovnitř a mohlo se začít nakládat... Odjeli jsme skrz vesnici, kde se prodává vše z proutí. Nakoupili jsme tedy několik košíků a pokračovali do města Mukačevo. To už bylo hezčí než Užhorod první den. Avšak místního zboží zde mnoho nebylo. Vše evropské. Měli jsme ale jeden pěkný zážitek. Řekli jsme si, že si dáme na závěr místní jídlo - šašlik. V restauraci jsme se zeptali, kde nám ho udělají, a číšník nás poslal na taxík, že taxikář bude vědět. Tak jsme nastoupili na a skutečně jsme dorazili do restaurace na druhé straně města, kde jsme se dobře najedli. Poté zase vrchní zavolal taxíka, a my jsme jeli zpátky k autobusu. Jedna cesta taxíkem vyšla na neuvěřitelných 28 Kč.

Zpáteční cesta se opět zasekla na ukajinsko-slovenských hranicích. Zde bylo prodlení ještě delší než cestou na Ukrajinu. Když jsme asi hodinu a půl bezdůvodně jen tak čekali, tak průvodcům už asi došla trpělivost a za úplatek 160 Kč jedeme hned dál. Na slovenských hranicích však bylo další téměř dvouhodinové zdržení, neboť kontrolují každé auto, jestli nepašují nějaké zboží z Ukrajiny ven. Pravděpodobně se tak děje velmi často.

Celý zájezd se naštěstí nepřihodilo nic špatného, kromě několika píchlých duší a utržených ventilků od kola. Na začátku byly mírné problémy mezi našimi průvodci. Potkali se totiž poprvé až v autobuse, a z toho nemohlo plynout nic dobrého. Nejvíce se problémy vyhrotili, když jeden, který měl celou skupinu uzavírat, skončil v místní hospůdce... Postupem času se ale vše obrátilo v dobré. Celá letošní dovolená nás poměrně uchvátila a určitě bychom se na Ukrajinu podívali ještě jednou.
Comments

Moc hezkej clanek! By me zajimalo, jak vypadalo to ubytovani. Nemas fotky?

Fotky z dovolené jsou na http://picassaweb.google.com/RomanAlbum. Pokud ti jde jen o fotky z ubytování, můžu ti jich víc poslat e-mailem.

Oprava: http://picasaweb.google.com/RomanAlbum

No super! Babuska s kosou byla dobra. Fotky z ubytovani mi muzes poslat na ivoushek@yahoo.com. Diky!

jůůůů člověku takový výlet asi pomůže leccos pochopit, poznat a lecčehos si začít vážit. Myslim, že každý člověk by to měl zažít, aby se naučil aspoň trošce skromnosti. Ke spokojenému žití opravdu stačí jen zlomek toho, co kolem sebe máme.

Super článek. Mám kamaráda, který jezdí na Ukrajinu pravidelně. Co on všechno vypráví

Ahoj prosimtě chtěl jsem se zeptat zda nevíš tu vesnici na Ukrajině kde dělají košík z proutí jsem velký fanda do tohoto řemesla a rád bch se tam jel podívat a na dovolenou.Zatím díky Lukáš.Můj e-mail:balnar.lukas@centrum.cz

Vesnice, která je významná pro své proutěné košíky, se jmenuje Iza.