Dovolená v Dolomitech - Itálie

This page is only available in Czech language. You can try to translate it with Google Translator.
16. September 2007 21:25
Letos je co se týče dovolené pro mě tak trochu jiný. Nastupuji totiž na vysokou školu a učíme se až od začátku října, tím pádem mám o měsíc prázdnin navíc. Vzhledem k tomu, že ale mé mladší sestře rozhodně nevadí absence prvního týdnu na gymnáziu jsme se celá rodina rozhodli pro další dovolenou, tentokrát v horách (Dolomity) v Itálii.

Přípravy i odjezd byl tak trochu chaotický, neboť jsme vše řešili nezvykle na poslední chvíli. Nakonec se nám ale přeci jen s hodinovým zpožděním (zase někdo nastavil špatně budík...) podařilo odjet. Cesta probíhala klidně až před hranice s Itálií, kde nás rozesmála značka "pozor sněhové pluhy". Je sice pravda, že začaly padat sněhové vločky (bylo však 5.září), ale to nás nijak nerozhodilo a byla to dobrá příležitost k focení. Legrace však začala opadat, když auta před námi zastavovala a nám došlo, že to asi nebude jen tak. Po několika desítkách metrů jsme se také zastavili a kopec se stoupáním asi 9% se nám s plně naloženým autem na letních pneumatikách a bez sněhových řetězů (vždyť bylo 5.září, že) vyjet nepodařilo. Chvíli jsme čekali, co bude dál a zjišťovali z mapy délku kopce. Pak jsme se dali do tlačení. Přechod z vyhřátého auta do teploty okolo bodu mrazu v kraťasech a v tričku nic moc. Tlačili jsme auto téměř neuvěřitelné 2 kilometry. Jaké to bylo potěšení, když před námi byla první krytá galerie. Těch bylo naštěstí více za sebou, tak jsme to vždy naplno rozjeli na asfaltu, abychom dojeli alespoň k další galerii v 10 cm sněhu. Naštěstí vrchol kopce nebyl daleko a my jsme už ani vysílením nenadávali na poplatek 10 Euro za tuto "krásnou" cestu. No jo, ale jak dolů, také po 10 cm sněhu na letních pneu? Dost riskantní. Tak jsme chvíli čekali, tátu natočila rakouská televize ORF v kraťasech opřeného o auto s českou značkou... krásný záběr. Poté naštěstí dorazili sypače se solí a tak se asi po půl hodině mohlo jet dál.

Do městěčka Misurina jsme dorazili po obědě a hned se vydali na první výlet k masivu Tre Cime. Večer jsme dojeli do kempu, kde jsme se chtěli ubytovat. Zarazilo nás, že v kempu nebyl vůbec nikdo, ale i tak jsme zde zůstali. Trochu nám začala být zima, ale stavěním stanů se člověk zahřál. To jsme ještě nevěděli, že pohyb je to jediné, co nás tady zahřeje. Naše elektrická kamínka, která jsme s sebou preventivně vzali totiž měla tak velkou spotřebu, že to nevydržely jističe v kempu. Škoda - to byla naše jediná naděje na teplo. Přečkali jsme dost studenou noc, a ráno si udělali první teplý čaj a snídani. Poté jsme se vydali na cestu po místních horách k velkému vodopádu. Ten byl opravdu masivní, také asi díky tomu, že onen osudný den, kdy jsme zapadli na rakousko-italských hranicích, hodně sněžilo snad všude a nyní vše tálo. Impozantní byl i pohled "za vodopádem", tedy pod skálou, ze které voda před nás padala. Poté jsme slezli naši letošní první letošní ferratu (pro nezasvěcené - tzv. železná cesta, na skále s žebříky nebo s ocelovým lanem, kterého se člověk drží) a pokusili se o výstup na horu Col Rosa, ale kolmá, asi 6m vysoká stěna nás odradila. Bez horolezeckého jištění dost riskantní záležitost. Sestup k řece v údolí byl náročný jako každý jiný sestup, byli už jsme také dost unaveni. Už jsme si skoro říkali "hurá", když jsme se blížili k odbočce k silnici, kde jsme parkovali. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsme šli na opačnou stranu a musíme zese asi 2 km zpátky a pak ještě kus k autu. Naprosto vyčerpaní jsme dojeli do kempu. Nálada na sprchu vůbec nebyla, jenom rychle večeře v opět asi 2 stupních nad nulou a spinkat.

Další den jsme využili lanovku, který zde jezdí celoročně pro výjezd na horu v okolí, která byla našim výchozím bodem. Odtud po zasněžených kamenech (opravdu hezká cesta... :-)) až na jeden z vrcholů a pak zase po místy zledovatělé cestě dolů. Občas s lanem, občas bez lana. Zvláště dramatický byl pro mne okamžik, když se od člověka nade mnou utrhl asi stokilový kámen, který se nekompromistě valil dolů. Naštěstí jsem rychle uskočil na žebřík, na který se ostatní docela sápali, a byl v bezpečí. V bezpečí, jak se to vezme, já na žebříku, pode mnou asi padesátimetrový spád dolů... pro nás už normální situace. Odpoledne při svačině jsme dali kus housky jednomu z ptáků okolo a po chvilce jich přiletělo asi třikrát tolik, a že by se báli, to tedy ne. Asi jsou zvyklí na turisty. Také jsme jednoho ptáka identifikovali na orla, což by zde nebylo až tak výjimečné. Tento den především díky krásným rozhledům patřil k těm nejlepším. Večer se opakovala už klasická situace. Večeře v čepicích a v rukavicích, na sobě téměř vše, co jsme s sebou měli a v ruce ešus s teplým párkem a bramborovou kaší z pytlíku. Dneska už byla očista potřeba, naštěstí tekla v kempu teplá voda. Škoda jen, že sprchy byly jen za umělohmotnou stěnou, takže vlastně venku. Teda nic moc, když se člověk osprchuje teplou vodou a pak se jde před sprchu obléct (opět asi do 2 stupňů). Večer ve stanu pro 2 lidi, kde jsme byli čtyři, bylo trochu tepleji. Také tomu pomohlo to, že vždy jeden "chudák" co půl minuty nahazoval pojistky a tak nám vždy alespoň chvíli topilo topení (ovšem na nejnižší výkon). Když jsme probrali, kam půjdeme další den, šli jsme spát.

Ráno si jdeme čistit zuby, což vypadá asi tak, že z umyvadla vyndáme led, který se tam přes noc utvořil (už jsme si zvykli, že v noci mrzne - asi tak mínus 3 stupně), napustíme si teplou vodu ze sprchy a s částečně zmrzlou zubní pastou si vyčistíme zuby. Snídaně se uskutečňuje opět v jednom stanu, kde se navzájem obviňujeme, kdo nechal v noci otevřený stan! Pravda, byla mi "trochu" zima :-). Také jsme museli vyřešit problém se zapomenutými buchtami doma. Dnes vystupujeme na další vrcholy v okolí. Počasí přes den je mnohem lepší než v noci, občas si sundáme i čepici nebo rukavice. Sníh všude taje, ale v břečce po kamenech se také nejde nejlépe. Slézáme opět několi ferrat, na které když se člověk podívá po překonání z druhé strany, udělá se mu skoro špatně. Hrůza, jak jsme tam mohli jít... Tento den byl spíše takový odpočinkový, i když jsme večer také unavení a prosazujeme systém mytí jednou za dva dny. Takže dnes je přestávka - hurá.

Předposlední den se chystáme na náš nejnáročnějšěí výlet, což se opravdu potvrdilo. Začátek byl sice příjemný, výjezd lanovkou z údolí až do výšky přes 3200 m n. m. Poté přecházíme k ferratě, která vede na druhý vrchol. Cesta je náročná, podél skály, držíme se lana co to jde, pod námi přes 100 metrů spád dolů. Cesta je široká místy ani ne půl metru, kameny, sníh. Trochu nás zdržují italové před námi, na takové cestě se je ale nedá předejít. Mají totiž narozdíl od nás jištění, a trvá poměrně dlouho přecvakávat karabiny z jednoho lana na druhé. Rychlost chůze jsme dodatečně zjistili na cca 1 km/h. Nakonec jsme ale po úmorné a poměrně nebezpečné cestě došli na vrchol a dali si zde svačinu. Krásný výhled, okolo samé nižší kopce, než jsme byli my. Nezapomenutelný pohled. Pak nastává sestup dolů, který je sice po lepší cestě než nahoru, ale o to delší. Cestou se zastavujeme u chatky vytesané ve skále, kde je dřevo, kamna a nějaké jídlo pro případ nouze, že by někdo zůstal večer v horá. Nevím ale, jak by tuto chatku našel... Úplně vyčerpaní scházíme po sjezdovce, naštěstí UŽ bez sněhu, k autu. Dneska je den mytí.

Poslední ráno se vzbudím a naskytne se mi nezvyklý pohled. Před stanem postavil táta sněhuláčka, a odškrabával sníh a led z auta, kde ho bylo opravdu dost. V noci mrzlo ze všech dní nejvíce, teploměr však zůstal ve stanu. Naposledy rozbíjíme v kanystru led, abychom si mohli udělat čaj. Na stanu sníh, na autě sníh, na zemi jinovatka. Snídáme, balíme stany a odjíždíme na parkoviště před kemp k poslední kratší túře. Zvolili jsem horu Monte Piano, dějiště velkých bitev za první světové války. Pozůstatků z této doby je zde opravdu hodně, od zákopů a střílen až po chodby a šachty skrz velkou část hory. Užíváme si poslední den a kocháme se pohledy na okolí hory a na místní pozůstatky z války. Nakonec nás ještě nemine nečekaně dlouhý sestup a hurá domů. Cesta, na které jsme cestou sem uvízli, je bez probloémů sjízdná. Inu, co dokáže jedna velká sněhová přeháňka.

Počasí bylo na toto období poměrně chladné, ale přes den to na slunci docela šlo. Všechny trasy jsme měli doporučené od našich známých, a těm za to patří velká pochvala. Bez tohoto popisu bychom se asi všude, kde jsme byli, nepodívali. V místě je ale ještě velké množství tras, kam by se dalo jít, od lehkých až po těžké. Není vyloučeno, že sem pojedeme i příští rok.