Minulý víkend jsem navštívil jeden z nejvýznamějších festivalů dokumentárních filmů o lidských právech. Projekce, které jsem navštívil, se konaly v brněnském kině Art a v sále Břetilsva Bakaly. Na výběr bylo opravdu velké množstív filmů, zato málo času na to, aby člověk stihl všechny, které by ho alespoň trochu zajímaly. I přes to jsem si některé filmy vybral a vypravil se na ně.
Festival trval v Brně jeden týden, což je poměrně dlouhá doba na to, abych si udělal na filmy trochu času. Jenomže projekcí bylo hodně, a alespoň podle jejich popisu jich bylo hodně zajímavých. Jenomže ve stejných časech se překrývaly na různých místech v Brně, tak jsem se vypravil alespoň na nějaké. Vybral jsem si 3 filmy, a to Jedovatý plamen, Ropná apokalypsa a Z lásky k vodě. Film Vítejte v KLDR, který vyhrál divácké hlasování, jsem už nestihl.
První blok filmů, které zahrnoval první dva jmenované, se věnoval problematice získávání a zpracování ropy ve světě. Poté, co člověk shlédne tento film, by si už asi nenatankoval auto u benzinové pumpy, ale podobné problémy určitě nejsou jen u ropy, jen se o nich nemluví. První film se věnoval výhradně firmě Shell, která v africké deltě řeky Nil těží z podzemních vrtů ropu. Vedení firmy však nebere ohled na vesnice, které tam jsou a lidi, kteří v nich bydlí. Záběry, kde se zemědělci brodí po kotníky v ropě, která uniká z potrubí, nahání člověku hrůzu. Když bych pominul neustálé úniky ropy z vrtů a potrubí, je zde další problém, a to zemní plyn. Ten se spolu s ropou vytěží, ale jde v podstatě o odpad. Protože narozdíl od ropy je plyn drahé přemisťovat, spaluje se. Firma Shell ho však spaluje takovým způsobem, že velmi ničí prostředí, kde místní lidé žijí. Přišli o úrodu, mají zdravotní problémy, ale nikoho to nezajímá. Při spalování dochází k úniku skleníkových plynů z jednoho hořáku jako z 18 milionů aut. Takových hořáků jsou tam desítky. Poté si člověk říká, zda má smysl, aby se on sám jako jednotlivec choval k přírodě šetrně.
Druhý film navazoval na "ropnou" problematiku ne tím, jak ji těžit, ale jak dlouho se ještě bude těžit. Jde o známý problém s docházející ropou. Tento problém je však možná palčivější, než se na první pohled zdá. Nejsou totiž správné odhady toho, kolik ropy na světě ještě je. Většina je v Asii v oblasi Saúdské Arábie, odkud není jednoduché informace o množství získat. Nedávno se zjistilo, že Arábie uváděla, že má 100 "jednotek" ropy, ale další nezávislá šetření zjistila, že vlastní jen 20 "jedndotek". Takže jestli nyní někdo odhaduje, že je ropa na dalších 30 let, může také už být třeba jen na 5. A nikdo si asi nedovede představit, co by se stalo, kdyby najednou během 2 let ropné zásoby došly. Maximálně v horizontu 100 let se to však stane.
Posledí film byl na téma voda. Stejně jako je nedostatek ropy, tak v některých částech světa i vody. Zvláště v Africe a v zemích jižní Asie lidé nemají přístup k čisté vodě, která je pro život nezbytná. Podle filmu jsem ale pochopil, že se jedná z velké části o politický problém. Lidé by vodu měli, kdyby stát neprodal vodní zdroje soukromým firmám. Ty nyní od lidí chtějí za vodu peníze, které ale lidé nemají. Proto nemají ani kvalitní vodu a každé páté dítě z tohoto důvodu zemře. Ale ani stát tuto situaci nemůže často ovlivnit. Pokud se jedná o rozvojovou zemi, která je závislá na finančních dotacích od jiných států, tak tyto státy si samozřejmě diktují podmínky. A jedna z nich bývá privatizace vodních zdrojů. Celé je to jeden velký začarovaný kruh a šance na kvalitní vodu je mizivá. Zaujal mě také postřeh ohledně různých darů. Lidé se snaží pomoci například tím způsobem, že peníze na výstavbu studen v Africe. Jakmile se ale studny postaví, mají k nim přístup stejně jen lidé z nejvyšších vrstev. Tito bohatí lidé se přestanou starat o dodávky vody, protože pro sebe ji už mají. A tím, jak se o ni přestanou starat, jsou na tom chudí lidé ještě hůř, než když v Africe studny nebyly.
Všechny filmy, které se v rámci tohoto festivalu promítají, mají jedno společné. Lidská práva. Tak se může člověk alespoň zamyslet nad tím, jak si žije on, a jak se žije jinde. Věřím, že se vydám i na další pokračování festivalu Jeden svět i v příštím roce.
Czech