Přibližně v lednu jsem si všiml, že cestovní kancelář Kojan stejně jako loni vyhlásila jarní zájezd do Paříže. Tento zájezd bývá velmi rychle plný, proto jsem neváhal a začal shánět, kdo by se mnou jel. Nakonec souhlasil jen Břéťa, a tak jsme se přihlásili. V té době jsem ještě netušil, že mi to pořádně zamíchá se školou. Nakonec však vše dobře dopadlo, školu jsem dohnal a výlet se podařil.
Protože jsme jeli s CK Kojan, očekával jsem, že bude zájezd složený zejména ze studentů GJVJ. Opravdu, většinu představovali studenti, ale z mého bývalého gymnázia však ani jeden účastník nebyl. Po zběžném shlédnutí zájezdu mě překvapilo, že asi třetina jsou anglicky a německy hovořící studenti. Posléze jsem zjistil, že byli z mezinárodní školy v Hluboké nad Vltavou. Druhou třetinu tvořila střední zdravotní škola. Většina lidí se na zájezdu znala, což nejsou až tak dobré podmínky pro navazování nových kontaktů, ale přece se někdo našel...
Na prohlídku Paříže a jejího okolí jsme měli 3 dny. To není až tak mnoho, a proto jsme hned první den podnikli poměrně náročný program, kdy na konci dne byli všichni dokonale unaveni. Výpravu po pařížských památkách jsme začali na Eiffelovce, kde jsme byli jako první návštěvníci ještě před začátkem prodeje vstupenek. Několik z nás hned využilo nabídky početného množství černochů, kteří na místě prodávali přívěšky. Někdo získal po chvilce smlouvání i 5 ks za 1 Euro. Po pohledu z 274 m nad zemí jsme pokračovali k Invalidovně. Ti, kteří už byli unaveni, rychle pochopili, že na upravovaných pařížských trávnících se nemá sedět. Poté, co to jen na chvíli někdo zkusil, už k nám rychlým krokem kráčel uniformovaný strážce trávníku. Po prohlídce hrobky Napoleona III. a zdejšího muzea vojenství jsme se měli přesunout směrem k Pantheonu. Nikdo z nás však netušil, že se bude jednat o úmornou chůzi po nábřeží Seiny. Když jsme pak dostali asi dvouhodinový rozchod, většina zamířila do okolních občerstvení či rovnou k místu srazu, ale hlavně si někam sednout. K přesunu k autobusu jsme využili pařížské metro, ve kterém nám náš průvodce předvedl dokonalou orientaci. Malé překvapení nastalo ještě po příjezdu na hotel Formule 1, když jsme se dozvěděli, že mají téměř plno a všichni se tam nevejdeme. My šťastnější jsme se vešli, ostatní včetně průvodce odjeli hledat jiný nocleh. Naštěstí úspěšně.
Po snídani v místnosti, která kapacitně zdaleka nedostačovala, jsme odjeli do Versailles. Cestou autobusem jsme trochu bloudili, takže město Versailles známe nyní křížem krážem dokonale. Dostali jsme asi dvě hodiny rozchod, což vzhledem k rozlehlosti zámku není až tak moc. My jsme proto zvolili prohlídku zahrad místo návštěvy zámku. Usoudili jsme, že zámky jsou všude stejné a podíváme se raději ven, dokud neprší. Společně se Zuzkou a Janou jsme utvořili čtyřčlennou skupinu a šli se podívat na versailleské stromky, cestičky a fontány, které bohužel až na výjimky nestříkaly. Odpoledne jsme odjeli zpátky do Paříže, do moderní čtvrti La Defense. Dneska se orientační smysl našeho průvodce ani řidičů příliš neprojevil. Nejprve ráno bloudění ve Versailles, nyní zase bloudění pod zemí i nad zemí v La Defence. Nakonec jsme zaparkovali na autobusovém nádraží a odešli do oblasti největšího obchodního centra v Evropě. Pod známou budovou Grand Arche jsme se vyfotili, najedli a po chvíli odjeli metrem k chrámu Sacré-Coeur. Na tamějších schodech některé z nás (no, některé... mě a Zuzku) odchytli dva černoši a už nám vázali na ruku náramek. Za 5 Euro, neberte to... Někdo z autobusu nám doporučil, ať si zajdeme koupit na malé náměstíčko palačinky. Neměly chybu, možná proto, že jsme dlouho nic nejedli :-) Poslední zastávka byla u známého kabaretu Moulin Rouge. Zde nás ani tak nezaujal tento zábavní klub, jako výfuk teplého vzduchu z metra. S oblibou jsme přecházeli po mříži, ze které foukal vzduch, a měli z toho zábavu na celou dobu rozchodu po čtvrti Montmartre.
Poslední den ráno jsme se zabalili a za deště odjížděli vstříc dalšímu dni v Paříži. Po Champ Elysées jsme autobusem dojeli k Vítěznému oblouku, kam jsme vystoupali. Následovalo krmení pařížského ptactva v místním parku a přesun do muzea Louvre. Tam nastal u pokladen celkem zmatek, když nám průvodce řekl, abychom si vstupenku koupili nenápadně jednotlivě, jako že nejsme skupina. Ale ono když si 30 lidí z Čech kupuje za sebou jednotlivé vstupenky, moc nenápadné to není. Naštěstí tam bylo pokladen více, tak se problém se skupinou vyřešil. V Louvru jsme shlédli daVinciho Mona Lisu a část věnovanou antice. Více se stihnout nedalo, ale i tak jsme toho měli po chvíli dost. Pokračovali jsme ke katedrále Notre Dame, kde jsme při odchodu potkali dva cestovatele, kteří na chodníku vybírali peníze na vlak. Prý cestují už několik měsíců po celé Evropě, teď jsou v Paříži, a rádi by se podívali zase domů. Krátce jsme s nimi pohovořili a šli hledat něco k snědku. Před hladem nás zachránil gyros v restauraci, kde uměli česky... Poslední "atrakcí" v Paříži byla večerní projížďka po řece Seina. Možná, že byla původně plánována na odpoledne, ale kvůli ztracení části výpravy v metru :-) jsme se dostali na loď asi až v 8 hodin večer. Plavba stála opravdu za to, i když na první sedačce na přídi lodi dost foukalo. Štěstí se na nás usmálo a my viděli i třpytící se blikající Eiffelovku. Po desáté hodině večerní jsme opustili Paříž.
Prohlídky pamětihodností nám ještě více zpřístupnilo nařízení, které udává, že ve většině francouzských památek neplatí studenti žádné vstupné. Na zpáteční cestě jsme shlédli "kvalitní" film Dědictví, který asi nikdo z nás nedokoukal. Cesta domů se zdála delší než směrem do Francie, což bylo zase vyváženo lepším spolucestujícím (sorry Břéťo... :-)). Opravdu jsem nečekal, že se doba od projížďky po Seině do příjezdu do Budějovic výrazně zapíše do mého života...
Czech